Kapitola 14

Pátý den na ostrově

  Vzbudil jsem se o půl sedmé ráno. Pak v devět a pak ještě jednou v 10. To už jsem z postele vylezl, ale ne proto, že bych měl nějaký pocit povinnosti vstávat a něco dělat. Spíš jsem měl pocit, že brzy bude pod mojí postelí loužička. Venku stále pršelo a já se už neostýchal provést první ranní potřebu z nákladového prostoru ven na zem. Po čase si zvyknete i na to, že vám při tom prší na záda.

  Další den v ráji.

Když jsem pokračoval s ranní hygienou, říkal jsem si, že mi vlastně ke spokojenosti chybí jen zubní pasta a kartáček na zuby. Jo a taky toaletní papír. Říkejte si, co chcete, ale toaletní papír a brožury od notebooků mají k sobě daleko. Hrubě daleko.

  “Co budu dnes dělat?“ zeptal jsem se nahlas trochu chraplavě, protože jsem poslední dobou mluvil hodně málo. Ze slušnosti jsem počkal, jestli se někdo neozve s odpovědí a když bylo jasné, že odpověď nepřijde, odpověděl jsem si sám “Jako první si dám pořádnou snídani.”

  To byl plán, proti kterému se nedalo nic namítat. Navíc už jsem se přímo třásl na to, že ochutnám něco z jídelního kontejneru. Předchozí den jsem v Jedenáctce našel jakýsi přívěšek na klíče, který vypadal, že by se dal použít na otevírání konzerv. Po pečlivém bližším prozkoumání jsem přišel na to, že je to otvírák na konzervy.

To mi otevřelo úplně nový gastronomický pohled na svět. Konečně jsem nebyl limitován tím, co dokážu otevřít zuby a nehty. Prohlížel jsem si konzervy, které jsem vyrovnal na stranu jídelního kontejneru a snažil se rozluštit, co by mohlo být uvnitř. Nikdy jsem nebyl trpělivý typ, nebo někdo, kdo si pečlivě vybírá to, co si koupí. Prostě jsem si vzal konzervu s nejzajímavější etiketou.

Pustil jsem se do otevírání konzervy, hnán zvědavostí a také hladem. Pár minut mi trvalo, než jsem se naučil otvírák ovládat, ale pak už to šlo skoro samo. Odklopil jsem odříznuté víčko, které bylo tak zubaté, že by se dalo použít jako pila a zkoumal jsem vnitřek. Zdálo se, že je to masová konzerva, ale klidně to mohlo být žrádlo pro psy. Lžičku jsem neměl, takže jsem opět musel improvizovat. V kontejneru s elektronikou jsem našel tlačítkový telefon, ze kterého jsem sundal zadní plastový kryt a ten mi posloužil jako náhrada lžíce.

Konečně jsem mohl ochutnat obsah konzervy. Nabral jsem kus masa ve vlastní šťávě a tuku, a protože jsem se trochu bál, zavřel jsem oči, než jsem si to strčil do pusy.

  Buďto jím to nejlepší žrádlo pro psy na světě, nebo obstojný lunchmeat.

Nemusel jsem to ani srovnávat se syrovými slávkami, abych řekl že je to dobré. Naopak to bylo mnohem lepší, než jsem se vůbec odvážil doufat. Spokojeně jsem žvýkal maso z konzervy a hledal jsem něco k pití.

  Dnes si dám ke snídani kapku dešťovky.

Přešel jsem ke svému lapači deště a s potěšením zjistil, že dvacetilitrový barel za den napršel asi do poloviny. To mi dávalo víc vody, než jsem potřeboval. Nalil jsem si vodu do skleničky se Spidermanem a ochutnal. Dešťovka byla výborná, možná lepší než voda z ledovce. Dolil jsem si ještě jednou plnou sklenici a vrátil se k otevřené konzervě. Nemělo smysl nechávat načatou konzervu, tak jsem ji dojedl. Sice to byla o dost větší porce, než jsem byl zvyklý snídat, ale nechtěl jsem, aby konzerva s jídlem lákala nějaká zvířata. Neměl jsem vůbec představu, jestli na moderních nákladních lodích žijí krysy, ale nechtěl jsem na to přijít tak, že se mi nastěhují do postele.

  Po snídani jsem zkontroloval svoji malou solární farmu. Čekalo mě málo překvapivé zjištění, že se baterie téměř nenabily. Neměl jsem jim to za zlé, začaly se nabíjet docela pozdě a světla uvnitř také moc nebylo. A k tomu ještě ten déšť a zatažená obloha.

  Horší podmínky jsou snad už jen pod hladinou moře.

Věděl jsem, že notebooky se budou nabíjet dlouho, ale doufal jsem, že alespoň některý z trpaslíků bude nabitý natolik, aby svítil těch pár hodin než půjdu večer spát. Každá malá LED žárovka mi pomáhala cítit se na ostrově méně jako trosečník. Asi bych nějakým způsobem dokázal rozdělat oheň a díky papírovým krabicím bych měl obstaráno i palivo. Zatím jsem se do toho ale nechtěl pouštět. Přišlo mi, že jakmile budu používat oheň na svícení a abych se ohřál, stane se ze mě opravdický trosečník. A tomu jsem se vážně chtěl vyhnout. Zatím jsem se na tom pustém ostrově neměl nijak špatně a oheň jsem ani nepotřeboval.

  Jakmile budu po večerech vysedávat u ohně a zírat do plamenů, bude ze mě opravdu trosečník. Nebo jeskynní člověk.

Pořád jsem se držel představy, že dokud si nepřiznám, že jsem trosečník, můžu si nalhávat, že je to jen ujetá dovolená. V opačném případě by na mě dolehla deprese, pramenící z toho, že jsem sám na pustém ostrově. Sice se zásobou jídla a pokleslé filmové zábavy, ale bez šance dostat se pryč. A to bych asi nezvládnul.

  Po snídani jsem se vydal na další průzkum té obří pokladnice, ve které jsem se zabydlel. Nákladový prostor byl obrovský a chvíli mi trvalo, než jsem došel k nějakému novému kontejneru. Po cestě jsem tak měl dost času si ho pořádně prohlédnout. Měl tmavě červenou, až hnědou barvu. Z dálky to téměř vypadalo, že je rezavý. Jak jsem se k němu blížil, poznal jsem, že je to jen zdání a kontejner byl naopak jako nový a téměř nepoškozený.

  Jak je to možný, že některé kontejnery vypadají jako stárnoucí boxer po šesti kolech, zatímco jiné jsou téměř nepoškozené?

Dokázal jsem pochopit, že hurikán a vysoké vlny se postaraly o velkou část nákladu. Loď se možná naklonila na bok ještě daleko od ostrova a tím poztrácela prakticky všechny zbylé kontejnery. Stále mě ale fascinovalo, když jsem našel kontejner, který vypadal, jako že se té divoké jízdy vůbec neúčastnil. Nějak jsem čekal, že každý kontejner bude vypadat jako smlouva o jaderném odzbrojení, takže jako papírová koule.

  Kusem plastu z rozbitého telefonu jsem na kontejner vyškrábal číslo 12. Nebylo sice moc vidět, ale když jsem věděl, kde hledat, tak jsem ho spolehlivě našel. Chtěl jsem si kontejner označit, ale rád bych se vyhnul žalobě za to, že jsem úmyslně poškozoval cizí majetek. Decentně naškrábaný nápis představoval rozumný kompromis. Dvanáctka neměla na tyčích zámky, což mi hodně usnadnilo situaci. Hlavně pokud jde o otevírání dveří, ale i z pohledu poškozování majetku. Otevřel jsem dveře a díval se na další malý poklad uvnitř.

  Někdo nahoře má smysl pro humor.

Dvanáctka byla plná trochu potlučených, ale pravděpodobně funkčních elektrocentrál. Hrubým odhadem jich uvnitř bylo možná sto. Některé byly malé, s výkonem sotva na rozsvícení žárovky a puštění televize. Ale ty největší mohly mít výkon, který by stačil pro menší dům. Nebo větší dům, s menšími spotřebiči. Já sice obýval obří dům, ale spotřebiče jsem neměl žádné. Alespoň zatím.

  Určitě by mi stačila jedna, klidně i ta nejslabší. Vypadalo to sice na objev dne, ale neměl jsem ani kapku benzínu. A bez paliva mi generátory byly platné asi jako plachetnice bez plachet. Za bezvětří.

  Kontejner jsem pečlivě zavřel, a i když jsem pro generátory neměl žádné využití, stále se jednalo a významný nález. Když nic jiného, ovlivnilo to mé priority na nejbližší období. Byl tedy čas opět aktualizovat můj TODO list.

Aktuální TODO list:

• sehnat palivo

  Takže kde to palivo seženu? Těžko si pro něj někam zajedu, nebo si zavolám někoho, kdo mi ho přiveze.

Věděl jsem, že neexistuje žádný způsob, jak bych mohl vyrobil něco, co by jen vzdáleně připomínalo benzín nebo naftu. A to ani kdybych seděl na miliónu barelů ropy a hned vedle bylo vše potřebné na výrobu paliva. Jediný výsledek, kterého bych dosáhnul, by byla ohnivá koule pozorovatelná i z Měsíce, nebo největší ekologická katastrofa od dob Kelly Family.

Jak jsem chodil kolem kontejneru a přemýšlel co dál, začal se mi v hlavě rodit plán.

  Jsem přece na lodi a lodě jezdí většinou na naftu. Vlastně na spoustu nafty. A určitě mezi elektrocentrálami najdu nějakou na naftu.

S touto problematikou jsem měl překvapivě bohaté zkušenosti. Na farmě jsme mívali často výpadky proudu a když jsem ještě provozoval své podnikání z domu, musel jsem se postarat o to, abych měl vždy dostatek elektrické energie. Začal jsem s několika malými generátory a když jsem už dostatečně vydělával a přesvědčil zbytek rodiny o výhodách nepřerušitelného zdroje elektřiny, pořídili jsme do jedné menší opuštěné stodoly dieselový generátor. Od té doby se na naší farmě vždy svítilo. I když se zbytek města ponořil do tmy. Jak šel čas, nahradili jsme naftový generátor menší solární farmou, ke které se přidala i větrná elektrárna.

Táta si oblíbil představu energetické nezávislosti a dal si za cíl, že ještě něž půjde do důchodu, chce mít veškerou elektřinu, používanou na farmě, pouze z obnovitelných zdrojů.

S nemalými finančními náklady se mu to nakonec povedlo. Zrovna v době, když se masově rozšířil palivový článek. A od té doby měli zelenou elektřinu všichni a téměř zadarmo.

  Můj úkol pro pátý den na ostrově byl tedy jasný. Dostat se do lodi a najít nádrže s palivem.

  A pokud možno nevyhodit loď do vzduchu.

Věděl jsem, že vytáhnout z nádrží nějakou naftu bude práce možná na několik dalších dní, proto jsem byl s časovým rozvrhem raději opatrný. Nechtěl jsem se ale těmito úvahami zatěžovat, protože bylo potřeba abych se soustředil jen na jeden úkol.

  Když budu mít energii, budu mít světlo a teplo. Budu mít šanci poslat zprávu někam do světa, ať pro mě přijedou.

A budu si moct pustit ten film.

Nejprve jsem se musel dostat dovnitř lodi. Úvahy o tom, co všechno budu dělat s elektřinou mě málem připravily o rozum a místo abych něco dělal, jsem jen seděl a vymýšlel stále nové věci. Bylo na čase toho nechat a pustit se do práce.

  Možná to vypadá, že jsem jen rozbíjel a raboval kontejnery a přestal hledat vstup do nitra lodi. Ale vždy, když jsem procházel nákladovým prostorem, jsem se rozhlížel kolem sebe, jestli nenajdu nějaké dveře nebo poklop. Přesto jsem doposud nic nenašel.

  Alespoň ne v nákladovém prostoru.

A protože uvnitř jsem nenašel, co jsem hledal, musel jsem to zkusit zvenku z paluby. Ta byla odhadem asi 50 metrů široká a v mém případě z ní byla 50 metrů vysoká stěna, na které jsem potřeboval najít malý poklop, uzavírající vstup do lodi. A pak by mě čekal úkol otevřít ho a dostat se dovnitř.

  Před průzkumnou výpravou mě čekaly nějaké přípravy. Venku stále pršelo a já nechtěl chodit v dešti a být celý den úplně promočený. Navštívil jsem tedy kontejner s oblečením a chvíli se přehraboval v několika krabicích, než jsem našel obstojnou bundu, která mi mohla poskytnout ochranu před neustálým vtíravým deštěm. Do batohu jsem přibalil trochu jídla a kladivo, bez kterého už jsem si nedokázal představit na ostrově ani krok.

  Slezl jsem z lodi na pláž a prohlížel si loď. Opět mě ohromila svými rozměry. Bylo téměř nemožné stát pár metrů před ní a vidět ji celou. Musel jsem odejít dál. Šplhal jsem na sopku a vždy po několika krocích jsem se ohlédl, abych se přesvědčil, jestli jsem už dost daleko. Při každé další zastávce mi ale přišla snad ještě větší.

Ve výšce asi dvaceti metrů nad rozbouřenou hladinou moře, když jsem byl přibližně v polovině výšky lodě, jsem se zastavil. Pokračovat ve výstupu už nemělo smysl, protože jsem se sice dostával výš, zároveň jsem se ale také vzdaloval od lodi a riskoval tak, že budu moc daleko a nic neuvidím.

  Posadil jsem se na plochý lávový kámen a vytáhl deštník, abych se schoval před deštěm. Nepromokavá bunda sice zatím svůj účel plnila, ale nebyl jsem si jistý, kolik času by trvalo a z nepromokavé by se stala promočená. V suchu jsem chtěl být i kvůli jiným věcem než kvůli sobě.

V kontejneru s elektronikou jsem našel digitální zrcadlovku s kvalitním teleobjektivem. Přestože jsem zatím neměl žádnou elektřinu, mohl jsem fotoaparát použít jako dalekohled. Objektiv měl ruční ostření a nastavení ohniskové vzdálenosti. A protože to byla pravá zrcadlovka, dalo se dívat hledáčkem i když byla vypnutá.

  Našel jsem si pohodlnou polohu a přejížděl palubu lodi zkoumavým pohledem a stále jsem zvětšoval přiblížení. Vždy když jsem našel nějaké zajímavé místo, zastavil jsem se na něm a při největším přiblížení jsem ho detailně prozkoumal. Takto jsem prohlédl celou příď lodi snad třikrát, než jsem si všimnul obdélníkového tvaru o rozměrech přibližně dva metry na metr a půl. Spáry byly velmi tenké a nebylo překvapivé, že jsem si otvoru zpočátku vůbec nevšimnul.

Byl jsem si jistý, že jsem našel to, co jsem hledal. Přesto ve mně sílily pochybnosti. Hlavně proto, že jsem na poklopu neviděl žádné držadlo.

  Takové drobnosti budu řešit, až budu stát u něj.

Tím jsem se dostal k dalšímu problému. Poklop byl na zadní části přídě, jen několik metrů od začátku nákladového prostoru. Ale hlavně byl jen několik metrů od boku lodi, takže asi čtyřicet metrů vysoko.

  Dokud mě nekousne radioaktivní pavouk, tak nemám žádnou šanci se tam nahoru dostat.

  Stále jsem se ale nevzdával. Doufal jsem, že když je jeden přístupový otvor nahoře, bude druhý na stejném místě, ale dole. Snaha dělat všechno symetricky ve mě vzbudila naději, že budou i tyto poklopy symetricky umístěné, což by mi dost usnadnilo práci.

Dole možná poklop byl, ale zatím jsem ho neviděl. Zrovna na tom místě byla loď pár metrů zapadlá v něčem, co připomínalo kombinaci písku a úlomků lávových kamenů.

Při bližším průzkumu jsem zjistil, že je to písek a lávové kameny.

  Mám rád, když se původní předpoklad potvrdí.

Hledaný poklop jsem tedy našel, nebo alespoň tušil, kde ho najdu a mohl jsem se vrátit k lodi. Když už jsem o otvoru věděl, nebylo těžké ho najít i když jsem byl přímo u lodi. Pokusil jsem se podle polohy horního poklopu co nejlépe odhadnout, kde najdu ten druhý a vytipované místo jsem si označil. Kusem lávového kamenu jsem na správném místě udělal velký kříž.

  Tak schválně, jestli tohle X označuje poklad.

Zbývalo už jen vykopat pořádnou díru. Než jsem se ale mohl pustit do práce, potřeboval jsem něco, čím budu kopat. Táta mě vždy učil, ať se snažím myslet ve velkém. Proto první, co mě ve spojitosti s kopáním díry napadlo, byl pásový bagr. Pak jsem tu myšlenku ale zapudil.

  Do toho byl potřeboval naftu a tu zrovna nemám. Naopak přesně kvůli naftě tohle všechno dělám.

Lámal jsem si tedy dál hlavu a po nějaké době můj unavený mozek připustil existenci lopaty a možnosti, že by mi mohla být užitečná. Jako kdyby ho nezajímalo, že jsem snad v životě lopatu nedržel. Možná teď namítáte, že jsem vyrůstal na farmě a musím takové věci znát. To je ale tím, že máte milné představy o farmaření. Doby ježdění na koních a plivání tabáku na vzdálenost deseti metrů jsou pryč. Já pocházím z farmy z 21. století. Kromě toho vždy, když po mě někdo chtěl, abych vzdal do ruky nářadí a šel pracovat „rukama jako chlap“ jsem si neomylně vzpomněl, že mám nějaký domácí úkol, který je potřeba udělat ještě před soumrakem. Vždy se našla nějaká kniha, co na mě čekala, až ji přečtu.

  Takže nepřeháním, když řeknu, že jsem lopatu v ruce nikdy nedržel. To ale neznamená, že jsem nevěděl, jak by měla vypadat. Začínal jsem se učit a smiřovat se s životem ve vraku nákladní lodi a měl jsem několik nápadů, jak lopatu vyrobit. Spíše předmět ve tvaru lopaty.

  Pro začátek to zkusím kusem televize.

Plastový zadní kryt televize by mohl nějakou dobu fungovat jako hodně provizorní lopata. A pokud se při kopání rozpadne, všude kolem se povalovaly spousty plastových úlomků, takže najít náhradu by nemuselo být těžké.

  Vybaven lopatou jsem stál u místa označeného písmenem X a vybíral, kde začnu. Pláž tvořily z větší části lávové kameny, které jsem musel vybrat a odházet ručně. Takovou zátěž by lopata nevydržela. Největší kameny jsem odnosil několik metrů daleko, aby nepřekážely a ty menší jsem pak už pohodlně vyhazoval z místa, kde jsem je sebral. Tak jsem si vyčistil prostor asi dvou metrů čtverečních a mohl jsem pokračovat lopatou. Nevěděl jsem, jak hluboko budu muset kopat, tak jsem materiál házel, co nejdál to šlo. Když lopata začala narážet na příliš velké kusy kamení, opět jsem je vyházel ručně a postup opakoval. Pořád jsem se při tom díval nad sebe, jestli je druhý poklop skutečně nade mnou.

  “Bože, ať tam ten poklop je.“

Po hodině kopání jsem stál v metr hluboké díře. Kolem sebe hromady písku. Písek jsem se snažil házet co nejdál, aby se nesypal zpět, a to mě dost zpomalovalo. Stejně jako ten písek, co se mi sypal zpět, protože jsem zase tak daleko vykopaný materiál nedohodil. Asi jsem za to mohl já, ale vinil jsem z toho lopatu.

  Vážně doufám, že tam ten zatracenej poklop bude.

Měl jsem za sebou dvě hodiny kopání a odhazování kamenů. Abych mohl pokračovat dál, musel jsem změnit strategii a kameny jsem nechával uvnitř výkopu a používal je na zpevnění stěn jámy. Ruce jsem měl odřené na několika místech až do krve od práce s kameny. A na dlaních mozoly a puchýře od neforemné lopaty.

  A pořád žádný poklop.

Kopal jsem už tři hodiny a jáma byla kolem dvou metrů hluboká. Kameny po stranách jámy mi sloužily jako schody, jinak bych neměl šanci se dostat ven.

  Ještě trochu hlouběji a možná narazím na ropu

Musel jsem si na chvíli odpočinout, už jsem měl problém udržet lopatu v ruce, abych vykopanou zeminu vynesl ven z jámy. Přestávku jsem využil k tomu, abych ještě jednou zkontroloval polohu poklopu nade mnou. Porovnával jsem si několikrát jeho polohu s místem, kde jsem stál.

Nemohl jsem tomu uvěřit, ale byl jsem asi metr a půl vedle. Sice mě to dost sebralo a hrozně naštvalo, ale neměl jsem sílu se rozčilovat a aspoň jsem věděl, proč jsem poklop zatím nenašel. Bylo to pořád lepší, než kdybych kopal na správném místě a poklop tam nebyl.

Pustil jsem se s novým elánem do práce. Kopat do strany bylo mnohem jednodušší než do hloubky. Stačilo jen na pár místech zabrat a písek s kameny se sesunul dolů sám. Hodně taky pomáhalo, že jsem už nic nemusel vynášet ven z jámy.

  Konečně jsem poklop našel. Několik minut hrabání a odhazování kamenů a měl jsem hotovo. Vstup byl odkrytý. Uklidňovalo mě, že to nebylo ani moc práce navíc, stejně bych musel podobně velikou díru vykopat, i kdybych se napoprvé trefil správně.

Udělal jsem si další přestávku, kterou jsem spojil s obědem. Asi vám přijde, že jsem to nebral moc vážně, když jsem si po vykopání poklopu dal v klidu svačinu. Pravda je taková, že jsem v klidu vůbec nebyl. Hrozně se mi třásly ruce, ale to bylo asi i tím, jak jsem byl kopáním vyčerpaný. A co víc, poklop byl zavřený a já musel odšroubovat několik šroubů, než jsem mohl dál pokračovat.

  Večer si dám za odměnu něco dobrého ze svého zásobovacího kontejneru.

I když jsem si myslel, že mám s kopáním už hotovo, zabralo mi další hodinu, než jsem udělal bezpečný přístup k poklopu. Písek se pořád sesouval zpět do vykopané díry a musel jsem výkop ještě víc zpevnit kameny. Nemohl jsem riskovat, že se jáma sesune zrovna, když budu uvnitř.

  Dokončil jsem zabezpečení výkopu a mohl si poprvé v klidu poklop prohlédnout. Byl obdélníkový, se zaoblenými rohy a nikde nebyl vidět žádný výstupek, nebo držadlo, za který by se dal chytit a otevřít.

Jen v každém rohu díra, úplně zacpaná pískem a hlínou. Musel jsem nános špíny vyšťourat šroubovákem z letecké sady nářadí, abych uvnitř našel čtvercové díry.

  Půl dne kopání a teď zjistím, že mi chybí klíč?

Bylo to nepříjemné, ale něco podobného jsem očekával. Přehraboval jsem se v tašce s nářadím, než jsem našel šroubovák, který by mohl do díry pasovat. Doufal jsem, že bude dost velký, aby dokázal otočit zámkem a zároveň ne moc velký, aby se vešel dovnitř. Nasadil jsem ho do první díry a čekal, že se ani nehne, ale zámkem šlo překvapivě lehce otočit. Půl otáčky proti směru hodinek a ozvalo se kovové cvaknutí.

Uvnitř se odemkla první západka.

  Ještě tři další.

Druhý zámek šel odemknout stejně snadno, jako první, a ozvalo se další hlasité cvaknutí. To jsem ale téměř neslyšel přes hlasité bušení svého srdce.

  Už jen dva.

Třetí zámek se ani nehnul. Zkoušel jsem všechno možné, ale moje síla na něj nestačila. Držadlo šroubováku se mi prosmekávalo v ruce a zanechávalo na kůži bolestivé otlačeniny.

  Možná bych měl použít Sílu.

Zoufale jsem se svezl vedle okrytých dveří a sbíral síly na další pokus. Když jsem tak seděl na dně vykopané díry a zíral do nebe, vstříc chladivým dešťovým kapkám, zrodila se mi v hlavě geniální myšlenka. Vyskočil jsem, jako kdyby mi měla utéct, když něco rychle neudělám a vzal jsem do ruky šroubovák. Nasadil jsem ho do čtvercového otvoru, zabral a bez problému zámek odemknul.

Jak jsem to dokázal, když to předtím vůbec nešlo? Místo síly jsem použil mozek a došlo mi, že zámky jsou symetricky rozmístěné a možná se budou odemykat druhým směrem než první dvojice. A taky že ano.

  Zbýval poslední zámek. Ten už byl doopravdy zatuhlý, nebo zarezlý nebo něco takového. Ani na jednu stranu se nechtěl pohnout a mě už docházely nápady. A tak kde mi dojdou nápady, nebo argumenty, obvykle používám kladivo.

  Jedna pořádná rána a bude to.

Chytil jsem pevně kladivo, napřáhl se, a ne příliš velkou silou jsem udeřil do místa, kde byl zámek. Nic se nestalo. Následovalo dalších deset ran, spíš ze vzteku než z nějakého objektivního důvodu, a jedenáctá pro jistotu. Zámek konečně povolil.

  V ten okamžik se začal poklop sám otevírat. Bylo to trochu strašidelné a chybělo jen tajemné syčení a oblaka páry. Napadlo mě, jestli poklop neotevírá někdo z posádky, doposud uvězněný v lodi. Ale byly to jen plynové vzpěry, které po odemčení automaticky poklop otevřely, stejně jako vám v autě otevírají dveře kufru.

Přede mnou byla otevřená cesta do nitra lodi.

  Jestli čekáte, že jsem se vrhnul dovnitř, abych konečně prozkoumal loď, tak máte pravdu. Až na to, že ani ne po dvou metrech jsem o něco zakopnul a spadnul na chladnou podlahu.

  Takhle to nepůjde.

Když mi přestaly kolem hlavy poletovat Bitcoiny, vylezl jsem ven z díry a šel si pro nějaká světla. Zkontroloval jsem solární farmu a vybral si dvě lucerny na kempování. Jedna byla už nabitá asi na 60 procent a druhá o něco méně. Strčil jsem je do batohu a pro jistotu přibalil dvě lahve s vodou a kus tvrdého sýra a suchary. Batoh už byl téměř plný, ale i přesto se mi povedlo dovnitř narovnat všechno nářadí, které jsem měl.

  Nechci zůstat uvězněný uvnitř lodi, bez možnosti vysekat se ven.

  Před odchodem jsem nastavil solární světla, aby se automaticky spustily až bude tma. Byla to jen pojistka pro případ, že bych se vracel v noci, abych nezabloudil.

Slezl jsem z lodi na pláž a opatrně sestoupil do díry ke vchodu do lodi. Znovu jsem vstoupil dovnitř, tentokrát ale patřičně vybaven. Hned ve vstupu jsem pustil solární lampu. Vydávala slabé, kolísavé světlo, ale když si po čase oči zvykly, byl jsem schopný rozeznávat prostor kolem sebe a bezpečně se orientovat.

  Procházel jsem pomalu chodbou a první, co upoutalo moji pozornost, byly její podivné rozměry. A také to, že téměř hned končila. Zmateně jsem si prohlížel stěny a podlahu a pak mi to došlo. Tím, že byla loď nakloněná na bok, se všechno otočilo. A ta děravá podlaha, po které jsem se téměř plazil, byla vlastně stěna a ty díry nahrazovaly žebřík. Po třech metrech stěna s žebříkem náhle končila a čekal na mě další problém.

  A kde dřív byly chodby, jsou teď vysoké úzké komíny.

Podíval jsem se nad sebe a opravdu tam byl temný obdélník svislé šachty, která byla tak dlouhá, že slabé světlo solární lucerny ozářilo jen její nepatrnou část. Chodba mohla mít délku deset metrů, možná i víc. Z místa, kde jsem stál, to nebylo možné odhadnout.

Chodba byla prázdná, jen na stěnách proti sobě bylo přimontované zábradlí. Tvořila ho ocelová trubka o průměru asi 7 centimetrů. Zkoumal jsem zábradlí, jestli je dostatečně pevné a napadl mě šílený plán.

  S trochou odvahy a spoustou štěstí se mi snad povede po tom zábradlí vyšplhat až nahoru.

Vůbec se mi do toho nechtělo, ale neměl jsem na výběr. Jediná cesta vedla nahoru a nemělo smysl to odkládat. Zkusil jsem se chytit zábradlí na jedné straně a nohama se zapřít o zeď naproti. Nevypadalo to nijak obtížně, a tak jsem začal pomalu šplhat nahoru. Chodba byla docela úzká, působila téměř klaustrofobickým dojmem.

  Ať jsem se snažil sebevíc, stále se mi nedařilo vyšplhat výš než necelé dva metry a pak se mi začaly nohy smekat. Seskočil jsem dolů a sundal si boty i ponožky. Na boso to bylo o dost lepší, jen mě ocelová stěna chodby studila na chodidlech. Po několika minutách opatrného šplhání jsem byl asi v polovině cesty nahoru. Měl jsem pocit, že už vidím konec chodby. Batoh s nářadím a jídlem mi překážel, ale nemohl jsem dát jinam, tak jsem to musel vydržet.

  Příště na to musím myslet a dát si batoh na břicho.

Šplhal jsem pomalu dál. Blížil jsem se ke konci a přestával jsem se soustředit na to, co dělám. Byl jsem asi metr pod vrcholem cesty, když mi zpocené nohy na stěně sklouzly. Rukama jsem se stále držel zábradlí, takže jsem se zhoupl a narazil nohama do stěny. Napůl omráčený jsem zůstal viset na zábradlí. Křečovitě jsem se držel, abych nespadl úplně.

  Potřeboval jsem si na chvíli vydechnout a odpočinout, ale moc času mi nezbývalo. Cítil jsem, že síla v rukou mě už pomalu opouští a nevěděl jsem, jak dlouho se ještě udržím. Snažil jsem se znovu zapřít nohama proti zdi, ale už jsem je nedokázal zvednout. Situace začínala být nebezpečná a já neměl ponětí, jak se z toho dostat.

  A teď tady umřu.

Ruce mi pomalu klouzaly po zábradlí. Začínal jsem trochu panikařit.

  Třeba nespadnu rovnou dolů, a jenom se sklouznu po tyči. Dělat tohle třeba ve Vegas, skončil bych dole se spoustou dolarovek v kapse. A za gumou od spoďárů.

Nohama jsem se snažil chytit tyč a odlehčit rukám, ale marně. Měl jsem tak zpocené ruce, že už jsem se na tyči nedokázal udržet a klouzal jsem dolů. Posunul jsem se asi o dalších deset centimetrů, když jsem nohou o něco zavadil. Byla to tyč, která vystupovala ze stěny a držela zábradlí. Opatrně jsem se rozhlížel nahoru a dolů a zjistil jsem, že takové tyče vystupují ze stěny asi každý metr. Nechápal jsem, jak se mohlo stát, že jsem si jich nevšiml dříve.

  Možná by to mohlo fungovat jako žebřík.

Zábradlí nebylo nijak daleko od stěny a do té mezery se mi noha nevešla. Po několika bolestivých pokusem jsem zjistil, že se tam vejde jen palec. Tyč, která spojovala zábradlí se zdí, byla navíc docela slabá a stát na ní jedním prstem nebylo vůbec příjemné.

  Já na ní ale nepotřeboval stát plnou vahou. Stačilo jen dostatečně se odlehčit, abych se mohl přitáhnout o kousek nahoru a pak zkusit najít další tyč druhou nohou. V hlavě to znělo snadno, ale už mi opravdu docházely síly, a dělat to po tmě taky nepomáhalo. Dokonce jsem uvažoval, jestli se nespustit dolů a nezkusit to znova, s lucernami zavěšenými na batohu, abych alespoň trochu viděl, co dělám.

  Jsem už tak vysoko, přece to teď nevdám.

První pokus se nepovedl a zase jsem sjel po zábradlí dolů na stejné místo, kde jsem začínal. Přidal jsem několik dlouhých nádechů, abych se uklidnil a byl jsem připravený na druhý pokus. Ten už byl úspěšnější a já se dostal o metr výš. Tím jsem překonal úsek, o který jsem se sklouzl dolů a už mi zase zbýval poslední metr. Důležité ale bylo, že jsem získal zpět sebevědomí a trochu odvahy.

  Objevila se ale další komplikace. Chodba nahoře zatáčela do strany a ze svislé se opět měnila na vodorovnou. Čekal mě tedy jednodušší a snad i poslední úsek chodby, ale musel jsem vyřešit problém, jak se tam dostanu. Kdybych o něco dříve nespadnul a lezl dál opřený nohama o zeď, neměl bych šanci pokračovat, protože tam, kde jsem se opíral nohama, zeď mizela.

Světla v chodbě moc nebylo, takže jsem spíše po hmatu, než zrakem zjistil, že se zábradlí stáčí dál ve směru chodby. Mělo by tedy být možné po něm lézt dál a zkusit přeručkovat na druhou stranu úzké chodby.

Byl to kritický okamžik celého výstupu, ale tentokrát jsem si věřil a cítil jsem, že cíl je blízko, takže jsem měl pocit, že mě nic nezastaví.

  Maximálně ta železná podlaha patnáct metrů pode mnou.

Pomalu jsem vyšplhal co nejvýš to šlo a s jednou nohou zapřenou za zábradlí jsem pomalu ručkoval po vodorovném úseku zábradlí. I když jsem z ručkování měl strach, šlo to mnohem lépe, než jsem čekal a po několika vteřinách, vyplněných hrůzou, jsem měl horní polovinu těla ve vodorovné části chodby. Opatrně jsem vysvobodil nohu ze zábradlí, abych si tím pohybem nezlomil palec a zhoupnul jsem se na druhou stranu. Tvrdě jsem narazil patami do stěny, ale byl jsem v bezpečí na druhé straně. Tam jsem se vysílený sesunul na podlahu a několik minut jen ležel bez hnutí a čekal až odezní bolest. Bolely mě i svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že mám, ale zvládl jsem to.

  „Už nikdy si nebudu stěžovat na to, že nefungují výtahy a já musím jít po schodech“

Úzká chodba a její tvar způsobil, že můj hlas zněl podivně a cize. Když se mi tep ustálil na rozumné hodnotě a hladina adrenalinu opět klesla, pustil jsem se do zkoumání svého okolí. Snažil jsem se ve slabém světle solární svítilny něco zahlédnout, ale moc toho nebylo. Chodba vypadala stejně jako předchozí úsek. Žádná okna, nikde žádné známky, že by tudy chodili lidé. Několik metrů před sebou jsem mlhavě rozeznal obrys dveří. Zdálo se, že jsou asi na třetinu otevřené. Za nimi bylo vidět slabé světlo, ale nedalo se rozeznat, odkud pochází.

  Hlavně, že tam není další šachta, už si připadám jako Santa když leze komínem.

Z místnosti před sebou jsem slyšel nějaký hluk. Bylo to sotva znatelné hučení, ale nedokázal jsem ho identifikovat. Zvědavost konečně zvítězila nad únavou a touhou stočit se na podlaze do klubíčka a počkat až mě někdo najde. Pohnul jsem se pomalu ke dveřím. Lezl jsem po čtyřech, protože chodba byla moc nízká.

Asi po minutě jsem narazil na dveře.

  Doopravdy jsem do nich narazil, protože jsem na chvilku přestal sledovat, kam lezu. Když jsem skončil s nadáváním a posadil se na podlahu, začal jsem si prohlížet prostor kolem dveří a našel jsem něco, co jsem nečekal.

  Co to sakra je?

U dveří byla klávesnice s displejem a něco, co vypadalo jako skener sítnice. Také to mohl být domácí videotelefon, ale spíš jsem věřil tom skeneru sítnice. Nechápavě jsem na to zíral a začínal si připadat, že jsem tím tunelem prolezl do nějakého vojenského zařízení.

  Anebo do budoucnosti.

Určitě bych něco takového nečekal na palubě obyčejné kontejnerové lodi. Na displeji pod skenerem blikal zeleně nějaký nápis. Musel jsem trochu natočit hlavu, protože všechno bylo s lodí otočeno na bok, ale nápis nebyl nijak složitý na přečtení. V pravidelných intervalech se na displeji objevoval a mizel nápis:

  Nouzový protokol – otevřeno.

Vůbec mi to nemyslelo, protože jsem na nápis zíral možná minutu, než mi došlo, co to vlastně znamená. Sice mi to moc věcí neobjasnilo, ale na druhou stranu se mi ulevilo. Představil jsem si, jak bych se asi pokoušel takto zavřené dveře otevřít. Výsledkem by mohla být jedině autodestrukce celé lodi.

I když jsem velmi inteligentní (a zjevně skromný) a složitá matematika pro mě není žádný problém, pokud jde o zámky, jsem ztracený. Jednou se mi dokonce povedlo zamknout se ve vlastním autě.

  Dveře tedy byly otevřené a já chtěl dovnitř. Postavil jsem se a trochu shrbený jsem nakukoval do místnosti za nimi. Stále jsem toho moc neviděl. Prohlížel jsem si dveře, jak se asi otevírají. Jestli dovnitř nebo ven, nebo jestli zajíždějí do stěny. Opřel jsem se o hranu dveří, abych zkusil, jakým směrem se pohnou. Než jsem stačil nějak zareagovat, dveře s tichým syčení zajely do podlahy a já se ocitl opět na zemi.

  „Do hajzlu!“

Teď už mi můj hlas zněl o dost víc povědomě. Asi proto, že jsem byl naštvaný. Spadl jsem opravdu hloupě na bok a ozvala se pohmožděná žebra. Prohmatal jsem zbytek těla, jestli jsem si pádem něco nezlomil, ale nic jsem nenašel. Žebra docela stačily.

  Ležel jsem na místě, kde dveře zmizely v podlaze, polovinou těla na chodbě a druhou polovinou ve veliké místnosti. Napadlo mě, co by se asi stalo, kdyby se rozhodly, že se opět zavřou.

  Poznaly by dveře, že na nich ležím? Nebo by se prostě zavřely a mě přepůlily?

Ta představa byla moc živá a moc odpudivá, abych ji dokázal nechat jít. Hlavně jsem to nechtěl zjišťovat, takže jsem se odplazil dál ode dveří. Neměl jsem s sebou nic, čím bych dveře zafixoval v otevřené pozici a mohl jsem jen doufat, že se nezavřou a neuvězní mě uvnitř.

Stále jsem ale nevěděl, kde to jsem. Jediné, co bylo vidět, bylo několik malých světýlek roztroušených po místnosti kolem mě. Vypadaly jako nějaké kontrolky. Ale čeho? Hučení bylo o něco hlasitější, ale stále nebylo možné poznat, odkud přichází a co je jeho zdrojem.

Rozsvítil jsem znovu solární svítilnu. Její světlo bylo slabé, téměř se chtělo říct žalostné, ale bylo to to jediné, co jsem měl. Oči si už na tmu zvykly, a i v tom slabém světle jsem viděl překvapivě dobře. Znovu jsem ale měl problém uvěřit tomu, co vidím.

  Tohle už jsem někde viděl. Ale něco na tom není v pořádku.

Vůbec to nevypadalo jako můstek nákladní lodi. Je sice pravda, že jsem zatím na žádném můstku nákladní lodi nebyl, ale měl jsem jakousi představu, jak by to mělo vypadat. Ale to, co jsem si prohlížel v převrácené lodi, té představě neodpovídalo ani v nejmenším. Mohla by to být slušně vybavená počítačová herna. Nebo řídící centrum kosmické lodi z nějakého laciné sci-fi filmu.

  Nebo spíš serverovna.

Upřesnil jsem svůj popis toho podivného místa, když jsem obhlédnul rozlehlý, ale poměrně stísněný prostor. Kromě toho, že stěny tvořily z velké části vysoké racky se servery, byl v místnosti jen jeden stůl s ovládacím pultem, spoustou budíků a super širokým monitorem. Odtud svítily ty kontrolky a vycházelo hučení.

Nikde ale nebyla žádná okna, nebo kormidlo, nebo nějaké ovládací prvky, které bych čekal na lodi. Rozhlížel jsem se dál po místnosti a snažil se ve slabém světle solární lucerny najít něco, co by mi to objasnilo. A pak jsem to spatřil: jednoduchým písmem vyvedený nápis na ovládací konzoli. GREEN DAWN.

  Green Dawn … na jasně.

A do hajzlu.

Samozřejmě že jsem tu loď znal. Když před dvěma lety vyplula na moře, bylo kolem toho spousta mediální pozornosti. Tou dobou ale už všichni, co se zajímali o lodě nebo o umělou inteligenci, věděli o lodi vše podstatné.

Trochu jsem zavzpomínal a shrnul si základní fakta:

• Umělá inteligence nahrazující posádku
• Elektrické motory přímo ve šroubech
• Největší aplikace palivových článků na světě
• Žádná posádka
• Žádné zásoby
• Žádné palivo pro spalovací motory

Podle té tmy uvnitř řídícího střediska to vypadalo, že došla energie i v záložních bateriích. Několik počítačů podle všeho fungovalo, ale kdyby byly zapnuté všechny ty servery kolem, byl by tam mnohem větší hluk.

  „Jsem v háji.“

  Pomalu na mě začínalo doléhat to zjištění a jeho důsledky. Během několika posledních minut šly do háje všechny moje plány z posledních dnů.

Pokud šlo o posádku, tak tu jsem už mohl přestat hledat. Vlastně se mi trochu ulevilo, protože se mi do mysli už od rána vkrádala neodbytná myšlenka, že najdu posádku mrtvou. Takže tohle byla ta lepší varianta.

To ostatní už ale tak dobré nebylo. Absence posádky znamenala, že tu pro ni nebude žádné vybavení. Jídlo a pití mi nechybělo, ale hodily by se mi takové drobnosti jako mýdlo, nebo pasta na zuby. Nebo třeba postel. Ale ani to nebylo to nejhorší.

Nejhorší bylo, že jsem se nacházel na nejmodernější lodi, co kdy plula na moři, ale protože byla kompletně na elektřinu, nemělo smysl hledat palivo. Nebyla tam ani kapka. A z nějakého důvodu loď neměla ani elektřinu.

Dokonce i ten záchranný člun z obyčejné lodi by se mi hodil, ale ani ten tam nebyl.

 Stále jsem seděl na podlaze a nedokázal se přimět k nějaké činnosti. Moc jsem toho ale dělat nemohl, a ani se mi nedařilo přijít s nějakým plánem, jak tu situaci využít ke svému prospěchu.

  Možná by tu mohl být záložní diesel agregát.

Pro případy, že palivové články z nějakého důvodu přestanou fungovat, napadlo mě. A pokud se na lodi nacházel generátor, měl by někde nádrž s palivem. Sice bych tak stěhoval naftu z jednoho generátoru do druhého, ale nepotřeboval jsem obří agregát. Mě stačilo pár wattů a na to byl mnohem lepší jeden z těch malých, které jsem našel mezi nákladem.

  Malý generátor bude mít menší spotřebu a palivo mi vydrží déle. Pokud teda nějaké najdu.

Jako nápad to znělo dobře, ale nebyl jsem si jistý, jestli tu vůbec nějaký generátor je. Snažil jsem se vybavit si všechny články, které jsem o lodi četl a stále si nedokázal vybavit zmínku o nějakém záložním generátoru. Vybavil jsem si ale krátkou reportáž o stavbě Green Dawn a o tom, že jako zálohu měla tahle loď hromadu lithium-iontových baterií.

  Takže žádný generátor a žádná nafta.

Jestli jste čekali, že z toho budu smutný, tak to tak nebylo. Lithium-iontové baterie byly dobrá zpráva. Nemusel jsem stěhovat naftu a pálit ji v generátoru, abych si vyrobil elektřinu. Někde na lodi bylo uskladněno ohromné množství energie v bateriích a stačilo je jen najít.

Tak daleko moje znalosti o lodi nesahaly. Tušil jsem ale, že by mělo být možné najít všechny potřebné informace na ovládací konzoli. Pokud s ní budu umět pracovat. A pokud nebude vyžadovat přihlášení, to bych pak byl v háji.

  Ovládací panel byl uprostřed místnosti a díky naklonění lodi byl velmi těžko dostupný. Čekala mě další stěna lezení a neměl jsem z toho žádnou radost. Jak jsem ale seděl na stěně u dveří a rozhlížel se kolem, všiml jsem si něčeho zajímavého, co by se mi mohlo hodit.

Zdálo se, že místy jsou v podlaze díry. Když jsem je spatřil poprvé, myslel jsem, že je to jen nějaký klam, nebo mají dlaždice na podlaze různou barvu. Při bližším prozkoumání jsem ale poznal, že se jedná o podlahu, která se používá pro vedení kabelů do zařízení jako jsou servery, nebo ovládací konzole.

  Bingo.

Dlaždice na takovéto podlaze jsou jen položené na kovovém roštu a když je potřeba natáhnout nové kabely, prostě se jsem zvednou a údržba se dostane pod podlahu. Loď si při své poslední plavbě zažila dost drsné zacházení a několik panelů se uvolnilo.

To byla dobrá zpráva pro mě. Mohl jsem odstranit panely, které jsem potřeboval a po vzniklé mřížce vyšplhat ke konzoli jako po žebříku.

Jako první jsem si nazul boty. Už mi byla dost zima na nohy a také jsem nechtěl chodit po té mříži bos. To bych pak asi nechodil vůbec.

Zkusil jsem uvolnit nejbližší panel, ale nešlo to. Nedokázal jsem dlaždici chytit a vytáhnout z roštu.

  Přece jsem nedošel tak daleko, abych to tady zabalil.

Jsem od přírody tvrdohlavý a nikdy jsem se neuměl smířit s prohrou, proto jsem to zkoušel dál. Jediným výsledkem bylo několik zlomených nehtů. Když to nešlo silou, bylo potřeba vymyslet jiný přístup.

Asi metr ode mě byla nejbližší díra v podlaze, vzniklá vypadnutím dlaždice. Natáhl jsem se, jak nejvíc jsem mohl a zachytil se rukou díry. Pak už jen stačilo strčit tam druhou ruku a zespoda zatlačit na sousední dlaždici.

Bez problémů vypadla a na druhé straně místnosti narazila do jednoho ze serverů s efektním zvukem praskajícího plastu.

  Těším se, až mi přijde účet za všechno, co jsem tu rozbil.

  Povzbuzen tímto úspěchem jsem si během několika minut připravil cestu až k ovládací konzoli. Když jsem skončil, byla na spodní stěně slušná hromada podlahových dlaždic a možná jsem lehce poškodil několik serverů, ale to mě v ten okamžik trápilo nejméně. Konečně jsem byl u ovládacího panelu a mohl si ho pořádně prohlídnout.

Přestože několik kontrolek svítilo, panel se zdál být vypnutý a nereagoval na žádné klávesy, které jsem mačkal. Nutno dodat, že více méně náhodně. Když jsem vyzkoušel všechny klávesy a přepínače, narazil jsem na červený přepínač s krytkou proti náhodnému zapnutí. Takové bývají hodně důležité.

Potvrdil to nápis, který se nacházel hned pod ním. Stálo na něm: “Ruční přepnutí na nouzové baterie“. To vypadalo jako vypínač, který hledám.

  Zadržel jsem dech a zapnul ho. Představil jsem si typickou filmovou scénu, jak hrdina mačká vypínač a krčí se pro případ, že by všechno kolem vybouchlo. Nejsem filmový hrdina, tak jsem místo přikrčení alespoň vypláznul jazyk.

  Nic se nestalo.

Pak mi došlo, že by se hodilo otevřít oči.

  Pořád se nic nezměnilo, ale zdálo se mi, že hučení zesiluje. Nejprve jsem si nebyl jistý, ale pak nastartovaly všechny servery a jistý jsem si už byl. Za posledních pár dní jsem si zvyknul na ticho a najednou jsem měl pocit, jako kdybych strčil hlavu do pračky.

Spustil se ovládací panel a oslnil mě obří monitor. Než jsem se rozkoukal a přivykl tomu jasnému světlu, byla konzole spuštěná. Na monitoru se zobrazil zjednodušený diagram lodi. Ulevilo se mi, že konzole nevyžaduje zadání hesla, nebo další skenování sítnice. Ani se neozval syntetický ženský hlas, který by pracoval jako hlasové rozhraní.

  Jen obyčejná obrazovka s obyčejným diagramem lodi a spoustou tlačítek po stranách, které sloužily pro ovládání různých systémů. Prohlížel jsem si jedno tlačítko po druhém, jestli najdu něco, čemu bych rozuměl. Mezitím se celá obrazovka rozblikala chybovými hlášeními. Čekal jsem šílený řev poplašných sirén a červené majáky, ale nic takového se nestalo. Nepočítalo se s tím, že by měly koho varovat, tak tam žádné nebyly. Chyby se jen zobrazovaly na konzoli a téměř vesele poblikávaly.

  Asi tu žádné sirény nejsou, když tu není lidská posádka.

Každopádně to byla dost nuda. Stačilo se podívat jinam nebo zavřít oči a problémy zmizely. To taková lodní siréna s řevem 130 dB se vám dostane do hlavy trošku víc. A máte pak hned větší chuť tu chybu opravit, jen proto, aby siréna už ztichla.

  Ale co, nemůžu mít všechno.

Alespoň jsem si mohl v klidu prohlédnout, co se děje. Bez toho, že by mi tekla krev z uší. Trochu mi dělalo problém číst obrazovku, když loď ležela na boku, ale po chvíli jsem se zorientoval. A zjistil jsem, že nosnou informací téměř všech varování je skutečnost, že loď leží na boku.

  To je mi ale novinka.

Pravou část konzole zabíralo okno, kde se v reálném čase vypisovaly všechny zaznamenané chyby. Téměř jsem je nestíhal číst, jak rychle přibývaly.

chyba – nebezpečný náklon lodi

chyba – porucha hlavní antény

chyba – porucha záložní antény

chyba – hlavní zdroj energie nefunkční

chyba – záložní baterie méně než 10% kapacity

chyba – nelze navázat komunikaci s řídícím střediskem

chyba – nefunkční server č. 12

Trochu provinile jsem si přečetl poslední chybu a byl jsem si téměř jistý, že je to důsledek všech těch dlaždic, které jsem na něho shodil.

  Takže za to může gravitace a ne já.

Ale podle všech ostatních chybových hlášení jsem byl jednoduše řečeno v háji. Kvůli poruše hlavní i záložní antény nejsem schopen komunikovat s řídícím střediskem a zavolat jim o pomoc.

  Napadlo mě, že bych mohl anténu najít a opravit, ale moc šancí jsem si nedával. Na té lodi byly desítky kilometrů elektrických vedení a anténa nebo kabel k ní mohl být přerušen kdekoliv. Navíc jsem neměl na podobnou opravu potřebné vybavení – tím myslím materiál, nástroje a hlavně někoho, kdo to umí.

Já si akorát dokážu vyměnit baterky v dálkovém ovládání k televizi. A i to jsem jednou udělal špatně a místo televize jsem neustále pouštěl a vypínal vířivku a dvě místnosti dál.

  Hlavním zdrojem energie pro celou loď byly palivové články a když byla loď na souši, tak prostě nefungovaly. Měl jsem sice jistou představu o tom, jak asi fungují, ale opravit, nebo sestrojit bych je nedokázal. Hlavní bylo, že jedna část článku potřebuje být ponořená v mořské vodě. Takže bylo jasné, že loď ležící na boku na útesech asi tuto podmínku nesplní. Smysluplnější bylo věnovat se záložním bateriím.

Ty měly udržet loď v provozu přibližně 48 hodin, ale náklon lodi asi měl vliv na jejich výkon, nebo loď už nějakou dobu běžela ze zálohy. Každopádně v bateriích zbývalo už jen 10% energie. Zkontroloval jsem monitor hlášení chyb znovu a kapacita záložní baterie mezitím klesla na 9%. Měl jsem tedy tak akorát čas prohlédnout si podrobně monitor telemetrie, jestli narazím na něco užitečného, než zase vypadne elektřina, tentokrát na trvalo.

Procházel jsem jedno okénko po druhém a zkoumal diagram lodi. Všechno bylo beznadějně červené kvůli poškození při nehodě a náklonu lodi, nebo nefunkční kvůli ztrátě energie. Pak jsem si ale všiml jednoho zeleného bodu, který vytrvale blikal. Musel jsem vyšplhat o metr výš, abych si zelenou kontrolku prohlédl. Měl jsem jisté tušení a tím jsem si ho potvrdil. Byla to signalizace aktivního nouzového majáku.

  Asi bude mít vlastní zdroj energie.

To byla první dobrá zpráva toho dne. Loď měla funkční nouzový maják a ten stále vysílal. A když taková loď vysílá nouzový signál, bude ho vysílat i se svojí přesnou polohou.

  V řídícím středisku musejí přesně vědět kde loď je a v jakém je maléru.

Proč ale ještě nikdo nepřijel loď zkontrolovat, nebo zachránit?

Chápal bych to, kdyby šlo o nějakou rezavou rybářskou bárku. Ale tohle byl Green Dawn, nejdražší loď na světě. A i když byl náklad prakticky pryč a z lodi bylo už jen jednobarevné přehnaně velké těžítko, stále měla ohromnou cenu.

  Tuhle loď by měl hledat každý kapitán lodi, co má alespoň jednu nohu, hned po odeslání první zprávy o ztroskotání. Ale pořád tu nikdo není, to nedává vůbec smysl. Ani to počasí, které je tak špatné, že by ani poslíčka s pizzou ven nevyhnal, není tak hrozné, aby nepřipluly záchranné lodě.

Asi jsem o tom přemýšlel moc dlouho. Z myšlenek mě vytrhlo až zacvakání relé a náhlá tma a ticho. Záložní baterie byla vybitá. A z lodi se definitivně stalo tisíc tun železa bez špetky energie. A podle všeho jsem právě vyčerpal veškerou zbývající energii, která do té doby poháněla nouzový maják.

  Takže abych si to shrnul:

• Jsem na autonomní lodi s elektrickým pohonem, akorát že zrovna bez elektřiny.
• Když tu není posádka, tak tu nejsou ani žádné zásoby, což mi už tak moc nevadí, vzhledem k množství jídla a pití, které jsem našel v nákladu.
• Když tu není posádka, nebudou tu nikde ani žádné záchranné čluny. To už mi docela vadí
• Není tu ani kapka paliva do generátorů a loď žádnou elektřinu nevyrobí, takže jsem opět odkázán na solární nabíječky.

Jsem pořád v hajzlu.

  Návštěva vnitřku lodi mě stála spoustu energie a vlastně jsem tím nic nezískal. Jen jistotu, že na lodi není nic, co by mi mohlo v něčem pomoci. Jediné užitečné věci jsem mohl najít uvnitř potlučených kontejnerů v nákladovém prostoru. Ani jsem nevěděl, jestli ještě funguje nouzový maják. Nemohl jsem se tedy spoléhat, že mě někdo přijede zachránit. Musel jsem se o svou záchranu postarat sám.

  Budu muset něco vymyslet, ve vymýšlení jsem dobrý. Ale dneska ne, dnes už si chci jen dát večeři a jít spát.

Když světla v ovládací místnosti zhasla, zůstal jsem trčet u řídícího pultu v naprosté tmě. Byl jsem ale už připravený, a zatímco jsem se opíral o vypnutý terminál, vytáhl jsem z batohu solární lucernu a rozsvítil ji. Nevěděl jsem, jak dlouho ještě vydrží svítit, ale doufal jsem, že to bude alespoň na nejsložitější úsek chodby. Zavěsil jsem lampu na batoh, batoh dal na záda a pomalu jsem slézal dírami v podlaze k chodbě.

  Nevěděl jsem přesně, jak je vodorovný úsek chodby dlouhý a bál jsem se, abych nespadl. Proto jsem i cestou zpět lezl po čtyřech a každý úsek podlahy jsem nejprve pečlivě prozkoumal, než jsem na něj vkročil. To mi umožnilo vypnout alespoň na chvíli lampu a šetřit energii na úsek, kde ji budu potřebovat mnohem víc. Po minutě pomalého postupu jsem rukou sáhl do prázdna a věděl jsem, že chodba končí.

  Když jsem si rozsvítil, díval jsem se do děsivě vypadající díry v podlaze a byl jsem rád, že jsem si jí všiml včas. Představoval jsem si, že ta jáma přede mnou je bezedná a když bych do ní spadnul, padal bych věčně. Pak mi ale moje fantazie připravila ještě lepší představu a já v duchu viděl, jak se stěnami nahoru plazí červená chapadla obří chobotnice. Když jsem se pak vrátil do reality, čekala na mě jen obyčejná šachta, hluboká několik metrů a největší tvorové, kterých bych se mohl bát, byly potenciální viry chřipky.

Lampu jsem si připnul na pravou ruku, aby svítila tam, kde to budu potřebovat a batoh jsem dal zpět na záda. Snažil jsem se vymyslet, jak slezu dolů, ale nechtěl jsem to moc protahovat, abych to nemusel dělat potmě.

Nevymyslel jsem nic lepšího, než že jsem si stoupnul na hranu, kde začínala díra a ručkoval jsem rukama po zábradlí až k místu, kde se lámalo a začínalo klesat dolů. Pak jsem se chytil co nejpevněji zábradlí, krátce se pomodlil a zhoupl se do díry.

  Srdce mi bušilo jako o život, ale bylo to mnohem měkčí přistání, než když jsem se takto zhoupl poprvé. Částečně proto, že jsem na to byl připravený, a také proto, že jsem velkou část nárazu utlumil nohama v pevných botách. Ty jsem si na cestu dolů nezul, protože mě nohy ještě bolely z předchozího výstupu nahoru. V botách jsem se nemohl zapřít o tyče držící zábradlí a jen jsem se jimi jistil, zatímco jsem pouze za pomoci rukou šplhal dolů po zábradlí.

Cesta dolů proběhla bez nesnází, jen na posledních metrech jsem začal panikařit. Zdálo se mi, že šplhám už moc dlouho a chodba stále nekončí. Nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho slézám dolů, proto mi to přišlo nekonečné. Ruce se mi začaly třást a špatně se mi dýchalo.

  Záchvat paniky? Vážně? Lepší místo jsem si vybrat nemohl.

Několik nádechů jsem věnoval tomu, abych se uklidnil, a když jsem zase získal vládu nad svými třesoucími se rukami, pokračoval jsem o něco pomaleji dolů.

  A pak jsem byl konečně dole. Teprve když jsem stál na pevné podlaze, uvědomil jsem si, že je kolem naprostá tma. Ani jsem si nevšiml, kdy přestala lampa svítit. Ale kdybych měl hádat, tak to bylo chvíli předtím, než mě potkal ten panický záchvat. Možná že ho přivodila právě ta nečekaná temnota.

Byl jsem ale už dole a ven z lodi jsem dokázal vylézt i potmě. Že se mi to povedlo, jsem poznal jen podle toho, že na mě začalo pršet.

  Trochu zmateně jsem se vyšplhal z díry a hledal schody do nákladového prostoru. Nápad označit si správné místo solárními světýlky se mi vyplatil. V naprosté tmě bych cestu dovnitř hledal asi dlouho. Takhle jsem si okamžitě všiml světel a zamířil neomylně k rampě a dovnitř, kde bylo sucho a skoro bych i řekl, že útulno.

K večeři jsem si dopřál sušenou šunku. Nebyl to sice úplně gurmánský zážitek, protože jsem neměl pořádný nůž na odkrajování tenkých plátků, ale měl jsem takový hlad, že bych klidně ohlodal i tu kost, na které bylo maso. Ledovcová voda mi po celodenním dobrodružství chutnala docela dobře a ani mi nevadila ta lehká stopa chlóru.

  S posledními zbytky sil jsem se dopotácel ke svému stále ještě provizornímu lůžku a ihned jsem usnul.

  Zdálo se mi, že procházím chodbami v nějakém domě a hledám východ. Nebo alespoň výtah. Nevěděl jsem, kde jsem ani co hledám, ale byl jsem si naprosto jistý, že se chci dostat ven. Chodby byly vymalované veselými barvami, ale barva se s každou zatáčkou měnila. Na podlaze byl vysoký zelený koberec, který vypadal, jako dokonale posekaný trávník. Dokonale tlumil zvuky kroků, takže jsem měl pocit, jako když se vznáším.

Stěny zdobily veselé obrázky s různou tématikou, jako kdyby byly malované dětmi ze školy. Procházel jsem kolem obrázků koťátek, domečků s plaňkovým plotem, vánočních stromků s hromadami dárků a děsivě veselých klaunů. Vypadalo to, že obrázky jsou na stěnách, aby navodily pocit bezpečí a pohody, ale nějak to nefungovalo. Stále jsem měl pocit, že musím utéct a najít východ.

Chodby byly plné křižovatek, kde se dalo jít rovně, ale i vlevo a vpravo. Ještě víc to komplikovaly chodby, které nevedly rovně, ale všelijak se kroutily. Nikdy tedy nebylo vidět dál, než několik metrů dopředu a bylo téměř nemožné pomatovat si směr, kterým jsem šel.

  Bezmyšlenkovitě jsem tím labyrintem procházel a věděl jsem, že jsem se ztratil, ale neměl jsem tušení, co s tím dělat. Až po několika dalších křižovatkách jsem přišel na to, že barva stěn není náhodná, ale má pevný řád. Stěny, které mířily na západ, byly červené. Východní směr měl žlutou barvu, severní modrou a jižní zelenou.

Když jsem odhalil ten systém, věděl jsem také, že musím na západ. Vydal jsem se tedy červenou chodbou a na každé další křižovatce opět červenou. Barva byla stále sytější, a to pro mě bylo znamení, že mířím správným směrem.

  Znal jsem svůj směr a pevně jsem se ho držel. Přes všechny další zatáčky. A další křižovatky.

Začínal jsem pochybovat, jestli jdu správným směrem, když chodba najednou končila. Končila sytě červenými dveřmi a já před nimi stál a bál se je otevřít.

  Sebral jsem odvahu a dveře otevřel. Za nimi byl zamračený a deštivý den. Z tmavě šedých mraků padaly potoky vody a vypadalo to, jako kdybych se dostal do rekonstrukce biblické potopy. Všechno ale bylo lepší než to nekonečné bludiště, které jsem právě prošel, proto jsem bez váhání prošel dveřmi na druhou stranu. Když jsem se otočil, dveře za mnou nebyly.

Stál jsem na vrcholu sopky na malém ostrově.

Další kapitola