Kapitola 23
Čtrnáctý den
Hned od rána, samozřejmě po kvalitní snídani, jsem se věnoval manuálu ke člunu, konkrétně části týkající se spalovacího motoru.
Technickou dokumentaci jsem znal snad už nazpaměť. Věděl jsem, kolik motor váží, jaký má výkon, jak velká je nádrž a jaká je spotřeba. To byl ale údaj, který jsem musel brát s dostatečnou rezervou. V údajích o spotřebě byly tři hodnoty, odstupňované podle cestovní rychlosti a neudávala se ve vztahu k uraženým kilometrům, ale k době provozu. Z dokumentace jsem vyčetl, že při nejvyšší rychlosti, která na klidné hladině dosahovala 100 kilometrů za hodinu, měl motor spotřebu kolem 8 litrů za hodinu.
Já ale musel počítat s horšími podmínkami, takže jsem vycházel z pesimistického scénáře, kdy cestovní rychlost omezím na 60 kilometrů za hodinu a díky vlnám bude spotřeba spíše 10 litrů za hodinu. V letadle jsem měl odhadem 40 litrů benzínu, což mi dávalo maximální dosah 240 kilometrů, za předpokladu, že bych dokázal plout rovně. Když jsem odečetl spotřebu paliva na testování, zbylo mi nějakých 200 kilometrů. To není málo, ale Tichý oceán je velký a 200 kilometrů se v něm hravě ztratí a můžete uplout i tisíc kilometrů, bez toho že byste potkali nějaký ostrov, nebo jinou loď. A ještě mnohem víc, než narazíte na slušnou restauraci.
Musel jsem tedy počítat s tím, že benzín z letadla mi na cestu stačit nebude. Čas na míchání vlastního paliva určitě přijde, ale prozatím to mohlo počkat, než vyzkouším, jak se člun chová na moři.
Konečně jsem se odhodlal rozbalit krabici s motorem. Byla opravdu těžká a měl jsem obavy, jak ho odnesu až k lodi. Mohl jsem jen doufat, že i krabice je těžká a když motor vyndám, trochu se mi ulehčí. V krabici jsem našel motor a oddychl jsem si, že byl kompletní a nemusel jsem nic sestavovat. Bylo jen potřeba připojit lodní šroub. V krabici byly opět nějaké materiály, a několik šroubů pro připevnění motoru ke kostře člunu. Nic moc, co by mohlo odlehčit náklad, který ponesu v dešti k přístavu, ale nedalo se nic dělat. Poslední věc v krabici byla plechovka s motorovým olejem.
Když jsem ji uviděl, polil mě studený pot. Vůbec mě nenapadlo, že bych do motoru měl lít olej. O tohle se doma vždycky staral někdo jiný. Kdybych plechovku nenašel v krabici s motorem, prostě bych nalil do nádrže benzín a vyrazil na moře. Nedokázal jsem odhadnout, jak daleko bych s člunem doplul, ale moc daleko by to nebylo.
Nějaká taková kravina mě tu bude stát život.
Ač nerad, ale zjišťoval jsem, jak málo toho o některých věcech vím a začínalo mě to vážně znepokojovat. Zkusil jsem si sám sebe představit ve stejné situaci, ale na jiném místě. Po chvíli jsem toho ale radši nechal, bylo to moc strašidelné. Bez věcí, které jsem měl z kontejnerů bych nedokázal přežít na žádném ostrově, ani kdyby to byl Madagaskar.
Po tomhle probuzení jsem ještě jednou a mnohem pečlivěji prostudoval celou dokumentaci a manuál ke člunu a motoru. A opravdu jsem na několika místech narazil na intervaly výměny oleje, dokonce i na nákres, jak se odstraňuje starý a doplňuje nový. Kromě toho jsem až moc často narážel na větu, která se tam pořád opakovala. Sdělení bylo jasné: člun je vhodný na jezero, nebo na řeku. Ale ne na moře.
Když jsem dočetl dokumentaci, bylo už odpoledne, ale stále byl čas připevnit motor ke člunu. Povzbuzen novými znalostmi jsem se vydal k přístavu, abych člun dokončil, než zase všechno zapomenu. Plechovku s olejem jsem schoval v lodi, ale až poté, co jsem správné množství nalil do motoru.
Sice jsem byl plný vědomostí a odhodlání, ale motor byl plný železa a překvapivě těžký. Zabalil jsem ho do kusu igelitu, aby po cestě moc nezmokl a nesl jsem ho opatrně ke člunu. Šel jsem pomalu a vždy po několika desítkách metrů jsem musel zastavit. Motor byl těžký a nechtěl jsem riskovat, že mi z mokrých prstů vypadne. Igelit správnému držení také nepomáhal a když mi motor téměř spadnul na kamenitou zem, naštval jsem se a igelit dal pryč. Nacpal jsem ho do batohu, přece ho nenechám válet na pláži. Když jsem mohl motor pořádně chytit, nesl se hned mnohem lépe.
Na co jsem myslel, vždyť je to motor na člun, tomu trocha deště vadit nemůže.
Motor jsem opřel o rameno a oběma rukama pevně objal hřídel, vedoucí k lodnímu šroubu. Získal jsem tak dostatečně pevný úchop a nemusel zastavovat. Vítr mi téměř hned strhnul kapuci z hlavy, ale já zastavovat nechtěl. Prolézal jsem mezi kameny a obcházel i ty trochu větší, abych na nějakém neuklouzl. Tím se cesta ke kotvišti prodloužila a když jsem pokládal motor vedle člunu, pod střechou z koberců, byl jsem celý zmrzlý a promočený.
Usazení motoru na rám člunu a jeho přimontování už proběhlo bez dalších problémů, i když mi to zabralo víc času, než jsem čekal. Po dalších dvou hodinách jsem člun dokončil. Motor byl přišroubovaný a všechna ovládací táhla byla připojená na svá místa. Těšil jsem se na zkušební plavbu, ale bylo pozdě odpoledne a nechtěl jsem nic uspěchat. Sbalil jsem tedy všechno nářadí, posbíral všechny věci, co mi zbyly a vrátil jsem se do lodi.
Večeře probíhala v povznesené náladě. Poprvé za ty dva týdny, co jsem strávil na ostrově, jsem měl alespoň nějakou naději, že se vrátím domů. I když jsem se domů těšil, nic mi na ostrově vlastně nechybělo. Začal jsem srovnávat svůj život na ostrově s životem doma a vycházel mi z toho nelichotivý závěr. Na ostrově mi chybělo hodně věcí každodenního života, teplou vodou počínaje a lékařskou péčí konče, měl jsem ale svým způsobem dostatečné pohodlí. Kontakt s ostatními lidmi mi nechyběl tak hodně, jak by mohl někdo čekat. S letadlem jsem havaroval před dvěma týdny, přesto jsem měl jsem pocit, že na opuštěném ostrově jsem svým způsobem žil už dřív.
Když jsem se vrátil do reality a přestal filozofovat, byla už venku tma. Trpaslíci vydávali slabou ale uklidňující záři, déšť dopadal stále ve velkých kapkách, a na kovovém trupu obří lodě vydával zvuk, který jsem se už naučil ignorovat. Když jsem se ale pozorně zaposlouchal, znělo mi to jako nějaká symfonie. Monotónní zvuk kapek, dopadajících na trup lodi byl narušován poryvy větru a šploucháním příboje. Podprahově jsem si ve spánku na tento zvuk asi zvykl a když jsem se do něho zaposlouchal, neskutečně mě to uklidňovalo. Věděl jsem, že dříve nebo později mě to uspí, a protože jsem za sebou měl úspěšný den, mohl jsem s klidným svědomím jít spát. Objektivně hodnoceno jsem jen přimontoval motor do člunu, ale na mé cestě za záchranou to byl významný milník. V podobných úvahách jsem pokračoval ještě dlouho do noci, tentokrát v horizontální poloze, než jsem tvrdě usnul.
Ve snu jsem byl v otevřené krajině, na zamrzlém jezeře. Krajinu pokrývala nedotčená vrstva čerstvě napadaného sněhu a při pohledu do dáli nebylo možné rozeznat, kde končí obzor a kde začíná obloha. Stál jsem na břehu nedozírné zmrzlé vodní masy a za sebou jsem měl nekonečnou sněhovou pláň. Rozhlížel jsem se kolem dokola a váhal, co udělat. Měl jsem nevysvětlitelné nutkání někam vyrazit. Nevěděl jsem kam a ani za čím. Za mnou byla bezpečná, ale prázdná a nudná plocha země, schovaná pod vrstvou sněhu. A přede mnou zmrzlá hladina jezera. Slibná a plná dobrodružství, ale nebezpečná.
Stále jsem nerozhodně postával na místě a pocit, že bych měl zmizet, pořád sílil, až byl téměř nesnesitelný. Zavřel jsem oči a vyběhl nějakým náhodným směrem. Sníh byl hluboký asi dvacet centimetrů a připadalo mi, že se spíš vleču, než běžím. Takto jsem urazil možná několik set metrů, když jsem se odvážil otevřít oči. Hned jsem poznal, že jsem na zamrzlé vodní ploše. Oddechl jsem si, protože jsem celou dobu chtěl jít na jezero. Všude kolem mě byla jen zmrzlá a zasněžená vodní plocha. Nikde jsem ale neviděl svoje stopy. Nevěděl jsem kudy jsem přišel a kam bych měl jít dál.
Zdálo se, že na směru nezáleží, tak jsem se vydal směrem, kterým jsem se zrovna díval a pomalým krokem jsem se ubíral dopředu. Nevěděl jsem, kam jdu, tak nemělo smysl spěchat.
Po několika minutách monotónní chůze se za mnou začaly ozývat praskavé zvuky. Když jsem otočil, nic jsem neviděl. Po chvíli se zvuk ozval znova a opět přímo za mnou. A pořád jsem nic neviděl.
Znovu jsem se rozběhl a zvuk zesílil. Znělo to, jako kdyby za mnou praskal led, ale neměl jsem odvahu se ohlédnout.