Kapitola 20
Jedenáctý den
Ráno jsem se vzbudil svěží a plný energie. Nebo aspoň do té míry, kolik energie vám dodají suchary. Ale už mě nebolelo břicho.
Hurá.
Dal jsem si lehnou snídani, složenou opět ze sucharů a kousku tvrdého sýra. K pití jsem si namíchal vodu s whiskey. Když jsem snídal, napadlo mě, že možná moje problémy pramenily z toho, že jsem už několik dní pil dešťovou vodu, kterou jsem chytal stále do stejného barelu. A kdo ví, co všechno tam mohlo bydlet. Rozhodl jsem se, že už raději budu pít jenom balenou vodu, i když byla chuťově horší. Dešťovou vodu jsem si nechal na vykonání nezbytné hygieny a nemusel jsem alespoň vždy chodit do moře.
Když jsem měl ráno všechno hotovo, přišel čas začít experimenty s výrobou paliva. Zřídil jsem si asi dvacet metrů od tábořiště prostor pro chemické pokusy, abych si nedělal smrad tam, kde spím. Nanosil jsem si tam vše potřebné a z několika kamenů, které sloužily jako nohy, a ploché televize jsem si vyrobil docela obstojný stůl.
Ale jakmile jsem otevřel první láhev s ředidlem, okamžitě mě začala z výparů bolet hlava a cítil jsem, že nevolnost bude brzy následovat. Bylo ještě moc brzo na to, abych celý den dýchal alkoholové a benzinové výpary. Musel jsem tedy svoje plány ještě o jeden den posunout.
Notebooky jsem měl vybité a v posteli jsem nechtěl strávit už ani minutu. Na rabování dalších kontejnerů jsem se ještě necítil. Kromě toho jsem si říkal, že vlastně už nic nepotřebuju. Postával jsem před kontejnerem s jídlem a uvažoval, co budu dělat. Nic převratného jsem nevymyslel, protože jsem se nechtěl do ničeho pouštět, dokud nebudu mít palivo do motoru.
Nakonec jsem se teple oblékl, vzal si do batohu nějaké suchary a láhev s pitím a vyrazil jsem ven z lodi na procházku. Těch několik dní válení v posteli se mi nepodepsalo jen na psychice. Potřeboval jsem se protáhnout a na chvíli změnit scénu. Bylo zbytečné dívat se ven, jestli prší. Rovnou jsem vzal do ruky deštník a šel jsem.
Čerstvý vzduch ti udělá dobře.
To mi vždycky říkala naše služebná, když mě našla ležet na gauči po proflámované noci. Ne že by to bylo nějak často. Možná měla pravdu a myslela to se mnou dobře. Vlastní děti neměla a docela často se chovala, jako kdyby byla moje hodná tetička.
Ale já ji vždy podezíral, že se mě chtěla jen zbavit, aby mohla uklidit obývák a pak si sednou a sledovat svoji oblíbenou telenovelu na naší obří televizi. Přitom kdyby něco řekla, mohli jsme se dívat spolu.
Chodil jsem kolem pobřeží s deštníkem v ruce a čekal na ten čerstvý vzduch, co mi má pomoci. Určitě to bylo lepší než dýchat výpary z ředidla. Podle mě je ale problém s chozením na čerstvém vzduchu takový, že když seberete sílu jít ven na vzduch, je vám vlastně už docela dobře. A pak ani nepoznáte, jestli se vám opravdu na čerstvém vzduchu ulevilo nebo ne. A když nic jiného, aspoň zvracíte někde do křoví, a ne do starožitného příborníku, plného porcelánu po babičce.
Nakonec to nebylo tak špatné. Pořád sice pršelo a nebylo vidět dál než kilometr od pobřeží, ale i tak mi pobyt venku asi udělal dobře. Minimálně to bylo lepší, než sedět na lehátku a zírat ven.
Jestli se někdy vrátím domů a jestli mí právníci nerozprodali firmu, tenhle ostrov si koupím a budu sem jezdit na Vánoce.
V podobných úvahách jsem strávil skoro celý den a obešel jsem při tom celý ostrov několikrát dokola. Opravdu nebyl moc velký. Když jsem šel asi počtvrté kolem, zastavil jsem se u vraku letadla. Jako zázrakem bylo pořád ve stejné poloze, zaseknuté v jediném stromě, co na ostrově rostl.
Čekal jsem, že nepříznivé počasí se na stavu letadla nějak podepíše, ale ve skutečnosti vypadalo docela v pohodě. Tedy samozřejmě až na skutečnost, že mu chyběly obě křídla a skoro celý ocas.
Stál jsem před letadlem a v tom mi to došlo – tenhle model neměl nádrže v křídlech, ale ve střední části trupu. Takže tam nádrž pořád ještě byla a mohlo v ní být ještě nějaké palivo.
Jak jsem na to mohl zapomenout?
Samozřejmě, že jsem na to zapomněl. Letadlo bylo na hadry, a ještě před několika dny by mi benzín k ničemu nebyl. Jako výmluva to znělo dobře ne? Pokud byl v nádrži ještě nějaký benzín, mohl jsem složit člun a nemusel experimentovat s výrobou paliva a riskovat tak, že motor zničím. Samozřejmě že bych vlastní palivo nejdřív vyzkoušel v některé elektrocentrále, ale ani to by nezaručilo, že bude vyhovovat lodnímu motoru. I když to samé se dalo říct i o leteckém benzínu.
Ještě zbývalo pár hodin, než zapadne slunce, a i poslepu bych dokázal ostrov obejít a najít vrak lodi. Vylezl jsem tedy na strom a dál do torza letadla. Nebyla to žádná výška, ale i tak mi to dalo docela zabrat. Strom byl od věčného deště hodně kluzký a moc mi nepomáhalo ani to, že jsem v pravé ruce držel deštník.
Konečně jsem se dostal do letadla.
Vypadalo úplně stejně, jako když jsem ho opouštěl. Kabina porušena nebyla a boční okna také ne, takže dovnitř nepršelo. Místo, kde se ulomil ocas bylo až za nádrží, takže ani tudy se dovnitř voda nedostala.
To je dobře, protože jinak by zničila celý interiér.
Zkoušel jsem zapnout palubní přístroje, jestli funguje palivoměr, ale celá přístrojová deska byla mrtvá. Baterie se asi poškodila při nárazu a náklon letadla taky moc nepomáhal. Možná by šla dobít, ale bylo by to zbytečné. Jednodušší bylo zjistit množství benzínu v nádrži ručně.
Za sedadlem pilota byl malý prostor pro náklad. Pokud tedy za náklad považujete krabici s dortem nebo igelitovou tašku s nákupem. Prostor končil tenkou hliníkovou stěnou, za kterou už byla nádrž. Přepážka byla uchycená jen čtyřmi šrouby ke kostře letadla. Na šroubech byly matky, které se daly povolit a vyšroubovat bez pomoci nářadí a nějaké velké síly. Během minuty byly všechny pryč a deska šla bez problému vyklopit na podlahu.
Už mi nic nebránilo v přístupu k palivové nádrži. Na výšku zabírala polovinu prostoru zužujícího se trupu letadla a celou jeho šířku. Vzpomínal jsem na rozhovor s majitelem letadla před téměř dvěma týdny a snažil se vybavit, jaký objem by měla mít. Tušil jsem, že by to mohlo být sto litrů, ale jistý jsem si nebyl. V době, když mi to říkal, jsem byl myšlenkami už v oblacích a moc jsem ho neposlouchal. Nádrž byla vyrobena z laminátu, aby byla co nejlehčí. Doufal jsem, že bude průhledná a já uvidím hladinu a dokážu určit, kolik benzínu zbylo. Laminát byl ale natřený šedou barvou a vidět nebylo vůbec nic.
Několikrát jsem na nádrž poklepal v různé výšce a velmi hrubě jsem odhadl, že by uvnitř mohlo být ještě asi 40 litrů benzínu. To byl docela dobrý výsledek. Nevěděl jsem sice, jakou spotřebu má benzínový motor přibalený ke člunu, ale doufal jsem, že mi to bude stačit na plavbu zpět k pevnině.
Zkoumal jsem nádrž, jestli bych ji dokázal vymontovat z letadla a odnést do lodi, kde ji budu potřebovat a kde by byla ve větším bezpečí. Několik šroubů, které ji kotvily ke kostře letadla, jsem našel, ale byl jsem si docela jistý, že nejsou všechny. Určitě bych ji ale musel nejdřív vypustit, protože s benzínem uvnitř bych ji nebyl schopen ani snést dolů na zem. Jednoduší se tedy zdálo celý obsah přelít do menších nádob a ty přenést do lodi.
Mohl bych se vrátit s několika barely a přečerpat benzín do barelů od vody. Ale vůbec jsem netušil, jestli benzín nerozleptá plastovou stěnu barelu. Pak by všechen vytekl na zem a byl bych v háji. Nebo by nevytekl, ale byl by v něm rozpuštěný plast, a to bych byl taky v háji, protože by to zničilo motor.
Také bych mohl benzín přelít do skleněných lahví od alkoholu. Stačilo by jich pár vylít. To se mi ale taky nechtělo, protože jsem věděl, že lihoviny budu ještě potřebovat (hlavně na pití). A taky by nebylo moc praktické přenášet přes celý ostrov asi 60 skleněných lahví.
Pokud to jinak nepůjde, použiju lahve od vína. To je stejně jenom surovina na výrobu koňaku.
Když jsem to všechno pečlivě promyslel, dospěl jsem k názoru, že bude asi nejlepší nechat benzín tam, kde je. Letadlo bylo v této poloze už téměř dva týdny a nic se nestalo. A pokud by ze stromu sklouzlo a spadlo na zem, nádrž byla dostatečně pevná na to, aby takový pád přežila.
Měl jsem u sebe jednu litrovou skleněnou lahev, z poloviny plnou vody. Ještě jsem se naposled napil a pak jsem zbytek vylil ven na zem. Několik minut jsem ještě lahev držel dnem dolů, aby vytekly i poslední kapky vody. Nádrž měla ve spodní části vypouštěcí ventil, pod který se lahev akorát vešla. Naplnil jsem ji po okraj a co nejpevněji zavřel.
Litr bude pro začátek na pokusy s motorem stačit.
V letadle jsem měl všechno hotovo a mohl jsem se vrátit zpět do lodi. Cestu jsem absolvoval v mnohem lepší náladě, než jsem měl ráno. Vyjít ven na čerstvý vzduch mi opravdu prospělo. Objev benzínu pro mě byl nesmírně důležitý a žaludek se konečně zklidnil. Mohl jsem se večer pořádně najíst.
Když jsem se vrátil do lodi, už padal soumrak a nemělo by smysl něco dělat, protože bych na to neviděl. Byl jsem unavený z chození po ostrově a jen jsem si dal večeři, po které jsem se rovnou natáhl do postele a prakticky ihned usnul. Přinesl jsem si z letadla polštář, který mi celou dobu tak chyběl a spalo se mi s ním moc dobře.
Zdálo se mi o tom, jak jsem složil člun a vydal se v něm na moře. Ale z nějakého důvodu jsem nebyl schopen odjet pryč. Pořád jsem jezdil kolem ostrova, jako kdybych se ho bál opustit. Neměl jsem ve člunu žádné zásoby jídla ani pití, takže nemělo smysl ostrov opouštět. Přesto jsem měl stále nutkání otočit člun za zapadajícím sluncem.
Slunce už zapadlo a já bych ztratil směr, takže jsem jen dál kroužil kolem ostrova, dokud mi nedošel benzín. Byl jsem na moři ve člunu bez pohonu, ponechán na pospas vlnám. Byla tam i dvě vesla, ale ať jsem se snažil sebevíc, nebyl jsem schopen plout se člunem rovně.
Radši jsem člun nechal, ať si pluje, kam ho ponese proud. Stejně jsem nedokázal nijak ovlivnit jeho směr. Celou noc jsem se houpal na vlnách a pozoroval hvězdy. Když jsem si lehl na dno, viděl jsem skoro celou oblohu. Občas dokonce na obloze zazářil i meteorit. Když vyšlo slunce, nebyl ostrov nikde vidět a já nevěděl, jestli mám být šťastný, že jsem unikl, nebo smutný, že jsem opustil relativně bezpečné místo, kde mi téměř nic nechybělo.
Myšlenky mi ale přerušila velká výletní loď, proplouvající asi kilometr ode mě. Po dlouhém poskakování s veslem v ruce, si mě posádka všimla a natočila loď mým směrem. Byl jsem štěstím bez sebe z toho, že mě zachrání.
Asi tři sta metrů ode mě se loď ale zastavila. Motory běžely na plno, přesto stála na místě. Snad také nenarazila na nějaký útes. A pak se z moře vynořily obří chapadla a během minuty byla loď pod vodou. Pohltil ji Kraken. Nejstrašidelnější na tom ale bylo, že to všechno proběhlo v naprostém tichu. Čekal bych výkřiky posádky a pasažérů, možná i nějaké výstřely. Pokud tedy byl na lodi někdo z Alabamy. Přesto se neozval ani hlásek.