Kapitola 15

Šestý den na ostrově

  Probudil jsem se, a ještě několik minut jsem měl po těle husí kůži z toho hrozného snu. Vlastně mě ani nezajímalo, jak je venku. Všechno mě bolelo, a téměř jsem nedokázal ani vstát z postele.

  To včerejší lezení po zábradlí mi dalo zabrat víc, než jsem čekal. Přitom mi doma už od mala říkali, ať po zábradlí nelezu.

A ještě k tomu se mi o tomhle místě už i zdá. No to je bezva.

Věděl jsem, že bych měl vstát a jít něco dělat, ale neměl jsem na nic náladu. Jen jsem se dál povaloval a hledal pohodlnější polohu. To bylo ale téměř nemožné. Nakonec mě vyhnala ven biologie a potřeba vypustit trochu odpadních tekutin. Při tom jsem se přesvědčil, že venku je vše při starém.

  Stále stejný mizerný ostrov.

Stejné mizerně studené moře.

A pořád prší.

  Přiznávám, nevítal jsem nový den zrovna s úsměvem na rtech. Ale i když se snažím být za všech okolností optimistický a pozitivně naladěný, nějak mě zjištění skutečnosti o lodi dohnalo a vzalo mi veškerý elán. Potřeboval jsem nový plán, něco, na co bych se mohl zaměřit. Něco dělat, abych se nezbláznil. Věděl jsem, že samota mi neublíží. Ale nečinnost mě zabije spolehlivěji než instantní nudle.

Ranní očista mě probudila, ale ducha mi nepozvedla. Spíše z nutnosti, než že bych si to nějak vychutnával, jsem posnídal kus sušené šunky a tvrdého sýra. Tušil jsem, že mě čeká jeden z těch dnů, kdy jdu na nervy i sám sobě. Nemělo proto smysl se do něčeho pouštět a stejně mě ještě bolelo celé tělo z mého horolezeckého výstupu.

  Vytáhl jsem plážové lehátko k hraně nákladového prostoru, mimo dosah deště, a svalil se do něj. Jen jsem tam ležel, civěl ven do deště a snažil se na nic nemyslet. Moc se mi to ale nedařilo, a stále jsem se vracel k tomu, co podniknu dál a jak se z ostrova dostanu. Promýšlel jsem stále dokola svoje možnosti a další kroky, ale nic nového mě nenapadlo. Byl jsem tím jako posedlý a na nic jiného jsem se nedonutil myslet. Nakonec jsem musel usnout a když jsem znovu přišel k sobě, bylo asi kolem poledne.

Z nepohodlného lehátka mě bolely záda a byla mi zima. Potřeboval jsem se protáhnout a vydal jsem se navštívit kontejner s oblečením, abych našel něco teplého na sebe. Zatímco jsem se přehraboval oblečením, přesvědčil jsem sám sebe, že bych mohl alespoň prozkoumat další kontejnery.

  Třeba najdu něco, co mi zvedne náladu.

A pokud ne, tak si aspoň do něčeho bouchnu kladivem.

Stále mi zbývalo prohlédnout několik desítek kontejnerů, poházených po obrovském, prakticky prázdném nákladovém prostoru.

  V každém z nich může být něco užitečného.

Začal jsem fantazírovat, co by se v kontejnerech mohlo nacházet a co bych naopak ve své situaci nejvíc ocenil. Ať jsem si ale lámal hlavu sebevíc, nějak jsem nedokázal vymyslet něco opravdu převratného. Posbíral jsem tedy tu trochu nářadí, co jsem měl (kladivo), zabalil si trochu jídla a pití a byl jsem připraven jít „do práce“.

  Zbývalo jen určit směr, jakým se vydám. Měl jsem v plánu otevřít každý den pět nových kontejnerů a hledal jsem tedy skupinu, o podobném počtu, abych trávil den na jednom místě. Pro lepší rozhled jsem vyšplhal na jídelní kontejner a vyhlížel nějakou vhodně vypadající skupinku.

Asi šedesát metrů směrem k zádi, o dost hlouběji uvnitř nákladového prostoru, jsem zahlédl, co jsem hledal. Opatrně jsem slezl ze své spižírny a než jsem se vydal daným směrem, provedl jsem několik důležitých příprav. Zkontroloval jsem solární farmu, jestli jsou všechna zařízení v pořádku a mimo dosah deště. Podle ukazatelů byly notebooky asi z poloviny nabité. Do večera to bude ještě o několik procent víc.

  Večer je zkusím pustit. Snad vydrží pár hodin.

Musel jsem počítat s tím, že hodně času spotřebuje úvodní nastavení systému, takže mohlo ještě několik dní trvat, než si pustím celý film.

  To jsou teda vyhlídky do budoucna.

Vzpomněl jsem si, když jsem byl malý kluk, jak jsme s kamarády celý týden čekali, až bude sobota a v kině se bude promítat nový film. Sobota byla vyplněná čekáním až bude večer a my vyrazíme do kina. A pak se občas stalo, že těsně před začátkem filmu přišel do sálu promítač a smutně oznámil, že místo akčního filmu, na který jsme přišli, dorazila cívka s dokumentárním filmem o mravenčí kolonii někde v Africe.

  “Dost nostalgie, jde se něco dělat.“ Promluvil jsem pro jednou nahlas, abych tomu dodal váhu a také abych nezapomněl, jak zní můj hlas.

  Posbíral jsem několik čistých papírů, které jsem vytrhal z nepotřebných manuálů k elektronice. Měly mi sloužit na zapisování poznámek o kontejnerech, včetně jejich obsahu a polohy. Už mi chyběla jen tužka. Tu jsem měl pečlivě schovanou v kapse a zabalenou do kapesníku. Našel jsem ji čirou náhodou v kontejneru s elektronikou a zatím byla jediná na celé lodi. Byla to jedna z těch propisek, co umí psát a zároveň zaznamenává pohyb hrotu a tím dokáže digitalizovat všechny napsané poznámky.

Ještě jsem přibalil tři zahradní trpaslíky, aby mi dělali společnost.

  Také se bude hodit, že fungují jako lampy.

Ze zkušenosti jsem už věděl, že takhle hluboko v nákladovém prostoru moc světla nebude, takže se budou hodit. Opatrně jsem procházel nákladovým prostorem a vyhýbal se velkým a nebezpečně vypadajícím troskám. Dokázal jsem to bez nějakého většího zdržení nebo zranění, což jsem považoval za malé vítězství.

  První kontejner, do kterého jsem se rozhodl podívat, měl červenou barvu. Nebyla to ale taková ta červená barva, jakou mají oblíbené šaty vaší sousedky, která se mimochodem živí modelingem. A hrozně ráda v nich pracuje na záhonech před domem. Spíš to byla ta červená, která vás nechá na rozpacích, jestli to není její vzdálená sestřenice hnědá.

Každopádně barva kontejneru pro mě nehrála vůbec žádnou roli a nápisy na něm byly čínsky. Takže jsem přečetl jen několik málo znaků, ale o to méně jsem věděl, co je uvnitř. Zdálo se, že nehodu přežil docela bez poškození, jen s několika promáčklinami a poškrábaným lakem. A také se nedalo nevšimnout, že leží na boku.

  Takže bude trochu problém s otevíráním, ale pak bude dovnitř přístup bez problémů.

Nechtěl jsem se už déle zdržovat. Přestože jsem byl unavený a ruce i nohy ně opravdu bolely, pevně jsem uchopil kladivo a dal se do otevírání.

 Jedna,

dvě,

tři rány kladivem.

Zámek pořád drží.

Další čtyři rány

…

Pořád nic.

Co je uvnitř za poklad, že tam dali tak pevné zámky?

Musel jsem přidat další dvě rány a zámek se rozlomil a s hlasitým zvukem dopadl na ocelovou podlahu. Všechny ty úvahy, co bych chtěl v kontejneru najít, mě úplně rozhodily. Napětím jsem skoro ani nedýchal. Stoupnul jsem si stranou, abych nestál v dráze těžkým ocelovým dveřím a uvolnil západky.

  Asi vteřinu se nic nedělo a připadlo mi to komické, že dveře zůstaly na místě, i když se měly otevřít. Pak se spodní polovina dala pomalu do pohybu, a nakonec s duněním dopadla na podlahu. Než skončila ozvěna nárazu a mě přestalo zvonit v uších, snažil jsem se zahlédnout, co se v kontejneru nachází.

  Vytáhl jsem z batohu solárního trpaslíka a vešel s ním dovnitř. Čidlo osvětlení poznalo nízkou úroveň světla (jinak řečeno tmu) a rozsvítilo malinkou LED žárovku v trpaslíkově lucerně. Svítila překvapivě silně a ozářila celý vnitřek kontejneru. A já málem lampu pustil.

  Tohle všechno mění.

Díval jsem se na velký motorový člun. Vlastně nedíval. Viděl jsem dřevěnou krabici, která podle všeho ten člun obsahovala. Alespoň podle všech těch nápisů a obrázků nalepených na povrchu. Na obrázku, který se opakoval na každé stěně krabice, byl asi pět metrů dlouhý motorový člun. Kolem postávali tři mladí lidé v plavkách a s úsměvy, které dávaly tušit, že oni to nebyli, kdo musel ten člun sestavit a spustit na vodu.

Málem jsem na krabici čekal nápis Figurky nejsou součástí balení.

  Bedna byla na několika místech naštípnutá a odřená, ale jinak se zdála být v pořádku. Snad bude v pořádku i její obsah. Uvnitř kontejneru bylo i několik dalších, menších krabic, kde bylo asi příslušenství ke člunu. Prohlížel jsem jednu po druhé, až jsem narazil na tu, kterou jsem si přál najít ze všeho nejvíc. Vážila asi dvacet kilo a podle popisu obsahovala malý lodní motor.

  Takže jsem našel kompletní motorový člun. Snad bude dostatečně velký a pevný, abych se s ním odvážil na moře.

Jednu po druhé jsem prohlížel všechny krabice a přemýšlel u toho, jestli budu schopen člun složit. Najednou jsem nedokázal myslet na nic jiného. Jen na to, jak skládám člun a pak se na něm vydávám na moře.

  Asi by to nemělo být nic složitého. Prostě se sestaví několik částí do sebe, asi jako nábytek z IKEA.

Tedy já vlastně nikdy nábytek neskládal. Ani z IKEA ani žádný jiný. Ale znal jsem několik lidí, kteří si ještě na koleji sestavovali nábytek z krabice. S podrobným návodem a přísunem piva se vždy tu konkrétní skříň nebo stůl povedlo postavit. Jen mě vždycky zaráželo, že pokaždé něco zbylo. Nějaký malý, zdánlivě nepotřebný kousek.

  Věděl jsem, že mě čeká spousta práce, než člun složím a chtěl jsem to dělat správně. Proto jsem hledal nějaké dokumenty s technickými parametry a nejlépe návod na složení. Při prvním prohledání krabic jsem žádný manuál nebo dokumentaci nenašel a spokojil jsem se prozatím s údaji na krabici. Podle nich měl mít ve složeném stavu člun na délku něco přes 6 metrů, což by mělo bohatě stačit na odvezení mě, a zásob na několik dní, pryč z ostrova.

  Snad bude dostatečně pevný a velký i na to, aby zvládl cestu po moři.

Uvědomoval jsem si až moc dobře, že vstupuji na tenký led, protože o plavbě po moři jsem nevěděl vůbec nic. Nehodlal jsem ale zahodit možná jedinou šanci na svoji záchranu jen proto, že jsem vůbec netušil jak na to. Podobné obavy jsem odložil na později, jako drobnosti, kterými se budu zabývat až budu na moři.

  Stále mi ale něco vrtalo hlavou a kazilo dobrý pocit z nálezu člunu a já nedokázal přijít na to, co by to mohlo být. A pak mě ta myšlenka konečně dohnala silou dieselové lokomotivy. Bylo to něco, co by mohlo zhatit celý můj plán, tak pečlivě budovaný posledních dvacet minut.

  Vždyť já nemám kapitánské zkoušky, takže se nemůžu plavit s lodí po moři.

Ne to ne, to nebylo ono, co to jen bylo …

  Jo už to mám – NEMÁM BENZÍN.

To by mohl být problém. Jeden z těch zásadních. Ale nějak mi to nepřišlo. Nebo mi to možná nedocházelo. Měl bych přece být zdrcený a úplně na dně tou hroznou ironií, že mám motorový člun na cestu domů, ale nemám pro něj palivo.

  Ale nebylo to tak. Naopak se mě stále drželo nadšení a optimismus získaný tímto objevem. To se mi moc nepodobalo. Vždy jsem měl naopak tendence vidět život spíš z té horší stránky. Ale v ten dokonalý okamžik jsem na chvíli věřil, že palivo je ten nejmenší problém. Věřil jsem, že na té lodi najdu v nějakém kontejneru cokoliv, co budu potřebovat. Stačí když budu dost dlouho hledat.

  Objev to pro mě byl zásadní, ale bez důkladné přípravy jsem se do sestavování člunu nemohl pustit. Navíc jsem si ráno dal za úkol prohlédnout pět kontejnerů, a nebylo by rozumné hned po prvním přestat. Zaznamenal jsem si tedy kontejner do své evidenční knihy (Možná přehnaně honosný název pro pár bílých listů na konci brožury od notebooku) a s neobvyklou pečlivostí jsem co nejpřesněji zanesl i jeho polohu. Přestože jsem věděl, že na tento kontejner v žádném případě nezapomenu.

Ač jsem ráno vstával jen z donucení, tenhle nález mě nabil novou energií, a hlavně tolik chybějícím optimismem. Ten mi vydržel po celý zbytek rabování, i když s každým dalším otevřeným kontejnerem pomalu opadával.

  Než jsem si udělal přestávku na oběd, měl jsem za sebou dalších pět otevřených a prozkoumaných kontejnerů. Žádný z nich ale už nebyl tak zásadní. Výsledky mého snažení byly:

Kontejner číslo dva (počítáno pro aktuální den, ne celkově) ležel nejblíž k červenému kontejneru s člunem, a proto byl další na řadě. Měl dost vybledlou modrou barvu a na stěnách několik nápisů, které vypadaly víc jako grafity než popis námořního kontejneru. Když jsem si ho poprvé prohlížel, vypadal téměř neporušeně. Při dalším zkoumání, ještě, než jsem ho začal otevírat, se ale projevil pravý opak. Z blízka stěny vypadaly, jako kdyby prožily krupobití, ale naruby. Jako kdyby uvnitř bylo něco naštvaného a chtělo se dostat ven.

  Tak sem se poděly všechny včely?

O hodnotě nákladu jsem začal pochybovat hned, jak jsem viděl zámky. Takhle chatrně a lacině vypadající zámky jsem ještě neviděl. Můj odhad se potvrdil, když jsem je rozbil každý jednou ranou kladiva. Pak už přede mnou kontejner neměl žádné tajnosti a já zjistil, že uvnitř jsou ložiska, spousty ložisek.

  Malá ložiska, velká ložiska, obří ložiska. Ložiska v papírových krabičkách, ložiska ve speciálních pouzdrech. Axiální ložiska, radiální ložiska, válečková ložiska, dokonce i kuželová. Musely jich být tisíce, možná desítky tisíc.

  Že by někdo zase začal vyrábět spinnery?

  Kdo neví, co je spinner, ať se podívá do nějaké moderní učebnice dějepisu. Mě ale vážně nenapadlo žádné jiné smysluplné (nesmyslných by mě napadlo plno) využití pro ložiska, ať už měla jakýkoliv rozměr. V duchu jsem viděl realitního makléře unaveného patnácti lety prodávání nekvalitních domů, jak se rozhodl skončit s kariérou a začít vyrábět spinnery. A když už má všechno připravené a jen se čeká až přijede zásilka s ložisky, všechno se nějak podělá a loď nedorazí. A on jen odchází z přístavu, smutný jako malý kluk, který se těšilo, že přijede do města po dlouhé zimě cirkus a místo toho se v místním parku zabydlela konference operátorů skenerů.

  Nějak jsem se nechal unést.

Zavřel jsem opět kontejner, možná zbytečně teatrálním prásknutím a tím pro mě přestal existovat. Tedy až potom, co jsem ho pro pořádek označil a náležitě zaznamenal jeho polohu a obsah do své evidenční knihy.

  O necelý metr dál ležel další kontejner. Pro ten den měl číslo tři a už od začátku jsem do něj nevkládal moc velké naděje. I na první pohled vypadal, že je ve špatném stavu. Byl sice ve správné poloze, ale podle toho, jak byl otlučený, měl za sebou asi pořádné rodeo.

Kdybych ho chtěl popsat, řekl bych že prošel peklem, nebo sloužil jako kolej pro pár vysokoškoláků (podle mé vlastní zkušenosti je to téměř stejné, jen v pekle je asi méně kouře a špičatých věcí). Odhadoval jsem, že žádná stěna nemá obdélníkový tvar, a naopak v každé bylo několik promáčklin. Barva byla tak sedřená, že bylo obtížné určit původní odstín, ale pro nedostatek jiných možností si můžeme představit, že byl zelený.

Vzhledem ke stavu, v jakém se nacházel, nebylo překvapením, že dveře nebyly zamčené. Vlastně ani nebyly zavřené. To bylo dobře, protože podle toho, jak byly pokroucené, jsem odhadoval, že dveřmi ani nehnu, pokud se je pokusím otevřít.

  Na nahlédnutí dovnitř to ani nebylo potřeba a ihned se ukázalo, že to tak i může zůstat.

Kontejner původně obsahoval plastové figuríny, asi do nějakého obchodu na předvádění oblečení. Myslím, že minulý čas je na místě. To, co jsem totiž uvnitř našel já, se už moc figurínám nepodobalo. Víc to vypadalo, jako tajný sklep masového vraha, který si rád hraje s pilkou.

  Když jsem do kontejneru nahlédnul poprvé, dost mě to vystrašilo. Ale z jiného důvodu, než asi myslíte. Připomínalo mi to totiž střední školu, kde jsem studoval.

  Tolik dutých hlav na jednom místě.

Opravdu jsem se snažil vymyslet nějaké rozumné využití pro tento náklad. Neúspěšně. Měl jsem dostatek času, tak jsem ještě nějakou dobu strávil vymýšlením alespoň nerozumného využití. Ale i to bylo neúspěšné. Jediné, co tedy zbývalo udělat, bylo označit kontejner a zanést ho do evidence. Chtěl jsem to místo co nejdřív vyhnat z hlavy, proto jsem rychle pokračoval k dalšímu kontejneru.

  Čtvrtý kontejner ležel hned vedle, takže jsem moc daleko neodešel. Z venku vypadal jako ten nejobyčejnější kovový kontejner na světě. Vážně. Kdyby kolem vás prošel po chodníku, ani byste si ho nevšimli. Hnědá oprýskaná barva, na několika místech už lehce rezavý. Dokonce sem tam i záplatovaný. Na té lodi, kde bylo všechno moderní, nové a nablýskané, působil jako černý pasažér. Jako někdo, kdo na Titaniku vyšplhal po dvojité směně z kotelny a celý ztrhaný, zpocený a špinavý se usadil ke stolu v nóbl restauraci.

  Ale mě o vzhled nejde, důležité je to, jaký je uvnitř

Ani nevím proč, ale znovu mi to připomnělo spolužáky ze školy, když se vraceli z nějaké party, a vedli si první holku, která jim neřekla „jdi se vycpat“. Nebo byla tak opilá, že už neříkala vůbec nic.

  Ale zpátky ke kontejneru. Dostat se dovnitř mi dalo docela práci, protože jsem musel s nejvyšší péčí odemknout dva visací zámky. Ta operace sestávala z velice pečlivého mlácení kladivem.

  Když jsem kontejner konečně otevřel, musel jsem uznat, že se ta námaha vyplatila. Od podlahy až ke stropu byl plný plechovek s barvou. Byly různě omlácené, ale žádná se nezdála být rozbitá tak moc, aby vytekla.

  Je tu tolik barvy, že si můžu přemalovat loď podle svého vkusu.

A pak ještě jednou, až zjistím, že to moc vkusné nebylo.

Prohlížel jsem si jednotlivé plechovky a přemýšlel o tom, že kde jsou barvy, mělo by být i ředidlo. Sice se hodně barev vyrábí jako vodou ředitelné, ale stejně tak jich tam bylo plno ředitelných pouze ředidlem. Musel jsem vynosit z kontejneru snad tisíc plechovek, než jsem našel to, co jsem hledal. Asi dvě stě plechovek ředidla.

  Až přijde nuda a deprese, můžu si začichat a bude mi hej.

Anebo …

Něco mě napadlo. Něco, co mělo velký potenciál, ale bylo potřeba to pořádně promyslet a sehnat ještě několik dalších surovin. Proto jsem to prozatím nechal být. Všechny plechovky jsem pečlivě narovnal zpátky do kontejneru, aby mi nepřekážely. Jako poslední jsem uklidil plechovky s ředidlem.

  Pokud budu něco potřebovat, bude to ředidlo, tak ať je hezky na dosah.

I když jsem původně myslel, že se žádná barva neotevřela, zjistil jsem na konci úklidu, že mám ruce špinavé jako barvoslepý malíř. Pokusy s utíráním do kalhot nedopadly podle očekávání. Měl jsem špinavé kalhoty i ruce, a navíc se mi na barvu nalepily žmolky z kalhot.

  Odolal jsem pokušení otevřít plechovku s ředidlem a umýt si ruce ředidlem. Ani jsem nevěděl, co je to za barvu, a i kdyby ji ředidlo omylo, pak by mi ruce smrděly ředidlem, což jsem nechtěl vůbec.

Místo toho jsem odběhl ke hraně nákladového prostoru a tam si ruce pokusil umýt vodou. Stále pršelo a po dvou minutách jsem je měl opět čisté, a hlavně bez toho, že by mi smrděly ředidlem. Zatímco jsem si myl ruce, pozoroval jsem oblohu, jestli se dá očekávat nějaké zlepšení počasí.

  Obloha byla zatažená a připadala mi tmavší než ta sopka, na kterou jsem měl výhled. Z venku byl slyšet zvuk vln, jak se rozbíjejí o skaliska a trup lodi a mě napadlo, jestli mi ten člun bude k něčemu dobrý, protože vyplout v něm na moře v podobném počasí by byla jistá sebevražda.

Vrátil jsem se ke kontejneru s barvami, a ještě ze mě trochu kapala voda, když jsem si zapisoval jeho polohu a obsah.

Čekal mě pátý kontejner a už jsem věděl, který to bude. Zaujal mě, když jsem si umyl ruce a vracel se na místo činu. Už z dálky upoutal moji pozornost. Když jsem ale přišel blíž a mohl si ho detailně prohlédnout, působil jako ten nejobyčejnější kontejner, jaký jsem tam zatím viděl.

  Šedá nevýrazná barva nevypadala nijak extra ani na něm nebyly žádné nápisy. Žádný štítek s majitelem, vůbec nic. Byl asi už několik let starý a nesl známky používání, ale jinak byl v dobrém stavu. Zatímco jsem chodil kolem a prohlížel si ho, a lámal si hlavu s tím, proč mě tak zaujal, napadlo mě, že bych si ho měl prohlédnout znovu z dálky. Třeba bych pak přišel na to, co mě na něm tak fascinuje.

  Ale co z toho? Je to jen kontejner. Začínám se chovat fakt divně.

Zůstal jsem stát u dveří, v ruce připravené kladivo.

  Ani se moc nepobavím, nejsou tam zámky.

Upustil jsem kladivo na podlahu, jen abych slyšel ten zvuk, jak narazí do železného plechu. Připadal jsem si o něco ochuzený, když jsem nemusel bojovat s pevnými zámky, abych se dostal dovnitř. A obával jsem se, že podobně obyčejný a zbytečný bude i náklad, který uvnitř najdu.

  Když jsem otevřel dveře a oči si přivykly na tmu uvnitř, poznal jsem, že jsem měl pravdu. Bez dalšího zdržování jsem dveře opět zavřel. A co bylo uvnitř?

Šanony, snad ta nejnudnější věc na světě. To nepřekonají ani pořadače na nevyžádanou poštu, nebo formuláře na daňové přiznání. A pokud někdo nesouhlasí, měl by tu být místo mě. Jediné, čím by mohly být aspoň trochu užitečné, by bylo použít je na topení, až tu bude zima a dojde mi normální materiál na podpal. Byly převážně z papíru, takže by mohly snad dobře hořet. Sice by to byl hrozně nudný oheň, ale pořád oheň.

  Milý Ježíšku,

blíží se Vánoce a já Ti píšu, co bych chtěl pod stromeček. Celý rok jsem byl hodný, a tak jsem po konzultaci s maminkou a tatínkem, svým právníkem a psychiatrem konečně vymyslel, co bych chtěl pod stromeček.

Chtěl bych šanony, ano čteš dobře, šanony. A protože jsem byl hodně hodný, chtěl bych jich opravdu hodně.

Děkuji

Pepíček Dobrota

P.S.: Potvrzení o doručení prosím pošli na moji adresu nejpozději do deseti dnů, s úředně ověřeným podpisem.

To byl asi první kontejner, u které jsem věděl naprosto jistě, že mu ztroskotání prospělo. Možná i zbytku světa.

  Kdyby tak nepršelo, prostě bych to celé naházel do sopky a zapálil. Ten kouř by byl vidět snad až v Austrálii.

V dešti, který jsem zažíval už několikátý den v kuse, bych ale ten kouř neviděl ani já, když bych stál na druhé straně ostrova.

Kontejner jsem si zaznamenal, ale jinak pro mě náklad neměl naprosto žádný význam. Kdybych měl jeden funkční visací zámek a vedle kontejner s netopýry, nakaženými vzteklinou, asijskou chřipkou a dýmějovým morem, zamknul bych kontejner se šanony.

  Měl jsem sice v plánu otevřít pět kontejnerů, ale ten pátý mi nepřinesl žádný užitek, ani zábavu při jeho otevírání. Možná tak bolení hlavy. Bylo tedy jen správné, že se zkusím podívat ještě do jednoho, i kdyby to mělo být jen proto, abych se spravil náladu.

Kontejner číslo šest ležel schovaný za šedým kontejnerem se šanony a při pohledu z vrchu s ním tvořil písmeno T. V každém ohledu byl pravým opakem toho předchozího. A byl žlutý.

  Byl to první žlutý kontejner, na který jsem v té změti plechových krabic narazil. Možná, že je to ve světě běžná barva pro kontejner, ale mě to přišlo že tam patří asi jako Tyranosaurus na sraz vegetariánů. Byl doslova pokrytý různými nápisy. Některé byly hodně staré a přestříkané novějšími. Asi jako kdyby někdo chtěl dát najevo, co všechno měl kontejner za sebou.

Na několika místech byl ošklivě zmačkaný a jeden horní roh vůbec neměl, jak byl promáčknutý dovnitř. Dveře jistily seriózně vypadající zámky.

  To je kontejner podle mého gusta.

Natáhl jsem ruku jako Thor, ale nic se nestalo. Musel jsem si pro kladivo dojít sám.

  No nic, zkusil jsem to.

Co by tak mohlo být ve žlutém kontejneru?

Kanárci

Citrony

Milion singlů od Beatles (Yellow Submarine)

Banány

Gumové kachničky do vany

Menší žlutý kontejner

Žluté kostky LEGO

S každou další žlutou věcí, která mě napadla, jsem udeřil do visacího zámku. Pro jednou jsem narazil na skutečně pevné zámky a úderů bylo potřeba mnohem víc, než kolik jsem vymyslel žlutých věcí. Když byly oba zámky rozbité, mohl jsem konečně nahlédnout dovnitř.

  Jo, tak to by mohlo být užitečné.

Uvnitř byly stovky, možná tisíce koberců různých barev, tvarů a velikostí. A pokud jsem se dobře díval, tak žádný z nich nebyl žlutý. Některé byly smotané v rolích, jiné byly rozložené a jen tak se povalovaly v kontejneru.

  To bude trvat věčnost, než vyzkouším jeden po druhém, jestli nějaký není kouzelný a neumí létat.

Asi jsem už z toho všeho začínal trochu bláznit. Prý létající koberec. To přece dá rozum, že tam žádný kouzelný koberec nebyl. Kdyby tam totiž byl, tak by už dávno odletěl domů.

  I když v kontejneru nebyl kouzelný koberec, normální mi bohatě stačily. Poskládáním několika kusů na sebe by mohlo vzniknout dostatečně pohodlné lůžko. Začínal jsem se neochotně smiřovat s myšlenkou, že si no ostrově možná ještě nějakou dobu pobudu, a chtěl jsem si zařídit co nejpohodlnější bydlení. A to pro mě znamenalo hlavně pohodlnou postel.

Dostatečné množství koberců, naskládaných na sebe, na podlahu jednoho z prázdných kontejnerů, by mi mohlo poskytnout obstojnou postel a útočiště. A když bych koberci obložil i strop a stěny, mohlo by to zajistit izolaci, až přijdou chladnější dny.

Zaznamenal jsem si kontejner do svého zápisníku, vybral několik vzorků koberců a vydal se do svého tábora. Byl čas na odpočinek a také na oběd.

  Možná spíš na večeři. Nějak mi to dneska zase trvalo.

Vracel jsem se do tábora a necítil jsem se úplně dobře. Motala se mi hlava a bolel mě žaludek. Měl jsem problém zaostřit na blízké předměty, ale to mohlo být tím špatným světlem. Napadlo mě, že nejlepší bude vylézt ven, projít se trochu v dešti a nadýchat se čerstvého vzduchu.

  Možná byla nějaká plechovka s ředidlem otevřená. Teď jsem měl pocit, že kolem proběhnul bílý králík. Měl bych jít za ním, podívat se, jestli nemá hodinky.

Vážně tu něco smrdí.

Než jsem se dostal přes nákladový prostor až ven, udělalo se mi trochu lépe. Zastesklo se mi po slunečním světle, a i když přes ty mraky nebylo slunce vůbec vidět, stejně jsem slezl ven z lodi a několik minut jen stál na dešti. Když už jsem byl venku a celý promoklý, vykonal jsem několik tělesných potřeb.

Sundal jsem si všechno oblečení kromě bot a nechal déšť, ať mě pořádně umyje. Cítil jsem, jak omámení z ředidlových výparů pomalu mizí pryč, a naopak mi začínala být zima. Byl pravý čas posbírat mokré oblečení a vydat se zpět do lodi.

Než jsem se usušil a oblékl do čistého oblečení, dost jsem vychladl. Přidal jsem tedy k mikině s nápisem GAP i zimní bundu. Byla mi trochu velká a zářivě oranžová. Až na tu barvu jsem si v ní připadal jako maskot Michelin.

  Doufám, že mě někdo zachrání dřív, než mi dojdou čisté kalhoty. Asi bych přežil chodit tu v sukni, ale jak bych to vysvětlil, až by někdo našel?

Nedostatek oblečení ale vypadal jako ten nejmenší problém. Zásob bylo v kontejneru dost a vždy jsem mohl vyprat něco z věcí, které jsem už nosil. A díky lenivému stylu života na ostrově nehrozilo, že bych nějaké oblečení zničil nošením. Spíš tím praním.

  Den už notně pokročil a z pozdního oběda se tak stala normální večeře. Přizpůsobil jsem tomu výběr jídla a naservíroval si několik kusů nakrájené goudy a sušenou šunku. Samotné to nebylo nic moc, ale dohromady to byla lahůdka. Žaludek mě díky procházce na čerstvém vzduchu už nebolel a mohl jsem si pořádně dopřát.

Po večeři jsem, už tradičně, provedl kontrolu stavu dešťové vody a solární elektrárny. Jeden barel s vodou už byl plný a začínal se plnit druhý.

  Jestli dokážu nějak ohřát vodu, udělám si horkou koupel.

Notebooky už byly téměř nabité a ani při nabíjení moc nezmokly. Snažil jsem se vybrat kompromis mezi ochranou před deštěm a dostatkem slunečního světla, ale sem tam nějaká zbloudilá kapka na notebook spadla.

  Snad nebude tak zle. Voda zase přece uschne.

Ještě nebylo tak pozdě, abych šel spát a neměl jsem nic jiného na práci, tak jsem se pokusil zprovoznit notebooky. Samozřejmě, že bych měl studovat manuál ke člunu, který jsem ráno našel, ale na čtení už byla tma. A světlo od solárních lamp bylo spíš k smíchu než ke čtení.

  Ale pokud zvládnu instalaci notebooku v rozumném čase, budu si moct ještě před spaním pustit nějaký film.

Takže bylo rozhodnuto. Nastartoval jsem dva notebooky a nechal systém ať provede úvodní nastavení a dokončení instalace operačního systému. Když počítač pracoval a nepotřeboval moji přítomnost, plánoval jsem, jak další den přinesu co nejvíc koberců a udělám si z jednoho kontejneru konečně útulnou ložnici.

Plán byl položit několik koberců na podlahu kontejneru, ať není tak studená a tvrdá. Trochu jsem experimentoval s těmi koberci, které jsem přinesl na zkoušku a vyšlo mi, že třicet až čtyřicet vrstev by mohlo posloužit jako obstojná matrace. Některé kusy byly tak velké, že je bude možné složit a udělat několik vrstev. A pokud by se mi podařilo další koberce nějak připevnit na stěnu, mohlo by to uvnitř být docela útulné.

  Izolaci vyrobím tak, že koberce položím na kontejner z venku. Bude to jednodušší a práci to odvede stejnou. Zevnitř ale poslouží jako dekorace a budu tak mít místo, kde uvidím i něco jiného než samé kontejnery.

A obří loď a pustý ostrov.

A nekonečný déšť.

Plánování polstrované cely mi zabralo víc času než konfigurace notebooků. Stačilo už jen vybrat si film. Nechtěl jsem se tím nijak dlouho zdržovat a také jsem hodně filmů neznal. Vybral jsem tedy první, co se mi dostal do ruky. Na jméno si už nevzpomenu, ale bylo to černobílé a než se začalo něco dít, tak jsem usnul. Jediné, co si z filmu pomatuju, byla věta, která mi přišla docela povědomá.

  Ze všech putyk ve všech městech, co jich na světě je, si vybere tu mou.

  A protože jsem idiot, tak jsem nenastavil, aby se notebook po skončení filmu vypnul. A protože já jsem spal, zůstal puštěný i dlouho potom, co film skončil a běžel tak dlouho, dokud se nevybila baterie. Ale to jsem zjistil až další den ráno. Zatímco na notebooku běžel můj první film, zdál se mi zajímavý sen.

V tom snu jsem stavěl vesmírnou stanici. To by samo o sobě nebylo nic výjimečného, to dneska už dělá přece kde kdo. Já ale stavěl vesmírnou stanici ze dřeva. Přišlo mi to úplně normální. Snad i rozumnější než z alobalu, jako se to dělalo v 70. letech.

Naopak mě trápily jiné věci.

  První z nich byly hřebíky. Normální je dát si hřebíky do kapsy, odkud je při práci jeden po druhém vytahujete a používáte. Většina skafandrů ale kapsy nemá a pak je tu taky ta nepříjemná věc, že hřebíky bývají špičaté a skafandry obecně špičaté věci nemají v lásce. Takže jsem měl něco jak batmanův opasek na nářadí, ale připadal jsem si spíš jako Bořek Stavitel.

Jak jsem pokračoval se stavbou, občas mi nějaký hřebík uletěl a já se obával, že než bude stanice dokončená, bude kolem ní oblak hřebíků, které budou pro kosmonauty, a přilétající lodě, stejně nebezpečné jako minové pole.

Další bylo samotné dřevo. Mám totiž docela nepříjemnou alergii na dřevěný prach. Když se ho nadýchám, končí to otokem krku, problémy s dýcháním a jednou jsem díky tomu strávil pár příjemných dní v nemocnici.

  Při zatloukání hřebíků s prachem samozřejmě problém nebyl, ale když byla jedna část hotová, přišlo na řadu broušení a tam se prášilo hodně. Navíc ve vesmíru se prach zachytával všude kde mohl a bez gravitace nikam nepadal. Stále byl se mnou. Při práci venku jsem na sobě měl skafandr, takže kontakt s prachem nehrozil. Měl jsem ale hrůzu z toho, až skončím a budu si ho svlékat. Při tom bych se určitě prachu nadýchal. Zatím to ale nevypadalo, že se budu v dohledné době vracet, takže jsem se trochu uklidnil.

  Poté, co jsem měl nový modul hotový, čekala ho tlaková zkouška. To se dělalo tak, že se dovnitř zavřela dýmovnice s červeným kouřem a zároveň se do modulu vháněl pod tlakem vzduch. Ten se rychle obarvil na červeno a pokud byla někde i nejmenší skulina, unikal jí ven do vesmíru barevný proužek kouře.

Létal jsem kolem modulu a hledal nějaké známky úniku. Kdykoliv jsem někde našel netěsnící spáru, přidal sem poblíž další hřebík a únik tak opravil.

Při práci na modulu jsem viděl vždy jen část, nikdy jsem ho neviděl celý, na to byl moc velký. Připadal mi jako velký válec, což by pro modul vesmírné stanice byl poměrně tradiční, a hlavně logický tvar. Proto jsem byl tak překvapen, když jsem se od modulu odpoutal a odplul dál, abych se pokochal pohledem na svoji práci.

  Stanice zrovna vycházela z měsíčního stínu a když se slunce plně opřelo do mého výtvoru, uviděl jsem, že jsem postavil Trojského koně.

  Bylo jasné, že za tohle mě vyhodí. Pravděpodobně přechodovou komorou do vakua.

Další kapitola