Kapitola 16

Sedmý den na ostrově

  Vzbudil jsem se do dalšího dne, a i vzhůru jsem si připadal jako v řecké tragédii. Zkontroloval jsem hodinky a zjistil, že je teprve půl sedmé.

  No to snad ne. Přece nebudu vstávat tak brzo.

Zachumlal jsem se do přikrývky a pokoušel se opět usnout. Nečekal na mě pes, který by potřeboval vyvenčit, nemusel jsem brzo do práce ani do školy. Ani jsem nemusel stihnout letadlo, nebo vlak. Byl jsem si docela jistý, že tím jsem vyčerpal všechny legitimní a rozumné důvody, proč by měl zdravý člověk vstávat tak brzo ráno.

  Vždyť je to tak brzo ráno, že je to vlastně ještě noc.

Ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, usnout jsem už nedokázal. Zkontroloval jsem znovu hodinky a když jsem viděl, že je teprve sedm, vzdal jsem to a vylezl z postele. Věděl jsem, že mě čeká spousta práce. Věděl jsem to sakra dobře. Přesto jsem si chtěl ráno trochu poležet.

  Když už jsem byl venku z postele, provedl jsem svůj ranní očišťovací rituál. Stále pršelo a obloha byla zatažená, jako kdyby tak měla zůstat už napořád. Moře mi ale přišlo docela teplé a až překvapivě klidné. Neodolal jsem a trochu si zaplaval. Držel jsem se co nejblíž pobřeží, i když to znamenalo být neustále na pozoru před různými balvany a útesy. Plaval jsem kolem převrácené lodi a připadal si vedle ní tak maličký.  Dokonce jsem viděl vstupní otvory pro přívod mořské vody do palivových článků. A i ty byly obří. Bez problému bych se v nich postavil.

Byl jsem zaměstnán prohlížením lodi a nevšimnul jsem si, že moře už není tak klidné, jako na začátku mého malého výletu. Musely se mi přes hlavu přelít dvě vlny, aby mě dostaly do přítomnosti. Vlny se zvětšovaly a já byl zrovna na tom nejhorším místě, blízko středu lodi.

  Abych se bezpečně vrátil na souš, musel jsem obeplout loď a vyhnout se zase všem útesům a kamenům. Byl jsem asi ve dvou třetinách cesty zpět, když přišla další velká vlna a odnesla mě o několik metrů blíž k ostrovu, ale také k těm ostrým skalám. Několik rychlých temp, abych se vrátil zpět do bezpečné vzdálenosti a zasáhla mě další vlna. Ocitl jsem se pod vodou a nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole.

Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe, ale nedokázal jsem se zorientovat. Hledal jsem správný směr na hladinu, ale proudy, které vznikaly mezi útesy, se mnou házely ze strany na stranu. Celé to mohlo trvat několik vteřin, mě to ale přišlo nekonečné a už jsem se nutně potřeboval vynořit. Než mě vlna stáhla pod hladinu, nestačil jsem se nadechnout a už jsem začínal panikařit, že to nestihnu, než mi dojde vzduch.

  A pak se nade mnou přehnala další vlna a zpěněná voda mi ukázala směr na hladinu. Vynořil jsem se a několik vteřin jen prskal vodu, než jsem se trochu vzpamatoval. Neměl jsem ale moc času na odpočinek, protože moře bylo stále víc neklidné a mě čekala ještě náročná cesta do bezpečí.

Plaval jsem dál a už jsem viděl příď lodi. Zbývalo mi jen několik desítek metrů do bezpečí. Když jsem obeplul příď, mohl jsem už pokračovat přímo k pláži, cestou, kde jsem to důvěrně znal. Částečně schované za trupem lodi, bylo už moře klidnější a zbytek cesty na souš jsem zvládl bez problémů.

  Seděl jsem na pláži a pozoroval vlny, jak se valily na ostrov, jako kdyby chtěly loď zase převrátit.

  To byl ale špatnej vtip.

Připomnělo mi to, jak rychle se na ostrově mění podmínky. A jen mě to ujistilo, že cesta z ostrova na malém člunu nebude žádný med.

  Prohrábl jsem si vlasy v laciném gestu zoufalství a když jsem ruku z vlasů vytáhl, měl jsem na prstech trochu krve. Prohmatával jsem lebku, až jsem našel na temeni malou tržnou ránu. Někdy při tom souboji s vlnami jsem narazil hlavou do skály a ani jsem o tom nevěděl. A zbývalo možná málo a nevěděl bych už o ničem.

  Odteď žádné bezdůvodné výlety na moře.

Určitě ne bez helmy, záchranné vesty, a dvacetimetrové jachty.

Když nic jiného, alespoň mě to dokonale vzbudilo.

  Příště si dám radši na probuzení kafe.

  Odvlekl jsem se do bezpečí lodi, kde jsem se co nejlépe utřel několika tričky, protože ručníky jsem ještě nenašel. Pečlivě jsem vybral několik čistých kusů oblečení a oblékl se. Prádlo jsem už před několika dny vymáchal v dešťové vodě a teď trochu marně čekal až uschne. Ještě nebylo úplně suché, ale vzhledem k počasí byl úspěch, že z něho nekapala voda. Když jsem si oblékal vlhké trenky, najednou mi představa hořícího ohně nepřišla tak špatná.

Zalitoval jsem, že nemám k dispozici žádné zrcadlo, protože by mě zajímalo, jak vypadám ve fialových riflích a černé mikině s nápisem ACDC. Pod mikinou mi svítilo žluté tričko bez potisku. Ale s výstřihem do v.

  Žádný trosečník na opuštěném ostrově ještě určitě nemusel nosit trička s výstřihem do v. Navíc žlutá.

Zatímco jsem kriticky hodnotil svůj outfit, prádlo už přestávalo tak studit a začínalo mi být docela příjemně. Po náročném začátku dne jsem měl chuť na pořádnou snídani a přesunul jsem se do jídelního kontejneru.

  Království za míchaná vejce se slaninou.

  Našel jsem podivně vyhlížející plechovku s barevnou etiketou a k ní ještě jednu, která potisk neměla vůbec. Rozhodl jsem se to risknout, ale pro jistotu jsem k tomu přidal několik sucharů.

S otvírákem mi to ještě moc nešlo, takže když jsem po několika minutách měl otevřené obě konzervy a na rukou všechny prsty, bylo to pro mě malé vítězství. Alespoň do doby, než jsem si prohlédl jejich obsah.

  V jedné byly tresčí játra a ve druhé lanýže. Nebyla to úplně snídaně, jakou bych si na exotické dovolené přestavoval, ale se suchary se to docela dalo. Také jsem našel několik konzerv nakládaného ovoce, a i když broskve nebyly nic moc, nálev mi chutnal a pro jednou jsem měl k pití i něco jiného než ledovcovou vodu, nebo dešťovku.

  Přišel čas pustit se do práce.

  Podle plánu z předchozího dne mě čekala přestavba jednoho z prázdných kontejnerů na obytnou buňku. Začal jsem tedy tím, že jsem nanosil co nejvíc koberců k prázdnému kontejneru od plážových lehátek. Byla to ale mnohem větší dřina, než jsem čekal. Představoval jsem si, že smotám koberec, hodím ho na rameno a prostě odnesu. Co by na tom mohlo být těžkého?

  Ukázalo se, že všechno.

Hodně koberců bylo v kontejneru smotaných do rolí, ale ty nejměkčí, které jsem chtěl na matraci, byly původně rozložené na podlaze. Díky divoké plavbě ale všechny skončily na jedné hromadě a vypadaly jako po vytažení ze sušičky.

Každý kus jsem musel nejprve z hromady vytáhnout a ani jednou se mi nepodařilo chytit ten, který by byl na vrchu a šel by snadno. Pak jsem musel koberec rozložit na volném prostoru před kontejnerem, a smotat.

  A když jsem chtěl srolovat první koberec, zjistil jsem, že se na něj nasbíral všechen bordel, který byl na zemi.

  Do háje.

Čistit koberec nemělo smysl, tak jsem ho využil k uklizení prostoru před kontejnerem. Druhý pokus už dopadl lépe. Úspěšně jsem smotal koberec do role a hodil ho přes rameno. Role byla kolem tří metrů dlouhá a mělo to fungovat tak, že ji hodím na rameno a odnesu. Když jsem to udělal, tak se role zlomila a oba konce byly na zemi.

  Ten můj nefunguje.

Spíše jsem táhnul koberec po zemi, než ho nesl, ale na místo jsem ho dostal. S každým dalším odneseným kusem jsem zjišťoval, že jsou koberce o dost těžší, než jsem původně čekal. Některé mohly mít kolem dvaceti kilo, možná i víc. Třeba vám to nepřijde tak moc, ale odnosil jsem toho rána celkem třicet koberců, a to už je pak znát každé kilo.

  Zvlášť, když to nejtěžší, co jsem v posledních letech zvedal, byl hrnek latte a zlaté cihly, když jsem něco hledal v trezoru.

Jinými slovy, dalo mi to docela zabrat. Ale měl jsem připravených třicet měkkých koberců, a mohl chystat svůj první vypolstrovaný kontejner.

Kontejner jsem uklidil a začal skládat koberce jeden na druhý do zadní části kontejneru. Plán byl jednoduchý – prostě jsem dával jeden koberec na druhý. Když jsem byl v polovině, vyzkoušel jsem, jak měkké je nově udělané lůžko.

Chvíli jsem ležel, pak jsem se různě převaloval, ale v nejlepším jsem raději přestal, protože bych jinak už z postele nevylezl. Nebylo to tak hrozné, ale myslel jsem, že kobercová matrace bude měkčí.

  Zavolejte komorníka, myslím, že mám pod matrací hrášek.

Legrace je legrace, ale opak byl pravdou. I kdyby pod koberec vlezl dikobraz, vůbec bych o něm nevěděl. Možná kromě toho kňučení, když bych ho zalehl. Svůj účel ale koberce plnily docela dobře a usoudil jsem, že stačí, když zůstanu u patnácti kusů na vytvoření matrace. S dalšími přidanými koberci by matrace už měkčí nebyla.

  Zbývalo pověsit několik koberců na stěny kontejneru pro doplnění uměleckého efektu. Nečekal jsem, že se mi podaří na stěnu připevnit koberce nějak jednoduše, ale k mému překvapení to bylo lehčí, než jsem doufal. Uvnitř kontejneru byly úchyty na ukotvení nákladu, kterými jsem protáhl rohy koberce a zajistil je. K přivázání rohů jsem použil kusy drátů, které jsem našel v kontejneru s elektronikou. Některé spotřebiče měly při divoké cestě oceánem, s hurikánem za zády, prostě smůlu. A další měly smůlu, že jsem je našel já.

Na stěny jsem rozvěsil pět koberců a zbylé jsem rozložil na podlahu, aby nebyla studená. Jen strop jsem nechal volný. Nelákala mě představa, že se ráno probudím s kobercem na hlavě a marně hledám cestu ven.

  Když jsem měl hotovo, několik minut jsem stál ve dveřích kontejneru a kochal se výsledkem své práce. Byl to první pokus o zpříjemnění mého obydlí na ostrově a byl jsem s tím opravdu spokojený. Izolovat kontejner koberci jsem si rozmyslel, protože bez zavřených dveří by to nemělo smysl. A zavírat dveře kontejneru, když jsem byl uvnitř, jsem určitě nechtěl.

  Zbývalo jen sehnat něco na přikrytí a polštář pod hlavu, a mohl jsem se tam zabydlet klidně až do zimy.

Polštář jsem si vytvořil z látkového vaku, který jsem naplnil zmuchlaným dámským prádlem a punčochami. Nešlo o žádný fetiš, jen to byl ten nejměkčí materiál, kterým jsem mohl polštář naplnit.

  Je to sice rajcovní polštář, ale stejně je to jen dočasně, než si přinesu polštář, který jsem nechal v letadle.

Deku jsem vyřešil elegantněji. V kontejneru s oblečením bylo několik pravých kožichů z umělého norka. Hodil jsem je do postele a až půjdu spát, prostě se jimi přikryju. Bylo to trochu jako v jeskyni ale mě se to tak líbilo. Už jsem se těšil na večer, až si půjdu lehnout do své nové postele a byl jsem trochu smutný, když jsem zjistil, že je teprve jedna hodina po poledni.

  Nebyl sice ještě čas na spaní, ale na oběd už ano. Žaludek se hlásil o slovo. Tresčí játra nebyla moc vydatná, tak jsem chtěl mizernou snídani něčím vynahradit. Asi půl hodiny jsem se přehraboval v konzervách, až jsem našel něco, co jsem znal. Byla to nakládaná pekingská kachna. Nedokázal jsem ale rozluštit, jestli je opravdu z Pekingu.

  Doufám, že je to vážně kachna.

Pečlivě jsem otevřel konzervu a prostřel si na stolku z LCD televize. Neobtěžoval jsem se s příborem a rukama jsem vytahoval kousky masa z konzervy a pomalu je žvýkal. Chutnala výborně. Měly to být asi dvě porce, ale snědl jsem všechno, a kromě kostí a konzervy po mě nic nezbylo. Omlouval jsem to tím, že by se otevřená konzerva brzy zkazila. Svědomí mě netížilo, ale měl jsem problém se zvednout, protože mě tížil žaludek. Po týdnu na ostrově, to bylo moje první pořádné jídlo.

  Nejradši bych se odkutálel do postele a jen se povaloval. Po tak vydatném obědě jsem se ale potřeboval hýbat a něco dělat. A také mě čekalo pět kontejnerů na prozkoumání, abych splnil svůj denní plán.

Takže jsem se do toho pustil, abych měl hotovo, než bude zase tma. Protože jsem se už několik dní pohyboval ve stejné části nákladového prostoru, blízko zásob jídla a pití, přišlo mi rozumné vydat se na průzkum někam dál a zvolil jsem nejvzdálenější kout nákladového prostoru.   Úmyslně jsem tím oddaloval začátek potenciálně namáhavé práce, ale měl jsem pocit, že krátká procházka nákladovým prostorem, dlouhým čtvrt kilometru, mi prospěje.

  Kvůli všudypřítomnému nepořádku jsem nešel přímou cestou, ale spíš jsem se tak toulal mezi kontejnery, přibližně tím směrem. Po několika minutách pomalé chůze jsem se dostal do části lodi, kde jsem ještě nebyl. Ne, že by to tam bylo jiné než v přední části, ale cítil jsem se jinak.  Stísněně. Možná proto, že dovnitř dopadalo ještě méně světla, možná díky tomu, že tam bylo víc nepořádku z rozbitých kontejnerů. Bylo to tam téměř strašidelné a s každým nečekaným zvukem jsem se rozhlížel kolem sebe. Ještě jsem ani nezačal a už jsem se těšil až budu mít rabování kontejnerů za sebou a vrátím se do svého pohodlného útočiště.

  A taky to tady nějak divně smrdí.

Zpočátku to byl jen nepatrný náznak, ale s každým krokem zápach sílil a nebylo pochyb, že se blížím k jeho zdroji. Zatím jsem měl docela štěstí na obsah kontejnerů a jeho stav (když nepočítám ten česnek, který by mi mohl brzo začít způsobovat vážné problémy). Ale podle toho, co jsem cítil, se to mělo brzy změnit.

  Ušel jsem několik dalších kroků a byl jsem si jistý, že jsem našel kontejner, ze kterého se zápach line. Jak jsem se k němu blížil, říkal jsem si sice pro sebe, ale nahlas:

  “To snad ne, to snad ne.”

  Zastavil jsem před zeleným kontejnerem, který barvou připomínal hrachovou kaši. Dokonce ani neměl na dveřích žádné zámky. Levé křídlo dveří bylo asi o půl metru promáčknuté dovnitř a bylo jasné, že otevřít nepůjde. Přesto ale díra nebyla dost velká, abych se bezpečně dostal dovnitř a zase ven. Pravá část vypadala překvapivě neporušeně.

Odemknul jsem jistící tyče, zabral plnou silou za dveře a pokusil se je otevřít.

Nic se nestalo.

  Cítil jsem, že otevření dveří nic nebrání, jen jsem neměl dost síly. Snažil jsem se nemyslet na žaludek plný naložené kachny a znovu jsem vší silou zabral. Za nepříjemného vrzání a doslova nekonečně pomalu se dveře začaly otevírat. Pro nahlédnutí do kontejneru by určitě stačilo otevřít dveře jen o kousek, ale já je pro jistotu otevřel úplně. Nechtěl jsem, aby mě potkala nějaká nehoda a já zůstal uvězněný uvnitř.

  Na druhou stranu …

  Znám hodně lidí, kteří by při pohledu do zeleného kontejneru začali brečet. Někteří by začali i řvát. A ostatní by asi jen kvíleli.

Asi to něco vypovídá o lidech, se kterými se stýkám, ale to si můžu nechat na pravidelná sezení s psychologem, až se dostanu domů a bude první pondělní v měsíci.

Já jen zůstal stát ve dveřích, s výrazem naprostého zděšení, a pronesl jsem prosté:

  “No to mě poser.”

Dobrá zpráva byla, že jsem našel zdroj zápachu. Ta špatná, že zdrojem zápachu byl nejlepší přítel člověka.

A nebyl to pes.

Ani kůň.

Ani státní dluhopisy bez vypsaného majitele.

Byl to alkohol.

  Přesněji desítky litrů alkoholu, vytékajícího z rozbitých lahví na podlahu kontejneru. Na začátku své pouti byly všechny lahve pravděpodobně pečlivě uložené do dřevěných krabic, některé i vyložené slámou. Já ale na první pohled viděl hromadu střepů a dřevěných třísek. Čím déle jsem náklad pozoroval, tím víc jsem zahlédl neporušených lahví, a dokonce celých krabic. Čekal mě složitý úkol zachránit veškerou nerozlitou živou vodu a musel jsem začít hned.

Přemýšlel jsem, jestli se nevrátit do kontejneru s oblečením pro nějaké rukavice. Nechtěl jsem se pořezat o některý z těch stovek střepů, které bylo potřeba z kontejneru vynosit. Cesta zpět do základního tábora by mě ale stálo spoustu času, tak jsem se rozhodl, že to risknu a trochu si při tom zašpiním ruce.

  Bude to jako o Vánocích při pečení cukroví.

Pořád si budu olizovat prsty.

Přestože jsem plán s rukavicemi zavrhl, stejně jsem se po chvíli přemýšlení rozběhl ke kontejneru s oblečením. Vzpomněl jsem si na širokou nabídku bot, která by se mi mohla hodit. Byl jsem si jistý, že jsem tam zahlédl vysoké kožené kozačky monstrózní velikosti, které by mohly sedět na moje nohy. Nic lepšího na brodění rozbitými lahvemi a hromadou střepů jsem nevymyslel.

  Boty jsem našel hned, protože byly opravdu nepřehlédnutelné. Byly to červené vysoké kozačky velikosti 10 a dokonce mi byly i trochu veliké. Chodit se v nich dalo a tancovat jsem v nich neplánoval.

  Jen doufám, že mě v nich nikdo neuvidí.

Výprava do základního tábora ale nebyla jen pro boty. Potřeboval jsem nádoby, kam bych přeléval alkohol z rozbitých lahví. Z kontejneru s ledovcovou vodou jsem získal dva prázdné, nepoškozené barely, které jsem na to chtěl použít. Jeden byl prázdný a do druhého od rána kapala dešťová voda. Byl už ze čtvrtiny naplněný.

Držel jsem v ruce barel s vodou a zvažoval, jestli je pro mě cennější alkohol, nebo pitná voda. Zvažoval jsem to asi půl vteřiny a vodu jsem vylil. Vzhledem k dešti, který vypadal, že nikdy neskončí, to nebyla žádná škoda.

Vyzbrojen dvěma barely, červenými kozačkami a třemi nabitými trpaslíky (to zní jako začátek skvělého vtipu) jsem se vydal co nejrychleji zpět ke kontejneru s alkoholem.

  Podruhé jsem celou cestu zvládl snad za třetinový čas, přestože jsem toho tolik nesl. Až na místě jsem se přezul do kozaček a vypadal jsem v nich přesně tak blbě, jak si asi myslíte. Pak jsem rozestavěl trpaslíky kolem kontejneru, aby co nejvíce svítili dovnitř a začal se záchranou akcí. Každou láhev, ve které byla alespoň trocha destilovaného alkoholu, jsem vynesl ven a obsah opatrně nalil do barelu. Nutno říct, že to moc rychle nešlo. Nejvíc mě zdržovalo to olizování prstů.

  A kam budu dávat ty střepy?

Jen pár metrů vedle se nacházel jiný kontejner, který jsem ještě neprohlédl. Sice jsem nechtěl přerušovat záchranou operaci, ale musel jsem najít nějaké místo, kam bych uklidil střepy a rozbité lahve.

  Sousední kontejner se ukázal, jako naprosto ideální pro odkládání střepů. Obsahoval totiž samé hliníkové profily a plechy. Tuny hliníku. Možná, že jejich spojením by vznikla kopie opery v Sydney, ale pro mě to byly jen kusy kovu a potenciální odpadkový koš. Dokonce jsem uvnitř našel i jakýsi výlisek ve tvaru polokoule, který jsem mohl použít jako nádobu na střepy. Nemusel jsem tak chodit s každou lahví zvlášť.

Vždy, když jsem nádobu naplnil kusy skla, odnesl jsem ji do odpadkového kontejneru a s dětskou radostí a škodolibostí si užíval třesk rozbitého skla, když jsem obsah házel dovnitř. Nutno podotknout, že do barelů jsem přeléval jen destiláty a poloprázdné lahve s vínem jsem házel rovnou do kontejneru.

  Brzy to tu bude smrdět mnohem víc.

  Pracoval jsem až do půlnoci, než jsem uklidil všechny střepy a rozbité lahve a roztřídil ty nerozbité. Konečně jsem si mohl prohlédnout výsledek své práce. Zkáza nakonec nebyla tak velká, jak se původně zdálo. Největší hromada odpadu byla z polámaných bedýnek a slaměné vystýlky. Se slámou jsem moc plánů neměl, ale dřevo by mělo hořet a díky všemu tomu alkoholu, který nasáklo, by mohlo navodit příjemnou atmosféru.

Rychle jsem to spočítal a posbíral jsem přibližně sto padesát lahví lihovin, některé rozbité na střepy, v jiných zbylo aspoň něco. Po přelití do barelů od vody jsem získal asi 35 litrů směsi, kterou by vám nenalili ani na metalovém koncertě. Rozbité láhve s vínem jsem nepočítal, ale bylo jich určitě víc. Kromě toho jsem zachránil 326 nepoškozených lahví různých destilátů a asi šest set lahví portského.

  Dalo by se říct, že to byl úspěšný den. Přestože jsem otevřel jen dva kontejnery. Kdo z vás si myslel, že jsem ožrala, který je ochotný zachránit poslední kapku kořalky? Asi všichni. Ani vám to nemám za zlé, myslel jsem si to taky.

Pak jsem si ale vzpomněl na jedno video, které jsem před lety viděl a docela mě zaujalo. Jakýsi expert na chemii tam předváděl, že s použitím syntetického ředidla a alkoholu lze vhodným smícháním vytvořit palivo, a to jak pro benzínové motory, tak pro naftové. Jen bylo potřeba dodat pár dalších přísad. Na výrobu paliva pro benzínové generátory jsem si netroufal, ale byl jsem si jistý, že náhradu nafty se surovinami, které jsem měl k dispozici, zvládnu.

A některé z elektrocentrál, které jsem našel o dva dny dříve, byly na naftu. To bylo dobře, protože naftový motor není tak náchylný na kvalitu paliva a v nejhorším případě jen nedostanu takový výkon. Jestli to bude mít vliv na životnost motoru, mě netrápilo.

  Přesto ale budu muset vyrobit i náhradu benzínu, protože lodní motor v tom člunu je benzínový.

Tak teď už víte, proč jsem sbíral každou kapku destilovaného alkoholu. Na pití to vážně nebylo. Navíc na to, abych byl každý večer na mol by mi bohatě stačilo i to portské. Odhadem na několik let.

  Měl jsem tedy všechno, co jsem potřeboval, abych mohl tu holou skálu opustit. Přišel čas začít stavět člun a chystat cestu pryč z ostrova.  

Vybral jsem si jednu lahev vína a opatrně se vracel do svého tábora. Dva ze tří trpaslíků už přestali svítit, a za svitu toho posledního jsem musel procházet mezi troskami a kontejnery pomalu, abych do něčeho nenaboural. Postupoval jsem pomaleji, než bych chtěl, ale po patnácti minutách jsem byl na místě.

Žaludek se už nějakou dobu nepříjemně ozýval lehkými křečemi a já doufal, že je to jen z hladu. Jakékoliv jiné komplikace bych ve stávajících podmínkách řešil velmi obtížně. Rychle jsem snědl trochu sucharů, abych utišil žaludek a zapil to pár doušky vína. Čekala mě první noc v nové posteli a hrozně jsem se na ni těšil. Usnul jsem ale téměř okamžitě, a to i přes to, že už se mi po víně začínala točit hlava.

  Takhle nějak se musela cítit Dorotka, když letěla do země Oz.

Zdál se mi sen, který byl hodně podobný mým zážitkům z celého dne. Alespoň ze začátku. Nejprve jsem nosil koberce z jednoho kontejneru do druhého. Všechny byly na jedné hromadě, stejně jako ve skutečnosti, ale tím veškerá podobnost s realitou končila. Když se mi podařilo nějaký z hromady vytáhnout a pokoušel jsem se ho smotat, koberec jako kdyby nikde nekončil. Pořád jsem ho smotával do role a pořád zbýval velký kus přede mnou. Naopak role byla stále stejná. Vypadalo to nekonečně, ale pak byl koberec z ničeho nic stočený do krásné role.

  Když jsem ji zvednul na rameno, byla lehká jako pírko a zůstala dokonale rovná, i když měřila na délku několik metrů. Bez problému jsem ji odnesl do kontejneru, ve kterém jsem si zařizoval ložnici. Kontejner byl ve snu větší, než jaké běžně bývají a měl průhledné stěny. Přišlo mi to normální, dokonce se mi líbilo, že tak vidím na všechny strany a nejsem v kontejneru jako v kobce. Měl jsem krásný rozhled po depresivně působícím potemnělém nákladovém prostoru a při pohledu na druhou stranu jsem viděl úpatí sopky, jak na ni padá vytrvalý déšť.

Potom, co jsem se pokochal výhledem z ložnice, začal jsem rozmotávat koberec. Sotva jsem začal, když z něho vyskočila Kleopatra. Dost mě to zaskočilo. Hlavně to, že vypadala staře, ale taky naštvaně. Dalších několik minut mi nadávala, proč mi to tak dlouho trvalo. Jakmile se mnou skončila, zavolala si satelitním telefonem svoji soukromou jachtu, aby ji vyzvedla na ostrově. Ta přijela téměř okamžitě a zakotvila vedle ztroskotané lodi. Kleopatra na ni bez dalšího slova nastoupila a odplula pryč a mě nechala na ostrově.

  Já se tím nedal rozhodit a pokračoval jsem v nošení dalších koberců.

Odnosil jsem jich asi padesát, než jsem byl spokojený. Stál jsem v kontejneru, který byl díky svým skleněným stěnám téměř dokonale průhledný a musel jsem si dávat pozor, abych nenarážel do stěn. Matrace vyrobená z koberců měla asi metr na výšku, ale vypadala pohodlně.

Na otestování matrace ale nedošlo, protože jsem se přesunul do vedlejšího kontejneru, kde jsem se pokoušel míchat ředidlo s whiskey a vyrobit tak palivo pro lodní motor. Nebyl jsem ale schopný najít správný poměr a žádná elektrocentrála s tou směsí nefungovala. Možná to bylo proto, že jsem neustále upíjel základní suroviny. Místo whiskey jsem ale upíjel ředidlo, hlavně proto, že mělo lepší chuť než mnohé americké bourbony.

Provedl jsem desítky pokusů, ale nepřiblížil jsem se k řešení ani o kousek. A místo abych skončil v ohnivé kouli obrovského výbuchu, honili mě duchové Jima Beana, Johnnieho Walkera a Jacka Daniela.

Že prý se tohle s jejich pitím nedělá. Jen panu Jamesonovi to nevadilo. Ten seděl u baru, vyrobeného z kartonů od mléka, a popíjel banánové daikiri.

Další kapitola