Průvodce moderního trosečníka

Kapitola 8

Někde v Tichém Oceánu

  Když jsem si konečně vzpomněl na události posledních dní a hodin, začalo dávat smysl, že jsem v letadle. Abych byl přesný, ve zbytcích letadla. Podle stavu interiéru to na první pohled nebylo moc poznat, nic nebylo rozbité ani nic nechybělo.
Tedy až na přední sklo. Nebýt těch několika posledních střepů po okrajích, skoro bych získal pocit, že jsem letěl kabrioletem. Další indicií byl nepřirozený náklon letadla. To bylo nakloněné nosem k zemi v úhlu asi třiceti stupňů.

  To vypadá na další moje povedené přistání.

Mlha v mojí hlavě se už rozpustila a já si pomatoval vše až do doby, kdy letadlo strhnul hurikán. Pak ještě několik záblesků z šíleného letu ve spárech bouře, ale z přistání jsem si nevzpomněl na nic. Takže buďto byl přistání takový horor, že jsem se rozhodl ho vytěsnit, nebo jsem ztratil vědomí ještě před ním a vůbec jsem se na něm nepodílel.
  Doufal jsem v tu druhou možnost, ale stav letadla odpovídal spíše tomu, že jsem s ním přistál já.

  Každopádně vzpomínáním jsem strávil dlouhou dobu, a i když jsem zevnitř letadla nedokázal určit, kolik je hodin, připadalo mi to, že je už dlouho po poledni. Věděl jsem, že výstupu z letadla, a konfrontaci s důkazem svých leteckých kvalit, se nevyhnu, ale chtěl jsem ještě prohlédnout vnitřek letadla a zjistit jeho stav.
Opřel jsem se zezadu o sedačku pilota, abych nespadnul na rozbité čelní sklo a sledoval přístrojovou desku. Všechny ukazatele byly mrtvé, ale to nebylo nijak překvapivé. Horší bylo, že se neprobudily k životu ani když jsem zkusil několikrát zapnout elektřinu. Baterie se asi rozbila při přistání, nebo se vybila tím, že zůstaly systémy letadla zapnuté. Pro jistotu jsem zkusil i vysílačku, ale ani ta nejevila žádné známky života. Rozhodl jsem se tedy věnovat dalším věcem.
  Předním oknem jsem viděl jen kamenitou pláž a když bych si odmyslel ten déšť, co bubnoval do trupu letadla, a šum příboje, mohl bych být klidně i na Marsu. Pohled bočními okénky byl zajímavější. Vlevo jsem viděl malý kousek pláže a pak už jen nekonečný rozbouřený oceán a zataženou oblohu. Díky hustému dešti nebylo ani možné zahlédnout obzor.

  Když se podíváte pravým okénkem, uvidíte …

Přestože jsem si nedělal moc velké naděje na zajímavý výhled, skutečnost předčila mé očekávání. Viděl jsem zase jen šutry. Teprve když jsem se úplně nalepil na okénko, abych viděl víc do stran a nahoru, zjistil jsem, že civím na sopku. Nejsem sice žádný expert na sopky, ale to, co jsem viděl z okénka určitě sopka byla.
  Na okamžik jsem zpanikařil, jestli jsem nepřistál na té sopce, na kterou jsem se letěl podívat. Takhle zblízka jsem ji vážně vidět nechtěl. Dál jsem si ji prohlížel a postupně se uklidil, protože sopka, na kterou jsem se díval, byla určitě vyhaslá. Trochu se mi ulevilo, že nejsem na aktivní sopce uprostřed Tichého oceánu, pořád jsem ale nevěděl, kde tedy ve skutečnosti jsem.
  Evidentně někde na pobřeží, nebo na ostrově.

  Hlavně ať to není pustý ostrov. Vždycky když někdo chtěl vědět, co bych si vzal na pustý ostrov, zpanikařil jsem a říkal samé kraviny. Jako třeba plátěný party stan, šlapací labuť, nebo kompletní vydání románů od Agathy Christie.

  Nikdy jsem knihy od Agathy nečetl, ale líbí se mi představa kompletního díla jednoho autora, srovnaného v knihovně.

  Tím pádem bych potřeboval i knihovnu

Varoval jsem vás, nikdy jsem nedokázal vymyslet rozumné věci, které bych si na ostrov vzal. Zato jsem vždy zkoušel přenést problém jinam otázkou, jestli se jedná o pustý ostrov (rozuměj holá skála o rozloze tenisového kurtu) nebo neobydlený ostrov velikosti Dallasu s bohatou faunou a flórou. Podle mě je to totiž zásadní otázka pro rozhodnutí, jaké si vzít věci. Ostatní to ale nechápali a po několika pokusech se mě na to už nikdo nezeptal.
Brzy se na to ale budu ptát sám sebe.

  Průzkum letadla a okolí se docela protáhnul a já si uvědomil, jaký mám hlad a hlavně žízeň. V hlavě se mi zhmotnila vzpomínka na můj odlet z ostrova a batoh, ve kterém jsem měl jídlo a pití na cestu. Na to, jak malé letadlo uvnitř bylo, mi jeho prohledání zabralo víc času, než bych byl ochoten připustit. Nakonec jsem batoh našel zapadlý pod sedadlem pilota. Byly tam dva tuňákové sendviče a láhev vody.
Netrvalo ani minutu a sendviče jsem snědl do posledního drobečku a láhev jsem vypil téměř jediným douškem.

Jídlo mi hned zlepšilo náladu, a tak jsem pokračoval s průzkumem letadla. V jedné přihrádce jsem narazil na malou krabici s nářadím a nepromokavou bundu do deště. V další pak polštář a půl láhve whiskey. Majitel letadla měl asi dost svérázný přístup k pití při létání, ale to mi teď nevadilo. Taková zásoba alkoholu mi mohla dlouho vydržet jako dezinfekce na všechny rány, které mám po těle. Nebo které ještě utržím při svém pobytu na tom bohem zapomenutém místě. Určitě by bylo moudré ji schovat.
Takže jsem ji samozřejmě hned vypil. Sice ne tak rychle jako láhev s vodou, ale ten rozdíl moc velký nebyl.

Já tady přece dlouho zůstat nechci.

  Nebyla to sice moje oblíbená značka a určitě nebyla dvanáct let stará, ale svoji službu udělala. Venku už pomalu ubývalo světlo a já věděl, že na průzkum okolí už náladu nemám. Udělal jsem si tedy provizorní postel na podlaze a díky náklonu letadla a polštářem pod hlavou to bylo i docela pohodlné.

Další kapitola