Kapitola 11

Stále někde v Tichém Oceánu

Už jsem se skoro vyškrábal na vrchol. Po cestě jsem vypil všechnu vodu, co jsem si nabral ráno do lahví a bolest hlavy začala ustupovat. Alespoň nějaká dobrá zpráva. Při zastávkách na odpočinek a vydýchání, kterých bylo podezřele moc, jsem našel několik prohlubní ve skále, kde se zachytila dešťová voda, a mohl jsem tak doplnit zásoby. Pořád slabě pršelo, takže jsem se prozatím nemusel bát, že by mi voda došla. Ale jinak to byla docela otrava, lézt na sopku v dešti. I přes nepromokavý kabát jsem byl celý promočený a jediné, co jsem měl relativně v suchu byla hlava, schovaná pod kapucí.
Překonal jsem posledních pár metrů a byl jsem nahoře. První, co jsem viděl, byla voda. Potom voda, a ještě jednou voda. Všude kolem spousta vody a žádná pevnina.

Takže jsem na ostrově, no super.

Čekal jsem, že mě to trochu víc vezme, ale vlastně jsem to už tušil a moc mě to nepřekvapilo. Pomalu jsem se rozhlížel po obzoru, jestli nezahlédnu nějakou pevninu, nebo další ostrov. Viditelnost ale byla mizerná a přes ten déšť jsem dohlédl sotva pár kilometrů daleko a nikde žádnou pevninu. Všude jen samá voda. Soustředil jsem tedy svoji pozornost na pobřeží, jestli uvidím někde něco zajímavého nebo užitečného.
Asi vás zajímá, co jsem si představoval pod pojmem zajímavý a užitečný. Tak tady je malé upřesnění:

Zajímavý by byl třeba automat na sushi (To vážně existuje. A pokud ne, někdo to začněte vyrábět, bude to hit.) už jsem hlady začínal vidět křivě. A užitečná by mohla být například půjčovna motorových člunů. Vlastně ne, radši telefonní budka se spojením na pevninu, odkud bych si zavolal pro pizzu. (Pokud jste se narodili v 21. století, tak asi nevíte, co je telefonní budka. Je to ta věc, kde se Clark Kent převlékal za Supermana. A pokud nevíte, kdo je Superman – ach jo.)
Ale nic zajímavého ani užitečného jsem neviděl. Zato jsem spatřil něco obřího. Vypadalo to jako obrovská loď, převrácená na bok. Anebo Gaudí začal navrhovat stavby na pustých ostrovech. Přestože jsem byl hrozně unavený z výstupu na vrchol sopky, projela mi tělem vlna vzrušení a rozběhl jsem se dolů k lodi.

Odtud bych si mohl objednat tu pizzu.

Mohli tam být další lidé, nebo aspoň nějaké zásoby. Nebo nějaký člun, nebo možná vysílačka kterou bych mohl zavolat pro pomoc. Na vrchol sopky jsem se škrábal asi dvě hodiny, ale dolů jsem to zvládl možná za patnáct minut. Sice jsem po cestě dolů třikrát zakopl a chvíli se kutálel dolů ze svahu, ale stálo to za to. Rázem už ostrov nebyl tak pustý, jako mi přišel ráno. Dolů jsem dorazil celý zadýchaný, otlučený a poškrábaný. Ale taky hodně zvědavý a natěšený. Díky všemu tomu adrenalinu jsem zapomněl i na to, jaký jsem měl hlad.

Teď by se mi hodila ta lahev s whiskey. Ošetřil bych si všechny odřeniny a whiskey vypil.

Když jsem sešel až dolů k lodi, teprve když se tyčila nade mnou, uvědomil jsem si, jak je ve skutečnosti obrovská. Na délku musela měřit alespoň 300 metrů a jak jsem předpokládal už podle pohledu ze sopky, jednalo se o kontejnerovou loď. Můžete namítnout, že to pozná i malé dítě podle všech těch kontejnerů, ale problém byl, že tam téměř žádné nebyly. Obrovský nákladní prostor byl prázdný, tedy až na pár kusů, poházených tu a tam, jako hračky v dětském pokoji. A stejně jako ty hračky, byly kontejnery vesele barevné a hodně potlučené.
Co jsem si tak mlhavě pamatoval, tak největší současné kontejnerové lodě uvezou až dvacet tisíc kontejnerů. Neviděl jsem do celého nákladového prostoru, ale v té lodi jich mohlo být kolem dvaceti. Určitě ne víc než třicet. A protože v lodi chyběly, někde jinde musely přebývat. A jestli tu loď potkal stejný hurikán jako moje letadlo, bylo docela jasné, že už jsou na dně moře. Nebo v Číně.

Nechal jsem ale kontejnery na chvíli být a přemýšlel jsem o posádce. Na takhle velké lodi by mělo být dvacet až třicet lidí. A posádka musí někde jíst a mít někde zásoby (I když v ten okamžik bych ze všeho nejvíc uvítal suché oblečení a hrnek kávy). A hlavně by někde měla být ta posádka. Loď nevypadala nijak poničeně, takže někdo to přežít musel.

A já ty přeživší najdu.

Nikde kolem lodi nebyly žádné známky lidské přítomnosti, ale někde tam přece být museli. Prošel jsem několikrát kolem lodi, ale nic jsem nenašel.

A co když je tu ta loď už dlouhou dobu a posádka ostrov opustila na záchranném člunu?

To by nebylo úplně příjemné, ale zase by se o lodi někdo dozvěděl a přijel by ji zachránit a našli by tak i mě. A určitě by posádka při opuštění lodi neodvezla všechny zásoby, takže by tam něco zůstalo i pro mě.

Anebo posádka opustila loď ještě na moři a ta ztroskotala opuštěná a nikdo tak neví kde je.

Ta varianta byla pravděpodobná a už moc lákavá nebyla. Pořád ale na ostrově byla ta loď, ve které mohlo být množství zásob a užitečných věcí.
Nabízela se ještě jedna možnost, na kterou jsem se snažil, pokud možno, nemyslet. Pořád se ale vtíravě připomínala, jako chudý příbuzný, když přijede na návštěvu.

Co když je posádka mrtvá a já sice najdu nějaké zásoby, ale taky loď plnou mrtvol? To by mi mohlo zkazit celou dovolenou.

Podle polohy slunce na obloze to vypadalo, že mi zbývají poslední tři hodiny světla. Nebo taky pět. Co já vím. Nikdy jsem čas podle slunce neodhadoval. Sice jsem celý den ještě nic nejedl a žaludek se opět hlasitě ozýval, ale rozhodl jsem se, že loď prohledám.
Chvíli jsem chodil kolem a hledal cestu dovnitř. Měl jsem docela štěstí, že ležela na boku. Kdyby byla ve správné poloze, jak lodě většinou bývají, vůbec bych neměl šanci se dovnitř dostat. Takhle mi stačilo posbírat několik kamenů, které byly všude kolem, a udělat něco jako schody a byl jsem schopen dostat se do nákladového prostoru.

Hele, je mi třicet osm a zase hraju Tetris.

Nakonec mi stavění schodů zabralo skoro hodinu. Při prvním pokusu se schody rozpadly ještě, než jsem je stačil dostavět. Proto jsem si dal podruhé víc záležet a bylo to poznat. Rozpadly se až když jsem na ně vylezl. Byl jsem tou dobou asi dva metry vysoko, takže to dost bolelo sesunout se na lavině z kamení. Pro třetí pokus jsem si lépe vybíral kameny a pečlivěji je rovnal. Mezery mezi nimi jsem vysypával hrubým pískem, aby lépe držely.

Zdálo se mi to, nebo támhle ten kámen nebyl kámen, ale želva?

Když byla konečně rampa ve verzi 3.0 hotová, vyškrábal jsem se opatrně za notného funění do nákladového prostoru a mohl jsem začít průzkum. Loď ležela na boku, otočená téměř přesně o devadesát stupňů, takže původně svislé stěny nákladového prostoru byly nyní vodorovné. Asi tušíte, že původně vodorovné plochy byly naopak svislé, ale to mi prozatím nevadilo.
Poté, co jsem se trochu se zorientoval, jsem se vydal směrem, kde jsem čekal příď a tam vstupní dveře do prostoru pro posádku. Nebo alespoň do podpalubí.

Něco takového tu přece někde musí být.

Z venku to tak nevypadalo, ale uvnitř nákladového prostoru byl neskutečný bordel. Připomnělo mi to můj pokoj koncem měsíce. Na zemi se válelo snad všechno možné a místy se ani nedalo projít. A jestli tam bylo něco užitečného? Po první rychlé prohlídce to vypadalo, že jsem ve skladišti televizí a plážových lehátek. Jako kdybych našel pozůstatky nejlínější civilizace ve vesmíru.

Aspoň si budu moct udělat pohodlí. Jestli teda najdu nějaké lehátko, co není rozbité.

Zatím jsem totiž potkal jen variaci na téma “Tisíc způsobů, jak rozbít plážové lehátko“. Pro začátek to nebylo nic extra, ale na druhou stranu jsem měl hromadu dřeva, kdybych si chtěl zapálit oheň. A pokud bych byl trochu zdatný v šití, tak i dostatek látky na vyrobení horkovzdušného balónu.

Pak už jen sehnat ten horký vzduch a doletím třeba až do země Oz, tornádo tu někde blízko ještě bude.

Už mi zbývalo jen asi padesát metrů k přední části nákladového prostoru, když mi začalo docházet, že jestli dveře dovnitř lodi najdu, budou stejně moc vysoko na to, abych se do nich dostal. Kdybych já stavěl podobnou loď, dal bych takové dveře doprostřed. A protože je loď asi 50 metrů široká, byly by ty dveře dvacet pět metrů vysoko. To by mi mohlo zhoršit přístup.

Ale pokud bych ji stavěl já, tak by se potopila ještě v suchém doku, takže co já můžu vědět.

Nakonec bylo dobře, že jsem loď nestavěl já, protože dveře uprostřed stěny nákladového prostoru nebyly. Nebyly ani na kraji, a to ani dole ani nahoře. Nebyly tam totiž vůbec. Pro jistotu jsem ještě přeběhnul na druhou stranu, a přestože jsem cestou kličkoval mezi kontejnery, prozatím jsem je ignoroval. Ani tam ale žádné dveře nebyly. Otráveně jsem se vrátil do přední části. Bylo to sice úplně jedno, kde jsem, ale příď mi připadala lepší a měl jsem tam vybudované schody dolů na pláž.

“Co to sakra je?“ Trhnul jsem sebou, jak mě překvapila ozvěna mého hlasu, v tom velkém prostoru.
“Haló, haló, haló”, zkoušel jsem akustiku kontejnerové lodi. Znělo to docela dobře. Mohl bych zpívat dvojhlas úplně sám.
“Prdel, prdel, prdel”,
“Rekurze, rekurze, rekurze”.

Když jsem skončil s hraním na netopýra, uvědomil jsem si, že už je skoro tma a já se nedostal o nic blíže k tomu, dostat se do vnitřku lodi. A tedy o nic blíže k jídlu.

Takže co teď?

Bylo mi jasné, že se zbývajícím světlem už nic velkého na lodi nevyzkoumám. A prohledávat nákladový prostor potmě nemělo smysl. Místo toho jsem se rozhodl využít posledních zbytků slunečního světla a pokusit se najít něco k jídlu. Od té doby, co jsem snědl sendviče, jsem nic nejedl, a to bylo už déle než den. Měl jsem už takový hlad, že bych snědl i vegetariánský hamburger a v břiše mi kručelo tak, že to mělo vlastní ozvěnu.

Dneska žádná televize, nesnědl jsi večeři. Takže to musím nějakou večeři sehnat, protože televizí je tu plno.

Vydal jsem se na lov. Nebo spíš na sběr. Na ostrově nemělo smysl hledat něco k jídlu, takže jsem zamířil rovnou do moře. Brouzdal jsem pomalu mělkou vodou, abych nevyplašil potenciální večeři a přemýšlel, co asi najdu. Nedělal jsem si iluze, že bych chytil do ruky nějakou rybu a na výrobu harpuny nebo udice už mi nezbýval čas. S trochou štěstí jsem ale mohl najít nějaké slávky a nešlápnout při tom na mořského ježka.
Po dvaceti minutách jsem našel asi dvacet slávek a šlápl jen do nějakého bordelu. Musel jsem dávat pozor, protože jsem si sundal boty a chodil v moři bos. Sice jsem měl boty od toho neustálého deště úplně promočené, ale nechtěl jsem, aby byly ještě plné soli z mořské vody. Když jsem měl dostatečné množství slávek na pořádné bolení břicha, ukončil jsem svoji první loveckou výpravu. Vyšplhal jsem se zpět do lodi, abych se schoval před deštěm a pokusil se něco sníst. Před jídlem mě ale ještě čekalo posbírat co nejvíc látek z plážových lehátek a vyrobit si nouzovou matraci. Výsledkem byla hromada hadrů, na kterou jsem si chtěl lehnout a druhá na přikrytí.
K jídlu jsem se dostal, když už slunce zapadlo a byla tak akorát tma na to, abych neviděl, co jím. Doufal jsem, že mi to pomůže pozřít moji chudou večeři.

Moc to ale nepomohlo. Snědl jsem tři slávky a pořád myslel na to, jak mi vůbec nechutnají. Že to byl špatný přístup jsem si uvědomil o pár minut později, když jsem přesvědčil sám sebe a u čtvrté jsem začal zvracet a všechno jsem zase vyzvracel. Aspoň, že jsem to stihl k okraji lodi a moje večeře tak skončila na pláži pode mnou. Mohl jsem jen doufat, že déšť to do rána odplaví.

Když se dávicí reflex uklidnil, vypil jsem trochu vody, abych spláchl chuť zvratků, která ale nebyla o moc horší než chuť slávek. Chvíli jsem se odhodlával a pak přišel čas zkusit to znova. Tentokrát jsem slávky vyklopil do kusu látky, kde jsem je prsty rozmačkal, aby se lépe polykaly a pustil jsem se do jídla. Byl to pořád stejný hnus, ale klíč byl v tom přesvědčit mozek, že jím něco lepšího. Tma, která již padla na ostrov, mi v tom hodně pomáhala. Myslel jsem na trojitý hamburger s cibulovými kroužky a hranolky.

Sakra ty hranolky jsou dneska ale hnusný

Zapíjel jsem to vodou z kaluže a myslel na dietní kolu. Dojedl jsem výživnou večeři a zaměstnával jsem co nejvíc hlavu, jen abych nemyslel na to, co mám v žaludku. Promýšlel jsem svoje šance a plány do dalších dnů. Moje situace se dala shrnout do několika bodů:

Ostrov nic moc, jídlo taky (ale mám pocit, že jsem už jedl i horší) ale tahle loď a její náklad mi snad pomůže to tady přežít. A třeba i dostat se odtud pryč.
Což je kamkoliv, hlavně někam, kde si nemusím večeři sám najít a chytit a pak jíst syrovou.
Kde se dá spát jinde než na zemi.
A kde pořád neprší.

Provizorní matrace, kterou jsem vyrobil před večeří, nakonec nebyla tak hrozná, jak jsem se bál. Byla sice docela tvrdá, ale důležité bylo, že mě izolovala od chladné kovové stěny, na které jsem ležel. Navíc jsem byl pod střechou a když jsem se druhou polovinou přikryl, tak mi ani nebyla zima. Hned jsem ale litoval, že jsem si nevzal z letadla ten polštář. Klidně budu spát na zemi a tvářit se, že pár hadrů mi nahradí matraci a dalších pár deku. Ale když nemám správný polštář, tak se prostě nevyspím. Pořád jsem se převaloval a moje prvotní nadšení brzy vyprchalo. Škarohlíd by řekl, že plážová lehátka nejsou dělaná, aby byla měkká a teplá.

“Nestěžuj si a spi“, by řekla moje máma.

Jak jsem se neustále obracel, abych našel správnou polohu na spaní, začalo se ozývat zranění z mládí. Možná vás napadlo koleno z fotbalu, nebo tenisový loket, nebo alespoň natržená achillovka z pravidelného útěku před šikanou. Ač nerad, ale musím vás zklamat. Byla to skřípnutá ploténka mezi druhým a třetím obratlem z víkendového maratonu hraní Diablo II. To bylo jednou v létě, když nebylo co dělat. Začal jsem hrát v pátek večer a v plánu jsem měl skončit až v neděli a mít to dohrané. S co nejkratšími přestávkami. V neděli jsem skončil, ale na pohotovosti, protože jsem dočasně ochrnul na spodní polovinu těla. Další týden jsem pak strávil v nemocnici přišroubovaný k tolika kusům vybavení, že jsem si připadal jako Iron Man. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem to nedohrál.

Bez pořádné postele a správného polštáře prostě neusnu. Normálně bych to řešil prášky na spaní, nebo kapkami. Kapkami značky Jim Beam. Zatím to ale vypadalo tak, že pokud někdo lodí neposílal zásoby pravého amerického bourbonu, vyrobeného v Číně, čeká mě pár bezesných nocí.

Můžete mi vzít moje croissanty ke snídani a hovězí steak k obědu, donutit mě pít vodu z kaluží a jíst věci co najdu v moři. Ale přece mi nevezmete můj polštář!

Když už jsem nemohl spát, vymýšlel jsem alespoň plán na další den. Sestavil jsem si pro několik následujících dní TODO list, kterým jsem se chtěl řídit. Zatím jsem ho neměl kam napsat, takže jsem sestavil ještě jeden, o něco kratší ale o to důležitější:

Zapamatovat si TODO list.

Skutečný seznam činností vypadal takto:

TODO:

najít něco k jídlu (jídlo, ne něco, co se mi snaží utéct z pusy)
najít něco k pití (asi udělám výjimku a spokojím se s dešťovkou)
najít postel
kontaktovat pevninu a sehnat pomoc
dalších 25 věcí

Někdy v době, kdy jsem byl v polovině rekapitulace úkolů na další den, se mi podařilo usnout. Zdál se mi sen, jak jsem ve své oblíbené sushi restauraci. Za okny byl slunečný letní den, ale uvnitř pršelo a u dveří na toalety jsem zahlédl malinkaté tornádo. Přivolal jsem si číšníka, aby mi ukázal denní nabídku. Číšník vypadal docela normálně, ale potom co jsem si objednal rybí polévku a pečenou tresku, mi přinesl vysoké holínky a poslal mě do blízké zátoky nachytat ryby. Obul jsem si tedy holínky a vstoupil do ledově studené vody, jen abych zjistil, že tam žádné ryby neplavou, ale je plná potopených lodí. Na hladině všude kolem mě plavaly gumové kachničky, plastové talíře a labutě. Stále jsem se ale snažil chytit nějakou rybu, protože jsem měl hrozný hlad a nemohl jsem se vrátit do restaurace s prázdnýma rukama.

Když kolem mě konečně proplavala nějaká ryba a já ji chtěl chytit, zjistil jsem, že mám v ruce místo podběráku tenisovou raketu a ze břehu na mě volá Serena Williams, že už má hlad.

Další kapitola