Kapitola 24

Patnáctý den

  Probudil jsem se celý zpocený a několik vteřin mi trvalo, než jsem se vrátil do reality a uvědomil si, kde jsem. Srdce mi bušilo, jako kdybych po tom zamrzlém jezeře utíkal doopravdy.

  Ještě pár takových snů a začnou mi docházet zásoby alkoholu.

Opustil jsem ložnici a šel se přesvědčit, že je vše při starém a venku prší. Pokud jsem to dokázal posoudit, déšť nebyl tak hustý, jako v posledních dnech a za jiných okolností, by se to dalo nazvat vlahým letním deštíkem.

  Pokud bych seděl pod střechou v golfovém klubu a popíjel Martini. Tady je to ale podělanej déšť, co nechce skončit.

  Začínal můj patnáctý den na ostrově a měl jsem v úmyslu postarat se o to, aby byl jedním z posledních. Po obvyklé ranní rutině (snídaně, očista a větší očista), následované výběrem oblečení pro nový den, jsem byl připraven na všechno, co mě čeká.

Můj TODO list, který jsem už několik dní neupravoval, byl směšně jednoduchý:

• Otestovat člun

Jen tenhle jeden bod, vážně to bylo tak jednoduché. Po intenzivním studiu dokumentace jsem měl docela dobrou představu, co mě čeká. Ten pocit mě ale opustil, když jsem se koupal v moři a vlny se mnou pohazovaly ze strany na stranu. Než jsem se nasnídal a oblékl, zdálo se, že se vítr zklidnil, a i když pršelo, podmínky pro první plavbu byly dobré. S několika litry paliva ve skleněných lahvích jsem se vydal k přístavu. Vůbec poprvé mě napadlo, jestli třeba člun neodnesl odliv, nebo se ve větru nezbortil přístřešek a nerozdrtil člun. Než jsem se začal dostatečně stresovat, došel jsem ke člunu, který byl stejně jako přístřešek v pořádku a pohupoval se ve vlnách.

Nalil jsem do nádrže benzín a kontroloval motor i člun, jestli je všechno v pořádku a na něco jsem nezapomněl.

  Asi bych se měl uklidnit, dělám podrobnější předletovou kontrolu než u letadla.

  Když jsem se přesvědčil, že je vše, jak má být, odvázal jsem loď a kus jsem ji odtlačil do hlubší vody, abych nezničil šroub, až nastartuje motor. Teprve pak jsem do ní nastoupil, a i když se lehce nakláněla, už jsem byl připravený a neměl jsem problémy s udržením rovnováhy. Pomocí vesel jsem dopravil člun asi deset metrů od břehu a mohl jsem zkusit nastartovat motor.

Byl to první start a postupoval jsem tedy pečlivě podle příručky. Nastavil jsem plyn do startovací polohy, zapnul zapalování a dal sytič. Několikrát jsem zatáhl za startovací šňůru. Nic se nestalo, ale s tím jsem počítal. Pokračoval jsem v tahání za šňůru a při šestém pokusu jsem úplně zapomněl, že jsem na člunu a zatáhnul jsem tak silně, až jsem ztratil rovnováhu. Než jsem pochopil, co se se mnou děje, byl jsem ve studené mořské vodě.

Kdyby někdo dělal výzkum, jak rychle se člověk dokáže dostat zpět do člunu, potom, co z něho vypadl, určitě bych měl rekord. Hodně mi v tom pomohla ledová voda, ale ještě víc to, že zrovna když jsem se ocitl ve vodě, motor několikrát zakašlal a zdálo se, že nastartoval. Vylekal jsem se, že mi člun odpluje a během několika vteřin jsem byl zase uvnitř. Motor naštěstí nenastartoval, ale tentokrát jsem věděl, co dělat. Vypnul jsem sytič a zkusil to znova. S dalším zatažením za startovací šňůru motor naskočil a po několika vteřinách nejistého běhu se otáčky ustálily a motor hladce běžel.

  „Hurá!“

Tohle byl opravdu vhodný okamžik pro vítězné zvolání a nepodcenil jsem ani intonaci ani hlasitost. Měl jsem pocit, že je to tak nahlas, že mě bylo slyšet až za obzorem a někdo pro mě přijede.

  I když jsem to neplánoval, vyrážel jsem na testovací plavbu na konci přílivu a voda byla vysoko. Nemusel jsem se tedy obávat kamenů a útesů kolem ostrova. Něco málo jsem o přílivu a odlivu věděl, ale přesné časy střídání a trvání přílivu a odlivu jsem neznal. A trochu hloupě jsem si uvědomil, že po patnácti dnech na ostrově byl mohl mít podobné věci vypozorované.

  Pro ty, koho to zajímá, tady je trocha teorie o přílivu a odlivu:

Příliv a odliv jsou projevy slapových jevů. Slapové jevy způsobuje Slunce a Měsíc svojí gravitací. Svůj vliv na to má i odstředivá síla způsobená rotací země. Díky všem těmto vlivů se hodně zjednodušeně po planetě pohybují dvě přílivové vlny na odvrácené a přivrácené straně k Měsíci. Vlny se po Zemi pohybují s frekvencí přibližně 12 a půl hodiny. Interval mezi odlivem a přílivem na jednom místě na planetě je tedy kolem 6 hodin.

I tak jsem tušil, že bych měl mít několik hodin čas, než přijde odliv a nižší hladina moře by mi mohla dělat problémy při návratu do přístavu. Kdyby k tomu došlo, počítal jsem s tím, že člun je tak lehký, že bych ho dokázal nad případné překážky nadzvednout a odtáhnout do bezpečí přístavu.

  Pln optimismu a dobré nálady jsem vyrazil na moře. Tu část ostrova a jeho pobřeží jsem docela dobře znal, protože jsem se tam téměř každé ráno koupal. Bez problémů jsem se vyhnul kamenům a útesům a vyplul jsem do hlubších vod, asi na vzdálenost 100 metrů od pobřeží a prohlížel jsem si ztroskotanou loď.

I z této vzdálenosti byla Green Dawn obrovská a zakrývala téměř celý ostrov. Vlastně se mi zdála ještě větší než kdy dřív, protože jsem ji poprvé viděl z dálky a celou. V rámci testování člunu jsem měl v plánu udělat kolečko kolem ostrova, abych si osvojil ovládání. Také jsem předpokládal, že pokud dokážu plout po kruhové dráze kolem ostrova, mohl bych určit cestovní rychlost a odhadnout spotřebu motoru. To ale mohlo fungovat jen v případě, že se mi podaří udržet kruhovou dráhu, správně odhadnu rozměry ostrova a moji vzdálenost od pobřeží.

  Ale vzhledem ke všem těm odhadům můžu spotřebu rovnou určit pohledem do moře a spočítáním ryb které plavou stejným směrem jako já.

Rozhlížel jsem se kolem sebe, ve snaze zahlédnout nějaký další ostrov, nebo jinou loď. Moc šancí jsem tomu ale nedával. Už několikrát jsem byl na vrcholu sopky, odkud byl mnohem lepší rozhled a nic jsem neviděl. Člun se lehce řídil a já měl brzy pocit, že jsem si ovládání osvojil. Ohromně mě to bavilo a rozhodl jsem se trochu toho benzínu obětovat. Plul jsem dál a pomalu se objevoval ostrov, do té doby schovaný za vrakem lodi. Takhle z dálky nevypadal nic moc, jen holá skála a snadno rozeznatelný tvar sopky.

  Není nic moc ani zblízka, ale poslední dva týdny je to můj domov, takže proč si stěžovat.

  Po několika dalších minutách (úplně jsem ztratil pojem o čase a hodinky jsem si nevzal. Což mimo jiné dost nabouralo můj plán určit cestovní rychlost) jsem měl za sebou asi třetinu dráhy, po které jsem chtěl ostrov obeplout. Dokonce jsem zahlédl i osamělý strom, na kterém skončilo moje letadlo. Z té dálky vůbec jako letadlo nevypadalo. Spíš jako velký doutník, který někdo zapomněl dokouřit.

Ze zamyšlení mě vytrhlo šplouchnutí vody, o něco hlasitější, než by mělo být. Začal jsem opět sledovat moře a všiml jsem si, že už není zdaleka tak klidné, jako na začátku cesty. Už jsem cítil, jak se člun začíná pohupovat na vlnách.

  Změnilo se tak rychle počasí, nebo jsem se dostal mimo závětrnou stranu tvořenou ostrovem a lodí?

To jsem nevěděl a ani to v ten okamžik nebylo důležité. Důležité byly ty vlny, které se mnou houpaly nahoru a dolů a ze strany na stranu. Připadal jsem si jako na špatné horské dráze a nejraději bych si vystoupil. Vlny se stále zvětšovaly a mě začínalo být dost divně.

  Sakra, co když je to mořská nemoc? Nikdy jsem na tak malém člunu po moři neplul a většinou se mi dělalo špatně už při sledování kruhů na hladině rybníka.

  Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve známý pocit v krku, značící přicházející společenskou pohromu a během několika vteřin jsem se znovu setkal se svojí snídaní. Vlastně se s ní setkala hlavně voda na levoboku a trochu i moje tričko, když jsem nebyl dost rychlý.

Poté co jsem nakrmil ryby, přišel čas začít řešit nastalou situaci. Měl jsem vlastně jen dvě možnosti. Otočit to a stejnou cestou se vydat zpět. A doufat, že se dostanu do závětří za lodí a moře tam bude klidnější. Nebo na to šlápnout a pokračovat delší trasou a neznámými vodami kolem ostrova.

  Nevěděl jsem, co mě čeká a jak se může počasí během plavby ještě zhoršit. Otočil jsem tedy člun na zpáteční cestu a vracel se víceméně stejnou cestou zpět ke svému přístavu. Bylo mi trochu trapně, když jsem při prvním náznaku problémů otáčel loď a vracel se do bezpečí přístavu. Nemělo ale smysl zbytečně riskovat život a ještě hůř, možná jediný člun, který jsem měl k dispozici.

Vítr ještě o něco zesílil a s ním přišly i větší vlny. Myslel jsem, že když popluju rozumně pomalu, nebude to houpání tak hrozné, ale popravdě jsem vůbec nevěděl, co dělám. Kdybych měl na člunu stěžeň a na něm plachtu, už by byla roztrhaná nebo člun převrácený dnem vzhůru. Už jsem ani neměl co zvracet, ale žaludek na to měl jiný názor. Několikrát jsem ještě vyzkoušel dávicí reflex, ale tohle krmení rybám už moc nechutnalo.

S každou vlnou, která narazila do člunu, jsem si sliboval, že brzo dopluju do závětří za lodí a moře tam bude klidnější a vlny menší. Nic takového se ale nestalo a místo toho jsem si připadal jako ve ždímačce. A byl jsem podle toho také i mokrý. Hořce jsem musel přiznat, že je to poprvé, co mi nevadí, jak hodně na ostrově prší. Vlny, narážející na kompozitní trup člunu, dodávaly dostatečné množství vodní tříště, abych byl už dávno promočený i na té nejlépe schované části těla.

  Smutně jsem sledoval vlny a zdálo se, že se vítr otočil a foukal z opačného směru. Proto loď neposkytovala žádnou ochranu, a naopak kdybych pokračoval v původním směru, byl bych schovaný za ostrovem a pravděpodobně v bezpečí.

  Smůla. Teď už to ale otáčet nebudu.

Přestal jsem sledovat čas a veškerou pozornost jsem věnoval moři a vlnám, a útesům, ke kterým jsem se blížil. Nevím tedy, jak dlouho mi to trvalo, ale dorazil jsem do místa, kde jsem vyplul na moře.

  Čekala mě nejnáročnější část plavby. Musel jsem člun navést nebezpečným úsekem až do přístavu a pokud možno do ničeho nenarazit. Příliv schoval některé útesy a veliké kameny, které mi stály v cestě, ale ty největší byly stále nad hladinou a mohl jsem se s jejich pomocí orientovat. Měl jsem docela jasnou představu, kudy bych měl plout, abych se dostal bezpečně do přístavu. Otázka byla, jestli mi to k něčemu bude. Vítr stále sílil, ale já se blížil ke svému přístavu, kde bych měl být i se člunem v bezpečí.

Nepříjemný déšť jsem téměř nevnímal, jak jsem se soustředil na řízení lodi. Přesto mě napadlo, že bych měl před další plavbou udělat nad palubou nějakou střechu. Hlavně před deštěm, ale i pro případ, že bych náhodou doplul někam, kde svítí slunce. Na podobné úvahy ale nebyla nejvhodnější doba.

  A zrovna když si říkáte, že nejhorší je za vámi… bum, srazí vás autobus. Nebo s vámi spadne letadlo.

Nebo přijde vlna a potopí vás.

Ta moje ze začátku ani nevypadala nějak zle. Nebo jsem si jí jen nevšiml. Ale jak se přibližovala a stále rostla, získala si moji plnou pozornost, ale to už bylo na všechno pozdě. Probleskla mi sice hlavou myšlenka, že bych měl otočit loď přídí proti vlně, ale nebyl na to čas. Kromě toho jsem neměl loď, ale člun a dost dobře by se při podobném manévru rovnou potopil.

  Když se vlna dostala ke člunu, odhodila ho, a mě s ním, o dobrých deset metrů stranou. Než jsem se stačil rozkoukat a vykašlat nějakou vodu, přišla druhá. Ta už loď hodně naklonila a vypadalo to, že se převrátím.

Musel jsem od břehu dál. Přesunul jsem páku ovládání motoru na plný plyn a vyrazil jsem zpět na moře. Uběhlo několik vteřin, plných strachu, a byl jsem zase v relativním bezpečí, dál od pobřeží, kde mi nehrozil náraz na nějaký útes.

  Co teď? Přece tu nezůstanu.

  Měl jsem jedinou možnost. Musel jsem to risknout a obeplout ostrov. Na závětrné straně by mohlo být moře klidnější. Tam bych snad bezpečně přistál a zajistil člun, aby se nerozbil nebo neodplaval pryč. Pak bych jen čekal, až se moře uklidní a odvezl člun zpět do bezpečí přístavu.

Obeplouval jsem ostrov, a protože jsem netušil, kolik mi zbývá v nádrži benzínu, musel jsem plout pomalu. Zároveň jsem chtěl být co nejdřív v bezpečí na břehu, takže jsem podvědomě přidával plyn a zrychloval člun. Když jsem si uvědomil, co dělám, opět jsem zpomalil.

  Zdálo se, že plán funguje a moře je opravdu klidnější. Trochu jsem si oddechl a pátral po vhodném místě na přistání. Žádné takové jsem zatím neviděl, ale zahlédl jsem zbytky letadla, zaparkovaného na stromě. Viděl jsem ho už nesčetněkrát, ale teprve z rozhoupaného člunu jsem získal tu správnou perspektivu a začal přemýšlet nad tím, jak jsem vůbec mohl tu havárii přežít.

Možná, že kdybych sledoval moře kolem sebe, místo zírání na vrak letadla, všimnul bych si vírů ve vodě, které většinou signalizují útesy pod hladinou. Nebo něco podobného. Možná, kdybych věděl alespoň něco o plavbě na moři, kromě toho, že vždycky zvracím.

  Co si to nalhávám, měl jsem to spočítané už v okamžiku, kdy jsem nasednul do člunu a vyplul na moře.

Tentokrát se vlna objevila z ničeho nic, jako kdyby na mě čekala. Zvedla člun a bez nějakého zdržování nebo vysvětlování s ním praštila proti útesu. A byl bych odpřísáhl na svůj účet na Redditu, že tam ještě okamžik před tím žádný útes nebyl.

  Rána byla dostatečná na to, aby nezkušenou suchozemskou krysu(mě) vymrštila ven z lodi. I když nebyla dost silná na to, aby člun rozbila, zbavila ho zátěže a člun byl bez jakékoliv kontroly vydán na pospas rozbouřenému moři. Zpočátku se zdálo, že to člun bez mých pokusů o řízení zvládá líp. Tedy alespoň podle toho, co jsem viděl v těch krátkých chvílích, když jsem měl hlavu nad hladinou a snažil se neutopit.

Přestože to člun lehce unášelo pryč od ostrova, stále jsem byl s vypětím všech sil schopen ho následovat a vypadalo to, že ho dokážu dohnat a možná se i vyšplhat dovnitř. S ubíhajícími vteřinami, které jsem trávil pronásledováním člunu a snahou se neutopit, se ale ukazovalo, že náraz na útes člun nezvládl tak dobře, jak se zpočátku zdálo.

Můj člun, a jediná naděje na záchranu, začal nabírat vodu a viditelně se nakláněl. Vypadalo to, že každou chvíli půjde ke dnu.

  Možná to není tak zlý. Třeba to půjde opravit.

  Člun se dál držel na hladině a zatížený mořskou vodou se trochu líně zmítal na rozbouřeném moři, mezi ostrými útesy. Ty byly už nepříjemně blízko a vyčnívaly několik metrů nad hladinu. Větší strach jsem ale měl z těch, které jsem neviděl. I když pro mě byl člun důležitý, nechtěl jsem skončit rozbitý o nějakou skálu.

Zoufale jsem člun sledoval a snažil se držet co nejblíž, abych mohl ve vhodný okamžik připlavat a pokusit se ho zachránit. Byl jsem pouze několik metrů daleko a stačilo mi několikrát zabrat, abych se k němu dostal, když přišla další velká vlna a odhodila ho na skálu. Hned jsem poznal, že už si nemusím dělat starosti s opravou, nebo jeho záchranou.

  Člun byl asi z poloviny plný vody, takže nebyl zdaleka tak lehký, jak měl být, vzhledem ke své pevnosti. Když bokem narazil na skálu, setrvačnost udělala to, co umí nejlépe a člun se zlomil na dvě poloviny. Celé to mohlo trvat sotva pár vteřin. Hned na to zmizel pod hladinou rozbouřeného moře, následovaný jen mými výkřiky zoufalství.

Moc jich ale nebylo a brzo utichly, protože jsem měl sám co dělat, abych zůstal nad hladinou a v jednom kuse. Už nemělo smysl déle zůstávat ve vodě, takže jsem se co nejrychleji vracel zpět na souš. Začínal jsem být dost unavený a několikrát jsem se nalokal vody, když se mi přes hlavu přehnala vlna. Když jsem plaval mezi útesy, které se staly osudnými mému člunu, nedokázal jsem překonat silné proudy a několikrát jsem do nich narazil.

  Každý náraz na ostrá skaliska, jakkoliv byl bolestivý, mi do žil vehnal novou dávku adrenalinu a možná jen díky tomu jsem přežil a dokázal se dostat až na souš. Když jsem se poprvé postavil na pevnou zem, motala se mi hlava a málem jsem zase upadnul. Měl jsem pocit, že vypadám jako Rocky Balboa v posledním kole s Apollem. Na hlavě jsem měl samou modřinu a několik malých tržných ran. Zbytek těla byl v lepším stavu, ale ruce a nohy se mi po té námaze třásly a jak se vyplavoval adrenalin, přicházela bolest.

Vracel jsem se jako zpráskaný pes, zpět do svého příbytku. Poprvé od svého ztroskotání na ostrově jsem byl rád, že jsem tam byl sám. Nechtěl bych nikomu vysvětlovat, co se mi stalo a kde je člun.

  Přepadla mě obří chobotnice a člun stáhla do moře a sežrala. Sotva jsem se zachránil sám.

Kraken to nebyl, ale prý ho zná.

  Dovlekl jsem se do lodi, převlékl se do suchého oblečení a s lahví whiskey jsem si zalezl do postele. Když jsem byl v teple a bezpečí, mohl jsem zhodnotit, jak jsem na tom. Byl jsem přesně tam, kde jsem začal před dvěma týdny. V prdeli.

Celou dobu mého pobytu na ostrově mi připadalo, že tomu něco chybí, nebyl jsem správný trosečník. Stále jsem neuvažoval o své záchraně, ale spíš o opuštění ostrova. Jako kdybych odjížděl z hotelu, kde vám místo piva přinesou sklenici teplé oranžády a z pod skříně vás hladově sleduje párek švábů. Po mém incidentu se člunem ale všechno zapadlo na své místo. Měl jsem za sebou ztroskotání lodi (i když to byl malý člun) a byl jsem konečně opravdový trosečník, a ne nějaký trouba co se na ostrově jen zastavil na neplacené volno.

  Začalo mi to opožděně všechno docházet. Nejen to, že jsem zničil jediný člun, ale i že jsem se málem sám utopil. Celý jsem se roztřásl a nedokázal jsem to zastavit. Nebylo to ale zimou, spíš tím vypětím. Na podobné vypjaté situace jsem nebyl zvyklý a tělo si vybíralo daň, za ty litry adrenalinu, který mě udržel v moři při životě. Trochu jsem si pobrečel. Asi pár hodin. Láhev whiskey jsem vypil až do dna a pak jsem usnul.

Zdálo se mi, že jsem se zúčastnil soutěže Oklahoma má talent. Měl jsem připravené hudební vystoupení, ale když jsem konečně přišel na řadu a měl jsem začít zpívat, zjistil jsem, že jsem zapomněl text. Možná obyčejná tréma, nebo obyčejná lenost a prostě jsem se to nenaučil. Moc dlouho jsem se ale nerozmýšlel a místo zpěvu jsem začal stepovat. Docela jsem to rozjel a byl jsem sám se sebou spokojený, jak mi to jde a jak jsem vyřešil tu ošemetnou situaci. Diváci v hledišti na to měli jiný názor a od začátku bučeli a ukazovali palec dolů, jako v aréně. Na jeviště začalo něco lítat. Myslel jsem, že je to ovoce, ale byly to dětské plíny. Použité. Je zajímavé, kolik malých dětí chodí na tyhle akce.

  Jak se na mě snášely další plíny, došlo mi, proč mně to stepování nešlo. Měl jsem totiž před vystoupením hrozný strach, že je to ten sen, kdy zjistíte, že nemáte kalhoty, tak jsem si vzal pro jistotu dvoje. Nenapadlo mě nic lepšího než si ty druhé kalhoty sundat. Stepování to moc nepomohlo, ale publiku se to podle všeho líbilo. Všichni si sedli a sledovali, co se bude dít dál.

Rozhodl jsem se využít situace a sundal i ty druhé kalhoty. Pod nimi byly ale další. Pokračoval jsem takhle asi pět minut, a i když jsem se pořád svlékal, stále jsem měl oblečené nějaké kalhoty. Nakonec vedle mě stála halda oblečení a publikum tleskalo. Hodně lidí tleskalo vestoje a někteří ani sami neměli kalhoty.

Další kapitola