Kapitola 6

O kus jinde v Tichém oceánu a osm hodin později

  Bouře už stihla nabrat na síle a aktuálně byla klasifikována jako hurikán kategorie 3, tedy s rychlostí větru kolem 200 km/h. Vlny na moři dosahovaly výšky 10 metrů a s každým okamžikem byly větší.

Pro loď velikosti Green Dawn by za normálních okolností takovéto vlny nepředstavovaly velký problém. Dokonce i hurikánem kategorie 3 by loď dokázala bez většího poškození proplout. Přesto se to považuje za příliš velké riziko a řídící systém i operátoři by se tomu, pokud možno, snažili vyhnout.
  Problém ale byl v tom, že toto nebyly normální okolnosti. Řídící systém neměl žádnou informaci o tom, že pluje do hurikánu. Se správnými vstupními daty by loď nasměroval přídí proti vlnám, aby se minimalizoval jejich vliv na stabilitu lodi. Řídící systém měl k dispozici data ze všech vnějších senzorů, ale tato data byla v rozporu s informacemi o počasí, která získával ze satelitu. Sílící hurikán způsobil, že meteorologický radar nefungoval a umělá inteligence řídící loď tak využívala pouze data ze satelitu.

  Kvůli špatné poloze, získané ze systému Galileo, však autopilot pracoval s daty pro oblast vzdálenou 300 kilometrů od aktuální pozice. A tam bylo podle satelitu jen lehce zvlněné moře. Loď se tedy houževnatě držela svého nastaveného kurzu a pokračovala dál tím nejhorším možným počasím. A střed hurikánu se stále blížil.
Trvalo další hodinu, než neustálý přísun protichůdných dat způsobil nouzové odstavení systému. Autopilot situaci vyhodnotil jako potenciálně nebezpečnou, a pro takovýto stav existoval pouze jediný scénář. A to vypnout motory a kontaktovat řídící středisko pro instrukce.
Motory byly vypnuty, ale díky hustotě srážek a frekvenci blesků však nebylo možné spojení s centrálou navázat, a řídící systém stále vyčkával na spojení. Bez odpovědi z řídícího střediska byla loď bez běžících motorů ponechána na pospas větru a vlnám.

Nejdražší a technologicky nejpokročilejší plavidlo současnosti bylo ponecháno přírodním silám jako sud hozený do Niagary. Po okraj naložený cihlami.
Vlny už dosáhly výšky 15 metrů a při každém nárazu do trupu lodi se uvolňovala energie srovnatelná s výbuchem granátu. Přestože byl náklad připevněn opravdu důkladně, na takové namáhání nebylo nikdy ukotvení stavěné. Neustálé kývání lodi ze strany na stranu, nárazy vln do trupu, do kontejnerů, a vítr o rychlosti přesahující 200 kilometrů za hodinu, se podepisovaly na pevnosti kotvících mechanismů a jistících lan.

  Začalo to na pravoboku. Nejprve se utrhnul přední řetěz. Každý sloup kontejnerů drží dva řetězy, a i s jedním by kontejnery byly bezpečně ukotvené. Ovšem za předpokladu, že loď pluje po relativně klidném moři, ne v hurikánu kategorie 3, který pomalu dospěl do kategorie 4 a aspiruje na nejhorší bouři sezóny.
Druhý jistící řetěz se přetrhnul několik minut po prvním. Celý sloupec kontejnerů teď už nic nedrželo. Při každém pohybu lodi a každém nárazu vlny se několik kontejnerů uvolnilo a spadlo do moře. Některé při svém pádu do hlubin ještě narážely do sousedních kontejnerů a neustále tak rozšiřovaly dílo zkázy. Nazvat to řetězovou reakcí by plně nedokázalo postihnout, co se s lodí dělo. Kdyby někdo pozoroval loď z dostatečné vzdálenosti, stěží by si všimnul pomalu se rozšiřující díry v řadách kontejnerů na pravoboku. Neustále však do moře padaly další kontejnery a bortily se další řady, což stále víc vychylovalo pečlivě vyvážené těžiště lodi a narušovalo tak její křehkou stabilitu.

Řídící systém zaznamenal posun těžiště lodi a pokusil by se ho napravit přečerpáním nádrží s palivem. Na lodi, která neměla žádné palivo, ani ty nádrže, to ale nešlo. Veškeré možnosti kompenzace posunutého těžiště lodi fungovaly pouze v případě, že loď plula. Když se houpala na vlnách, ponechaná na pospas živlům, nebylo možné dělat nic.
  Rozpad kontejnerů při pohledu z dálky připomínal bortící se domeček z karet, nebo stavbu z domina, pečlivě postavenou, aby v daný okamžik efektně spadla. Ve 2 hodiny a 15 minut po půlnoci místního času se loď převrátila na bok a ztratila tak téměř všechny zbývající kontejnery. Několik minut tak plavala na boku a stále do ní narážely vlny, které už dosahovaly výšky 20 metrů. Jedna z těchto vln přenesla loď na útes, kde zůstala ležet na boku. Houpání okamžitě ustalo. Spolu s nárazem na souš to řídící systém vyhodnotil jako ztroskotání a ve 2:20 začal vysílat nouzový signál.

  Tento signál se skládal z telemetrických informací o lodi a souřadnic v době ztroskotání.

Další kapitola