Kapitola 22

Třináctý den

  Ráno jsem se vzbudil asi v 9 hodin a znovu jsem si vynadal, že takhle pozdě vstávat nemůžu, pokud se chci z ostrova dostat dřív, než přijde zima.

Už jsem ale měl nápad, co s tím udělám. V kontejneru s elektronikou jsem našel několik telefonů a vybral z nich ten s nejlepší baterkou. Nepotřeboval jsem od telefonu vůbec nic, jen aby mu šel nastavit budík, a to umí všechny telefony. Nezajímala mě rychlost procesoru, ani velikost displeje. Nejdůležitější pro mě byla kapacita baterie, abych ho nemusel pořád nabíjet. Připojil jsem telefon do jednoho z notebooků a chvíli čekal, jestli se bude nabíjet i když je notebook vypnutý. Pak už jsem se o něj dál nestaral.

  Cítil jsem se plný sil a šel se umýt do moře. Mýdlo mi stále chybělo, ale snažil jsem se umýt co nejlépe alespoň mořskou vodou. Když už jsem nemusel šetřit dešťovkou, mohl jsem před osušením opláchnout všechnu sůl, která mi zůstala na kůži a ve vlasech z koupání v moři. Rychle jsem se oblékl, protože voda byla opravdu studená, a zdálo se, že i vzduch už se začal ochlazovat. Teplého oblečení jsem měl zatím dostatek, ale i tak jsem špinavé dával na hromadu, abych ho mohl vyprat a znovu nosit, kdyby došlo na nejhorší a čisté oblečení došlo.

Připravil jsem si bohatou snídani, protože jsem nevěděl, jestli budu mít čas na oběd. Skládala se z pěti kusů sucharů, kusu goudy a tuňákové konzervy. To byla jediná konzerva, kterou jsem se odvážil otevřít po svých nedávných problémech. K pití jsem si už automaticky připravoval ledovcovou vodu s whiskey. Alkoholu v ní bylo jen nepatrně a chutnala docela dobře.

  Jestli mě zastaví policie za řízení pod vlivem alkoholu, nechám se klidně odvézt do vězení.

Po snídani jsem se mohl hned dát do práce. V kontejneru s koberci jsem vybral dva kusy, které rozměry co nejvíc odpovídaly mým požadavkům na zakrytí střechy. Na šířku měly tři metry a na roli byla napsána délka pět metrů. Díky tomu, že byly smotané v rolích, šly jednoduše vytáhnout ven. Na zemi před kontejnerem jsem je rozmotal, abych se přesvědčil, jestli v nich opravdu není nikdo schovaný. Jestli chce někdo ven, ať si jde po svých. Když jsem si byl jistý, že jsou to opravdu jen koberce a uvnitř mě nečeká žádné překvapení, trochu zklamaně jsem je opět smotal a svázal, aby se při přenášení nerozmotaly.

  Je to škoda. Kdyby vypadala jako v tom snu, určitě bych ji z ostrova nevykopnul.

  Měl jsem utkvělou představu, že musím oba koberce odnést najednou, každý na jednom rameni. Ani nevím proč, možná jsem to někde viděl a přišlo mi to hustý, tak jsem to chtěl taky zkusit. Moc mi to ale nešlo.

Vlastně mi to nešlo vůbec. Koberce ani nebyly tak těžké, ale vždy když jsem s jedním na rameni zkoušel uchopit druhý a dát ho taky na rameno, jeden z nich mi spadnul.

  Bylo to trapné, ale čím víc se mi nedařilo, tím větší jsem měl potřebu dokázat, že se mi to povede. Když mi koberec spadl asi podvacáté, zkontroloval jsem na hodinkách čas, a protože mi všechny ty marné pokusy zabraly už deset minut, vzdal jsem to a odnesl jeden koberec po druhém.

Moje babička říkávala, když jsem byl malý, že co není v hlavě, musí být v nohách. Tak jsem se do lodi vrátil ještě jednou, protože jsem si při druhé cestě zapomněl vzít brašnu s nářadím a svačinou.

  To je jak nějaký orientační běh s plnou polní.

Měl jsem už připravené všechno potřebné a mohl se pustit do práce. Kostra přístřešku stála v pořádku přesně tam, kde jsem ji předchozího dne dokončil, což mě potěšilo a dalo mi jistou naději, že bude stát i když ho zatížím těmi koberci. Rozmotal jsem první a vymýšlel, jak ho vytáhnu nahoru. Zkoušel jsem různě tahat koberec po kostře, ale vždy když jsem jednu část horko těžko dostal nahoru, přesunul jsem se k druhé straně a tím jsem ho zase shodil.

  Přece mě neporazí blbej koberec.

  Přestal jsem s marnými pokusy, abych hliníkovou kostru nepoškodil a na chvíli se zamyslel. Stál jsem na dešti a upíral pohled na stavbu. V duchu jsem promýšlel všechny možné způsoby, až jsem vybral asi jediný uskutečnitelný.

Smotal jsem koberec opět do role a opřel ji o ten velký kámen, který tvořil jednu stranu přístřešku. Pomocí několika menších kamenů, které jsem naskládal na sebe, jsem vyrobil obstojné schody a vyšplhal po nich na ten kámen. Pak už jen stačilo nahoru vytáhnout roli a rozmotat ji po hliníkové kostře dolů. Celý postup jsem opakoval i pro druhou roli a během hodiny jsem měl oba koberce položené a srovnané tak, jak jsem si představoval. Hliníková kostra trochu skřípala pod tíhou koberců, ale jinak se vše zdálo v pořádku. Rozmotané koberce během několika minut nasákly další vodu a ztěžkly možná o několik desítek kilogramů a já se mohl jen modlit, aby to všechno vydrželo.

  Hurá, postavil jsem svůj první dům.

Na oslavy bylo ale ještě brzo. Vítr od moře začal sílit, a přestože byly koberce už hodně mokré, stejně je lehce zvedal. Nechtěl jsem riskovat, že zafouká víc a střechu mi odnese, tak jsem ji musel připevnit.

  Co kdyby přišel vlk a chtěl mi odfouknout domeček.

Přivazoval jsem koberce ke kostře pomocí stahovacích pásků, které jsem našel v kontejneru s hliníkovými profily. Pravděpodobně je tam někdo zapomněl při nakládání, ale já si nestěžoval.

  Tam, kde to bylo potřeba, jsem do koberců dělal díry nabroušeným špičatým kusem plastu. Byla to těžká práce, protože plast nebyl o moc tvrdší, než koberec a ani nešel moc dobře nabrousit. A když už jsem díru udělal, vyteklo na mě skrz ni trochu vody, která se tam zachytila. Než jsem dokončil uvazování, byl jsem promočený až na kůži.

Když jsem měl hotovo, ještě jednou jsem zkontroloval ukotvení kovové kostry a kde se mi to zdálo nedostatečné, ještě jsem dané místo svázal nebo zatížil kameny.

Když jsem byl spokojený s pevností konstrukce a uchycením koberců, několik minut jsem jen stál před přístřeškem a prohlížel si výsledek. Květinový vzor moc neladil s téměř mimozemským vzhledem sopečného ostrova. Zklamaně jsem si uvědomil, že i volba barvy je nešťastná, protože to z dálky vypadalo jako úspěšný pokus o zamaskování podivně stavěné boudy. Barvu jsem si ale vybírat nemohl.

  Dokud nepřijde další tornádo, měl by přístřešek vydržet.

S hotovým přístřeškem přišla řada na člun. Jako první jsem pod střechu odnosil menší části. Motor jsem zatím nechal v kontejneru, protože jsem ho chtěl složit a vyzkoušet v pohodlí a bezpečí nákladového prostoru. Motor měl přijít na loď až jako poslední i podle návodu a já pro jednou neměl v úmyslu se jím neřídit.

  Tenhle člun je možná moje jediná šance na cestu domů, tak to nesmím podělat.

Trup člunu byl vyrobený z uhlíkového vlákna a vážil jen 15 kilogramů.  Nemohl jsem tomu uvěřit, že je tak lehký a musel jsem to zkusit.  

  To je jen o trochu víc než můj první notebook.

Zabalený byl ve velké dřevěné krabici, která zabírala odhadem třetinu plochy kontejneru. Opatrně jsem ho vybalil a dával pozor, abych nepoškodil ani bednu.

  Jestli se se člunem něco stane, odpluju odtud klidně i v té bedně.

  Když jsem člun zvedl nad hlavu a otočil ho dnem vzhůru, držel se docela jednoduše a zároveň fungoval jako deštník. Uprostřed byly dva úchyty pro ruce, vyrobené asi pro tento účel. Na nic jsem nečekal a odnesl jsem člun rovnou do přístavu.

V nákladovém prostoru jsem ho udržel bez problémů, ale když jsem se dostal ven, kde foukal vítr, už to nebylo tak jednoduché. Připadal jsem si jako plachetnice a než jsem došel k přístavu, několikrát jsem ztratil rovnováhu a málem člun pustil. Nakonec jsem ho ale úspěšně donesl až pod střechu a tam ho, správnou stranou dolů, položil do vody.

  Ještě se mi nepodařilo vysledovat pravidla přílivu a odlivu, ale bál jsem se, aby mi při odlivu člun neodplaval. Pro jistotu jsem ho na čtyřech místech přivázal k těm největším kamenům, co byly poblíž. Původně jsem chtěl člun přivázat ke kostře přístřešku, ale pak jsem si představil, jak přijde silný vítr a přístřešek odnese i s mým jediným člunem. Tu představu jsem po zbytek dne nedokázal vyhnat z hlavy, i když byl člun přivázaný ke skále.

Spokojen s tím, co se mi zatím povedlo, jsem si udělal na chvíli přestávku a jen sledoval člun a přístřešek. Člun se klidně pohupoval na hladině miniaturního přístavu a já měl pocit, že stačí jen nasednout a budu zachráněn. Zkusmo jsem do člunu nastoupil a hned jsem se s lodí převrhnul. Válel jsem se ve studené mořské vodě a člun se dál pohupoval na vlnách.

  Jen počkej.

Pochopil jsem, i když trochu pozdě, že před dalším pokusem budu muset nejdřív člun zatížit, aby byl stabilní. Ale ze všeho nejdřív jsem se potřeboval převléknout. Kdybych zůstal v mokrých šatech, asi bych brzo umřel na rýmu. Vrátil jsem se do lodi pro suché oblečení a alespoň jsem se nemusel obtěžovat s deštníkem. Když jsem se převlékl, využil jsem příležitost a snědl jsem jídlo, které jsem si ráno připravil k obědu.

  Teprve poté jsem se vrátil ke člunu, který, jak jsem s potěšením zjistil, byl stále na svém místě. Díky odlivu klesla hladina moře asi o dvacet centimetrů a člun tak ležel na písčitém dně. Žádné nebezpečí mu nehrozilo a já mohl alespoň pokračovat s montáží bez obav, že zase skončím ve vodě.

Připevnil jsem podlahu, držák na motor a na vesla. Sešroubováním několika dílů vznikl na přídi prostor o rozměrech cestovního kufru, kam jsem si mohl uložit zásoby jídla a pití. Loď měla i stěžeň, ale ten jsem nepoužil, protože plachtu jsem nikde nenašel. Moc mi to ale nevadilo, protože jsem měl benzínový motor a dostatek paliva.

  A pokud někde seženu jehlu a niť, můžu si plachtu ušít z plátěných sukní, kterých je v kontejneru spousta.

  Přestože bych dokázal plachtu vyrobit, neplánoval jsem se do toho pouštět, protože mě plachtění vůbec nelákalo. Má jediná zkušenost s plachtěním byla v klidné zátoce v San Franciscu, a kromě toho, že to byla hrozná nuda, jsem se už po půl hodině převrátil. Vzhledem k podmínkám, které panovaly v okolí ostrova, jsem si byl jistý, že by to byla jistá sebevražda.

I když jsem vynechal montáž stěžně, zabraly mi všechny práce na člunu celý den. Byl už večer a světla rychle ubývalo. Nechtělo se mi člun opouštět a nechávat bez dozoru, ale neměl jsem žádný racionální důvod, abych tam zůstával, tak jsem jen několikrát zkontroloval, že je dostatečně přivázaný a nikam neodplave. Pak jsem už posbíral všechno nářadí a vydal se do lodi.

   Vzal jsem to ale oklikou, přes vrak letadla, s úmyslem odnést si nějaký benzín na zkoušku motoru. A až bude vše hotové, i na první plavbu ve člunu. V dokumentaci ke jsem se už dříve dočetl, že nádrž motoru má objem 10 litrů. V batohu jsem měl několik lahví od pití, což by mělo na otestování motoru stačit.

  Letadlo bylo stále na svém místě a přes všechny moje obavy bylo pořád napasované do jediného stromu na ostrově. Nikam nespadlo ani neodletělo. Ani se nezměnilo na robota s trapným jménem.

Vyšplhal jsem se dovnitř, což s brašnou plnou nářadí a prázdných lahví nebylo nic jednoduchého.

  Jak asi polezu dolů, když budu mít ještě ten benzín?

Odkryl jsem znovu nádrž a po krátkém hledání našel hadičku, co vedla z nádrže do motoru. Chtěl jsem ji přeříznout a nechat benzín natéct do lahví, ale neměl jsem nůž, který by dokázal tuhou palivovou hadici rozříznout. Naštěstí to ani nebylo potřeba, protože jsem na hadici našel ventil, kterým šlo nádrž vypustit, v mém případě do připravených lahví. V klidu jsem tedy naplnil všechny láhve od pití a měl jsem hotovo.

  Zbylo mi několik metrů drátu, který jsem měl připravený na přivazování koberců, a na něm jsem batoh spustil opatrně na zem. Nechtěl jsem riskovat cestu z letadla dolů s těžkým batohem na zádech.

Když jsem lezl dolů ze stromu, už jsem téměř neviděl, kam šlapu a než jsem se vrátil do lodi, byla už úplná tma. Tam mi na cestu svítili trpaslíci na solární pohon, takže jsem bez problémů našel rampu a dostal se dovnitř.

Lahve s benzínem jsem odložil na bezpečné místo, mimo dosah dětí.

  Proč jsou to vždycky jenom děti? Co třeba benzín a naštvaný bývalý zaměstnanec? To je hotové inferno. Bezpečnější je pak schovat na suchém místě toho zaměstnance.

  K večeři jsem se snažil připravit něco jiného než obvykle. Pokud možno něco svátečního, protože jsem se blížil dokončení člunu a potenciálně opuštění ostrova. Ale jediné trochu nóbl, co jsem našel, bylo sušené hovězí a kaviár. Kaviár jím pořád, tak jsem asi hodinu žvýkal sušené hovězí. Sice mě z toho bolely žvýkací svaly, ale byla to příjemná změna oproti sucharům a nakládaným tresčím játrům. Jen jsem si nebyl úplně jistý, jak to prospěje mému ne úplně fungujícímu trávení.

Několik minut po jídle se vybil poslední solární trpaslík a ocitnul jsem se v úplné tmě. Hvězdy možná někde svítily, ale přes husté mraky neprošlo do nákladového prostoru vůbec žádné světlo. Přes mraky a trup lodi, abych byl přesný.

  Je čas jít spát, zítra mě čeká zkouška motoru a jeho montáž na člun. Pak možná udělám zkušební plavbu kolem ostrova. A pokud všechno půjde dobře, mohla by tohle být jedna z mých posledních nocí tady na ostrově.

Převlékl jsem se do pohodlnějšího oblečení na spaní, i když v té tmě bych na sobě mohl mít převlek Batmana a nepoznal bych to. Snažil jsem se usnout, ale dlouho se mi to nedařilo. Myslel jsem na spoustu věcí, které budu muset připravit před odplutím a zároveň mi bylo jasné, že určitě na něco z toho zapomenu.

  Po nějaké době jsem usnul a zdálo se mi, že jsem si na ostrově zařídil zahrádku se zeleninou. Každý den jsem poctivě zaléval malé rostlinky, ale vůbec nerostly. To mě ale neodradilo a pokračoval jsem ve své péči stále dál. Skoro jako bych neměl po celý den nic jiného na práci než se starat a záhony zeleniny.

Tak to pokračovalo několik dní, aniž by došlo k nějaké změně. Když už mi jednoho dne došla trpělivost a vzal jsem lopatu, že rostliny vykopu, ukázalo se, že konečně povyrostly a čeká mě bohatá úroda. Chtěl jsem to oslavit a přišlo mi jako dobrý nápad udělat ohňostroj. Někdo mě ale předběhl a místo ohňostroje vybuchla na ostrově sopka a začala chrlit kameny a lávu. A taky spousty kouře a popela.

  Zelenina najednou rostla přímo před očima a potřebovala zalévat. Hodně zalévat. Já ale nestíhal běhat s konví pro vodu, protože jsem při tom zaléval i proud lávy, který se nezadržitelně blížil k zahrádce.

Počítal jsem každou konev s vodou, kterou jsem na lávu vylil, zdánlivě bez účinku. U čísla 68 jsem skončil. Jen metr od záhonu láva ztuhla a dál už netekla. I ta sopka se uklidnila. Skoro jako kdybych tím zaléváním uhasil i sopku.

Rostliny konečně mohly vyrůst a dát své plody. A také prozradit, co jsou zač. Těšil jsem se na ředkvičky a mrkve, možná i kedlubny. Místo toho jsem vypěstoval kapustu.

Plné pole růžičkové kapusty.

Další kapitola