Kapitola 25
Den šestnáctý
Ráno mě přivítala smutná realita. A netýkala se mých kalhot. Zničil jsem svůj jediný člun. Člun, který mě mohl dostat pryč z ostrova, který mě stál mnoho dní tvrdé dřiny, než jsem ho složil a dostal na vodu. A pak stačilo pár minut a bylo po všem. Ztráta člunu byla smůla, ale to že jsem při tom přišel o motor, bylo hotové neštěstí. Díky hromadám materiálu by se teoreticky dal vyrobit nějaký vor a na něm by se motorový pohon jistě hodil. Podobné myšlenky ale neměly moc smysl, protože cokoliv, co bych postavil já, by se potopilo ještě na souši.
Co jsem si to myslel, že v takovém počasí vyrazím na malém člunu na moře? Já, taková suchozemská krysa, co nikdy na lodi po moři neplula.
Nějakou dobu jsem si nadával, že jsem vyrazil na testovací plavbu tak brzo. Mohl jsem přece pár dní počkat a rovnou vyplout za lepšího počasí. Na mou obranu ale počasí v této části světa je spolehlivé jen v jednom ohledu. A to, že vás spolehlivě zabije. Také jsem se snažil povzbudit tím, že mě mohlo to samé potkat sto kilometrů od ostrova, a to bych byl úplně v háji.
Zato teď jsem úplně v pohodě.
Několik hodin zbytečného uvažování, co by se stalo, kdybych něco udělal jinak, nahradil permanentní stav sebelítosti a čirého zoufalství. Začínal jsem se v tom opravdu zlepšovat. Možná jediná pozitivní věc v celé situaci byla to, že jsem před plavbou našel v letadle benzín a nemusel vyrábět palivo z ředidla a alkoholu. Aspoň mi zbylo dost pití na dočasné otupení smyslů. Vlastně jsem měl pořád dost zásob na permanentní otupení smyslů menšího města. Někde hluboko, v zapadlých částech mého podvědomí, jsem začínal tušit, že ostrov neopustím nikdy.
A že nikdy nepřestane pršet.
Od snídaně uplynulo dost času a na oběd jsem si čas nenašel, takže stačilo malé množství whiskey a upadl jsem do stavu opileckého odtržení od světa. Ne, že bych nevěděl, v jakém průšvihu se nacházím, ale bylo mi to jedno. Večer jsem se probral na dostatečně dlouho dobu, abych snědl nějaké zbytky od snídaně a zase jsem se rozvalil v posteli s lahví v ruce a bez zájmu o všechno ostatní.
Už mám za sebou dva týdny na ostrově a jsem v půlce třetího. Venku pořád prší a já pořád tvrdnu na tohle blbým ostrově. A ještě horší je, že mi pomalu dochází dobrý pití, takže brzo budu muset přejít na bourbon.
Vzhledem k množství vypitého alkoholu jsem doufal v klidnou, bezesnou noc. Spíše něco na způsob bezvědomí nebo kómatu.
Takové štěstí jsem neměl a zdál se mi sen, který mě provázel celé dětství, i když v posledních letech jsem od něj měl pokoj. Asi to byl další důkaz, že jsem byl opravdu na dně.
Ve snu jsem stavěl domeček z karet. Ale k normálnímu domečku z normálních karet to mělo dost daleko. Karty měly asi dva metry na výšku a všechno to byly křížové sedmy. Rubová strana karet na sobě nesla obrázek pelikána, jak letí nad mořem a ze zobáku mu visí malý pstruh. Pstruh měl v tlamě vážku. Co měla v tlamě vážka netuším.
Už jsem měl několik pater hotových a z vysokozdvižné plošiny jsem stavěl další. Když v tom se najednou začaly karty bortit a všechno se zpomalilo, abych mohl v hrůze sledovat, jak se karty propadají a celá moje stavba končí na zemi.
Sledovat to všechno z vrchu, tomu dodávalo na děsivosti. I když jsem původně stál bezpečně na plošině, najednou jsem byl na několika posledních kartách, které ještě nespadly a pod sebou jsem viděl hlubokou propast, do které jsem musel každou chvíli spadnout i já. Karty ještě držely, ale cítil jsem otřesy, které stále sílily, až se spodní karta sklouzla a nastartovala rozpad. Padal jsem do bezedné propasti a se mnou letěly karty, jako kdyby mi dělaly doprovod.