Kapitola 27

Dvacátý pátý den

  Ráno jsem se vzbudil do nového dne a stále pršelo. Ale poprvé po týdnu depresivního poflakování jsem měl nějaký cíl a důvod vstát z postele. A když jsem po raním koupání v ledovém moři prohledával jídelní kontejner, povedl se mi super nález. V jedné kartonové krabici, kterou jsem mnoho dnů ignoroval, jsem objevil sušené fíky a datle. Nešlo mi vůbec do hlavy, proč jsem krabici neotevřel dřív. Přitom nápis na ní jasně říkal, že se jedná o sušené ovoce. Všechno bylo v pořádku a nepoškozené. Byla to vítaná změna na mém jídelníčku a bohatý zdroj cukru.

Po snídani jsem si vzal nepromokavou bundu a pro jistotu i deštník a šel jsem obhlédnout okolí, abych konečně vymyslel, kam napíšu svůj sofistikovaný nápis s prosbou o pomoc. Věděl jsem, že nejlépe si prohlédnu ostrov z ptačí perspektivy, a to šlo jen z vrcholu sopky.

  Vystoupal jsem nahoru, a zatímco jsem se vydýchával, chodil jsem dokola a prohlížel si povrch ostrova. Zkoumal jsem každý kousek pláže, který by se dal použít, ale stále jsem nebyl spokojený. Pláže na ostrově byly moc malé, nebo plné kamenů, nebo díky přílivu, půl dne pod vodou.

  Škoda, že tu není sníh, do toho jsem se vždycky rád podepisoval.

Vzpomněl jsem si na dobu, když jsem byl mladší a každou zimu napadlo tolik sněhu, že někdy nešlo ani opustit farmu. Skákal jsem ze střechy do závěje a měl pak docela problém vyhrabat se ven. A když jsem to dokázal, musel jsem se podepsat do sněhu na místě, kde to bylo vidět z okna mého pokoje. Zasmál jsem se při vzpomínce na žlutý sníh.

  A pak mi to došlo. Díval jsem se na tu největší tabuli na kreslení, jakou kdo kdy postavil. Proč mi to trvalo tak dlouho? Bok lodi sice nebyl rovný, a vůbec jsem ještě netušil, jak se dostanu nahoru, ale s délkou 300 metrů jsem měl opravdu široké možnosti. Ve prospěch právě vznikajícího plánu hrálo i to, že loď byla natřená celá jednou barvou. Oproti jiným lodím, které mívají část ponoru nabarvenou na červeno, byla Green Dawn celá v jedné barvě. Nevěděl jsem, proč při výrobě použili pro její natření nemoderní vojenskou šeď, ale mě se to hodilo.

A i kdyby se mi to nelíbilo, komu jsem si mohl postěžovat? Jediný, kdo byl schopen poslouchat moje neustálé stěžování byl Pondělí a navíc ještě jen ve středu.

  A čím ten nápis vyrobím?

  Ta otázka na sebe nenechala dlouho čekat. Vlastně jsem ji úmyslně co nejdéle odkládal, ale bylo to z dobrého důvodu. Dokud jsem nevěděl, na jakém povrchu budu nápis vyrábět, nemělo smysl přemýšlet o technice. Když už jsem se rozhodl, že plátno pro mé umělecké dílo bude trup lodi, mohl jsem povolit uzdu své fantazii a začít vymýšlet možnosti řešení.

Jako první mě napadl nápis zhotovený z kusů zrcadel jako mozaika. Takový nápis by odrážel spoustu světla a musel by být vidět snad až z oběžné dráhy. Pravděpodobně by v tom případě ani nezáleželo na obsahu zprávy. Horší bylo, že práce s tak velkým množstvím střepů by byla krajně nebezpečná. Vždy jsem byl první, kdo se při jakékoliv práci o něco zranil. Dokonce i o papír a jednou o stéblo trávy.

A co teprve té smůly, co by mi přineslo rozbití tolika zrcadel. A konečně, ten asi nejdůležitější zádrhel byl, že jsem na lodi nenašel zatím žádné zrcadlo.

  Takže zpátky na stromy.

“Anebo…”, pronesl jsem zase jednou nahlas, při pohledu na svůj seznam zásob a objevů “Zpátky do kontejnerů”. Znělo to mnohem líp v mojí hlavě.

  Konečně se mi pečlivě vedené záznamy o kontejnerech hodily. Před nějakou dobou, která mi přišla jako věčnost, jsem přece narazil na zásobu barev, která by stačila k natření celého mostu Golden Gate. Pokud bych vybral dostatečně světlé odstíny, na tom šedém podkladu by nápis mohl být dobře vidět i z velké výšky. Nejlepší by byla bílá barva, ale neměl jsem tušení, kolik jí najdu.

Úplně jsem hořel nedočkavostí a těšil se na to, jak budu stát na boku lodi a kreslit obří nápis.

Zbývalo ale ještě hodně nedořešených otázek. Třeba, jak se dostanu nahoru. Bok lodi byl asi padesát metrů vysoko nad pláží a já neměl žádný žebřík. A rozklepaly se mi kolena jen při té představě, že šplhám tak vysoko.

  Možná bych mohl použít služební vchod k ovládacímu počítači.

Když jsem na začátku svého pobytu na ostrově hledal cestu dovnitř lodi, našel jsem úplně nahoře poklop a vedle ještě jeden, který vedl z boku. Bylo jasné, že po povrchu lodi se nahoru nedostanu, takže jediná použitelná cesta byla chodbami uvnitř lodi.

  Už jsem viděl všechno, co jsem potřeboval a déšť byl opravdu otravný, takže jsem ukončil pozorování a pomalu scházel dolů ze sopky.

Měl jsem ještě asi dvě hodiny, než zapadne slunce, ale pro průzkum vnitřku lodi to nehrálo roli.

  Zpátky v lodi jsem sbalil Prófu, Kýchala a Šmudlu do batohu a vydal se na cestu do nitra lodi (pokud to nejsou trpaslíci, tak jsem v úplně špatné pohádce). Kdybych uměl alespoň trochu zpívat, nebo hrát na nějaký nástroj, založil bych kapelu, co by se tak jmenovala. Solární trpaslíci. A pokud to někdo uděláte, tak nezapomeňte, že mám autorská práva.

Poklop jsem našel tam, kde jsem ho nechal, jen trochu zasypaný sesunutým pískem. Dokonce jsem se při poslední návštěvě ani neobtěžoval ho zavírat.

Prolézal jsem chodbami a přemýšlel, jakou mám šanci na úspěch. Než jsem se dokázal v myšlenkách někam dostat, dorazil jsem na křižovatku, kde už jsem jednou byl. Na své druhé cestě do nitra lodi jsem už byl dostatečně vybaven a výstup mi tak trval jen několik minut. Když jsem se ujistil, že je to opravdu křižovatka, která mě dovede na vrch lodi, nechal jsem na tom místě Prófu, aby mi svítil na cestu a vydal jsem se druhým směrem než při své poslední návštěvě.

Několik metrů světlo od trpaslíka docela stačilo, ale dál bych zase lezl v naprosté tmě. Proto jsem dalšího trpaslíka pověsil na batoh a zapnul. Světlo sice směřovalo vždy na jinou stranu, než jsem zrovna chtěl, něco málo se ale odráželo i dopředu a nelezl jsem tedy úplně potmě.

Kromě trpaslíků jsem v batohu ještě měl trochu jídla a vody a také několik desítek metrů horolezeckého lana. Jistě vás teď napadá otázka, kde jsem sehnal horolezecké lano. A jak jsem vůbec poznal, že bylo horolezecké.

O několik dní dříve, když jsem po svém ztroskotání byl ještě v depresivní náladě, procházel jsem bezcílně nákladový prostor a sem tam jsem nahlédl do náhodného kontejneru. Téměř vždy jsem ale navštívil kontejner, který jsem už dříve otevřel. Pak jsem ale objevil kontejner se sportovními potřebami. Nález činek, boxerských rukavic, rotopedů a podobných fitness kravin mi nepřišel natolik důležitý, ani abych ho zaznamenával do svého seznamu. Několik věcí uvnitř ale použitelných bylo. Například pevné boty asi na výlety na hory (mimochodem měl jsem je zrovna na nohou) a také krabice s nápisem Horolezecká lana, délka 50 metrů.

  A od té doby jsem měl kvalitní pevné boty a lano. A vždy jsem ho nosil s sebou. A protože jsem se už naučil být připraven i na ty nejnemožnější situace, měl jsem i suspenzor. Nikdy nevíte, kdy vás osud kopne do koulí.

  Měl jsem v plánu vylézt nahoru, nějak tam lano uchytit a použít ho při cestě dolů. A také na všechny další cesty. A budu doufat, že se po něm dokážu zase vyšplhat až nahoru. Stěny té chodby byly z nějakého důvodu žebrované, takže se dalo chodbou docela pohodlně lézt. Kdyby to byla normální hladká stěna, byl bych v háji. Asi jako když jsem lodí lezl poprvé.

Pomalu jsem šplhal nahoru a uvažoval, jestli žebrování není na stěně kvůli chlazení. Neměl jsem si to ale jak ověřit a ani mi to k ničemu nebylo, takže mi to bylo jedno. Hlavní bylo, že jsem se díky těm žebrům dokázal bezpečně dostat tam, kam jsem potřeboval.

  Zatím jsem nevěděl, jak dveře otevřu, ale doufal jsem, že to bude jednodušší, než když jsem to dělal poprvé. Nedovedl jsem si představit, jak bych to zvládnul zavěšený na zábradlí.

  Teď mě snad nic takového nečeká. Ještě několik metrů a zjistím to.

Těch metrů bylo ve skutečnosti asi dvacet, i když mi to připadalo jako sto. Pořád to ale bylo víc, než jsem čekal. Jediné vysvětlení bylo, že jsem se spletl, ať už při navigaci, nebo při výpočtu. Nebo jsem zabloudil.

  Jestli dokáže někdo zabloudit při šplhání komínem, tak jsem to já. Solární trpaslík, kterého jsem položil na podlahu na začátku cesty, byl ještě vidět, ale jeho světlo bylo moc slabé, aby osvítilo úsek chodby, kde jsem zrovna byl. A ten zavěšený na batohu, svítil někam za mě. Nebyl jsem v úplné tmě, ale stačilo to sotva na to, abych poznal, kde se chytit a kam položit nohu. Nedokázal jsem ale poznat, jak rychle postupuji.

Celou dobu jsem šplhal se zakloněnou hlavou a snažil se zahlédnout něco před sebou. Kvůli nepohodlné poloze mě už bolela krční páteř a nemohl jsem tak dále pokračovat. Abych to napravil, sklonil jsem hlavu na prsa a lezl poslepu. Neviděl jsem, kam šplhám, ale věřil jsem, že až se přiblížím k poklopu, poznám to a včas zastavím.

  Vyšplhal jsem další asi dva metry a konečně jsem našel konec chodby. Narazil jsem hlavou do kovové desky, až to zadunělo.

  “Do prdele” neodpustil jsem si. „Tohle bude bolet ještě dlouho“.

Takhle jsem to neplánoval, ale byl jsem v cíli. Jen jsem musel několik minut počkat, než odezní bolest hlavy a zmizí ty hvězdičky, co jsem všude viděl. Mezitím jsem se kolem sebe rozhlížel ve slabém světle zahradního trpaslíka.

  Měl bych si najít nějakou baterku, nebo čelovku, tihle trpaslíci jsou vážně bída. Nebo nějakého poskoka s lucernou.

„Azízi, světlo“ Chvíli jsem čekal, ale nic se nestalo.

  No nic, za pokus to stálo.

  Hlava už mě přestala bolet a přišel čas poprat se se zámkem poklopu. Problém byl, že jsem nenašel ten zámek. Dveře byly jiné než ty, které jsem otevíral na pláži a neexistoval žádný důvod, proč by měly být stejné zevnitř jako zvenku. Kousek po kousku jsem prohmatával povrch dveří, až jsem našel nenápadnou prohlubeň, kam se vešly sotva dva prsty. Strčil jsem dovnitř ukazováček a prostředníček pravé ruky a zatáhnul jsem vší silou dolů.

Nic se nestalo.

  Druhou rukou jsem se zapřel o stěnu vedle a zkusil jsem to ještě jednou. Nic se nedělo, ale tahal jsem dál. Zrovna, když jsem si říkal, kde asi mají dveře panty a kam se budou otevírat, západka povolila a poklop se otevřel. S ocelovým duněním narazil do stěny a zůstal otevřený. A ještě před tím narazil do jiného předmětu, který měl v cestě.

Tím předmětem byla moje hlava.

  Znovu jsem viděl hvězdičky. A ne všechny byly na obloze, kterou jsem na několik okamžiků zahlédl. Pak už jsem jen cítil, jak ztrácím rovnováhu a oporu pod nohama. A zatímco jsem se propadal do bezvědomí, padal jsem chodbou dolů a narážel do výstupků ve stěně. A pak už nebylo nic. Jen černo.

Po nějaké době na stejném místě.

Přišel jsem zase k sobě a první moje myšlenka byla, že jsem mrtvej. Pak jsem to ale přehodnotil, protože po smrti by mi bylo líp. Možná jsem jen omdlel. Ale tušil jsem, že to spíš byla taková rána, že jsem upadnul do bezvědomí.

  Vůbec jsem neměl představu, jak dlouho jsem byl mimo. A taky jsem nic neviděl. Okamžitě jsem začal panikařit.

  Měl bych přece vidět alespoň něco. Vždyť nade mnou je otevřený poklop, směřující přímo k obloze.

  Jak jsem se pomalu probouzel, cítil jsem jemný déšť, který se mi snášel na tvář. To dokazovalo, že poklop je otevřený a já jsem naživu. Na důkaz té domněnky jsem se začal třást zimou. Byl jsem celý promočený od deště, a navíc jsem ležel na kovové stěně. Nedokázal jsem odhadnout, jestli jsem tak ležel jen několik hodin a je stále noc, nebo uběhl celý den a venku už byla zase noc.

  No to mě oškubej a uvař do bujónu.

Musel jsem odtamtud vypadnout. Než budu promrzlý úplně a budu z toho mít zápal plic. Pokusil jsem se narovnat a postavit na nohy, ale nic se nestalo. Polilo mě horko a přepadl menší záchvat paniky.

  Snad jsem si nezlomil páteř, to by byl můj konec.

  Všudypřítomná tma jen umocňovala pocit úzkosti a já stále nevěděl, co se mnou je. Srdce mi bušilo a menší záchvat paniky přecházel ve velký záchvat paniky. Svíralo se mi hrdlo a srdce už běželo na plné otáčky.

Snažil jsem se dýchat pomalu a zhluboka, a po postupně jsem tak získával kontrolu. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost, protože jsem se soustředil na dýchání, ale začínal jsem cítit v prstech jemné mravenčení. Zrychlený tep asi přispěl k jejich lepšímu prokrvení a já už cítil ruce.

  Pokoušel jsem se pohnout alespoň prsty, ale stále bez výsledku. Musel jsem dál čekat. Brnění se šířilo do celé ruky a po chvíli už to začínalo být téměř nepříjemné. Zároveň se mi ale vracel cit a kontrola, takže jsem si nestěžoval. Dalších několik dlouhých minut jsem rozcvičoval ruce, dokud se mi plně nevrátil cit. Připadaly mi pořád ještě trochu těžké, ale jinak fungovaly, a to bylo hlavní.

Mohl jsem se věnovat nohám. Nejprve jsem se převalil do pohodlnější polohy a začal masírovat ztuhlé svaly. Vzdáleně jsem si pomatoval něco o podobných případech a o tom, že by se měl obnovovat krevní oběh pomalu, kvůli toxinům v krvi, nebo možná kvůli sraženinám. Nebo kvůli skvrnám na slunci. To bylo fuk, protože jsem stejně nebyl schopný dělat to rychleji.

  Pokračoval jsem v masáži, a přitom jsem se třásl zimou. Byl jsem úplně promočený od deště, který stále padal dovnitř otevřeným poklopem a k tomu jsem měl ukrutnou žízeň. Bylo to jako nějaké středověké mučení, byl jsem celý mokrý, ale přitom jsem doslova umíral žízní. Batoh jsem nikde neviděl, mohl být kdekoliv. Jak jsem prohledával prostor kolem sebe, našel jsem na podlaze malou louži dešťové vody. Vůbec jsem se nezdráhal, připlazil se k ní a vysál jsem ji do poslední kapky. Měla hnusnou kovovou chuť, ale byla to voda.

I těch pár doušků mně dodalo sílu a mohl jsem uvažovat o cestě ven. Dál jsem ale masíroval nohy, dokud jsem si nebyl stoprocentně jistý, že mě unesou. Při tom jsem na rukou a nohou a vlastně po celém těle narazil na spoustu podlitin. Všechna ta místa už začínala bolet a modřin bylo tolik, že jsem mohl jít na karneval za šmoulu. Bolest jsem ale pro zatím musel ignorovat.

  Když jsem rozhýbal nohy, a ještě jednou se přesvědčil, že nemám nic zlomeného, prohledával jsem okolí tak dlouho, až jsem našel batoh. Uvnitř bylo lano, které jsem zrovna potřeboval ze všeho nejvíc. Lahev s vodou byla neporušená a jedním douškem jsem ji vypil.

  Přivázal jsem volný konec lana k zábradlí a pomalu postupoval k východu. Přibližně jsem si pomatoval, jak asi chodba vypadá, a kde by měla přecházet do svislé šachty. Přesto jsem postupoval opatrně a před každým krokem kontroloval, kam šlapu. Jak jsem procházel chodbou, dělal jsem na laně uzly, aby se po něm lépe šplhalo, až to bude potřeba. Uvazoval jsem je ve vzdálenosti asi jedné stopy od sebe, ale moc rychle mi to nešlo. Protahovat celou smotanou smyčku lana každým uzlem bylo náročné, ale jinak to nešlo.

Našel jsem místo, kde se rovná chodba měnila ve svislou šachtu a zastavil se, abych mohl pokračovat s vázáním uzlů. Několik dalších minut trvalo dokončit zbylé uzly a lano bylo připravené na sestup. Zatahal jsem co nejsilněji za uvázaný konec, jestli drží a hodil jsem lano do šachty.

  Na nic jsem nečekal a spouštěl se po laně dolů. Mělo na tloušťku dvanáct milimetrů a nebylo dělané na podobné šplhání, ale díky uzlům byl sestup poměrně jednoduchý. Každý uzel, který mi prošel rukama jsem počítal a když jsem byl u čísla padesát tři, ucítil jsem pod nohama stěnu. Spustil jsem se ještě o jeden uzel, abych měl jistotu, a byl jsem dole.

Až když jsem pustil lano, uvědomil jsem si, jak mám ruce v křeči a byl jsem rád, že jsem už dole a žádné šplhání mě nečeká. Opatrně jsem prošel poslední vodorovný úsek a byl jsem venku z lodi.

  Poznal jsem to jen díky tomu, že na mě začalo pršet. Dešťové mraky zastínily každou hvězdu na obloze a venku panovala naprostá tma. Stačilo ale vylézt z díry a zahlédl jsem světlo od solárních trpaslíků. Zbytek cesty už nebyl ničím zajímavý. Dobelhal jsem se dovnitř, převlékl se do suchého oblečení a jen jsem se svalil do postele. Kdybych neměl všechno mokré, ani bych se nepřevlékal, tak moc jsem byl unavený.

Usnul jsem téměř okamžitě.

  Měl jsem pocit, že se pořád probouzím, ale spíš to byl sen, ve kterém se mi zdálo, že spím. Nebo se mi zdálo, že mám sen, ve kterém spím?

Možná to tak složité nebylo, ale potom, jakou jsem dostal ránu do hlavy, jsem byl docela rád, že se mi nezdá o růžových jednorožcích.

Ten sen jsem vždycky nesnášel.

Další kapitola