Kapitola 21
Dvanáctý den
Jakmile jsem se ráno probudil, hned jsem vyskočil z postele a šel si odbýt ranní hygienu. Chtěl jsem se rychle nasnídat a pak se hned pustit do stavby lodě. Byl jsem nadšený, že už se mi žaludek vrátil do normálu a že jsem vstal tak brzy ráno. Nadšení mi vydrželo několik minut, než jsem si na hodinkách všiml, že je už půl desáté.
Cože? Vždyť jsem prospal půl dne. Jak mám něco stihnout, když spím skoro až do oběda?
Při snídani, kterou jsem si po dlouhé době opravdu vychutnával, jsem si lámal hlavu, jak se naučit vstávat dřív, než mě kolem oběda vzbudí hlad. Žádné archaické natahovací budíky jsem zatím nikde nenašel a byla obrovská náhoda, že jsem měl vůbec hodinky. A cokoliv na elektřinu bylo na ostrově nepoužitelné. Během jídla jsem nic nevymyslel a po snídani jsem měl jinou práci. Odložil jsem to tedy na večer. Přišel čas začít se stavbou člunu.
Technickou dokumentaci ke člunu jsem už měl nastudovanou, ale pro jistotu jsem ji rychle ještě jednou prošel, abych při stavbě něco nepodělal. V manuálu jsem se dočetl, že se mi dostal do rukou model Atlantis s dvojitým hliníkovým dnem. To znělo dobře, protože díky pevnému dnu bych mohl do člunu naložit dostatek zásob. Nosnost měl 900 kilogramů, což je hmotnost sedmi realitních makléřů. Motor o výkonu 120 koní postačoval na plavbu rychlostí 100 kilometrů v hodině. Na rozbouřeném moři jsem čekal rychlost maximálně třetinovou.
Všechno to vypadalo docela dobře, až na celkovou hmotnost. Ta činila u prázdného člunu 195 kilogramů a nebylo vůbec myslitelné, že bych něco tak těžkého dokázal odnést k vodě, možná ani odtáhnout. I kdybych vypadal jako Rambo a člun unesl, s délkou přes 4 metry a šířkou 2 metry by člun fungoval jako slušná plachta a sotva bych ho zvednul, vítr by ho odnesl pryč.
Jediné možné řešení bylo složit člun na pláži, co nejblíže k moři, nebo přímo na moři. Také se tam na několika místech psalo o tom, že člun je určen na rybníky, jezera a mírnější řeky. Určitě jsem nikde neviděl zmínku o moři.
No, to se ještě uvidí.
Návod jsem měl prostudovaný od začátku do konce a bylo na čase pustit se do stavby. I když tou stavbou bylo myšleno jen složení několika dílů k sobě a jejich sešroubování. Celý postup měl asi dvacet kroků a byly natolik jednoduché, že by je mělo zvládnout i dítě. Za předpokladu, že dítě unese 40 kilogramů těžký lodní motor a několik dalších, směšně velkých dílů.
Před samotnou stavbou člunu jsem ale chtěl najít vhodné místo, kde ho nejen poskládám, ale kde bude moct nějakou dobu kotvit, než připravím všechny potřebné věci, k odplutí. Jedno místo jsem měl už vytipované ze své procházky po ostrově. Bylo to asi sto metrů západně od vraku lodi. Na jednom místě na pláži vzniknul uzounký záliv, na délku deset metrů a tři metry široký. Z jedné strany ho chránily kameny, vysoké kolem dvou metrů, druhá strana byla písčitá. Kdybych našel nějakou plachtu, mohl bych ji z těch kamenů natáhnout na druhou stranu zálivu a získat tak něco jako provizorní přístřešek.
Člun by tak byl chráněný před deštěm a já při jeho stavbě taky. Plachtu jsem zrovna žádnou neměl, ale bylo možné, že někde na mě čeká kontejner plný plachet všech barev a velikostí. Na to ale nebyl čas, takový kontejner hledat. Co jsem ale měl, to byly obrovské zásoby koberců a hliníkových profilů. Z hliníku by se dala vyrobit kostra a na ní položit koberce.
Plán byl jasný a mohl jsem se pustit do práce. Celý zbytek dopoledne jsem vytahoval z kontejneru a nosil k zálivu nejpevnější profily, které jsem našel. Kromě toho i dostatečnou zásobu kabelů a drátů, které jsem potřeboval ke svázání profilů a připevnění koberců. Koberce jsem chtěl nanosit až na konec, až bude kostra hotová. Také jsem je nechtěl nechávat zbytečně na dešti. Plné vody bych je nedokázal vytáhnout nahoru na hliníkovou konstrukci a bezpečně připevnit.
Kotvení profilů do země a jejich svazování mi trvalo až do večera. Neměl jsem žádnou pilu, kterou bych profily zkracoval do požadované délky. Proto na mnoha místech celou konstrukci přesahovaly místy hodně dlouhé kusy hliníku. Jinak to z dálky vypadalo jako kubistický skleník, který se opírá o stěnu z kamenů. Šikmá střecha končila zakopaná v písku a zatížená lávovými kameny. Přes hlavní nosníky jsem položil napříč hodně slabších profilů. Obával jsem se, že až koberce zmoknou, budou hodně těžké a chtěl jsem mít jistotu, že je kostra unese. Přidával jsem další kusy hliníku, dokud jsem nespotřeboval všechen materiál, který jsem nanosil.
Odnášel jsem do lodi nářadí a několikrát se zastavil, abych si prohlédnul svůj výtvor z dálky. Byl jsem spokojený. I když mě mrzelo, že jsem celý den strávil prací na přístřešku a na člun jsem ani nesáhnul. Ještě jsem se naposled vrátil k zálivu, abych odhadl množství koberců, které bude potřeba přinést a upevnit na kostru. Poznamenal jsem si rozměry a vrátil se na loď.
Už bylo na čase. Světla už ubývalo a já měl po celodenní práci hlad, jako dítě na odtučňovacím táboře. K večeři jsem si vzal velkou porci sucharů a sýra. Pokukoval jsem po konzervě s vepřovým masem, ale neměl jsem už takovou důvěru k masovým konzervám, jako dřív.
Jestli vlastním akcie nějakého výrobce masových konzerv, okamžitě po svém návratu domů je prodám.
Byla to ve výsledku docela dobrá večeře, obzvlášť když jsem přidal několik sklenic portského. V noci mě pronásledovaly podivné sny. Byly podivnější než obvykle a celou noc jsem se budil.
Když už jsem doopravdy usnul, zdálo se mi, že jsem chodil po ostrově se srolovaným kobercem na rameni a hledal přístřešek, který jsem postavil. Sice nepršelo, ale foukal silný vítr a já měl co dělat, aby mi koberec neodletěl. Přístřešek jsem zřetelně viděl několik desítek metrů před sebou, za vysokými kameny. Ale ať jsem přelezl kolik kamenů jsem chtěl, vůbec jsem se k němu nepřiblížil.
Nakonec jsem koberec s přehnanou opatrností položil na zem a rozvinul ho, že si udělám aspoň piknik. Uvnitř byla zase zamotaná Kleopatra. Tentokrát ale byla mladá a krásná a na sobě měla jen noční košili. A stejně jako poprvé, mi vynadala, že z toho houpání a přelézání kamenů má mořskou nemoc. Když skončila s nadávkami, svlékla si noční košili a nahá se vrhla do vln rozbouřeného moře. Stál jsem na pláži a nedokázal od ní odtrhnout pohled. Snad jsem doufal, že mě zavolá k sobě do moře. Nebo že ji sežere žralok.
Po několika minutách vyšla ven z moře, jako když se Venuše rodí z mořské pěny. Lehce se třásla zimou, ale noční košili nechala být, prošla kolem mě, jako kdybych tam ani nebyl, a opět se zabalila do koberce. Poslední, co jsem od ní slyšel, bylo, ať ji odnesu zpět domů. Bez poskakování a klopýtání. Poslušen jejímu rozkazu jsem popadl koberec a opatrným krokem jsem vykročil k přistavenému parníku, který ji měl odvést domů.
Tentokrát jsem měl dovoleno opustit ostrov s ní. Byl jsem rád, že odplouvám z ostrova, ale dokázal jsem myslet jen na to, co nesu v koberci a jak to vysvětlím doma rodičům. Na boku lodi jsem spatřil jméno Titanic a měl jsem silné nutkání koberec rozmotat a varovat Kleopatru, že jí bude bez noční košile zima, ať si vezme aspoň záchrannou vestu.