Kapitola 10
Telefonní linka mezi Dallasem a Los Angeles
“Jak to
myslíte, že ztroskotala?” hlas v telefonu zněl stejně přívětivě jako
Smrťák, který dorazil na místo hromadné sebevraždy a zjistil, že zapomněl kosu.
Jen málokdo dokázal do pouhých pěti slov vměstnat tolik nevraživosti, pohrdání
a zároveň rozsudek vaší další budoucnosti. Operátor z řídícího střediska
společnosti Green Dawn Overseas
Transportations John
Mason mluvil po telefonu s majitelem firmy Stanley Hornem a už poněkolikáté ten
den si říkal, proč vůbec ráno vylézal z postele.
“Je mi
líto, ale zatím toho moc nevíme. Dnes ráno, kolem půl třetí, nám přišla zpráva
o ztroskotání. Podle posledních dat, která máme, se loď převrátila na bok a
narazila na útes. Pak přestala vysílat. Od té doby se s lodí snažíme navázat
spojení, ale zatím jsme neměli úspěch.”
“To snad není možný, máte nad
ní 24hodinový dohled, jak se to mohlo stát? A ještě jsem se to dozvěděl až teď.”
“Promiňte
pane, ale nemohli jsme vás sehnat. Máme 24hodinový dohled a také jsme ji celou
dobu sledovali. Po celou dobu své plavby se chovala normálně a prováděli jsme
jen jeden zásah, aby se vyhnula hurikánu. Ale včera jsme z nějakého důvodu
ztratili s lodí kontakt a po několika hodinách, kdy jsme se pokoušeli spojení
znovu navázat, nám přišla přes nouzový kanál zpráva o ztroskotání. Stále se
pokoušíme s lodí navázat spojení.” John při hovoru se svým nadřízeným
zažíval pocit déjà vu a vybavila se mu scéna
z Hvězdných Válek, jak Lord Vader oznamuje admirálu Ozelovi, že ho zklamal
naposledy. Úplně cítil, jak se mu stahuje hrdlo a představoval si Horna, jak ho
na dálku škrtí pomocí síly. Pak se trochu uklidnil, když si uvědomil, že by ho
Horn neuškrtil, ale připravil by mu mnohem horší konec. Poslal by na něj svoji
bandu právníků. Oklepal se, když mu z té představy přejel mráz po zádech.
Opravdu to bylo horší než se nechat uškrtit.
“Ve zprávách
se v té oblasti mluví o hurikánu. Je to ten, kvůli kterému jste měnili
kurz? Může to s tím ztroskotáním mít něco společného?“
”Jsme
přesvědčeni, že ne. Hurikán byl v době ztroskotání asi 400 kilometrů vzdálený a
protokoly nařizují se podobným nebezpečím vyhnout” John při telefonování seděl
o okna a sledoval dění na ulici. Zrovna kolem procházela dívka v červených
šatech a v proutěném košíku nesla několik desítek růží. Neviděl jí do
obličeje, protože měla velký klobouk, ale představoval si, že bude velmi
krásná. Chtěl se za ní rozběhnout a alespoň se jí zeptat, odkud má ty růže. Jen
aby viděl její obličej a slyšel její hlas.
“Takže
jste už vyslali záchranný tým?” John musel vynaložit obrovské úsilí, aby
přestal myslet na dívku na ulici a věnoval se svému nadřízenému. To, jak
dopadne tento hovor mohlo mít velký vliv na jeho další kariéru.
“Ano, už
je na cestě pane. Jakmile se dozvíme něco nového, budeme vás informovat.”
“Jestli se s
tou lodí něco stalo, budu vám to strhávat z platu, dokud neumřete. A pak vašim
dětem a pak dětem vašich dětí.” Chlad z hlasu pronikal i telefonem a John
se přistihl, že kontroluje termostat, jestli se v místnosti opravdu
ochladilo.
“A zemi mezi tím ovládnou mravenci.” To byl takový místní vtípek. Pokud by měl některý z nižších zaměstnanců platit Green Dawn včetně nákladu, strháváním části platu, trvalo by splacení něco kolem půl miliónu let. John poznámku řekl jen v duchu, ale na druhé straně linky už stejně nikdo neposlouchal. Majitel firmy Stanley Horn se nikdy nezdržoval při telefonování formalitami a John vlastně nikdy neslyšel, že by někomu za něco poděkoval.
Obzvlášť, když mu zavolám, že jeho nejdražší hračka šla ke dnu i s nákladem.
John se podíval na emailovou schránku, kde měl celkem dvacet nepřečtených zpráv a zase okno zavřel. Dneska na maily čas nebude. Vlastně nebude čas vůbec na nic. Celý den bude sedět u telefonu a řídit záchrannou operaci. Záchrannou operací se samozřejmě myslí záchrana lodi, protože Green Dawn žádnou posádku nemá. A kdyby náhodou posádku měla a ta byla zodpovědná za ztroskotání, všichni by raději doplavali domů vlastními silami, než aby čelili hněvu majitele společnosti.
Bože, ať je ta loď v pořádku. Pomyslel si, když otevíral seznam nouzových telefonních čísel.
Právě
začínal nejdelší den v Johnově životě, a přitom byl jen prvním
z hromady podobných takových dnů, které stráví se svým týmem hledáním
ztroskotané lodi.
Osmnáctý ze
dvaceti nepřečtených mailů byl od kamaráda a obsahoval odkaz na tiskovou zprávu
o nočním narušení sítě Galileo. Kdyby pro jednou kamarád raději zavolal místo
psaní mailu. Tento příběh by mohl končit zhruba po dalších deseti stránkách,
včetně obsahu a poděkování.