František Post

  Místní noviny v jednom malém městě blízko řeky otiskly na osmé straně krátký článek o muži, kterému nedávná povodeň odnesla dům a veškerý jeho majetek. Článek vyprávěl o tom, jak muž projížděl krajinou podél řeky a hledal svého psa, kterého voda také odnesla. Zůstalo mu jen auto, v něm přespával. Oblečení měl jen to, které měl na sobě, ale přesto stále vytrvale a tvrdohlavě hledal svého psa.   Noviny tak žádaly své čtenáře o pomoc a popřály neznámému muži hodně štěstí při jeho hledání. Příběh končil přáním, aby vše dobře dopadlo.   My už ale víme, jak celý příběh skončil a víme i to, že příběh Fany byl o hodně zajímavější…

  Několik hodin podřimovala ale spíš byla vzhůru, než že by opravdu usnula. Vždy jí dělalo problémy usnout s prázdným žaludkem a na pohupujícím se gauči uprostřed dne to bylo téměř nemožné. Slunce svítilo vysoko na obloze, ale husté mraky ho téměř dokonale zakrývaly a nebylo tak žádné nepříjemné vedro. Nad řekou vanul vítr, který Fany příjemně ochlazoval a čas od času přinesl nějaké zajímavé pachy. Mít svůj pytel s granulemi, byla by Fany skoro spokojená.   Otevřela jedno oko a zkontrolovala, jestli pytel s granulemi je opravdu pryč. A stejně jako mnohokrát předtím, i tentokrát se smutně přesvědčila, že na gauči kromě jí samotné nic dalšího není. Řeka pomalu tekla, nad vodou…

  Párek z předešlého dne byl dobrý, ale ráno byl téměř stejně zapomenutý, jako ten předešlý den. Někde vzadu v hlavě byla příjemná vzpomínka na hodnou holku a teplý párek, který jí hodila, ale žaludku to bylo jedno. Žaludek má tu nepříjemnou vlastnost, že žije jen přítomností a minulost ani budoucnost moc nehrají roli. Byl tu nový den, a i když neměla takový hlad, jako včera, pocit prázdného žaludku byl neodbytný a hlavně nepříjemný. Pro Fany, která téměř neznala, co je hlad, to byla nová zkušenost. Nebylo ale o co stát a klidně by to s nějakým člověkem vyměnila za pytel granulí. Třeba i kočičích.   Kdyby se jí zeptal nějaký pes, asi…

  Hned po probuzení odhodlaně prohledala celý gauč, ve víře že granule budou na svém obvyklém místě a ona zažene ten hlad, který už začínal být neodbytný. Kručení v břiše se ozývalo častěji a občas ho doprovázely mírné křeče. Zatím jen slabé a spíš nepříjemné. Fany věděla, že se musí něčeho najíst. Ale čeho?   Pozorovat ryby, jak plavou kolem gauče, byla zábava a několikrát hrábla tlapou do vody. Spíš, aby se ujistila, že obraz je skutečný, než že by měla snahu něco opravdu chytit. Všechny ryby v ten okamžik zmizely a nějakou dobu trvalo, než se zase vrátily a bezstarostně doprovázely Fany na její cestě. Skočit do vody, ve snaze nějakou…

  Nový den nezačínal pro Fany nejlíp. Svým způsobem si uvědomovala výjimečnost své situace, ale nedokázala si to spojit s nepřítomností svého pána. A přitom právě ta ji už začínala opravdu trápit. Její vnitřní hodiny se už naléhavě ozývaly s tím, že doba, kterou strávila bez svého pána, je nepříjemně dlouhá. Kdyby byla ve svém domě, vylezla by ven malými dvířky na zahradu a tam by se vyhřívala na slunci. Trochu by se proběhla po trávě a vynadala ptákům, co jí sedají na trávník. A pokud by byl dobrý den, měla by příležitost vynadat i pošťákovi, ať se drží od jejich domu dál. Možná by jí stačila aspoň ta snídaně.…

  Fany se probudila do podmračeného dne. Od doby, co skončily ty dlouhé deště byl tohle první zamračený den. Pro ni v tom ale moc velký rozdíl nebyl. Na oblohu se nikdy moc nedívala, proč taky? Žádné jídlo se tam nevyskytovalo a i kdyby, bylo by moc vysoko. S jejím špatným zrakem pro ni všechno, co bylo daleko, zůstávalo trochu v mlze a oblohu měla vlastně zamračenou pořád.   Jeden důležitý rozdíl tady ale byl – když bylo pod mrakem, nehřálo tak slunce. V chladných dnech to bylo fajn, válet se v trávě na sluníčku a nechat si ohřívat kožich. Když bylo moc teplo, to už se Fany naopak nelíbilo. To…

Noc nebyla tak příjemná, jako těch několik předchozích. Těsně po západu slunce začalo trochu pršet a Fany se musela krčit na gauči a snášet nepřízeň počasí, jako nějaký pouliční pes. To nebylo nic pro ni, ale neměla na výběr. Opustit gauč nepřicházelo v úvahu a také tu byly granule. Ty by neopustila nikdy. Naštěstí déšť netrval dlouho a díky teplému vzduchu zase rychle usnula. Přesto jí to připomnělo nepříjemnou skutečnost, že už nemá střechu nad hlavou. S tím ale zrovna nemohla nic dělat, proto raději usnula, i když nekonečné šplouchání vody jí s tím moc nepomáhalo.   Ráno ze všeho nejdřív zkontrolovalo stav granulí a teprve když byla spokojená s množstvím granulí ve svém…

  Další den se Fany vzbudila až když jí slunce začalo svítit do očí. Tohle neměla ráda. Nejradši se budila, když ještě byla tma a pán připravoval snídani. Sobě dělal vajíčka se slaninou a vždycky jí kousek slaniny nechal. Jó to byly časy.   Pak se ale stalo, že pán několik dní nebyl doma a staral se o ní soused. Ten jí dával také slaninu, ale jen proto, že by se jinak zkazila, a to už není ono. Když se konečně pán vrátil domů, voněl nějak jinak a dlouho mu trvalo, než se vrátil ke svému pachu, ale přitom se k němu nikdy nevrátil úplně. Na břiše měl nějakou divnou…

  Ráno přivítala Fany v dobrém rozpoložení. V noci se dobře vyspala, nic ji nebudilo a nepršelo na ni. Stále měla kde ležet a rychlou kontrolou čumákem se přesvědčila, že má i granule. Když už byla v tom, dopřála si pořádnou snídani. Potřebovala doplnit energii. Lidé vůbec netuší, jak namáhavé je ležet celý den na gauči. A pak ještě celou noc. Granule zapila vodou z řeky. Chutnala trochu jinak, ale nedokázala poznat čím to je. Zážitky z předchozího dne už vybledly a měla takovou žízeň, že by vodu vypila i tak. Nebyla žádný hloupý vořech, takže věděla, že teprve po snídani může čůrat a kadit. Neměla jinou možnost než to dělat…