Kapitola 12

Někde v Tichém oceánu, uvnitř převrácené lodi

Vzbudil jsem se ráno, když vycházelo slunce, překvapivě odpočatý. A i docela rád, že jsem vzhůru, zvláště potom co se mi zdálo.

To je divný, východ slunce jsem už dlouho neviděl, opravdu to vypadá takhle?

Normálně vstávám spíše v 10 hodin než v době, kdy vychází slunce. Sice nevím, kdy vychází, ale bude to hodně brzo. Už asi po tisící jsem se přistihl, že sahám do kapsy pro telefon, abych si něco našel na Googlu. Nebo se alespoň podíval, kolik je hodin. A opět jsem si uvědomil smutnou skutečnost, že telefon jsem nechal na letišti. Z nějakých nesmyslných důvodů ohledně bezpečnosti. Normálně si bez telefonu připadám jako bez ruky. Ale tentokrát mi přišlo, že nemám ani jednu.

Kdybych tu tak měl svůj telefon. Jasně, že by nebylo kde ho nabít. Ale chvíli by vydržel. Jen si zkontrolovat maily …
A ceny akcií …
A možná, ale jen pokud by zbyla baterka, bych si zavolal o pomoc …
Potom, co bych se vyfotil, jak vypadám po třech dnech bez kartáčku na zuby a hřebenu.

Přesto jsem ale tušil, že pokud jde o volání, byl by mi telefon k ničemu. Obyčejný telefon by na takto odlehlém místě neměl signál. Pokud někde poblíž neparkovala ponorka s otevřenou wifi. Další palčivé otázky na sebe nenechaly dlouho čekat.

A na jaký číslo bych asi volal?
A co bych jim řekl?
Můžete pro mě přijet, jsem na pustým ostrově a došla mi whiskey?

Než bych kohokoliv na druhém konci přesvědčil, že to není aprílový žert uprostřed monzunové sezóny, stejně by se mi vybila baterka. A hlavně jsem vůbec neměl ponětí, kde jsem.

To zní jako spousta pádných důvodů. Ale stejně chci svůj telefon.

Přišel čas na aktualizaci mého TODO listu:

najít něco k jídlu
najít něco k pití
najít postel
zjistit kde jsem
kontaktovat pevninu a sehnat pomoc
dalších 25 věcí + telefon s nabíječkou, satelitní anténou a neomezeným roamingem.

Tím jsem vyřešil důležité věci a mohl jsem se věnovat bodům 1 a 2. Vody mi ještě trochu zbylo z předchozího dne, ale měl bych si naplnit lahve, abych měl na zbytek dne, až se budu motat po lodi. Později se podívám po jídle.
Jako první mě tedy čekalo hledání pitné vody. Venku pořád pršelo, takže kaluže byly všude, ale takhle blízko moře, byla voda dost slaná. Stačilo odejít kousek dál od pobřeží a voda by měla být v pořádku. Ale musel jsem být opatrný, protože kdybych došel moc daleko, byl bych opět na pláži, ale na druhé straně ostrova. Na chvíli jsem se zastavil a sledoval oblohu a odhadoval, jestli vydrží počasí.

Asi bude stačit najít vhodný převis, ze kterého kape voda. A ta jen tak brzo kapat nepřestane.

Obloha byla totiž zatažená, jako kdyby se blížil konec světa. Nebo mimozemšťani. Pro mě za mě ať si přijde, co chce, ale radši ta potopa. Měl bych aspoň co pít a třeba by mě to odneslo z tohohle ostrova někam pryč.

Nechám se spláchnout klidně i na Ararat, když tam budou mít hovězí steak a slušnou obsluhu.

Opustil jsem bezpečí ztroskotané lodě a vydal se do deště hledat vhodné místo na sběr vody. Stačila by mi i nějaká větší prohlubeň. Pokud možno taková, ze které by šla nabrat voda a vyhnat pavouci. Stoupal jsem po svahu sopky a snažil se dávat pozor kam šlapu, protože mokrá skála byla hodně kluzká a kdybych si zlomil nohu, byl by to asi můj konec.

Jen té práce, než bych postavil slušný rentgen.

Prohlížel jsem i oceán, jestli neuvidím nějakou loď, nebo třeba pevninu. Prostě cokoliv. Uvítal bych i vězeňskou loď plnou daňových podvodníků.
Neviděl jsem ale nic. Postupně mi došlo, že i kdyby kolem ostrova něco plulo, stejně bych si toho nevšimnul, protože přes ten déšť bylo vidět sotva na pár kilometrů. Pohled na pustý oceán mě začal brzy nudit a taky dost skličovat, takže jsem si raději prohlížel loď.
Byl to opravdu kolos. Loď mohla být dlouhá možná 400 metrů. Někdo by řekl, že má na délku jako 4 fotbalová hřiště. Nevím, jestli vám takové srovnání něco řekne. (Pokud nejste fotbalista, který tu vzdálenost běhá stokrát denně. Ale tomu by zase nic neřeklo číslo čtyři.)
Tak to zkusím jinak: byla fakt velká.

Ale podle toho nepořádku v nákladovém prostoru, kterým jsem se prodíral předchozí den, a podle té hromady televizí mi to fotbalové hřiště docela připomínalo. Možná si teď říkáte, jak je možné, že někdo jako já ví, jak vypadá fotbalové hřiště. Je pravda, že fotbal jsem nikdy nehrál, ani jsem nechodil sledovat zápasy. Ale byl jsem se jednou na fotbalové hřiště podívat, když jsem kvůli daním přemýšlel, že si koupím vlastní fotbalové družstvo. Asi mě k tomu inspirovali Pink Floyd:

New car, caviar, four star daydream
Think I’ll buy me a football team

Nakonec z toho ale nic nebylo. Fotbalové hřiště bylo pěkné a našel bych pro něj hodně dobrých způsobů využití. Ale trochu mě zklamali fotbalisti. Bylo jich tam tolik, že jsem začal pochybovat o jejich efektivitě, když jich musí být na hřišti takové množství.

Ale zpátky na ostrov. Půl hodiny lezení po skalách a padání z mokrých kamenů mi přineslo dostatek vody na naplnění žaludku a dvou lahví. A tak přišel čas, abych se zase vydal dolů, než budu potřebovat na záchod.
Ptáte se, proč o něčem takovém vůbec mluvím? Nevím jak vy, ale já nechci chodit na záchod někde, kde sbírám pitnou vodu přímo ze země. Ale možná jsem jen zbytečně přecitlivělý. Rozhlížel jsem se po nějakém lepším místě, ale zatím jsem žádné nenašel. Celkem určitě to nebude tam, kde sbírám jídlo a syrové ho jím.

Sakra tohle budu muset co nejdřív vyřešit.

“Do prdele.” přidal jsem nahlas, protože nadávat v duchu má podobný smysl, jako dávat si novoroční předsevzetí. Vyděsilo mě, když jsem si uvědomil, že se začínám chovat, jako kdybych tam měl zůstat. I zvuk mého hlasu mi začínal znít nějak cize.
“Do prdele.” To už bylo lepší. Nikdy se mi můj vlastní hlas nelíbil, ale bylo to pořád lepší, než neustále poslouchat jen zvuk deště a příboje.

Asi budu muset mluvit nahlas sám se sebou, abych se nezbláznil. Škoda, že při tom budu vypadat, jako kdybych už cvok byl. Ale na druhou stranu tu není nikdo, kdo by mě soudil.

“Do hajzlu”. Tím jsem dokončil jazykové cvičení a zvukové znamení z mého žaludku oznamovalo, že přišel čas sehnat něco k jídlu.

Dneska bych se hrozně rád vyhnul zvracení slávek. Vlastně bych se jim hodně rád vyhnul úplně. Mohl bych zkusit ulovit nějakou rybu. Rybiška, dobrá rybiška.

Vzpomněl jsem si na Gluma a málem mě chuť na rybu přešla. Čekal mě ale jiný problém. Ono se sice řekne ulovit rybu, ale vůbec jsem netušil, jak to udělám. Moje nejbližší setkání s živou rybou bylo akorát v mořském světě, nebo na rybím trhu. A jednou když mě rybka v akváriu kousla do prstu. Ale ve filmech vypadá lov ryb vždycky jednoduše. A taky se říká, že hlad je nejlepší kuchař, tak to můžu lehce ohnout a říct, že hlad je nejlepší rybář.

Když už jsem se rozhodl, že budu rybařit, musel jsem najít něco, čím bych tu rybu chytil. Za předpokladu, že bude dostatečně hloupá a nechá se ode mě chytit.

Pojďme si v klidu projít, jak se chytají ryby:

Harpunou – nemám.
Podběrákem – nemám
Do sítě – nemám
Na udici – nemám
Dynamit – vážně?

To bylo vážně plno věcí, které jsem neměl. Bylo by ale lepší pracovat s něčím, co mám. Napadlo mě, že bych si mohl vyrobit špičatý klacek a zkusit na něj rybu napíchnout. Znělo to dostatečně jednoduše na použití a snad i na výrobu. Což sice vůbec nic nevypovídalo o tom, jestli to zvládnu i já, ale už bylo na čase sehnat nějaké jídlo, takže jsem měl kvalitní motivaci.

Byl jsem si jistý, že v lodi najdu něco, co mi bude pro začátek stačit. Mezi polámanými plážovými lehátky jsem našel asi metr dlouhý kus latě, na konci zlomené a roztřepené, ideální pro moje potřeby. Konce byly špičaté a překvapivě ostré. Kriticky jsem si prohlížel svoji první zbraň a vyzkoušel jsem s ní několik výpadů. Musel jsem vypadat směšně, jak jsem tam stál a bodal kusem dřeva do vzduchu.

Jestli tím tu rybu nepropíchnu, tak ji snad alespoň přimáčknu ke dnu a prostě si počkám.

Při zkoušení mojí smrtící zbraně a techniky jejího používání mi dřevo několikrát vypadlo z ruky. Připadal jsem si dost hloupě, ale kdyby se mi něco podobného stalo ve vodě, nebo snad po chycení ryby, přišel bych o svůj úlovek a taky i o zbraň. Musel jsem se tedy postarat, aby k tomu nedošlo. Potřeboval jsem nějaký provaz, který bych přivázal k harpuně a druhý konec k ruce. Pak budu mít jistotu, že mi zbraň neuplave i s obědem. Nebo oběd se zbraní.

Prohledával jsem nákladový prostor, ale nikde jsem žádný provaz nenašel. Nechtěl jsem ztrácet další čas hledáním, tak jsem se rozhodl, že si vyrobím provizorní provaz. Rozpáral jsem několik kusů látky z lehátek a z nich jsem měl v plánu udělat něco jak lano.

Sakra to je dřina.

Trhat látku na tenké pruhy je docela jednoduché. Ale za podmínky, že máte nůž a látku si naříznete. Jinak je to pekelná práce. Začínaly mě dost bolet ruce, protože jsem nikdy nic takového nedělal. Trochu jsem znejistěl, jestli ještě nezkusit najít hotové lano, ale vrátil jsem se k trhání. Trvalo mi to celou věčnost, než jsem natrhal dost kusů a nějak je spletl dohromady. Když jsem skončil, měl jsem asi tři metry dlouhý cár látky, plný uzlů. Přivázal jsem jeden konec k harpuně a na druhém jsem vyrobil smyčku, do které jsem prostrčil ruku. Slunce už bylo docela vysoko, než jsem měl hotovo a mohl se pustit do svého prvního lovu na ostrově.

Pobřeží ostrova vypadalo stejně jako jeho zbytek – nic extra. Nikde žádná písečná pláž, kde by byla radost stát po kolena ve vodě a lovit ryby. Místo toho byly všude jen lávové kameny, o které se lámaly vlny a přes zpěněnou vodu nebylo skoro vidět. Po několika minutách rozhlížení jsem vybral místo, které se mi docela zamlouvalo a vlezl do vody. Nebyla nějak studená, ale pochyboval jsem, že v ní vydržím stát třeba hodinu, než něco chytím. Do toho ještě pořád pršelo, a to mi taky moc na náladě nepřidávalo.

Nakonec jsem ve vodě stál možná tři hodiny. Teda alespoň odhadem, bez hodinek jsem to nedokázal přesně určit. Ale nestál jsem tam tak dlouho proto, že by mě to bavilo. Prostě mi to jen nešlo. Když jsem vstoupil do moře, pokračoval jsem dál do větší hloubky, dokud jsem neměl vodu po prsa. Ruku s improvizovanou harpunou jsem strčil do vody, roztřepený konec asi půl metru nade dno a čekal. Měl jsem v plánu počkat, až nějaká ryba poplave pod mojí harpunou a prostě ji napíchnu na ostrý konec, nebo alespoň přimáčknu ke dne a zraním.

Všechno ze začátku vypadalo dobře. Vlny nebyly moc velké, takže mi nepřekážely a udržel jsem se ve stoje, bez toho, že by mě nějaká povalila. Voda byla čistá, takže jsem viděl bez problémů až na dno. Jediný drobný zádrhel byl, že tam nebyly žádné ryby. To prý docela vadí, když se pokoušíte rybařit.

Nezbylo mi nic jiného než se vydat o něco dál do moře. Dno bylo už docela hluboko a já měl problém stát na místě. Každá trochu větší vlna mě už nadnášela a já víc plaval, než stál. Při potenciálním souboji s rybou bych přišel o svoji jedinou výhodu. Navíc mi vlny narážely do obličeje a brzy jsem měl nos plný mořské vody.

Alespoň nebudu mít rýmu.

Horší ale bylo, že jsem toho ani moc neviděl. Musel jsem tedy změnit taktiku a najít nějaký vhodný kámen, na který bych se vyšplhal a lovil z něho. Asi patnáct metrů ode mě bylo pole útesů, ale všechny byly moc malé nebo noc ostré, abych se na nich bezpečně udržel. Musel jsem tedy hledat dál.

Po několika minutách plavání kolem pobřeží jsem našel jeden balvan, který vypadal ideálně. Vyčníval asi metr nad hladinu a měl zaoblený tvar, na který jsem mohl vylézt a pohodlně ležet. Plaval jsem tedy k němu a říkal si, jak se tady asi podobný kus kamene objevil. Svým vzhledem vůbec nezapadal do svého okolí. Dokonce mě na chvíli napadlo, jestli to není nějaká obří želva, která tam jen odpočívá. Když jsem ke kamenu doplaval, přesvědčil jsem se, že je to jen další obyčejný kamen, který má prostě jiný tvar než ostatní.

Vyškrábal jsem se na něj a chvíli jen odpočíval. Našel jsem si pohodlnou polohu, kdy jsem ležel na břiše a díval se do vody pod sebou. Harpunu jsem zatím nechal nad vodou a jen jsem pozoroval, jestli kolem plavou nějaké ryby. Konečně jsem něco zahlédl. Začaly se objevovat první odvážlivci. A po chvíli to byla hotová přehlídka mořského života. Kdybych tu byl na dovolené, rád bych je sledoval a užíval si ten výhled. Já ale potřeboval něco ulovit, jinak by bylo brzy jídlo ze mě. Pomalu jsem si připravoval harpunu, ale při každém mém pohybu všechny ryby okamžitě zmizely. Stačila sekunda a moře bylo opět prázdné.

Asi viděly můj stín nad vodou, takže čas na změnu strategie.

Schoulil jsem se na balvanu, abych byl co nejméně vidět a snažil se nehýbat. Jen jsem strčil harpunu do vody a opět jsem čekal. Při čekání jsem měl dost času si promyslet, jak to bude probíhat dál, až doopravdy něco chytím. Přiznávám, že jsem málem usnul. A pak připlula ryba, která by mi vystačila možná na pár dní. Pokud bych ji tedy chytil. Napřáhl jsem ruku s harpunou a zasadil jsem smrtelnou ránu vodě. Ryba byla pryč. Jak jsem ležel dlouho schoulený na kamenu, byl jsem tak ztuhlý, že místo abych trefil rybu, jsem ztratil rovnováhu a spadnul do moře.

Studená koupel mě spolehlivě probudila a díky dávce adrenalinu jsem bylo opět čilý a připravený konečně něco ulovit. Svým pádem do vody jsem ale zase vylekal všechny ryby, co si tu ještě před chvílí vesele plavaly. Znovu jsem se vyškrábal na kámen a čekal až si na mě ryby opět zvyknou.

Asi minutu se nic nedělo. Po čase se objevila jedna, odhadem patnáct centimetrů dlouhá. Pak pár malých, ale nechtěl jsem to uspěchat, takže jsem si dával na čas. Čekání se mi vyplatilo a připlavala možná půl metru dlouhá ryba. Nevěděl jsem, co je zač, ale věděl jsem, že ji musím chytit. Čekal jsem, až připlave blíž k mé harpuně. Přestal jsem dýchat, abych ji snad nevylekal nějakým zvukem.

Mohl bych říct, že se v poslední okamžik naše pohledy setkaly a já měl pocit, jako kdyby ryba věděla, že je to její konec. A já na krátký okamžik zaváhal, protože mi ji najednou bylo líto.

Ale tak to nebylo. Se zatajeným dechem jsem rybu sledoval, jak se pomalu blíží a už mi docházel dech. Bál jsem se, abych ji nevylekal a snažil se být v klidu. Ještě zbývalo pár centimetrů a já myslel, že mi snad prasknou plíce, ale doplavala přesně na místo, kde jsem ji potřeboval. Konečně jsem mohl zaútočit a plnou silou jsem rybu přišpendlil ke dnu.

Díky síle, kterou jsem do té rány vložil, byla ryba okamžitě mrtvá. Za to jsem byl rád, vadilo by mi sledovat, jak bojuje o život a pomalu prohrává. Ve své podstatě jsem měkkota a nikdy jsem se doma neúčastnil porážky jakýchkoliv zvířat. Na to jsem vůbec nemyslel, když jsem se vydal na lov. Hlad mi asi zatemnil úsudek. Podobné myšlenky jsem ale musel nechat stranou a místo toho rybu vylovit a odnést na břeh. Zvedl jsem harpunu a rybu, kterou už nic nedrželo, začal odnášet proud.

Sakra, vždyť mi uplave.

Skočil jsem do vody, že ji chytím, než mi ji odnese příboj. A zrovna se do mě opřela vlna a odnesla mě několik metrů daleko. Docela mě to zaskočilo a chvíli jsem polykal vodu, než jsem zjistil, kde je nahoře a kde dole. Když jsem se vynořil, ryba byla pryč. A s ní samo sebou i moje harpuna. Skoro se mi chtělo brečet. Tolik času a námahy mě to stálo a když už jsem měl rybu doslova několik centimetrů od ruky, přišel jsem o ni. Ještě jsem se několikrát potopil, jestli neuvidím někde plavat svůj úlovek, ale nikde jsem rybu ani harpunu neviděl.

Jak se zdá, dnes mě opět k jídlu čekají studené syrové slávky.

Brodil jsem se vodou zpátky ke svému provizornímu táboru a nadával na všechno. Na ten děsný ostrov, kde jsem skončil a kde nic není. Na to hrozný počasí a že pořád jen prší. Sám na sebe, že jsem musel lézt do toho letadla a skončil tady.

Měl jsem pocit, že se o mě pokouší nějaký hysterický záchvat, a pak jsem si všiml něčeho před sebou. Na kameni tam ležela vyplavená ryba. Nebylo pochyb, šlo o můj úlovek. Na nic jsem nečekal a rozběhl se za ní tak rychle, jak mi voda hluboká do pasu dovolovala.

Teprve když jsem ji držel v rukou, došla mi skutečná velikost ryby, kterou jsem chytil. Mohla vážit kolem 50 kilo a byl to úlovek, který mi dal naději, že na ostrově hlady neumřu. Odnesl jsem rybu na souš a začal plánovat, jak ji připravím.

Hodil by se nůž, ale ten jsem samozřejmě neměl. Protože jsem ale velký filmový a knižní znalec, přemýšlel jsem, jak by si s tou situací poradili klasičtí hrdinové.

Robinzon by ho měl u sebe už při ztroskotání (bez nože žádný trosečník být přece nemůže, to dá rozum)

MacGyver by si ho vyrobil. Stačila by mu na to pasta na zuby a tkaničky od bot.

Mrakoplaš by hudroval, že ryba chtěla zabít jeho. Nakonec by nůž našel v Zavazadle.

A Hulk? Ten by řekl, že nůž je na nic a rybu by rozmlátil. Hulk totiž nejí, ten jenom ničí. Pak by jedním skokem přeskočil na pevninu, kde by zničil celou restauraci.

Asi vám přijde, že mi to moc nepomohlo (i když Hulkův přístup byl velmi lákavý a chtěl bych ho jednou zkusit). Nakonec mi jako inspirace posloužil MacGyver.

Všude kolem se válely zbytky rozbitých televizí a byla velká šance, že mezi nimi bude i nějaký střep, nebo kus železa, který by se dal použít jako nůž. Prohraboval jsem se troskami až jsem doopravdy našel špičatý kus plastu, který měl správný tvar i velikost. Na délku měl asi třicet centimetrů a v nejširším místě mohl mít tak 6 centimetrů. Zatím nebyl moc ostrý, ale to šlo jednoduše napravit. Stačilo ho o něco nabrousit. Zkoušel jsem různé materiály, které se kolem nacházely a nejlépe fungovat lávový kámen, který byl příhodně hrubý. A hlavně jich bylo kolem spousta. Dalo by se říct, že kdyby na ostrově nebyla převrácená loď, byly by tu všude okolo jen lávové kameny.

Aby se lépe držel, omotal jsem tupou část kusem látky z plážového lehátka a měl jsem nůž. Usmál jsem se, když jsem si vzpomněl na jednu pomátnou větu ze stříbrného plátna a musel jsem si repliku říct nahlas.

“Tomu říkáš nůž? Tohle je nůž.”

Věděl jsem, že na podobné vtípky si budu muset pořídit něco lepšího, ale prozatím to byl můj první nástroj, který jsem si vyrobil a v tom okamžiku pro mě měl větší hodnotu, než kdyby byl z palladia.

Nůž jsem měl a přišel čas postarat se o rybu. S porcováním jsem problém kupodivu neměl. Před pěti lety jsem se zúčastnil v rámci nějaké teambuildingové akce kurzu vaření ryb. To obnášelo i pečlivou přípravu ve formě vykuchání a porcování ryby. Kdybych tak tenkrát věděl, že mi to jednou může zachránit život, možná bych přišel i druhý den.

Na druhou stranu kurz vaření chobotnic a garnátů by mi tu asi k ničemu nebyl.

S kručícím žaludkem jsem rybu rychle vykuchal a naporcoval. Nebylo to úplně čistě provedené, ale vzhledem k podmínkám a vybavení jsem byl spokojený. Jako stůl jsem použil televizi, která neměla rozbitou obrazovku. Vnitřnosti a odřezky jsem naházel zpět do moře, aby se mi v táboře nerojily mouchy.

Sakra, až teď mi došlo, že jsem si to mohl nechat jako návnadu na další rybaření.

Ryba byla naporcovaná a zbývalo jsem vymyslet, jak ji připravím. Sníst ji syrovou byla sice možnost, ale tomu jsem se chtěl, pokud možno, vyhnout. Ani jsem si nemusel dělat seznam možností, abych věděl, že nejlepší bude rybu opéct na ohni.

Začal jsem tedy rozmýšlet, jak vyrobit gril. Možná namítáte, proč jsem nezačal ohněm. Bylo to hlavně proto, že jsem zatím nevěděl jak. A také bych zbytečně pálil drahocenné dřevo, než bych vyrobil gril. Navíc s funkčním grilem jsem mohl v nejhorším případě maso usušit na slunci.

Pokud někdy přestane pršet.

To vypadalo kupodivu nadějně, protože se bouřkové mraky trochu trhaly a občas i vysvitlo slunce. Televize mi už jednou dobře posloužily, tak nebyl důvod nezkusit to znova. Rozebral jsem několik hodně poškozených kusů (ne proto, že by mi těch nepoškozených bylo líto, ale proto, že se lépe rozbíjely, když už byly rozbité) a ze zadní části, která byla z děrovaného plechu jsem udělal docela obstojný rošt na gril. Samotného mě takový výsledek překvapil. Kromě toho jsem zjistil, že je to opravdu zábava a mohl jsem tak alespoň částečně ventilovat svoji nahromaděnou frustraci.

Rozebírání televizí je tak uklidňující. Zvláště, když to dělám kamenem.

Poslední, co mě dělilo od mého prvního teplého jídla za poslední tři dny, byl oheň. Schválně jsem si to nechával až na konec v naději, že mě mezitím něco napadne. Nenapadlo. Zkoušeli jste někdy rozdělat oheň bez zápalek nebo zapalovače? V dešti?

Já tedy ne. A ani jsem nebyl na žádném kurzu přežití. A ve všech filmech, kde to někdo zkoušel pomocí dvou dřívek, se to nikomu nepodařilo. A pokud si pomatuju, tak i knížky mluvily vždy docela jasně. Tak jak by se to mohlo asi podařit mě?

Sesbíral jsem co nejmenší kousky dřeva z lehátek na podpal a pak i nějaké větší na topení. Mezi třísky jsem natrhal tenké pásky látek z plážových lehátek.

A teď už to jen zapálit.

Přemýšlej, přemýšlej.

A v tom mě to napadlo. Zachránit mě mohla optika. Láhev od whiskey měla ideální tvar, a ještě byla plná vody. Rychlá zkouška potvrdila, že funguje jako docela obstojná čočka, takže bych měl být schopný zapálit s ní dřevo a látku. Plán, ve své jednoduchosti tak geniální, měl ale jeden drobný zádrhel. Loď poskytovala docela solidní stín a kdyby ne, tak slunce zrovna moc nesvítilo. Vlastně svítilo, ale přes ty mraky to nebylo nic, co by dokázalo zapálit oheň. Když jsem chvíli pozoroval oblohu, zdálo se, že by mohlo v dohledné době na pár minut slunce opravdu vylézt zpoza mraků.

Měl jsem tak akorát čas posbírat všechny připravené věci na podpal, najít někde alespoň trochu funkční deštník a vydat se někam mimo stín lodi. Zabalil jsem věci do kusu látky, udělal z toho ranec a ten jsem hodil do batohu. Schoval jsem se pod deštník, aby mi věci nezmokly a opustil jsem bezpečí převrácené lodi. Hledal jsem místo co nejblíž lodi, kde bych mohl rozložit potřebné věci na rozdělání ohně a které by bylo na slunci a alespoň trochu suché.

Asi sto metrů od lodi bylo vyvýšené místo, kde byl dostatek místa. Když jsem se tam vyškrábal, zaklínil jsem do mezery mezi kameny deštník, abych byl v suchu a nemusel ho držet. A pak jsem jen čekal.

Mraky stále stínily slunce a já se už začínal nudit. Rozbalil jsem látku a připravil na plechu z televize malé kousky dřeva na podpal a dál jsem čekal.

Dalších patnáct minut čekání a už to vypadalo, že trhlina mezi mraky slunce mine, ale pak se změnil směr větru a můj ostrov poprvé ozářilo slunce. Cítil jsem, jak mě ohřívají ostré sluneční paprsky a téměř jsem se natáhl a užíval si ten pocit. Pak jsem se ale vzpamatoval, rychle jsem chytil láhev a držel ji tak, aby co nejlépe soustředila sluneční světlo na připravené dřevo a látku. Nevěděl jsem, kolik mám času, než se slunce zase schová za mraky, ale fungovalo to lépe, než jsem čekal. Po několika vteřinách začal z látky stoupat tenký proužek kouře. Opatrně jsem foukal do látky a stále držel láhev v ideální poloze, aby pořád ohřívala teď už doutnající látku.

Ještě jsem několikrát fouknul, když najednou vyskočil malý plamínek a po chvíli začalo praskat i dřevo.

Mám oheň!

Byl jsem šťastný, jako když jsem dostal svoje první tričko se Star Wars. Chtěl jsem radostí skákat a tančit kolem ohně, ale musel jsem se postarat, aby oheň vydržel hořet, než ho donesu do bezpečí. Kdykoliv mohlo zase začít pršet. Přiložil jsem další malé kousky dřeva a když se rozhořely, tak jsem přidal několik větších, které měly vydržet, než oheň donesu do lodi. Vzal jsem plech s ohněm a do druhé ruky deštník a pomalu jsem se vracel do svého tábora. Sestupoval jsem opatrně, ale zároveň co nejrychleji. Připadal jsem si, jako kdybych nesl olympijskou pochodeň.

Tohle vám Bear Grylls nikdy neřekl – láhev od whiskey vám může zachránit život. Teda pokud má správný tvar a barvu a je v ní voda. Pokud je plná whiskey, no tak to je úplně jiný příběh. V tom případě nejprve vypijte její obsah. Pokud problémy přetrvaly, naplňte ji vodou a zkuste rozdělat oheň. Ale nechoďte za mnou, že jsem vám to poradil já.

Přenesl jsem oheň do připraveného grilu v nákladovém prostoru v bezpečí lodi. Když se rozhořel, rozložil jsem na plechový rošt kusy ryby a barbecue mohlo začít. Zatímco se ryba grilovala, vrátil jsem se ven pro zbytek věcí, které jsem tam nechal. Zejména lahev jsem venku nechtěl nechávat. Cestou zpátky do lodi opět začalo pršet a musel jsem si pospíšit, abych zase nebyl úplně celý promočený. I když to by mě už tak netrápilo, protože jsem si mohl věci rozložit kolem ohně a usušit je.

Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyl moc na kempování. Celá ta myšlenka přespávat venku a opékat si večer jídlo na ohni mi připadala poměrně cizí. Když jsem ale sledoval vesele plápolající ohýnek a rybu, jak se peče, najednou mi moje situace nepřipadala tak bezvýchodná. Naopak jsem se cítil docela dobře. Připomínalo mi to dobu, kdy jsem byl malý a doma se na podzim poprvé zatopilo v krbu. Často jsem vydržel celé hodiny sedět před krbem a zírat do plamenů.

Dost nostalgie. Musím hlídat oheň, aby hořel. A rybu, aby nehořela.

Neměl jsem žádné koření, ale ryba se na ohni už pekla a začínala krásně vonět. A já brzy slintal jako Pavlovův pes. A stále se mě držela dobrá nálada. Měl jsem jídlo, díky neustálému dešti i pitnou vodu, a kromě internetu mi vlastně nic nechybělo.

Jen pořádná postel …

A sprcha …

A lednička, kam bych to jídlo dal …

A televize (funkční samozřejmě) …

A čisté oblečení …

A kartáček na zuby …

A káva …

Ale jinak už vážně nic, byl jsem spokojený. Samotného mě překvapilo, jak může být člověk rád i za to málo, zvláště když pár hodin před tím neměl vůbec nic.

Ryba byla hotová, a zatímco jsem jedl, upekl jsem ji postupně celou, protože jsem neměl jinou možnost, jak ji zpracovat. A kdybych to neudělal, začala by se brzo kazit. Posbíral jsem kusy látky z lehátek, vypral je v moři a nechal uschnout u ohně. Když byla látka suchá, zabalil jsem do ní kousky upečené ryby.

Takhle nějak se asi cítí rodiče, když dělají dětem jídlo na celý týden dopředu ne?

Dokud jsem sušil látku na potravinové balíčky, udržoval jsem oheň. Ale když jsem měl hotovo, přišlo mi to zbytečné a nechal jsem ho vyhasnout. Taková zima ještě nebyla a ani toho dřeva jsem neměl tolik, abych ho jen tak pálil a zíral do plamenů. Navíc jsem byl přesvědčený, že oheň dokážu vždycky znova rozdělat. Pokud bude svítit slunce.

Ale přece nebude pořád pršet ne?

Po dlouhé době jsem měl plné břicho a nejradši bych si lehnul a spal. Zbývalo ale ještě několik hodin světla, a tak jsem se vydal na další průzkum lodi. Pořád mi vrtalo hlavou, proč tam nejsou žádné známky přítomnosti posádky. Sice jsem myšlenky na posádku odložil, protože jsem měl důležitější problémy, teď ale přišel čas, abych se k tomu vrátil a vyřešil to. Za ty tři dny, co jsem strávil na ostrově, bych přece už musel někoho potkat.

Kdyby tahle hromada ztuhlé lávy byla jen o trochu menší, tak tu potkávám sám sebe.

Nikde ale nic nenasvědčovalo lidské přítomnosti. Vymýšlel jsem všechny možné scénáře, proč na ostrově nikdo není a pak mi to došlo. Posádka v bouřce tušila, že loď ztroskotá, a tak ji opustila na záchranných člunech. I když jsem si nedovedl představit, jakou mohli mít šanci na záchranném člunu, když bouře provedla tohle s jednou z největších lodí na světě. A třeba se ještě nedostali do civilizace, nebo netuší, kam bouře loď odnesla. Proto ještě nikdo nepřišel zachránit vrak lodi. Znělo mi to dostatečně logicky (aby ne, když jsem to vymyslel já) a vysvětlovalo to nepřítomnost posádky. Takže jsem přesvědčil sám sebe, že po dalších trosečnících není potřeba pátrat.

Předpokládal jsem, že se mi později budou hodit zásoby z lodi, ale byl jsem nacpaný rybou, kterou jsem si sám chytil a upekl, takže jsem byl spokojený. Odložil jsem tedy průzkum lodi a hledání posádky a rozhodl se spíše soustředit na náklad. Zatím jsem použil pár rozbitých kusů lehátek a televizí, ale jinak jsem zbytky nákladu ignoroval. Přitom bylo možné, že v některém z kontejnerů najdu něco, co mi pomůže dostat se dovnitř lodi. Nebo pryč z ostrova. Nebo že najdu domácí kino a sbírku filmů na Blu-Ray a pak vlastně nebudu mít důvod ostrov opouštět.

Vzhledem k tomu, že jsem se už do nákladového prostoru vlastně nastěhoval, nic mi nebránilo v průzkumu a začal jsem se prodírat ke kontejnerům. Hned zkraje ležel jeden ve správné poloze, abych se k němu dostal. Do své nedobrovolné dovolené na ostrově jsem vlastně o lodních kontejnerech nic nevěděl. Kromě toho, že se v nich vozí z Číny už všechno, od aut, papírových draků, po nefalšované 100% pravé a autentické americké kovbojské boty. A pokud nepatříte mezi asi 0,08 procenta populace naší planety, jste na tom asi stejně (to číslo jsem si vymyslel).

Úvod do teorie námořních kontejnerů.

Nejběžnější námořní kontejner má na délku 40 stop. To jsou asi tři malé hatchbacky za sebou, pokud jste tedy z Ameriky. Pokud jste z Japonska, jsou to tři úplně normální auta. Na šířku má 8 stop a na výšku o fous víc. A pokud byste z nich chtěli udělat fotbalové hřiště, potřebujete jich asi 200.

Každopádně je to docela velká krabice a z několika takových kontejnerů se dá udělat poměrně pěkné bydlení. Prázdný váží asi dvě tuny a plný může mít až 30 tun. A na obou koncích má dvoukřídlé dveře, zajištěné na každé straně jednou nebo dvěma otočnými tyčemi, které zamykají dveře.

Každá tyč je ovládána pákou, kterou lze zamknout a zamezit tak otevření kontejneru.

Pokusil jsem se otevřít dveře prvního kontejneru, ale měl páky zajištěné visacím zámkem. To dělá z každého kontejneru docela slušný trezor. Ale žádný zámek nedokáže vzdorovat odhodlanému chlapovi s kladivem. Kladivo ani odhodlání mi nechybělo, tak jsem se mohl pustit do odemykání.

Mimochodem, kdo může něco opravovat na letadle kladivem?

Kladivo, které jsem našel v letadle bylo docela těžké, ale stejně jsem ho přinesl s sebou. Bylo ideální na rozbíjení zámků. Vlastně ideální na rozbíjení čehokoliv.

“Dejte mi dostatečně velké kladivo a dostanu se všude.“

Stál jsem před kontejnerem s kladivem v ruce a připadal jsem si jako Thor. Namířil jsem na visací zámek a udeřil do něho vší silou. Jedna rána, druhá rána.

Až se trefím, určitě ten zámek rozbiju.

Přestal jsem rány počítat, protože to nemělo smysl a dost mě to zahanbovalo, ale po třiceti dvou ranách povolil i čtvrtý zámek a kontejner byl odemčený. Otevíral jsem těžké, mírně pokroucené dveře, a představoval si, co za nimi najdu a jestli mi to pomůže přežít na ostrově. Během té půlminuty, co mi to trvalo, (byly pokroucené víc, než se zdálo) mě napadla spousta věcí od šlapací labutě až po portál do Endu.

Ale to, co jsem tam doopravdy uviděl, když jsem nakoukl dovnitř a oči si zvykly na tu tmu, překonalo všechny moje představy.

Úplně nová Tesla Roadster. Civěl jsem na nablýskané auto a přemýšlel, jak mohlo přežít ztroskotání bez viditelných škod. Neviděl jsem na něm ani škrábnutí a červený lak se leskl i v tom málu světla, co se dostalo dovnitř. Ale když může létat do vesmíru, tak proč by ji mělo vadit jedno malé ztroskotání. Kontejner jsem zase zavřel.

“Díky, ale nechci. Tahle barva se mi nelíbí” zamumlal jsem, když jsem zavíral dveře. “Navíc už jednu mám”.

Byl to sice poklad, ale dokud nenajdu v dalším kontejneru skládací most až na pevninu a malou přenosnou elektrárnu, je mi Tesla na nic. Povzbuzen prvním nálezem jsem se pustil do dalšího kontejneru. Byl zelený a notně potlučený. Ani jsem na něm nemusel ulámat zámky. Dveře měl tak promáčknuté, že je nebylo potřeba ani otevírat. Stejně by to asi ani nešlo. Takže jsem prostě vlezl dovnitř mezerou ve dveřích a čekal, až si oči zvyknou na tmu.

“Co to sakra je?” Stál jsem v kontejneru a nechápal, na co se dívám. Oči si zvykly, ale mozek s tím měl dost problém. Kontejner byl až po strop plný hraček. Z velká části panenkami Barbie. I když podle prvního pohledu, který se mi naskytl, to vypadalo jako nějaký dům hrůzy. První, co jsem viděl, byly jejich zelené lesklé oči. Neměl jsem v životě moc děsivých zážitků, ale vlézt polovinou těla do temného kontejneru, kde na vás ze tmy zírají stovky párů zelených očí jistě patří na vrchol. Moc tomu nepomohlo ani když jsem konečně poznal komu ty oči patří. To, co jsem v kontejneru viděl, nebyly panenky, ale jen jejich hlavy. Ani jsem nemusel přemýšlet, jestli tam bude něco užitečného.

Dokud tu neztroskotá dívčí skautský tábor z roku 1995, tak kontejner zůstane netknutý.

Ale v tom případě bych si to s těmi panenkami radši vyměnil a zalezl do kontejneru. Skauty nemám rád.

Pro jistotu jsem shrnul svoje dosavadní skóre z prohledávání kontejnerů: ano bylo to 0:2. Po dvou prohlídnutých kontejnerech nejsem ani o kousek blíž k záchraně z téhle plovoucí sopky. Ale možná o kousek blíž cvokárně. I tam by mi bylo lépe, pokud by měli slušné jídlo a rychlou wifi.

Vybral jsem si další kontejner a doufal, že tentokrát najdu něco zajímavého. Třetí kontejner byl bílý, ale přirovnávat jeho barvu k čerstvě napadlému sněhu bych si netroufl. Ta barva se spíš podobala čerstvě rozježděnému sněhu na prašné cestě. Kromě toho, že byl bílý se o něm ale nic zajímavého říct nedalo. Snad jen to, že byl převrácený na bok, takže jsem měl samozřejmě obavy o stav jeho nákladu. Ne všechny kontejnery přečkaly ztroskotání, jako ten s Teslou. Nejvíc jsem se bál, že bych mohl najít kontejner s něčím užitečným, ale vinou ztroskotání to bude zničené.

Při otevírání dveří jsem musel být hodně opatrný, protože po odemčení v téhle poloze dveře spadnou na zem. Takže by nebylo moudré stát pode dveřmi, když je otevírám, protože pak bych pod nimi ležel. A dveře by ležely na mě, což by mi dost zkomplikovalo další průzkum a vlastně i celou moji existenci. Stoupnul jsem si tedy na stranu a s opatrností sobě vlastní je pomalu odemknul.

Rána, kterou dveře udělaly při nárazu na kovový trup lodi, nebyla tak hrozná, ale ozvěna v tom velkém prostoru udělala svoje a žila pak ještě chvíli svým vlastním životem. Pokud byl v okruhu několika desítek kilometrů nějaký podmořský mikrofon, sledující velryby, musel někdo získat dojem, že tu jedna velryba právě vybouchla. Nebo přešla na nadzvukovou rychlost. (Ujištění pro všechny ekology a přátele přírody – při psaní této knihy nebyla zraněna žádná velryba)

Ještě mi zvonilo v uších, když jsem pomalu vstupoval do napůl otevřeného kontejneru a spatřil, že se mi konečně povedl průlomový objev. Kontejner byl plný barelů s vodou. V posledních zbytcích světla, které se stejně dovnitř téměř nedostalo, jsem studoval popisky na dřevěných bednách. Vypadalo to jako nějaká pochybná značka odkazující na to, že by mohlo jít o vodu z ledovce.

Takže je buď plná prehistorických virů a bakterií, nebo chlupů Yettiho.

Napadlo mě, jestli to není jen obyčejná voda z kohoutku, odněkud z centrální Číny. Na chvíli ji nacpali do mrazáku, kdyby se někdo ptal, jestli byla vůbec zmrzlá. Víc podezřelá by mi přišla už jen minerální voda s názvem Sahara. Samozřejmě jemně perlivá.

Ať už to byla voda z ledovce, nebo z Pekingského olympijského bazénu, pro mě to byl hotový poklad. Neustálý déšť tomu nálezu trochu ubral na významu, ale nestěžoval jsem si. Některé barely byly prázdné, to asi popraskaly při těch kotrmelcích, co kontejner musel udělat, než loď přistála. Ale uvnitř byly odhadem další stovky nádob, které byly neporušené a stále plné. A já tak měl o jednu starost a jednu položku z TODO listu méně.

Chtěl jsem zavolat hurá, nebo nějaký jiný vítězný pokřik, ale to jsem měl udělat asi o pět minut dřív, když jsem poprvé spatřil vnitřek kontejneru.

“Tohle mi vydrží na rok” řekl jsem nahlas pro sebe, místo vítězného pokřiku, ale pak mi došlo, co by to znamenalo, a zase se mi vrátila pochmurná nálada.

Nechci tu být rok. Ani kdyby v dalším kontejneru byly nakládané lanýže.

A co Scoobyho keksy?

Taky ne, chci domů.

Chtěl jsem si dát na chvíli od prohledávání nákladu pauzu, ale hned vedle byl ještě jeden kontejner, tentokrát zamčený. To že byl zamčený, vzbudilo moji zvědavost a taky jsem si potřeboval do něčeho praštit kladivem. Pořád tu byla šance, že uvnitř bude něco cenného. Tak jsem se rozhodl otevřít ještě jeden. Popadl jsem kladivo a pustil se do práce.

Zámky mi daly docela zabrat, ale čím víc odolávaly mým ranám kladivem, tím větší bylo moje odhodlání kontejner otevřít. Nakonec se rozpadl i ten poslední a já mohl dveře otevřít. Nadechl jsem se, abych v případě výjimečného nálezu mohl vyrazit vítězný výkřik, ale místo toho jsem zůstal stát ve dveřích a jen zíral dovnitř. Když jsem začal opět dýchat, vrhnul jsem se v tichosti na detailní průzkum balíků uvnitř.

Čtvrtý kontejner byl opravdový poklad. Odhadoval jsem, že mohl být pro nějakou armádu, která se chystá obsadit buď jakousi malou zemičku, kde mají problémy se zásobováním, nebo tam jenom tak špatně vaří.

To je docela dobrý způsob, jak přesvědčit ostatní země, že nemá smysl, aby vás obsazovaly. V Anglii to funguje ne?

Prohlížel jsem balíky jeden po druhém a jen z toho mála, co bylo vidět na první pohled, bylo jasné, že se budu mít dobře jako král. Bylo tam nakládané ovoce, zelenina, masové konzervy, uzené maso, sušené maso, rybí konzervy. Něco, co vypadalo jako suchary, obrovská kola sýra, malá kola sýra, balíčky s hotovým jídlem, a pak ještě hromada věcí, které jsem ani nepoznal. A některé, které jsem ani poznat nechtěl.

“Dnes se splnil můj sen. Můžu si otevřít restauraci. Bude se jmenovat U hladového oka a nikdy se tu nebude čekat na volný stůl.”

V duchu jsem se omluvil rybě, která ráno zaplatila životem za to, abych se mohl k obědu nacpat. Bylo zřejmé, že s těmi zásobami, co jsem našel, dokážu na ostrově přežít vážně dlouho. Určitě déle, než na jak dlouho by mi vystačila voda z ledovce a alespoň o dva roky déle, než bych chtěl.

Takže škrtám další položku v TODO listu a můžu se plně soustředit na to, jak se odtud dostat.

A jak tedy vypadal ke konci třetího dne na ostrově můj aktuální TODO list? Byl docela krátký:

Dostat se odtud

Ano, už jen jeden bod na seznamu. Tedy prozatím.

Pro dnešek už zůstanu v lodi. Zítra si vyčistím jeden kontejner a udělám si v něm ložnici.

Samotného mě překvapilo, že jakmile mám vyřešené jídlo a pití, zajímá mě už jen to, abych měl pohodlí. Nemohl jsem se spoléhat, že počasí vydrží stále tak mírné. I když neustále pršelo, bylo docela teplo. Protože jsem ale nevěděl, jak rychle se z ostrova dostanu pryč, musel jsem se připravit i na chladnější dny. Kromě toho jsem si chtěl pořídit lepší postel. Ze zkušenosti vím, že pokud se v noci dobře nevyspím, jsem další den dost nevrlý, a to by mi bylo jen na škodu. V podobném stavu se se mnou nedá vydržet a abych vydržel sám se sebou bylo naprosto nereálné.

Když jsem usínal na své provizorní matraci, napadla mě ještě jedna zásadní otázka, kterou budu muset co nejdříve vyřešit.

Neprobudím se jednoho dne, abych zjistil, že se loď převrátila úplně a mě uvěznila jako nějaká obří past na krysy? To by mi vážně zkazilo celý den. Krysy nesnáším.

Musel jsem upravit svůj TODO list:

Zjistit, jestli je loď stabilní
Dostat se odtud

Převaloval jsem se na lehátku, než jsem našel pohodlnou polohu na spaní, ale nakonec jsem upadl do neklidného spánku.

Zdálo se mi, jak vybaluji kontejner s jídlem a nalézám stále další a další pochutiny. Byly to nekonečné zásoby potravin a já je stále vynášel z kontejneru ven. Postupem času pokrývaly stále větší plochu nákladového prostoru. Přesto se ale nezdálo, že by z kontejneru nějaké jídlo ubylo.

Než jsem stačil cokoliv z toho jídla ochutnat, přišla obří přílivová vlna a převrátila loď vzhůru nohama a uvěznila mě pod sebou. Ocitnul jsem se přikrytý obří lodí, na hromadě jídla a balené vody. Ale byla tam naprostá tma a já nic neviděl. Bloudil jsem mezi kontejnery a jejich vysypaným nákladem a poslepu hledal cestu ven. Stala se ze mě krysa zavřená v pasti.

Další kapitola