Kapitola 28
Dvacátý šestý den (asi)
Ráno jsem se vzbudil docela odpočatý, ale hladový, jako kdybych celý den nejedl. Tušil jsem, že mě bude po tom pádu všechno bolet, ale netušil jsem jak moc. Prohmatal jsem si hlavu a nad levým uchem jsem našel velkou bouli a zbytky zaschlé krve. Tam mě asi trefil poklop, když se otevřel. Vůbec to nebolelo, ale když jsem na to místo trochu zatlačil prsty, bolest se ozvala docela ostře. Jako bych přepnul nějaký vypínač a začaly se přidávat další části těla. Trvalo to jen chvíli a už mě bolelo skoro všechno.
Když jsem se prohlížel, měl jsem modřiny na velké části těla a některé vypadaly dost šeredně. Chápal jsem to ale tak, že to je důvod, proč jsem ještě na živu. Při pádu šachtou jsem asi narážel do stěn a do všech těch výstupků, po kterých jsem šplhal nahoru. To mi způsobilo ty modřiny, ale taky mě to zpomalilo natolik, abych si při pádu dolů nic nezlomil. Vzpomněl jsem si, jak jsem poprvé přišel k sobě a myslel si, že jsem ochrnutý. Moc příjemný pocit to nebyl a stala se z toho jedna z těch vzpomínek, na které bych radši zapomněl.
Potřeboval jsem si odpočinout a nechat tělo, aby se zotavilo. Den válení v posteli ještě nikdy nezněl tak lákavě. Jen jsem musel udělat nějaké přípravy.
Z letadla mi zbyl nějaký benzín, a protože jsem pro něj už neměl jiné využití, nalil jsem ho do generátoru. Po několika opatrných pokusech se startovací šňůrou generátor naskočil a potichu běžel. Benzín motoru asi vyhovoval a nezdálo se, že s ním budou nějaké problémy.
Úplně jsem v posledních týdnech zapomněl na svá poraněná žebra. Asi jsem si je při pádu opět pohmoždil, protože se při startování generátoru začaly dost nepříjemně ozývat.
Když generátor běžel, připojil jsem k němu všechny notebooky, které jsem měl, včetně několika luceren s nabíječkou do zásuvky. Ze všeho nejdřív jsem ale do generátoru zapojil varnou konev. Po zapnutí se motor trochu zakuckal, ale během několika vteřin se otáčky srovnaly a dál už běžel bez problémů. Díky tomu jsem si mohl poprvé na ostrově uvařit čaj.
Jak se mi konečně hodila plechovka od olivového oleje, který jsem našel v kontejneru s jídlem. Olej už byl dávno nalitý do generátoru jako náhrada motorového oleje, a po důkladném umytí v moři byla plechovka dokonale čistá. Zatímco se mi louhoval černý indický čaj, ze zbytku vody jsem připravil do druhé plechovky instantní polévku.
Bez lžíce jsem ji musel srkat přímo z plechovky, ale spolu se suchary a kusem sýra to byla přímo královská snídaně.
Notebooky byly nabité přibližně na polovinu kapacity a z benzínového generátoru se během hodiny dobily téměř naplno. Jeden jsem si vzal do postele, spolu s několika filmy na Blu-Ray, a druhý zůstal na nabíječce. Generátor jsem nechal běžet, abych se nabil i ostatní zařízení, ale schválně jsem do nádrže nalil málo benzínu. Tím jsem zajistil, že se generátor asi po hodině zastaví a nebudu k němu muset vstávat.
Motor se chladil proudem vzduchu, který ho opouštěl ne přímo horký, ale příjemně teplý. Uvažoval jsem, jak odpadní teplo využít k vytápění obytného kontejneru, ale nic lepšího než přestěhovat ho dovnitř, jsem nevymyslel.
Tím bych ale do své ložnice nastěhoval hlučnou potvoru, co smrdí po spáleném benzínu. A kdybych po něčem takovém toužil, pozval bych svoji tetu Claire.
Zatím nebyla taková zima, abych musel vymýšlet topení a měl jsem v plánu jen odpočívat. Generátor jsem tedy nechal venku, mimo kontejner, a zabalil jsem se do kabátů v posteli.
Z filmů jsem si vybral Vetřelce. Sice už docela starý kousek, ale pořád patřil k mým oblíbeným. Když jsem vložil disk do notebooku, zjistil jsem, že jde o celou sérii, včetně trochu slabšího Alien vs Predator, a dokonce i dvou nových dílů, které jsem ani neviděl. Bylo tedy jasné, že mě čeká celý den sledování sci-fi filmů s nepochopenou hlavní postavou. Chvilku jsem si dělal obavy, co se mi asi bude po takových filmech v noci zdát, ale, i mutant predátora a vetřelce je lepší než růžový jednorožec.
Ono mít tu vetřelce, by nebylo úplně k zahození. Mohl bych s ním hrát na schovávanou v kontejnerech.
Schovával bych se ale jenom já.
Jednotlivé díly ubíhaly jeden za druhým, s občasnými přestávkami na záchod a po skončení prvního dílu Alien vs Predator, i na výměnu notebooku. Generátor už vyčerpal skromnou zásobu paliva, ale druhý notebook byl plně nabitý a připravený. Dokonce jsem si stihl ohřát k obědu kus goudy, na horkém výfuku. Byla výborná.
Než skončil poslední film, byla už noc. Byl jsem docela ospalý, ale cesta ven, abych se před spaním vyvenčil, mě probudila až moc. I když víte, že nic takového jako vetřelci doma nemáte, stejně se cestou na záchod otáčíte za každým podezřelým zvukem. Nebo se naopak bojíte ohlédnout, co je za vámi.
Když jsem měl strašidelnou procházku za sebou, vlezl jsem si do postele a pokoušel se usnout. Pořád se mi ale v hlavě honilo, jak příště polezu vnitřkem lodi nahoru a dolů. A co bych měl udělat, aby to dopadlo lépe než naposled. Díky tomu jsem usnul až po několika hodinách, kdy jsem stejně nic nevymyslel.
Ve snu jsem pokračoval ve svém bloudění lodí. Musela to ale být nějaká jiná loď, protože ta ze snu měla dlouhé a široké chodby, s vysokým kobercem na podlaze a křišťálovými lustry. Ty zalévaly chodbu příjemným, teplým světlem a vytvářely útulnou atmosféru. Vůbec to tam nevypadalo, jako na lodi, ale spíš jako v luxusním hotelu. Příjemný dojem kazili lidé, které jsem tam potkával.
Buď se mě báli a s křikem přede mnou utíkali, nebo na mě rovnou stříleli. Až na to střílení mi to připomínalo můj maturitní ples. Po čase jsem jiné lidi přestal potkávat a vlastně se mi ulevilo, že jsem zase sám. Nějakou dobu jsem procházel tím podivným bludištěm nekonečných chodeb, až jsem dorazil do obrovské místnosti, v jejímž středu byl velký kulatý stůl. U stolu bylo dvanáct židlí, ale je jedna byla volná. Na ostatních seděli vetřelci a čekali, až se k nim připojím. Došel jsem ke stolu a odsunul židli, abych se na ní posadil. Přitom jsem spatřil svoji ruku a na ní ostré drápy. Byl jsem taky vetřelec.