Kapitola 19
Desátý den
Další deštivé ráno a další probuzení se ždímačkou místo žaludku. Ani jsem si nebyl jistý, jestli je to druhý nebo třetí den, co je mi tak špatně. Žaludek mě pořád bolel a já už začínal vážně uvažovat, jestli je to otrava jídlem, nebo zánět slepého střeva. Nebo něco úplně jiného, co mě ani nenapadlo, ale určitě mě to zabije.
Prohmatal jsem si břicho a s úlevou se ujistil, že slepé střevo to není.
Jak si sám diagnostikovat (nebo způsobit) zánět slepého střeva.
V principu je to hrozně jednoduché – vezmete pomyslnou spojnici pupíku a té části kyčelní kosti, která vám leze na boku skoro ven a uprostřed je slepé střevo. Tam tlačte a když to bolí o mnoho víc, tak jste v háji. Jen si nikdy nejsem jistý, jestli je to na pravé straně nebo na levé. Prý taky funguje skákat na jedné noze a když se bolest zhorší, jste opět v háji, protože to je taky slepé střevo. A pak je dobré jít za doktorem a říct mu, jak jste si provedli diagnózu a rovnou mu nakreslit, kde má vést řez. To mají doktoři rádi ze všeho nejvíc.
Na závěr chci zdůraznit, že se určitě nejedná o žádný lékařský návod. Pokud vám je právě teď zle, bude to asi tím, co zrovna čtete. Jinak ale určitě vyhledejte kvalifikovaného lékaře.
Trochu mě uklidnilo, že neumřu na akutní zánět slepého střeva, ale kazila to skutečnost, že jsem stále nevěděl, na co teda doopravdy umřu. S žaludkem jsem měl problémy už od útlého věku a teď se to asi všechno sečetlo.
Možná by mi pomohlo, kdybych se najedl. Třeba je to už jen z hladu.
Nebo má žaludek křeče z toho, že nemá co zvracet.
Za zkoušku nic nedám.
Už jsem se mohl bez problémů pohybovat po lodi, bez toho že bych riskoval náhlé záchvaty nevolnosti. Pečlivě jsem prohledal celý kontejner s jídlem a vybral všechny konzervy s masem, co tam byly. Pak jsem je stejně pečlivě všechna naházel, co nejdál od svého tábořiště.
Byly tam nějaké suchary, nebo snad čínská kopie Lembasu. Určit se to nedalo, protože potisk nebyl ani anglicky ani čínsky. Trochu mi to připomínalo klingonštinu, ale v té umím jen nadávat. Ať to bylo cokoliv, věřil jsem, že to můj žaludek už zvládne.
O pití jsem moc dlouho nepřemýšlel.
Vyrobil jsem si takzvanou lehkou vodu, což je devět dílů vody a jeden díl whiskey. Je ideální na dodržování pitného režimu, má to zajímavou chuť a všechny dobré věci z whiskey. Tento nápoj mě naučil připravovat můj děda, když jsem dospíval. Pro sebe si vždy míchal upravenou verzi, které říkal těžká voda. Ta má stejné složení, jen poměr vody a whiskey je opačný.
Pití a jídlo na celý den jsem měl připravené a už jen zbývalo něco, čím bych se zabavil, pokud nebudu spát. Necítil jsem se ještě na to, že bych něco mohl dělat, ale válet se jen v posteli mě už taky nebavilo. Zkontroloval jsem solární farmu a s potěšením jsem zjistil, že jeden notebook byl už plně nabitý a připravený. Druhý měl baterii asi na 80 procentech. Mohl jsem tedy až do večera sledovat filmy.
Už před několika dny, když jsem prohrabával kontejner s elektronikou, jsem našel několik krabic s filmy na Blu-Ray. Zatímco současné filmy se už stěží vejdou na jeden disk, pokud jde o starší kusy, těch se tam dá nacpat celá hromada. A v případě seriálů i několik sérií.
To byl zrovna případ disku, který jsem si vybral jako první. Jednalo se o tři série Doctor Who. A nebyly to nové díly, ale ty staré dobré epizody z 60. let, kdy Dalekové byli ještě černobílí a Doktor nosil kožich.
To, že v pozdějších epizodách už nenosí kožich, je jasný důkaz globálního oteplování.
Vložil jsem disk do notebooku a nechal ho přehrát všechny díly. Pil jsem z láhve vylepšenou vodu, když doktor na videu poprvé promluvil a já se leknutím zakuckal.
On mluví čínsky!
Natolik mě to šokovalo, že jsem se zatajeným dechem dál sledoval svůj oblíbený seriál a snažil se co nejlépe rozumět. Ten jazyk se tam vůbec nehodil, ale dodávalo to seriálu nový rozměr.
Čínsky docela rozumím a zvládal jsem všechny dialogy, ale když jsem slyšel Daleka, jak říká „Tiǎn Tiǎn Tiǎn“, bylo na čase přepnout jazyk do originálu.
Zbytek dne jsem už bláznivé nápady nechal na Doktorovi a sledoval ho v angličtině. K večeru se baterka v prvním notebooku už vybila úplně, tak jsem si vzal druhý, který se zatím dobil na 95 procent, a pokračoval ve sledování Doktora.
Tou dobou už jsem se cítil docela dobře. Což znamenalo, že jsem byl schopen dojít si na záchod a zpátky v čase kratším než půl hodiny a myšlenka na pekingskou kachnu ve mně nevyvolávala touhu se zabít.
Snad se z toho už konečně vyspím a zítra budu normálně fungovat.
Shlédnul jsem ještě několik dílů seriálu a než abych dál vybíjel baterku, odebral jsem se ke spánku. Vlastně jsem se jen otočil na druhou stranu a zavřel oči. Netrvalo to ani deset minut a už jsem spal.
Zdálo se mi, že jsem na nějakém festivalu. Možná to byl festival jídla, nebo dokonce Oktoberfest v Německu. Ulice byly plné veselých lidí a z místního rozhlasu se linula smyčcová hudba. Každopádně to město vypadalo dost evropsky. Byl krásný podzimní den, na obloze ani mrak, a já opustil přeplněné ulice a procházel se alejí stromů s podzimem zežloutlými listy. I tam jsem potkával veselé lidi a všichni mluvili čínsky.
Po stranách cesty byly stánky s jídlem a pitím. Všechno vypadalo tak chutně a lákavě. Procházel jsem celý festival a všechna jídla si hladově prohlížel. Neměl jsem ale odvahu něco ochutnat, protože jsem se bál, že mi z toho bude špatně.
U jednoho stánku bylo opřené velké zrcadlo a když jsem procházel kolem, uviděl jsem svůj odraz. Měl jsem na sobě chlupatý kožich a v ruce sonický šroubovák.