Kapitola 9

Někde v Tichém oceánu v rozbitém letadle

  Vzbudil jsem se v podivné poloze na palubě letadla a vzhledem k okolnostem jsem musel uznat, že jsem se docela dobře vyspal. Jen ta kocovina byla hrozná. Asi se k tomu podepsala i celková dehydratace, kterou láhev whiskey moc nezlepšila. Hlava mě bolela snad ještě víc než polámaná žebra. Každý pohyb hlavou způsoboval malou explozi bolesti někde uvnitř mojí lebky. Bolely mě dokonce i drobné pohyby očí. Napadlo mě, že se na mě začíná projevovat nedostatek tekutin. Bylo na čase, abych sehnal nějakou vodu.
To byla jediná pozitivní věc na mé situaci – pokud jsem dobře slyšel, tak pořád pršelo.

  Stačí jen vylézt ven na déšť, stoupnout si na správné místo a nachytat vodu do obou lahví, které mám a teď zrovna jsou prázdné.

To znělo jako plán, který i ve svém stavu dokážu splnit. Oblékl jsem si nepromokavý kabát, a i když podivně smrděl, bylo to lepší než chodit venku na dešti jen v tričku. Do batohu jsem vložit teď už dvě prázdné lahve na vodu, abych měl volné ruce, a začal jsem plánovat cestu dolů.
  Zkusil jsem otevřít dvířka na straně pilota, ale nešlo to. Se zlomeným žebrem jsem nemohl zabrat dost silně a bylo cítit, že venku dveře něco blokuje. Byl jsem v pasti. Rozhlížel jsem se po letadle a vymýšlel své další možnosti, kromě pomalého umírání uvnitř kabiny. S úlevou jsem ale zjistil, že budu mít šanci pomalu umírat venku mimo letadlo. Na straně pasažéra byly totiž druhé dveře, které šly otevřít.

  Pohyboval jsem se pomalu, kvůli svému bolavému žebru, a to mi asi zachránilo život. Když jsem vykoukl ze dveří, zjistil jsem, že letadlo není na zemi, jak jsem předpokládal, ale asi tři metry vysoko. Vůbec jsem to nedokázal pochopit, ale po další prohlídce jsem pochopil, že letadlo zůstalo zaklíněné do stromu. Tím se konečně vysvětlil i ten náklon. Mě ale čekal náročný a bolestivý sestup po kluzkých větvích mokrého stromu.
Bylo to náročné, pomalé a asi i nebezpečné. Hlavně to bylo dost nudné, takže to zkrátím, protože se mi nestalo nic komického, co by stálo za zmínku. Konečně jsem ale byl na pevné zemi a mohl si letadlo prohlédnout i z venku. Čekal jsem různě potlučený trup a potrhaná křídla, ale díval jsem se na ubohé pozůstatky trupu letadla.
  Zevnitř letadlo vypadalo docela v pohodě, ale z venku působilo dojmem, že ho někdo zmačkal a hodil do koše. Podvozek jsem nikde neviděl, zadní část trupu úplně chyběla a křídla se oddělila téměř s chirurgickou přesností a někomu dost možná zdobila zahrádku.

  Nemusel jsem být génius, aby mi došlo, že tohle letadlo už nikam nepoletí. S obdivem jsem si prohlížel strom, který zachytil letadlo a pravděpodobně mi zachránil život. Pád na tu kamenitou zem plnou lávových balvanů bych určitě nepřežil. Byl to jediný strom v dohledu a působil dojmem, že je snad poslední na světě. Poplácal jsem silný kmen na znamení díků a pustil jsem se do sbírání vody. Hrozně rád bych se vydal na průzkum ostrova, ale musel jsem nejprve uhasit žízeň.
Pod stromem jsem našel místo, kde voda stékala z letadla ve slaboučkém ale vytrvalém proudu. Byl jsem rád za ten nepromokavý plášť, protože bez něj bych byl po několika minutách úplně promočený.
Jakmile jsem měl jednu láhev alespoň do poloviny naplněnou, začal jsem zachytávat vodu do druhé a jedním douškem jsem ji do sebe vyklopil. Musím se přiznat, že vodu moc často nepiju, ale ten první lok chutnal opravdu dobře. Vím, že za to mohla ta žízeň, ale určitě i to, že uvnitř zbylo trochu whiskey.

Několikrát jsem takto celý postup opakoval, až jsem měl pocit, že se ze mě stane fontána. Naplnil jsem ještě jednou obě láhve na později a mohl jsem pokračovat ve svém denním programu.
Předtím mě ale čekaly jiné neodkladné povinnosti. Když jsem zahnal žízeň, ozvaly se i jiné tělesné potřeby. Svlékl jsem se a schoval do nepromokavého pláště své jediné oblečení a boty a šel jsem se osvěžit do moře. Přestože bylo docela studené, obstojně jsem se opláchnul a ulevil si. Samozřejmě ve správném pořadí.

  Přece nebudu chodit na záchod někam, kde bych se na to pak musel dívat nebo kolem chodit.

  Pak se mi ale začala vkrádat do hlavy myšlenka, že z vody asi budu potřebovat lovit ryby, což na první pohled vypadalo jako jediný způsob, jak tady seženu něco k jídlu. A asi nebudu chtít lovit ryby někde, kde plavou moje … však víte.

  Hlavně by tam nechtěly plavat ty ryby. A pokud jo, kdo by je pak jedl.

Radši jsem tu myšlenku opustil, ale bylo jasné že to budu muset nějak vyřešit. A čím dřív to bude, tím lépe. Oblékl jsem si plášť a s batohem, plným vody a oblečení, jsem vylezl zpět do letadla. Tam jsem hledal něco, čím bych se utřel, abych jediná použitelná věc byl polštář. Nebylo to ideální, ale pořád to bylo lepší, než mít hned na začátku dne všechno oblečení mokré.
  Když jsem se oblékl, slezl jsem znovu dolů a průzkum mohl začít. V batohu jsem s vodou měl ještě nářadí z letadla. Slunce už stálo docela vysoko, když jsem vyrazil. Sice nebylo přes mraky moc vidět, ale někde tam bylo. A já ani nevěděl, kolik mi zbývá času, než zase zapadne.

  Asi bych měl vstávat dřív.
Abych měl víc času zírat, jak prší na holou skálu.

  Sopka vypadala vysoká asi sto metrů, takže mě čekala slušná procházka. Terén se nezdál být moc obtížný, a já se vydal přímou cestou k vrcholu. Nejvíc mě samozřejmě zajímalo, jestli jsem skončil na ostrově, nebo na pevnině. Připadal jsem si tak na chvíli jako správný Robinson, když jsem šplhal na nejvyšší bod, abych se přesvědčil, jestli jsem na ostrově. Raději jsem ale tu myšlenku rychle zahnal. Přezdívka Robinson mě pronásledovala celé dětství a byl jsem jen rád, že jsem se jí zbavil. Vždy jsem podezříval rodiče, že přesně proto mi dali jméno Robin.
S těmito myšlenkami mi cesta zpočátku hezky ubíhala. A i když to vypadalo na příjemnou procházku na čerstvém vzduchu, s kocovinou, které jsem se ještě nezbavil a hladem, který se opět začal ozývat, se z toho pomalu stávala spíš cesta do pekla. Lezl jsem přece do sopky, chápete?

Naštěstí mám fyzičku vytrénovanou sezením v kanceláři u počítače a taky dost často na lehátku u bazénu. Terén nebyl tak snadný, jak se zespoda zdálo a musel jsem stále obcházet nějaké sopečné balvany. Hodně by mi pomohlo, kdyby tam byla značená cesta. Nebo eskalátor.
Takže když jsem se po dvou hodinách vyškrábal na vrchol, místo vítězné pózy ve stylu Rockyho jsem lezl po čtyřech. Byl jsem se silami na dně.

  Bože, ať je na druhé straně McDonald’s.
Nebo aspoň Krusty Krab.

Měl jsem ale takový hlad, že bych snědl cokoliv. Klidně i toho Sponge Boba.

Další kapitola