Kapitola 29

Dvacátý sedmý den

  Ráno jsem se vzbudil poměrně brzy, a přestože mě ještě pohmožděná místa stále bolela, vylezl jsem hned z postele, abych nepřišel o ranní déšť. Ptáte se, co je tak zvláštního na ranním dešti?

Většinou to, že trvá jen ráno a pak skončí a zbytek dne je jasno a příjemné počasí. Na mém ostrově ale ranní déšť nekončil. A když, tak jen proto, aby zbylo dost vody na odpolední slejvák. Pro ty, kterým to ještě nedošlo: prší tu pořád a je to hrozná otrava.

Po ranní očistě a opulentní snídani, skládající se z malé porce vína a velké porce nakládaných tresčích jater a sucharů s pochybnou chutí, jsem sbalil nějaké zásoby do batohu, přidal nářadí a vypravil se opět do nitra lodi.

  Dneska už mě snad nečekají žádná překvapení. Navíc mám na první části cesty od poslední výpravy připravené lano.

Rychle jsem proběhl deštěm a vlezl spodním otvorem do podpalubí. V nejnižším místě chodby se jen zvětšila louže vody, protože pršelo i dovnitř, ale jinak se tam nic nezměnilo a lano bylo na stejném místě, kde jsem ho nechal. Mohl jsem tak relativně bezpečně šplhat potemnělými chodbami, bez obavy, že zabloudím nebo někam spadnu. Úspěšně jsem se dostal až na konec lana a stál jsem na místě, kde jsem se probudil po tom nešťastném pádu. Nade mnou se táhla úzká šachta, která končila světlým obdélníkem zamračené oblohy.

  Světlo na konci tunelu, fakt vtipný.

  Čekal mě výstup, který mě posledně málem zabil, a i když jsem myslel, že jsem v pohodě, nemohl jsem se odhodlat a vylézt nahoru. Stál jsem se založenýma rukama pod otevřeným poklopem a sbíral odvahu. Po několika minutách trapného postávání jsem odvahu nesebral, ale už mi začal vadit ten déšť.

  Jestli na mě má pršet, tak to nemusím být schovaný v lodi.

Šplhal jsem pomalu a každý pohyb kontroloval, abych neudělal nějakou chybu. I když byla stěna místy docela mokrá od nekonečného deště, proběhl výstup bez nějakých problémů a komplikovaných zlomenin.

  “Blbý počasí” utrousil jsem, když jsem vystrčil hlavu z poklopu a rozhlédl se kolem. Kromě ostrova a nekonečného moře jsem nic neviděl. Vlastně ještě nekonečné bouřkové mraky nad hlavou a obří těleso lodi pod sebou.

Tak se mi to povedlo. Vylezl jsem ven z otvoru a ocitl se na boku lodi, asi 50 metrů nad úrovní moře. Chvíli jsem si odpočinul a vydal jsem se na obhlídku, než zase úplně promoknu.

  Samozřejmě, že než začnu psát na loď jakýkoliv nápis, mělo by přestat pršet, ale až skutečně přestane, chci být připravený.

Procházel jsem se po lodi a připadala mi ještě větší než při pohledu ze země. Snažil jsem se vymyslet, jak nápis vyrobím a jak bude velký. Základní rozměry lodi jsem si přibližně pomatoval, takže jsem si spíš prohlížel povrch, na který budu psát. Celý trup lodi byl natřený tmavě šedou barvou, takže jsem měl k dispozici obří tabuli s ideální podkladovou barvou. Tedy za předpokladu, že seženu dostatek bílé barvy.

  Přecházel jsem po lodi křížem krážem, unesený její velikostí, a napadlo mě, jestli bych na té ploše dokázal s letadlem přistát. Kdyby byly dobré podmínky a já ho mohl bezpečně ovládat. A letadlo mělo křídla a já tou dobou byl při vědomí.

Nápad to byl zajímavý, ale podobné úvahy nikam nevedly. Druhou šanci už nedostanu a jak se znám, radši bych z letadla vyskočil než zkoušet podobné vylomeniny.

  Dokončil jsem prohlídku a přesunul se k hraně paluby, abych tam našel nějaký pevný bod, nebo otvor, kam by šlo přivázat horolezecké lano. Chtěl jsem po laně sešplhat dolů a až budu na trupu lodi pracovat, tak po něm lézt nahoru, nebo s jeho pomocí vytahovat nářadí.

  Začal jsem na přídi, šel podél hrany k zádi a pečlivě si prohlížel materiál pod nohama. Asi uprostřed lodi, metr pod úrovní paluby, jsem našel několik otvorů. Rychle jsem se přesvědčil, že je to přesně to, co jsem hledal. Otvory byly dostatečně veliké, abych jimi protáhl lano a zároveň ho vytáhl jiným otvorem ven. Mohl jsem tak lano bezpečně uvázat, bez obavy že se vytrhne.

Když jsem byl mladší, nějakou dobu jsem se věnoval lezení na stěně a několikrát i v terénu na skutečných skalách. Proto jsem neměl žádné obavy z toho, spustit se na laně nějakých padesát metrů dolů. Neměl jsem žádný postroj a nenapadlo mě nějaký si vyrobit, tak jsem lano provedl kolem stehna a pak zpátky kolem druhého, abych měl alespoň nějakou pojistku, kdyby mi proklouzly ruce.

  Sbalil jsem si zbývající věci do batohu, a začal se spouštět po laně dolů. Prvních několik metrů šlo dobře a já si už říkal, jaká to bude pohoda. Pak mi ale začaly stále více prokluzovat ruce a nedokázal jsem lano udržet. Opouštěla mě síla v prstech a jak jsem znervózněl, začaly se mi potit dlaně, což situaci ještě zhoršilo. Smyčka kolem stehen docela fungovala a zpomalovala sestup, ale i tak jsem spíš padal, než slaňoval. Nevěděl jsem, jak dlouho materiál kalhot vydrží a cítil jsem, jak už se třením zahřívají. Díval jsem se pod sebe a jako v transu sledoval blížící se zem. Na poslední chvíli jsem se vymanil z chladného sevření šoku a z posledních sil co nejpevněji sevřel oběma rukama lano.

Bez rukavic jsem si okamžitě popálil dlaně, ale snažil jsem se bolest nevnímat a vydržet to. Trochu jsem zpomalil. Kalhoty stále ještě držely, ale tření způsobovalo už moc velké teplo a já cítil ostrou bolest po celé délce, kudy lano vedlo. Sledoval jsem pláž pod sebou a bál se i mrknout, abych nezmeškal správný okamžik.

  Byl jsem už jen několik metrů nad zemí a přišla moje chvíle. Pustil jsem se pravou rukou lana a několika rychlými pohyby jsem ho omotal kolem předloktí. Silný materiál nepromokavé bundy mě ochránil před popáleninami a opravdu jsem zpomalil. Velká část mé hmotnosti se přenesla na ruku a já měl pocit, že si vykloubím rameno. Bolest byla tak velká, že jsem téměř omdlel, ale netrvala dlouho a dopadl jsem na zem.

Trefil jsem se asi na jediné místo na ostrově, kde nebyly lávové kameny, ale poměrně sypký písek. To můj náraz trochu utlumilo a zase jsem s velkým štěstím přežil. Zůstal jsem ležet tam, kde jsem spadnul a bolestí jsem téměř brečel.

  Být kočka, tak mi už těch životů moc nezbývá.

Ruce mě bolí,

nohy mě bolí,

ale jsem dole a živý.

Možná bych měl nechat těch kravin, než se tu zabiju.

  Stále jsem ležel na pláži a nechával mokrý písek a déšť, aby mi chladily popálená místa. Opatrně jsem kontroloval, jestli mám všechny kosti v celku a v duchu počítal, kolikrát jsem už něco podobného na ostrově zažil. Možná to bylo jen třikrát nebo čtyřikrát, ale i to na mě to bylo moc velké číslo. Obvykle jsem podstupoval největší riziko, když jsem kupoval podezřelé akcie, nebo objednával večeři v nové čínské restauraci. To, co jsem zažíval na ostrově, bylo ale něco úplně jiného.

Stále jsem neměl sílu se zvednout, tak jsem pokračoval v bilancování a nebyl to moc povzbudivý výsledek. Když se to vzalo kolem a kolem, tak kromě havárie letadla nebylo na ostrově nic, co by mě nějak významně ohrožovalo na životě. To nejhorší, co se mi mohlo stát, byl úpal. A díky neustálému dešti k tomu moc příležitostí nebylo. Naopak všechny nebezpečné situace a problémy jsem si způsobil sám, svojí snahou z ostrova odejít.

  To se mi asi bůh snaží sdělit, že nemám ostrov opouštět.

Docela mě ta myšlenka pobavila. Přestože jsem pocházel z nábožensky založené rodiny, nikdy jsem se otázkou víry nezaobíral. Už v dětství jsem toto dilema vyřešil s jednoduchostí sobě vlastní a místo abych věřil v Boha, říkal jsem, že vím, že existuje. A pokud něco víte, je víra zbytečná, vlastně skoro nemožná. Co mi ale přišlo na mé úvaze vtipné, byl spíš způsob, jakým by bůh řídil moje kroky. Bylo to celé moc komplikované. Podle mě, kdyby bůh nechtěl, abych opouštěl ostrov, tak by mi to prostě řekl. Nebo by mi zlomil obě nohy.

  Filozofovat o boží vůli mě docela bavilo, ale pravda byla taková, že už mi začínala být zima a bylo mi docela jedno, jestli je to vůle Boží, nebo velké šupinaté věci s chapadly zasahujícími do jiných dimenzí a osmnácti očima. Byla mi prostě zima a chtěl jsem si jít odpočinout a pobrečet někam do sucha a tepla.

To znamenalo zvednout se na nohy a dojít dovnitř lodě. A díky popáleninám od lana to byla docela výzva. Když jsem se zkusil opřít o dlaně a zvednout se, bolest mi hned připomněla, že takhle to nepůjde. Musel jsem se překulit na břicho a opřít se o lokty, abych se vůbec zvednul. Zkusil jsem udělat první krok a zase jsem si sednul do písku, tentokrát kvůli spáleninám na stehnech. Při chůzi se látka kalhot třela o popálenou kůži, a to vážně bolelo.

  Než jsem se pustil do nějaké další unáhlené akce, seděl jsem na zemi a dlouhé minuty uvažoval o svých možnostech. To se mi moc nepodobalo. Vlastně se mi to nepodobalo vůbec a byl to docela zvláštní pocit. Tahle situace ale moc vymýšlení nevyžadovala, takže jsem byl poměrně rychle hotov. Sundal jsem ze zad batoh, z batohu vylovil malý nůž a opatrně rozpáral kalhoty, abych je snadno sundal. Kalhot jsem měl dostatečnou zásobu a chodit po ostrově v trenkách mi nevadilo. Hlavní bylo, že mi už nevadily při chůzi a mohl jsem se zvednout a jít do lodi.

I tak mě spálená stehna při každém kroku bolela a pohyboval jsem se jako po obrně. Vůbec to nebylo směšné a mě ani do smíchu nebylo, ale stejně jsem se musel smát, když jsem si představil, jak asi vypadám z dálky.

  Jen v trenkách, stehna úplně rudý a chodím, jako kdybych měl klystýr.

Opatrně jsem se šoural do lodi a dával jsem si pozor, abych na nic nesahal rukama. Dlaně jsem měl ošklivě spálené a nechtěl jsem si do rány zanést ještě nějakou infekci. Cestou jsem sundával mokré oblečení a vůbec jsem neřešil, že to házím na zem. Až mi bude líp, uklidím to.

  Zalezl jsem do postele a ani jsem se neobtěžoval s oblékáním. Stejně by to s popálenýma rukama nebyla žádná legrace.

  Proč já dneska vůbec vylézal z postele?

  Bylo už odpoledne a blížil se čas oběda. Pro jednou jsem ale jídlo vynechal a spokojil se s lahví whiskey. Postel jsem opustil jen abych našel nějaký krém na popálenou kůži.

Když jsem byl malý a spálil jsem se o něco, což se mi stávalo kupodivu docela často, babička mi to vždycky mazala kachním sádlem. Říkala, že je to na popáleniny nejlepší, ale je taky pravda, že kachním sádlem léčila všechno. Pokud šlo o mě, neměl jsem moc na výběr a protože na lodi nebyla žádná posádka, neměli tam ani lékárnu. Kachní sádlo tedy byla jediná možnost, jak si ošetřit spálené dlaně a stehna, a bylo jedno jestli je to sádlo kachní nebo vepřové.

Prohledání zásob v jídelním kontejneru zabralo víc času než jsem čekal a nemohly za to čínské popisky na krabicích, ale moje snaha šetřit ruce a nebrat nic do dlaní. Po téměř hodinovém hledání jsem žádné sádlo nenašel, ale měl jsem aspoň dvě sklenice husích jater v sádle. Otvírání bylo opravdové peklo a utažené víko sklenice bylo skoro nemožné povolit bez toho, že bych si strhnul všechnu spálenou kůži z dlaní. Celé to bylo tak frustrující, že jsem to vzdal a sklenici prostě rozbil. Všechny střepy jsem pečlivě posbíral a uklidil do jedné prázdné plechovky a husí obsah přemístil do druhé. Už při tom vybírání střepů jsem si ruce řádně promastil a byl jsem konečně spokojený. Drobný problém spočíval v tom, že jsem měl chuť si ruce olizovat, protože kachní sádlo mám rád.

  Zbytek dne jsem strávil jen poleháváním v posteli.

  Zítra se budu co nejvíc šetřit. Možná bych mohl zkontrolovat zásoby barvy, to nebude moc nebezpečné.

Neměl jsem nic lepšího na práci, a tak jsem se snažil spočítat, kolik barvy asi budu potřebovat na obří nápis. Asi na to měla vliv ta whiskey, ale vůbec mi to bez papíru nešlo a vždycky, když jsem se blížil k výsledku a musel si pomatovat několik čísel, jsem se začal ztrácet. Nechal jsem to tedy na jindy.

  Taky mi došlo, že s délkou lodi 400 metrů a výškou trupu jen několik desítek metrů, je plocha pro nápis o pouhých třech písmenech moc dlouhá a úzká.

  A co třeba napsat to morseovkou?

To vlastně nebyl špatný nápad, lépe by se tak využila plocha lodi a znaky (tečky a čárky) by mohly být hodně velké a díky tomu i dobře viditelné. Docela důležitý zádrhel byl v tom, že jsem nevěděl, jak potřebná písmena v Morseově abecedě vypadají. Měl jsem mlhavou představu o tom, že by to mohlo být: TEČKA TEČKA TEČKA ČÁRKA ČÁRKA ČÁRKA TEČKA TEČKA TEČKA, ale nebyl jsem si jistý, jestli ty čárky mají být tři nebo dvě. Takže bych mohl napsat SOS, nebo také:

  Pro nejlepší hamburgery v okolí, zahněte po 300 kilometrech doleva.

  Kdo dneska vlastně umí Morseovu abecedu? Mohlo by to vidět plno lidí a mysleli by si, že se jedná o nějakou silnici pro obry s blbě nakreslenou čárou mezi pruhy. Ne, nehodlal jsem to riskovat a rozhodl jsem se pro tradiční formu zápisu.

  Vyrobím obří nápis SOS na boku ztroskotané lodi. Opravdu velmi tradiční.

Tyto úvahy mě zaměstnaly až do večera. Poté, co jsem se ještě jednou namazal kachním sádlem byl čas jít spát. Patlat si to na ruce mi přišlo v pořádku, ale když jsem sádlo aplikoval na stehna, z nějakého důvodu mi to připadalo divné a cítil jsem se při tom dost nesvůj.

  Měl jsem za sebou zase jeden perný den a věděl jsem, že nebude trvat dlouho, než usnu. Ve skutečnosti jsem usnul dřív, než jsem dokončil myšlenku o usínání.

  Další z mých povedených snů na sebe nenechal dlouho čekat. Lezl jsem po lodi, která ležela na boku, ale neměla vůbec rovný trup. Vždy, když jsem vyšplhal nahoru tou podivnou cestou, která procházela strojovnou, kadeřnictvím a obchodem se starými vinylovými deskami, ocitl jsem se na šikmé ploše a pomalu klouzal až k okraji. Tam jsem jednoduše spadl do moře nebo na pláž.

Byl jsem velmi odhodlaný něco dokázat, jen jsem vůbec nevěděl co. Zkoušel jsem to pořád dokola, ale trup lodi byl moc kluzký a já stále klouzal dolů. Po dvacátém neúspěšném pokusu jsem toho nechal a vydal se hledat plechovky s barvou. Ty měly být v kontejneru, uvnitř lodi.

  Během chvíle jsem se ocitl v obřím nákladovém prostoru, ve kterém byl jediný kontejner, natřený nudnou hnědou barvou. V tom obrovském, prázdném prostoru působil jako krabička od sirek, na podlaze tělocvičny. Zvenku vypadal jako obyčejný kontejner, ale když jsem ho otevřel a vešel dovnitř, připadal mi větší. A čím hloub jsem vcházel do jeho útrob, tím víc se zvětšoval. Nerostl jen do délky, ale i do šířky.

Prohlížel jsem jednu plechovku za druhou, ale žádná neobsahovala bílou barvou. Jako kdyby tam byly jen černé, hnědé a modré, ale nic světlého. Přede mnou byla ještě ohromná hromada nádob s barvou, ale za mnou se už vršila podobně veliká s plechovkami, které jsem prohlédl a nelíbily se mi. Prohlížel jsem další a další plechovky a hromada stále rostla.

A pak jsem měl hotovo. U zdi bylo postavených deset středně velkých plechovek s bílou barvou. Bylo to nepochybně ohromné vítězství. Chtěl jsem barvy odnést ven, ale východ z kontejneru blokovaly plechovky, které jsem tam naházel. Hromada byla vysoká asi jako pyramida a nešla obejít. Musel jsem ji přelézt.

Popadl jsem těžce vydřený poklad deseti plechovek bílé barvy a začal šplhat vzhůru. Ze začátku to šlo dobře. Lezl jsem opatrně nahoru a držel při tom oběma rukama svůj náklad. Když jsem byl asi v půlce, začaly problémy.

  Boty mi ujížděly na nestabilním povrchu. Pořád jsem stoupal nahoru, ale bylo stále těžší udržet se na nohou a nespadnout dolů. Tím jsem narušil stabilitu celé hromady a strhla se lavina, která mě vzala s sebou. Klouzal jsem dolů a všude kolem byly plechovky s barvou. Na chvilku jsem pod nimi byl pohřbený a když všechno utichlo a lavina se zastavila, mohl jsem zase vylézt. Plechovky s bílou barvou zůstaly pohřbené někde v té hromadě pod mýma nohama.

  To byl ten správný čas na probuzení, ale já tam jen stál a pozoroval plechovky. Najednou jsem vůbec nevěděl, podle čeho jsem předtím poznal, jakou mají barvu. Všechny totiž měly stejné etikety s totožnými nápisy. A bílá barva byla ve všech.

Další kapitola