Kapitola 13

Čtvrtý den na ostrově

Ráno jsem se vzbudil do dalšího deštivého dne a první co jsem musel udělat, bylo zjistit, že loď je v pořádku a není převrácená. To ani nebylo moc náročné. Stačilo vlastně jen otevřít oči a ověřit, že vidím ven z lodi. Když jsem se přesvědčil, že je všechno při starém, trochu jsem se uklidnil.

Vypadá to, že dneska si oheň nerozdělám. Alespoň ne s pomocí slunce a láhve od whiskey.

O jídlo jsem ale nouzi neměl a zima mi také nebyla. Takže absence ohně zatím nepředstavovala takový problém. Odsunul jsem toto téma na pozdější dobu, až bude palčivější a možná díky věcem, co najdu v nákladovém prostoru, získám lepší možnosti. Věnoval jsem se tedy něčemu příjemnějšímu, a to snídani.

Snědl jsem kus studené pečené ryby, kterou jsem připravil den předtím. Měl jsem sice několik metrů od sebe kontejner plný jídla, ale bylo mi hloupé rybu vyhodit, zvlášť když mi dalo tolik práce ji chytit. A když ryba zaplatila svým životem, abych já mohl mít plné břicho.

Po snídani mě čekala rychlá ranní hygiena v moři, které jsem začal říkat „vše v jednom“. Na detaily se raději neptejte.

Hlavní je dodržet správné pořadí a nechodit moc často na stejné místo.

Venku to nevypadalo, že by v brzké době mělo přestat pršet. Spíše jsem z toho měl pocit, že je to jen příprava na pořádný déšť. A něco mi říkalo, že pořádný déšť v této oblasti už bude něco znamenat. Dalo se tedy očekávat, že nějakou dobu zůstanu schovaný ve své kovové jeskyni a budu se krčit před nepřízní počasí.

Stále jsem měl na paměti svůj sen a chtěl jsem zkontrolovat, jak stabilně loď sedí na ostrově. Obešel jsem loď kolem dokola, a i když jsem velkou část zvládnul suchou nohou, místy jsem musel vstoupit do moře a brodit se studenou vodou, abych důkladně prohlédl podloží. Nejsem žádný expert, ale zdálo se mi, že se loď na útesech ani nehne. A chtělo by to přinejmenším další hurikán, aby se loď alespoň pohnula, natož pak převrátila. O překlopení do správné polohy a odplutí na moře nemohla být ani řeč.

Takže mám o starost míň.

Když jsem dokončil obhlídku lodi, byl už pravý čas, abych se vrátil do nákladového prostoru. Byl jsem celý promočený a těžko říct, jestli z moře nebo od deště. Moře mohlo mít asi 20 stupňů a na to vážně zvyklý nejsem. Sice jsem o tom při snídani uvažoval jinak, ale docela by se mi ten oheň hodil, abych se zahřál a uschnul. Klepal jsem se zimou a utíral ze sebe kapky studené vody. Naštěstí jsem měl dost rozumu a nechal jsem své jediné oblečení na lodi v suchu. Vzhledem k tomu, kolik bylo na ostrově lidí, mi nijak nevadilo, že jsem tu chodil nahý. Když jsem ze sebe co nejlépe oklepal mořskou vodu, mohl jsem se obléct do suchého oblečení a trochu se zahřát.

Ale zvyk z toho hodlat nedělám.

Loď mě ve své převrácené poloze chránila před vlnami a větrem od moře. Vítr od ostrova ale v nárazech přinášel dovnitř déšť a ani uvnitř potom nebylo moc příjemně. Potřeboval jsem tedy najít nějaké vhodné místo, kde se zabydlím a budu chráněn před nepřízní počasí.

Ještě důležitější ale bylo zabezpečit zásoby jídla. Kdyby se voda dostala ke konzervám a sušenému jídlu, byl by s ním konec. A o něco později pak i se mnou.

Vytyčil jsem si na čtvrtý den svého pobytu jeden hlavní úkol. Tím bylo najít v obřím nákladovém prostoru tři kontejnery v dobrém stavu, dobře přístupné ale zároveň dostatečně hluboko uvnitř, aby nebyly ohroženy deštěm. A taky zase ne moc hluboko, aby se tam dostalo denní světlo. A taky aby šly snadno vystěhovat. Kontejner plný zlatý cihel by mi byl vážně na nic.

To nebude jednoduché najít, ale aspoň tak prohlídnu i zbylé kontejnery a zjistím, jaké poklady tu ještě jsou.

Rozhlížel jsem se po nákladovém prostoru, který jsem překřtil na Jeskyni a vybíral, kde začnu. Nejblíž ke mně byla hromada pěti kontejnerů, docela potlučených a z části otevřených. Hned jsem věděl, že začnu právě tam. Popadl jsem kladivo a vydal se ke kontejnerům. Když jsem se k nim přiblížil víc, došlo mi, že s obsahem některých z nich jsem se už seznámil. Nahlédl jsem otevřenými dveřmi do prvního z nich a moje domněnka se potvrdila. Byl to kontejner s plážovými lehátky. To, co jsem viděl uvnitř ale už byly jen zbytky posledních několika kusů. Všechny ostatní byly očividně rozházené po celé lodi. Bylo těžké představit si, čím ta loď prošla, že to mělo takový účinek na její náklad. Škoda se už ale stala a mě to vlastně ani netrápilo. Našel jsem totiž první kontejner, který jsem mohl použít jako své útočiště. A ještě lepší bylo, že byl téměř prázdný a já se mohl skoro ihned nastěhovat.

Kdybych tak ještě měl co stěhovat pomyslel jsem si smutně a věnoval se radši dalším kontejnerům. Vybral jsem si ten nejbližší a pokusil se ho otevřít. Měl pootevřené dveře a já čekal, že se tak snadno dostanu dovnitř. Nic se ale nestalo. Po bližší prohlídce jsem pochopil, že jsou notně prohnuté a pohnou se jen po vynaložení velké síly.

Zkusil jsem to tedy znovu, a konečně se dostavil očekávaný efekt. S příšerným skřípěním se dveře pomalu otevíraly a já myslel, že každou chvíli vypustím duši. Tahal jsem ale dál, jako kdybych chtěl kontejneru dokázat, že jsem hoden ho otevřít. Po vší té námaze se dveře otevřely jen o několik centimetrů. Už se mi dělaly mžitky před očima, když jsem dveře otevřel natolik, abych se mohl podívat dovnitř.

Odměnou mi byl druhý, téměř prázdný, kontejner. A opět jsem s jistotou poznal, co bylo uvnitř, než loď změřila síly s tornádem. Byl to kontejner, ve kterém se převážely televize. Já ho ale našel už jen plný střepů. Tekuté krystaly těch televizí už odtekly pryč.

Jak už jsem se jednou přesvědčil, byly rozbité televize zdrojem cenného materiálu. Neměl jsem ale zrovna potřebu něco stavět nebo vyrábět, a proto jsem televizní pohromu opustil a věnoval se třetímu kontejneru. Ten byl sice zvenku hodně pomačkaný, ale dveře byly stále zavřené a zajištěné zámkem. I když byl kontejner potlučený, vypadal nejlépe ze všech, které jsem zatím viděl. Modrá barva zářila novotou a celkově působil dojmem, jako kdyby právě dorazil z továrny. V celém tom shluku rozbitého zboží a zprohýbaného kovu vypadal jako bankéř v hloučku bezdomovců; trochu podezřele a jako kdyby tam vůbec nepatřil.

Protože byl zamčený na zámek, povolal jsem na pomoc svého nejlepšího kamaráda (kladivo) a po několika úderech byly zámky ulámané a dveře otevřené. Byl jsem spokojený s tím, jak jsem se v krátké době zlepšil v otevírání zamčených dveří. Mnohem víc jsem ale byl napjatý očekáváním, co může v takovém kontejneru být. Otevřel jsem teatrálně dveře

… a nic jsem nepoznal. Kontejner byl plný kartonových krabic a asi si užil při bouřce svoje. Žádná z krabic nevypadala, že by měla svůj původní tvar.

Pokud se teda někdy v poslední době nezačaly používat místo krabic papírové koule.

Stále jsem nevěděl, co v krabicích je. Muselo to ale být něco měkkého, protože jsem neviděl žádné známky poškození. Popadl jsem jednu z krabic a překvapilo mě, jak je těžká. Začal jsem škubat tuhý karton, abych konečně zjistil, co je uvnitř. Když jsem krabici otevřel, pochopil jsem, že kontejner se mohl kutálet po lodi celý den a vůbec by to nevadilo.

Krabice byla plná oblečení. Otevřel jsem několik dalších, abych si to ověřil, a opravdu byly všude hadry. Trička, kalhoty, bundy, čepice i boty. Musel bych být největší smolař na světě, nebo mít čtyři ruce, a ocas, aby mi něco z toho nebylo. A i potom bych tam na sebe asi něco našel.

Prohlédl jsem si svoje už docela potrhané a špinavé oblečení a rozhodl se, že není proč otálet. Jen jsem uvažoval, jestli je bezpečné nosit oblečení přímo z krabice, bez toho, že bych ho vypral.

Myslím, že cokoliv tu najdu, bude lépe vyprané, než bych to dokázal já. Nehledě na podmínky.

Rozhodl jsem se to risknout. Pro začátek jsem našel jen čisté kalhoty a tričko s mikinou. A abych neměl špatné sny, nebo vyrážku, připravil jsem si na hromadu spodní prádlo, které jsem chtěl vyprat v moři nebo raději v nějaké hluboké louži. Měl jsem dostatek pitné vody z ledovce a mohl jsem tak používat dešťovou vodu i na jiné věci. A kromě toho se nezdálo, že by dešťová voda měla někdy dojít. Pořád pršelo.

Oblékl jsem si plátěné kalhoty, tričko s nápisem „I love Pokémon“ a přes to mikinu s kapucí. Nápis na mikině mi nic neříkal, ale vypadala cool. Ještě jsem našel trekové boty ve velikosti, co mi docela seděla, přitom podle čísla by je mohl nosit Yetiho větší brácha. Boty mi udělaly radost, z těch kamenů všude kolem, mě už docela bolely nohy.

Čistě oblečený jsem uklidil své staré svršky do jedné prázdné krabice, a mohl jsem se opět věnovat svojí nové oblíbené zábavě.

Poslední dva kontejnery ve skupině byly trochu problematické. Neměl jsem tušení, jak se do nich dostanu. Stál jsem před nimi a přemýšlel o nejlepším postupu a pořád se nemohl rozhodnout, který vyberu jako první. Jeden ležel šikmo, opřený o kontejner s oblečením. Druhý stál na výšku. Celkem tvořily kontejnery něco, co by mohlo být s trochou fantazie považováno za podařený urbanistický dům v moderním stylu.

Pár oken tady, skluzavku támhle a dalo by se tam bydlet.

A věšák na svěrací kazajku tady.

Oba byly těžko přístupné a pro začátek jsem si vybral, ten, co byl šikmo. Byl celý bílý, bez jakýchkoliv nápisů. Chtěl jsem pro jednou vědět, co v kontejneru najdu, dřív, než ho otevřu. Obcházel jsem tedy tu bílou krabici ze všech stran a snažil se najít alespoň nějaký nápis, nějakou značku. Cokoliv, co by mi napovědělo, co v kontejneru bude.

Bylo to ale marné. Místo toho jsem začal vymýšlet sám, co by mohlo uvnitř být. Udělal jsem si z toho hru s cílem zaměstnat mozek.

Možná vám to přijde směšné, ale byl jsem zvyklý řešit složité matematické problémy z hlavy, neustále jsem něco počítal a plánoval a pak to učil počítač. Potom, co jsem se ocitnul na tom ostrově, jsem se k ničemu takovému nedostal. Doslova mi hučelo v hlavě potřebou něco vymýšlet. A tohle byla alespoň malá náhrada.

Takže bílý kontejner, tam budou buď samé pračky, nebo pár tun heroinu.

Zjistil jsem, že moje invence není tak dobrá, jako moje schopnost analytického myšlení. Dokázal jsem ve spojitosti s bílou barvou vymyslet jen několik asociací:

Papír do tiskárny (bílý samozřejmě)
Peří do polštářů
Labutě
Auto (hádejte jaké barvy)
Vápno
Toner do tiskárny (překvapuje vás, že ten není bílý? Holt někdy mám rád kontrasty a vidím svět černobíle)
Umělý sníh
Pravý sníh
Cukr
Vesmírné skafandry (ještě, než je NASA začala vyrábět v oranžové barvě – asi aby se na Marsu lépe hrálo na schovávanou)
Jednorožec
Křída
Kapesníky

Vážně mě nic moc nenapadlo. Zatímco jsem vymýšlel, co by mohlo být uvnitř, vyšplhal jsem se na kontejner s oblečením a stál jsem před nakloněnými dveřmi do bílého kontejneru. Uvolnil jsem jistící páky, pro jednou nezajištěné zámky a zabral jsem za dveře. Protože celý kontejner ležel šikmo, i dveře se otevíraly šikmo. Musel jsem si tedy stoupnout na jednu polovinu dveří a druhou se pokoušel otevřít.

Byly docela těžké.

Zabral jsem plnou silou a jen co se otevřely o několik palců, pochopil jsem, jak mimo jsem byl se svým odhadem ohledně obsahu kontejneru. Ovanula mě silná vůně a leknutím jsem ustoupil a dveře zase pustil.

“Tenhle zavírat nebudu a od upírů mám na dlouhou dobu pokoj” řekl jsem, když jsem zíral na dveře. Zvědavost mi ale nedala a otevřel jsem dveře ještě jednou. Už jsem věděl, co mě tam čeká, takže jsem se neleknul a držel dveře otevřené. Prohlížel jsem si vnitřek kontejneru až gravitace vyhrála a já dveře zase pustil. Ohlušující rána se několikrát vrátila v různé ozvěně a já si bolestně uvědomil, co už znovu dělat nebudu. A co jsem objevil?

Kontejner byl původně plný česneku v dřevěných bedýnkách. Po té pekelné plavbě, kterou loď měla za sebou, z bedýnek nic moc nezbylo. A z česneku byla docela odpudivě vyhlížející kaše.

Jak dlouho asi vydrží česnek, než se začne kazit?

Tohle mě dřív nenapadlo. Co když bylo v dalších kontejnerech nějaké zboží, které podléhá zkáze? A co když už začalo podléhat. To by mi mohlo pobyt v lodi docela znepříjemnit.

A zatím to byla taková idyla

Moc do smíchu mi ale nebylo. Představa, že vynáším z kontejneru několik tun zkaženého česneku nebyla moc lákavá. Nevěděl jsem, co dělat.

Možná bych to měl vyházet ven dřív, než se zkazí.

Ale ani odnášení nezkaženého česneku neznělo moc lákavě, nehledě na to, že nebylo moc míst kam bych ho odnesl. Do moře jsem ho házet nechtěl, to bych tam už nikdy žádnou rybu neulovil. Lákavá varianta byla házet česnek do sopky.

Mělo to jen dvě drobné vady:

Nikdy bych ho nedonesl tak daleko
Sopka nebyla aktivní, takže by to byla nuda.

Rozhodl jsem se tedy udělat to nejlepší, co jsem mohl, vzhledem ke svým možnostem. Uzavřel jsem opět co nejlépe dveře a doufal, že zůstanou utěsněné.

Bílý kontejner mi tedy život na ostrově neulehčil, ale rozhodně měl potenciál ho hodně znepříjemnit. Když nic jiného, tak mě trochu zabavil. Uvědomil jsem si, že tím uvažováním o česnekovém kontejneru jen oddaluji návštěvu modrého. Zatím moje nálezy v kontejnerech nebyly nijak špatné, ale díky hromadě česneku jsem začal uvažovat i o odvrácené straně svého počínání. Najednou jsem měl strach z toho, co v dalším kontejneru najdu. Takové myšlenky jsem si ale jednoduše nemohl dovolit, proto jsem se otočil zády k bílému kontejneru a soustředil se na poslední kus ve skupině.

Prohlížel jsem si ho, jak tam stojí na výšku, jako kdyby chtěl každému ukázat, že je výjimečný. Byl světle modrý a bylo na něm vidět, že už se nějakou dobu používá. Na několika místech byl poškrábaný, a prakticky všude otlučený. Rohy už zdobila rez a místy prosvítaly staré nápisy, přemalované novou vrstvou modré barvy.

Žádný z nápisů ale nebyl čitelný a zase nešlo podle ničeho určit, co je uvnitř. Jak jsem si ho prohlížel, najednou jsem dostal nápad, co je uvnitř.

Ten bude plný dýní na halloween.

Měl jsem vymyšleno, co bych mohl uvnitř najít, a zbývalo se o tom jen přesvědčit. A k tomu bylo nutné vyšplhat nahoru a otevřít dveře. Trochu mi dělalo problém vyšplhat až nahoru. Vlastně jsem měl problém vyšplhat i jen metr nad podlahu. Na tohle nejsou kontejnery moc dělané. Dalo by se říct, že na to nejsou dělané vůbec.

Asi bych mohl napsat někam, kde se kontejnery vyrábějí, že by mohli do návrhu zahrnout i potřebu vyšplhat se na kontejner, když stojí na výšku na dveřích.

Hrozně rád bych si přečetl odpověď z jejich marketingového oddělení. Mohla by vypadat nějak takhle:

Vážený pane Sonnerfelde,

velmi si vážíme vašeho zájmu o námořní kontejnery. Váš námět na úpravu přepravních kontejnerů je originální a inovativní. Samotné využití, kdy kontejner je umístěn na výšku, je pro nás alternativou, o které jsme nikdy neuvažovali. Ale přidělávat na kontejner žebřík, aby i v této pozici byly dveře přístupné, nám přijde neekonomické a vzhledem k běžnému použití nepotřebné. Nehledě na to, že by bylo nutné kompletně změnit výrobní proces a mezinárodní normy pro kontejnery.

S lítostí vám tedy oznamujeme, že váš návrh musíme zamítnout.

Hlavně proto že jste IDIOT.

S úctou,

Marketingové oddělení

Firma vyrábějící námořní kontejnery

Takto bych to alespoň napsal já, kdyby mi přišel podobně stupidní podmět. Což jen dokazuje, že se nehodím pro marketing. Pro podobnou práci jsem moc inteligentní a bohužel nutno dodat – taky idiot.

K čemu dávat na kontejner žebřík. Vždyť by stačilo udělat boky kontejneru zaoblené. Pak by kontejner nikdy nezůstal stát na výšku a vždy by se svalil na bok nebo na dno. Problém vyřešen.

Těmito úvahami jsem se bavil při šplhání na kontejner a zanedlouho jsem byl připravený nahlédnout dovnitř. Stál jsem na dveřích a kontroloval zámky. Byly krásné, zářily novotou a bylo mi téměř líto je rozbít. Nic jiného mi ale nezbylo, takže jsem chytil kladivo a díky praxi, kterou jsem na ostrově už získal, stačily dvě rány na zámek a bylo odemčeno. Otevřít dveře bylo ještě těžší než u bílého kontejneru. V poloze na výšku jsem dveře spíš zvedal, než otevíral, a navíc jsem stál na hraně kontejneru 12 metrů vysoko nad železnou podlahou.

Dokud jsem dveře otevíral, mohl jsem se jich držet a nemusel jsem se bát, že spadnu. Když jsem je ale pustil, ztratil jsem oporu a trochu jsem balancoval na hraně, než jsem přeskočil na druhou půlku dveří, které zůstaly zavřené. Rána, kterou dveře udělaly, když narazily do boku kontejneru, zněla jako kdyby se probudila sopka.

Stál jsem na kontejneru a díval se dovnitř a věděl jsem už jistě, že druhou půlku otevírat nemusím.

“Jé hele, automatické pračky, skoro jsem se trefil.”

Na mou obranu je nutno podotknout, že některé z nich dýně na Halloween opravdu připomínaly.

Tak takhle nějak musí vypadat Křemíkové peklo pro automatické pračky.

Je pravděpodobné, že pračky byly někdy v minulosti zabalené do krabic. Díky tomu ale celkový obraz zkázy vypadal jen o to hůř. Kontejner byl plný kusů kartónu, polystyrenu, a hlavně kusů praček. Byla to smutná změť rozbitých dvířek, bubnů a motorů. Možná, že bych něco z toho dokázal využít a něco by mohlo být i funkční a použitelné. Ale dokud nezačnu dělat moderní umění ve stylu “hromada šrotu”, tak mi to k ničemu nebylo.

První pětice kontejnerů byla tedy za mnou. Kontejner s oblečením byl fajn, ale jinak to byla bída. Kontejner plážových lehátek byl už téměř prázdný a mohl by sloužit jako útočiště pro mě, nebo pro zásoby jídla. Ale trochu to kazila přítomnost kontejneru plného česneku. Nechtěl jsem si budovat obydlí vedle hromady hnijícího hnusu.

To bych se mohl rovnou přestěhovat do New Jersey

Plány na budování příbytku tedy ještě musely počkat. Rozhodl jsem se, že budu hledat dál a pokud nenajdu nic lepšího, můžu lehátkový kontejner využívat jako sklad a občasnou ložnici. Alespoň do té doby, než česnek začne přecházet do tekuté podoby. To už bych v blízkosti být nechtěl.

Kručení v žaludku mě přivedlo do reality.

Zajímalo by mě, kolik je vlastně hodin.

Pohled na slunce mi nic neřekl. Jednak to bylo proto, že jsem slunce přes trup lodi a mraky ani neviděl, ale také proto, že jsem podle slunce čas poznat neuměl. Nicméně pokračující akustické projevy prázdného žaludku mi naznačily, že by mohl být čas oběda. Pečená ryba už mi moc nechutnala a taky jsem se těšil, že zkusím něco ze zásobovacího kontejneru.

Začal jsem si kontejnery pojmenovávat podle toho, co jsem v nich našel, nebo alespoň podle toho, co v nich bylo před havárií. Chytré že?

Mezi ty zajímavé (obsahem, ne jménem) patřily:

Zásobovací kontejner (jídlo)
Nápojový kontejner (bohužel voda)
Oblékací (oblečení, boty)
Nikola (to bylo trochu těžší, ale stačí doplnit příjmení)

Vydal jsem se tedy k zásobovacímu kontejneru, rozhodnutý, že si dám konzervu. Jediný problém s konzervami byl ten, že jsem je neměl čím otevřít. Mohl jsem jen doufat, že časem najdu něco, čím je budu moct otevírat bezpečně. Nebo alespoň otvírák na konzervy. Tím bezpečným otevíráním myslím, aby mi obsah nevybouchnul do obličeje a taky abych si při tom neuříznul prsty na ruce (nebo aspoň ne všechny).

Konzerva počká na jindy, ještě tu mám kus ryby.

Sedl jsem si tedy na plážové lehátko hned vedlo kontejneru plného jídla v hodnotě mnoha tisíc dolarů a žvýkal jsem studenou pečenou rybu. K tomu jsem popíjel Chateau Ledovec, jinak také Voda z kohoutku.

Nakonec jsem se neměl tak špatně. Jen ten výhled byl docela nuda. Zíral jsem do svahu lávových šutrů a sledoval malé vodopády dešťové vody. Docela uklidňující. A stále jsem měl nutkání vyběhnout ven a chytat tu dešťovku, abych měl co pít.

Je zajímavé, jak málo stačí a člověk hned začne přemýšlet jinak. Doma by mě nikdy nenapadlo šetřit vodou. Nebo čímkoliv jiným.

Byla to spíše recese a způsob, jak se na chvíli zabavit, ale dostal jsem nápad. Vzal jsem jeden prázdný barel a umístil ho na kraj nákladového prostoru, pod místo, odkud vytrvale kapala dešťová voda.

Možná vás napadlo, kde jsem vzal prázdný barel. Prostě jsem ho našel.

Samozřejmě jsem se nejdřív přesvědčil, jestli není někde prasklý. Jsem sice idiot, ale nebudu chytat vodu do děravé nádoby.

kap

Alespoň tu nebude takové ticho.

Když jsem zahnal hlad a žízeň, najednou jsem neměl co dělat. Nepoháněla mě potřeba zajistit si jídlo a pití a poprvé jsem se na ostrově začal nudit. Byl to pro mě zvláštní a nový zážitek.

Zdálo se, že mi zbývá ještě několik hodin času a jediné rozumné, co jsem mohl dělat, bylo prohlížení kontejnerů. V obřím nákladovém prostoru se povalovaly téměř všude kolem, takže stačilo jen vyrazit libovolným směrem uvnitř lodi a byla jen otázka času, kdy na nějaký narazím.

První mi přišel do cesty hnědý kontejner s číslem 11. Když jsem si ho prohlížel, vnuknul mi geniální myšlenku, jak kontejnery označovat.

Budu jim dávat čísla.

Pokud na kontejneru číslo nebude, napíšu na něj pořadové číslo ze svého seznamu. Jen mít ten seznam. Abych se necítil trapně, zkoušel jsem vymyslet, co bude uvnitř.

Takže jedenáctka.

Jedenáct…

jedenáct.

Už to mám, to bude kontejner, ve kterém cestuje Manchester United.

Sportu moc nerozumím, ale na hřišti jich je 11 ne?

Ale v kontejneru asi fotbalisti cestovat nebudu. Vždyť by byli celý poblitý z toho houpání.

Představa pozvracených britských fotbalistů mě na okamžik odradila od otevírání kontejneru. Pak jsem to ale překonal a s o to větším zápalem jsem začal rozbíjet zámky na dveřích. Konečně jsem se naučil poznat, která strana dveří se dá otevřít nezávisle na druhé. To mi umožnilo rozbíjet vždy jen polovinu zámků. Na nakouknutí dovnitř mi stačila polovina dveří.

Konečně jsem měl hotovo a otevřel jsem dveře.

„Wow“

Byl to hotový poklad. Telefony, tablety, televize, notebooky. Všechno pěkně zabalené v kartonových krabicích a perfektně zachovalé. Ten kontejner měl asi hodně velké štěstí a vyhnul se destrukci, kterou jsem viděl u mnoha jiných. Začalo se ve mě probouzet mé staré já, které nechytá dešťovou vodu do barelu a nejí syrové slávky.

“Tohle není křemíkové peklo, tohle je nebe.“

Prohlížel jsem si obsah kontejneru a první co mi přišlo na mysl bylo:

To by byla selfie… Já vím. Stydím se.

Bylo to sice krásné, mít kontejner plný elektroniky, ale bez kapky elektřiny je to pořád jen písek, jen v jiné podobě.

I když možná…

Něco mě napadlo. Některé notebooky mívají na víku solární panel pro nabíjení. Je to spíš marketingový trik než nějaká přínosná vlastnost. Solární článek takovéto velikosti vám nabije baterku notebooku tak za tři dny. A to jen za předpokladu, že jste zrovna na Sahaře. Ale pokud nikam nespěcháte, je to lepší než nic.

Kromě notebooků a telefonů, se v jedenáctce (Vidíte, hned víme, o jakém kontejneru se mluví) válely i různé hračky a příslušenství.

Někde by tu mohla být nějaká lampička nebo světlo na baterky. Nebo se solárním nabíjením.

Přehraboval jsem se v krabicích a vše zajímavé, co jsem našel, jsem nosil ven na světlo. Když jsem otevřel asi dvacátou krabici a už jsem trochu začínal věřit, že je svět v pořádku, a už nikdo nevyrábí zahradní trpaslíky, jsem to našel.

Zahradní trpaslík, hurá.

Nemám úchylku na zahradní trpaslíky, ani na jiné trpaslíky nebo zahradní ozdoby. Trpaslík, kterého jsem držel v ruce, měl ale na klobouku malý solární článek a v ruce lucernu. Dalo by se říct, že kýč dovedený k dokonalosti. Co mě ale zajímalo, byla lucerna, ve které bylo nejspíš nějaké LED světélko a malý akumulátor, nabíjený ze solárního článku.

Oproti notebooku spotřebují LED světélka mnohonásobně méně energie, takže jim stačí malý akumulátor. A ten se zase rychle nabije i malým solárním panelem. Prohledal jsem pečlivě celý kontejner, a kromě hodně poškozených věcí a věcí co mi byly k ničemu, jsem našel dvacet funkčních solárních trpaslíků, tři notebooky se solárním nabíjením a 4 kufříky, sloužící jako nabíječky a powerbanky pro mobily.

Výhodou bylo, že všechna nalezená zařízení měla v sobě baterku, takže veškerou energii, získanou ze slunce ukládaly do akumulátoru. Mohl jsem je nechat třeba týden nabíjet a pak je v případě potřeby použít.

Solární zařízení jsem postavil k okraji nákladového prostoru, aby tam zachytila co nejvíce denního světla, ale také aby na ně nepršelo. Díky oblačnosti a tomu, že byly pod střechou, jsem nemohl čekat žádné zázraky, ale snad se alespoň nějaký trpaslík nabije dostatečně na to, aby v noci chvíli svítil.

Prohledávání jedenáctky mi zabralo zbytek dne a když jsem skončil, byla už docela tma a nemělo smysl se pouštět do něčeho dalšího. Kromě notebooků, které ještě nějakou dobu k ničemu nebudou, jsem tam našel krabici plnou nových, a i kupodivu dost starých filmů na Blu-Ray. Nezbývalo mi než počkat, až budu mít nabitý nějaký notebook. Sice si z něho nezavolám domů, ale budu si moct vést třeba deník, nebo alespoň evidenci kontejnerů. A třeba bych si mohl pustit nějaký film. Bylo by fajn zase slyšet někoho mluvit, i když by to mělo být ve filmu. Mluvit sám se sebou už mě moc nebavilo.

Hlavně jsem se těšil na jeden konkrétní film. Ani nevím, proč jsem si ho vybral, ale myslím že jsem ho nikdy předtím neviděl. Byl to Trosečník a asi tušíte o čem je.

Taky jsem našel několik kusů hodinek. Většinou to byly chytré hodinky, které bez internetu a energie k ničemu nejsou (takže jsou vlastně až k uzoufání hloupé), ale našel jsem mezi nimi i vyloženě old school kusy. Baterií poháněné mechanické, takže nebylo nutné je natahovat. A hlavně každý večer nabíjet. Vypadaly pěkně a měl jsem z nich pocit, že vydrží při životě déle než já.

Rolex sice nemusím, ale tohle je beztak jen kopie.

Nastavené samozřejmě nebyly, alespoň ne na mojí časovou zónu. Ale fungovaly. Čas jsem určil odhadem. Rozhodl jsem, že slunce zapadá v osm večer a podle toho jsem hodinky nastavil.

Teď když mám hodinky, budu si moct správně naplánovat práci. A taky ráno až se vzbudím, tak si budu moct ještě přispat, protože uvidím, jak brzo ještě je. Anebo už pozdě na to, abych vstával.

Když přišel večer a nebylo nic lepšího na práci, vytahal jsem z krabic od notebooků brožury s manuálem. Tohle pro mě byl pravý poklad. Ale nehodlal jsem je číst, ani je využít na podpal. Měl jsem pro ně jiné využití. Využití, který ocení jen člověk, který už několik dní provádí jistou potřebu v moři. Papír pro mě byl najednou opravdový luxus.

Když padla úplná tma, na chvíli se rozsvítil jeden z trpaslíků, ale po několika minutách světélko zablikalo a zase zhaslo. Baterie neměla dost času se nabít.

Bral jsem to jako signál, abych šel spát. Čekala mě další noc na opuštěném a pustém ostrově. S jídlem na dva roky, vodou asi neomezenou, hromadou počítačů větší, než má Bill Gates a výběrem oblečení podle chuti. A bez mobilního signálu a kapky energie.

Jsem ten největší chudák na světě.

Uložil jsem se ještě pro jednou do své provizorní postele a téměř okamžitě usnul. Zprvu to vypadalo, jako kdyby to ani nebyl sen. Všechno vypadalo normálně. Tedy pokud je pro vás normální přebývat na pustém ostrově, co je víc sopka než ostrov.

Začalo to stejně jako můj předchozí den. Procházel jsem lodí a prohlížel kontejnery. Jen s tím rozdílem, že uvnitř nebylo zboží. Kontejnery byly plné kostlivců a zombie. Když jsem otevřel kontejner se zombie, hned se mě snažili kousnout. Nevím, jestli plánovali, že mě nakazí a stanu se taky zombie. Nebo mě prostě jen chtěli sežrat.

Hodně kontejnerů jsem otevřel a povedlo se mi dveře zavřít bez toho, že by mě někdo kousnul. A pak se to stalo. Jeden mě kousnul.

Ale nic se nestalo. Nestal se ze mě jeden z nich. Prohlížel jsem si ruku, zatímco jsem ramenem zavíral dveře a nic jsem na ní neviděl. Zombie zatím mával rukama, jako kdyby se mi snažil říct, že si můžu taky kousnout. Nechápal jsem, jak jsem mohl vyváznout bez zranění.

Přece mě kousnul do ruky. Oprava. Měl jsem ruku v jeho ústech.

Že bych měl takové štěstí se mi nechtělo věřit ani ve snu. Pootevřel jsem opět dveře a prohlížel si z bezpečné vzdálenosti toho, co mě zkoušel kousnout. Po chvíli mi došlo, že vůbec nevypadá nebezpečný. Neměl ani žádné zuby. Proto mi nic neudělal. Oddechl jsem si, ale pro jistotu jsem stejně kontejner zamknul.

Oproti tomu kostlivci byli dost nevrlí. Stáli u dveří a bušili do nich. Zajímalo mě, čím do těch dveří bouchají. Když jsem dveře otevřel, ukázalo se, že to byly různé kosti jiných kostlivců, kteří měli tu smůlu a něco jim odpadlo. Tím, že jsem otevřel dveře, jsem je dost zaskočil, takže jsem si mohl prohlídnout několik kostlivců, jako kdyby zamrzli uprostřed pohybu. Jeden držel stehenní kost, jiný kus pánve a ten, co byl nejblíž ke mně, měl v ruce další ruku.

Překvapení opadlo a oživlé kostry se vyhrnuly ven z kontejneru. Couval jsem před nimi, protože oproti zombie měli alespoň nějaké zuby. Ukázalo se ale, že mi také neublíží. Jakmile opustili bezpečí svého kontejneru, začali nápadně zpomalovat své pohyby a po několika minutách se začali rozpadat na prach, který odvál vítr.

A zase jsem byl v lodi sám. Ostatní kontejnery jsem už nechal zavřené. Než abych zase vypouštěl nějaké nemrtvé z kontejneru, zalezl jsem si do postele a usnul.

Další kapitola