Kapitola 17
Den osmý
Přišlo ráno a já si přál, aby mě ti duchové chytili a odnesli do pekla. Protože i tam by mi bylo lépe. Abych to vysvětlil – nevzbudil jsem se sám od sebe s prvními ranními paprsky slunce, abych radostně vítal nový den. Vzbudily mě křeče žaludku a možná i všeho ostatního v břišní dutině. Kdybych řekl, že mi bylo zle, ani zdaleka by to nedokázalo popsat stav, ve kterém jsem se nacházel. Přesnější by bylo, kdybych řekl, že jsem umíral, ale spíš mi bylo, jako kdybych umřel a pak ležel týden na slunci a už se rozkládal.
Mohla to být jen kocovina, večer jsem vypil něco portského, a to na mě vždy mělo devastující účinky. Vlastně jsem ze začátku myslel, že to kocovina je. Brzy jsem se ale přesvědčil, že to bude něco zajímavějšího.
Za život jsem měl už hodně kocovin. Některé byly docela v pohodě, ale některé by si zasloužily stálé místo v galerii moderního umění. To, co mě potkalo osmý den, ale nemohla být normální kocovina. Hlava mě bolela, ale bylo to v mezích normální migrény, se kterou jsem se už naučil žít. Horší byl žaludek, který mě bolel, jako kdybych snědl čtyři mořské ježky a k tomu dvě kila česneku.
Bylo mi tak zle, že jsem neměl ani sílu vstát. Nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo zůstat v posteli a čekat, až to přejde.
A pak přišel známý pocit, oznamující, že mě čeká něco, co se mi nestalo od roku 2015. V okamžiku jsem byl venku z postele a utíkal k okraji nákladového prostoru.
Málem jsem to stihnul…
Začal jsem zvracet jen dva metry od kýženého cíle.
Uaaaaaaaa
Těším se, až mi bude líp a budu to tady uklízet.
Prozatím jsem si jen dával bacha, abych do toho nešlápl. Už jsem nemusel spěchat, tak jsem se pomalu dobelhal až k okraji, a tam se svalil pod připravený slunečník. Ze zkušenosti jsem věděl, že první zvracení hned po probuzení je jen předzvěst celodenního utrpení a dávení žaludečních šťáv.
K večeru mi možná bude líp, ale do té doby se budu snažit vyzvracet si žaludek.
Očekávání se mi splnilo a druhá dávka na sebe nenechala dlouho čekat. To už jsem byl připravený a všechno to skončilo dole na pláži. Když jsem to měl za sebou a alespoň si vypláchl ústa a nos dešťovou vodou, odbelhal jsem se pomalu ke kontejneru s oblečením. Tušil jsem, že do dalšího zvracení mám nějaký čas, tak jsem se chtěl teple obléknout, abych ještě ke všemu nenastydnul.
Vybral jsem si bez nějakého rozmýšlení kalhoty a mikinu a navrch lyžařskou bundu, abych byl v teple a nepromokl.
A pokud si pozvracím i bundu, tak snad půjde vyčistit. Nerad bych lyžoval v poblité bundě.
Odtáhl jsem plážové lehátko pod slunečník a uvelebil se v něm, co nejpohodlněji to šlo. A pak jsem jen čekal až umřu. Zvracení sice nebyl žádný med, ale bolest žaludku byla mnohem horší a ani po téměř dokonalém vyprázdnění se nezmenšila. Někdy mezi třetím a čtvrtým zvracením mě napadlo, že to nebude otrava alkoholem, ale spíš z jídla.
Nakládaná kachna včera k obědu asi nebyl dobrej nápad. Teď mi to ten pták všechno vrací.
Moje utrpení pokračovalo v podobném duchu celý den. Snažil jsem se co nejvíc pít dešťovou vodu, abych doplnil tekutiny, ale žaludek vyhlásil pro ten den stávku. Vše, co jsem vypil, po nějaké době zase poslal nahoru bohatší o trávicí šťávy a žluč.
Snažil jsem se zabavit úvahami o tom, jak bude asi vypadat cesta v motorovém člunu na rozbouřeném moři. Křeče v žaludku a pokusy vyzvracet si vnitřnosti, mi ale vždy přetrhly tok myšlenek.
Odpoledne se intervaly mezi zvracením začaly prodlužovat a já se mohl už napít, bez obav, že to bude do minuty zase venku, jen o něco barevnější. Stále jsem ale zůstával v lehátku a snažil se být co nejvíc v klidu.
Když zapadalo slunce, měl jsem pocit, že už jsem to nejhorší překonal a chtěl jsem se vrátit do postele. Vstal jsem z lehátka, ale udělal jsem to moc rychle. Zatočila se mi hlava a přepadl mě další záchvat zvracení.
Pak už jsem si do lehátka pro jistotu nesedal, ale odebral jsem se do postele. S sebou jsem si tam vzal hliníkovou nádobu, ve které jsem předchozí den nosil střepy. Večer jsem ji nechal na dešti, aby se vypláchla a chtěl jsem ji používat jako umyvadlo.
Dneska se bude hodit jako kýbl na zvracení.
Zalezl jsem do postele a snažil se myslet jen na samé hezké věci, aby se mi zase neudělalo špatně.
Zkoušel jsem si přehrávat v hlavě oblíbené filmy, ale vždy jsem se po čase dostal k nějaké scéně, která mi způsobovala ještě větší nevolnost.
Změnil jsem téma a představoval si, jak procházím galerií umění. Ale potkával jsem tam obrazy, ze kterých bych blil i bez otravy jídlem. Převaloval jsem se v posteli celou noc, bez toho, že bych pořádně spal. Byl jsem sice vysílený a hrozně unavený, ale bolest břicha to všechno přebila. A když bych možná díky únavě usnul, nedovolil mi to můj unavený mozek, protože se pořád zabýval myšlenkou, co to může být, že je mi tak zle. Někdy tou dobou mi probleskla hlavou myšlenka, která byla z nějakého důvodu hrozně důležitá a já se ji snažil co nejdéle podržet a zapamatovat si ji. O chvíli později ale byla pryč a nahradila ji jiná.