Kapitola 30
Dvacátý osmý den
Nebudu lhát, když se přiznám, že se mi moc dobře nevstávalo. Popálené ruce i přes ošetření husím sádlem dost bolely a na nohy jsem se neměl odvahu podívat. Dobrá zpráva byla, že se na dlaních přes noc nevytvořily puchýře, kterých jsem se obával nejvíc. V opačném případě bych několik dní nemohl nic dělat.
Nešlo o to, že bych byl nějak přecitlivělý, ale obával jsem se infekce, kterou bych si do zranění lehce zanesl. Na stehnech jsem takové štěstí neměl a puchýře už se tvořily na celé popálené oblasti. Nohy jsem ale mohl docela jednoduše ošetřit a až pomine původní bolestivá fáze, měl bych být schopen alespoň částečně fungovat.
V kontejneru s oblečením jsem našel hedvábnou sukni a opatrně ji roztrhal na stejně široké pruhy. Nebyla to žádná škoda, protože sukně měla žlutou barvu a tu bych na sebe nevzal ani za jízdenku domů. Takhle z ní byly kvalitní a dlouhé obvazy, které sice nebyly sterilní, ale to jsem pro jednou musel oželet. Slíbil jsem si, že jestli budu mít trochu času, vyvařím zbytek hedvábných obvazů a tím je sterilizuju. Obvazy byly další položkou na seznamu věcí, které jsem se rozhodl s sebou na ostrově mít vždy při sobě. Jejich sterilizace ale měla tu nejmenší prioritu, protože několik vteřin poté, co obvazy uschnou, už opět přestanou být sterilní a já budu mít jen horkou vodou zničené hedvábí.
Pokračoval jsem tedy improvizovaným ošetřením popálených stehen. Portským vínem jsem opláchnul poraněné oblasti a obvázal je pečlivě obvazy. Samotného mě překvapil výsledek. Portské působilo chladivě a částečně i jako dezinfekce. Silnější alkohol jsem použít nechtěl, protože by mi mohl chybět. A také proto, že na popálené rány se alkohol dávat nesmí, to ví přece každý. Přestože jsem neměl lékárničku, měl jsem docela slušnou zásobu náplastí, takže jsem obvazy s přehnanou pečlivostí na několika místech přilepil ke zdravé kůži a měl jsem hotovo.
Vybral jsem si čisté, a hlavně volné oblečení, aby mi obvazy nebránily při chůzi. Neměl jsem v úmyslu chodit někam daleko, takže byla přijatelná i mikina s obrázkem Star Wars a tepláky Nike.
Po snídani jsem si znovu namazal dlaně sádlem a oblékl si bavlněné rukavice. Připadal jsem si díky všem těm obvazům trochu jako mumie, ale nebyl čas na nějaké módní hrdinství. Důležité bylo, že jsem se cítil o něco lépe a mohl se pustit do nějaké lehké práce.
Hlavní bylo pokračovat v aspoň trochu smysluplné činnosti, jinak mi hrozilo, že na mě dolehne deprese ze všech těch neúspěchů, které se mi hromadily, jako poháry nadějného hokejisty. Hledání bílé barvy nebylo nic náročného, a i když stále pršelo a nedalo se zrovna kreslit na trup lodi, mohlo kdykoliv přestat a pak jsem chtěl být připravený a neztrácet zbytečně čas luštěním čínských nápisů.
V plánku s kontejnery jsem vyhledal ten správný, který obsahoval barvy a ředidla. Bylo to téměř na kraji prozkoumané zóny, ale pomatoval jsem si správně, který kontejner to je. Nevěděl jsem, kolik času mi třídění plechovek zabere, ale doufal jsem, že to nebude tak dlouho jako v mém snu.
Cestou k barevnému kontejneru jsem minul několik dalších, které jsem ještě neprozkoumal. Některé ležely osamoceně, jiné tvořily různě poskládané hromady a ze správného úhlu vypadaly jako moderní umění. Po západu slunce mohly připomínat scénu z Šíleného Maxe. Zvědavost mě neopustila a měl jsem nutkání se do nich podívat, ale měl jsem na práci něco jiného.
Teď si musím připravit barvu. Jestli přestane pršet, musím co nejrychleji napsat nápis SOS.
Na hraní budu mít čas potom.
Prošel jsem kolem několika posledních kontejnerů a stál před cílem své cesty. Dveře byly jen přivřené a šly snadno otevřít. Když jsem otevřel obě křídla a zajistil je, aby se samy nezavřely a neuvěznily mě uvnitř, mohl jsem se věnovat hledání plechovek s bílou barvou.
V kontejneru byl nepořádek téměř biblických rozměrů a připomínalo mi to fotbalový stadion po skončení rockového koncertu. Plechovky s barvou se válely po podlaze v silné vrstvě, spolu s plechovkami ředidla a zbytky dřevěných beden, ve kterých byly původně umístěné.
Neztrácel jsem čas a pustil se rovnou do práce. Už po několika minutách opatrného přerovnávání se ukázalo, že rukavice byly dobrý nápad. Kusy dřeva se válely všude a několikrát se mi povedlo zabodnul si do ruky třísku. Pozitivní na tom bylo jen to, že třísky měly velikost párátka a snadno se vytahovaly.
Dřevo jsem házel na hromadu před kontejner, kde mělo zůstat do doby, než bude potřeba na topení. Plechovky s bílou barvou měly vyhrazené místo vedle pravých dveří. Rukama mi prošlo 68 plechovek s různými barvami a odstíny, než jsem našel první s bílou barvou. Ostatní jsem nechával uvnitř kontejneru a snažil se plechovky rovnat, aby nezabíraly moc místa. Postupem času jsem našel ještě několik dalších a zdálo se, že se mi začalo dařit. Pak ale bílé plechovky došly a mě čekalo téměř dvouhodinové přerovnávání bez toho, že bych našel další.
Snažil jsem se zachovat pozitivní myšlení a pro všechny případy jsem do jedné oblasti rovnal plechovky se světlými odstíny modré a zelené. Ty mi přišly dostatečně kontrastní k šedé barvě lodního trupu a měly fungovat jako nouzové zdroje. Dál jsem ale pokračoval s hledáním bílé barvy.
Po další hodině, kdy už ně začínaly bolet spálené dlaně, jsem narazil na bednu se dvěma tucty plechovek s bílou barvou. A pak už nic. Celkem jsem získal dvacet osm litrů barvy.
S tím bych pokreslil celou loď, a ještě by mi zbylo na kus sopky.
Hele mami, támhle je bílá sopka, co to je?
To bude asi nějaká provokace, pojď pojedeme jinam.
To neznělo jako dobrý plán na záchranu. Ani na přilákání pozornosti. Na druhou stranu, mohlo by být hůř:
Kapitáne, vidím sopečný ostrov, sopka je vysoká asi 100 metrů a celá bílá.
To zní jako dobrý cvičný terč seržante. Zahajte palbu vším, co máte, na tu bílou sopku.
Bylo jasné, že bych se měl držet původního plánu. A ten plán zněl: tři velká písmena SOS, nakreslená bílou barvou na šedém trupu lodi. Žádné kraviny, kudrlinky, nebo patkový font. Studoval jsem popis na plechovkách a jestli jsem to dobře přeložil, tak by barva v jedné plechovce měla vystačit na 30 metrů čtverečních. Tím ale moje znalosti čínštiny končily a nedokázal jsem rozluštit, jestli je to po naředění, nebo v surovém stavu. Předpokládal jsem, že správně je první možnost, a pro neředěnou barvu jsem odhadl pokrytí jen 10 metrů. To nebylo moc, ale byl to jediný způsob, jak se vyhnout problémům, způsobeným špatným ředidlem. Dávalo mi to na každé písmeno asi 100 metrů čtverečních. To by mělo stačit.
Barvy jsem nechal u kontejneru, protože ještě nebyly potřeba a vrátil se na základnu. Už byl čas oběda a mě čekala konzerva vepřového ve vlastní šťávě. Její otevírání mi trvalo déle než normálně, ale za spousty nadávek jsem to zvládl. I když jsem při tom několikrát zavadil o poraněné místo, nebolelo to tak moc, jak jsem se obával. Zdálo se, že léčba kachním sádlem funguje. To mi udělalo větší radost než obsah masové konzervy. Maso nebylo chuťově špatné, ale musel jsem k tomu přikusovat suchary a zapíjet to portským vínem.
Měli by to dávat na etiketu jako příklad servírování.
Po obědě mě čekalo další ošetření popálenin a když jsem se důkladně namazal sádlem, převázal jsem ruce i nohy čistými obvazy.
Venku stále pršelo a nebylo možné psát SOS nápis. Do ničeho nového jsem se pouštět nechtěl a docela mi vyhovovalo, že se můžu po zbytek dne jen poflakovat.
Posadil jsem se do křesla, abych měl výhled ven na sopku a jen jsem seděl a sledoval, jak prší. Představoval jsem si, co asi dělají rodiče a jestli jim doma také zrovna prší.
Matka o deštivých dnech vždy vyšívala. Kam až moje paměť sahala, vždy jsem si ji pomatoval, jak sedí ve své pracovně a vyšívá. Začala se svým koníčkem, když jí bylo dvacet let a za tu dobu se stala uznávaným expertem a povýšila vyšívání téměř na umění. Po domě vysely mnohé její obrazy znázorňující život na naší farmě, ale specializovala se na výjevy z bible. Když začala dodávat svá díla místnímu kostelu, kde je hrdě vystavovali, stala se známou v širém okolí. Několikrát ročně dostala nabídku, aby pro někoho vyšila obraz nebo portrét, a dokonce o ní vyšel článek v místních novinách.
Otec byl neustále zaměstnán chodem farmy, v posledních letech hlavně mým přičiněním, protože jsem odmítl pokračovat v rodinné tradici a stát se farmářem. Pokud to počasí jen trochu umožňovalo, trávil volný čas venku. Rád jezdil na koni a byl schopen strávit celý den v sedle. I rekreační jízdu využíval k tomu, aby kontroloval pozemky. Když ho počasí zahnalo domů, bylo na něm vidět, že je celý nesvůj, když musí být pod střechou. Možná byl nesvůj, že musel být pod jednou střechou se mnou, ale nikdy to nedal najevo. I když to nikdy nepřiznal, nebyl jsem synem, ve kterého doufal.
Jediné místo, kde byl v domě opravdu uvolněný a sám sebou, byla jeho pracovna, která sloužila i jako knihovna. Neznal jsem nikoho, kdy by za život nashromáždil tolik knih jako on a zároveň je všechny přečetl. Pracovna byla jedním z největších pokojů v domě a všechny stěny byly obloženy vysokými knihovnami až ke stropu. A všechny byly téměř plné. Večery trávil se svými knihami a bylo jisté, že pokud nesedí na koni, je v knihovně a čte si novou knihu.
Jako malý jsem za ním chodil pro radu pokaždé, když jsem narazil na nějaký problém a on vždy znal odpověď. A když neznal, vytáhl z knihovny nějakou encyklopedii nebo naučný slovník, kde našel cokoliv, co jsem potřeboval, nebo mě zrovna zajímalo. S rozvojem počítačů a internetu byly informace dosažitelné jednoduše, a hlavně rychle a já chodil za otcem pro radu stále méně. Tenkrát jsem to tak nevnímal, ale když jsem se nad tím zamýšlel ve svém křesílku na konci světa, došlo mi, jak těžce to musel tenkrát nést, když jsem za ním přestal chodit pro radu.
Už měsíc jsem byl pryč z domu, a přesto jsem si nedokázal představit, co rodiče dělají. Myslí si, že jsem mrtvý a truchlí pro mě? Nebo doufají, že jsem naživu a neúnavně mě hledají někde na Maui? Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem na to odpovědět. Rodiče jsem miloval, ale pravda byla taková, že jsme se odcizili už v době, kdy jsem studoval na vysoké škola a svým rozhodnutím nepokračovat v rodinné tradici, jsem propast už jen prohloubil.
Nechtěl jsem myslet na to, že se rodiče trápí kvůli tomu, že jsem zmizel a trochu jsem doufal, že se přes to přenesli. Nebo si toho možná ani nevšimli. To by byla ta lepší možnost. Nebyl jsem zrovna rodinný typ, a i dříve jsem domů moc často nevolal.
Úvahy o rodičích mě přivedly do rozpoložení, ve kterém jsem být nechtěl. Kdybych neměl čerstvě převázané obvazy, rozběhl bych se ven z lodi a pobíhal v dešti, abych přišel na jiné myšlenky. Místo toho jsem zůstal sedět v lehátku a sledoval malé vodopády vznikající na úpatí sopky a uvažoval, jestli se její vnitřek plní vodou, nebo nějakou skulinou voda odtéká do moře.
I když bylo spíše pozdní odpoledne než večer, měl jsem už zírání do deště a filozofování dost, a odebral jsem se do postele. Výpary z barev a ředidel z kontejneru ještě nezmizely a mě už zase začínala bolet hlava. Nemohl jsem s tím dělat nic jiného, než jít spát.
Zdál se mi sen, že stojím na nějaké šedé ploše a píšu na ni zprávu. Komu byla ta zpráva určená jsem nevěděl, a ani jsem neznal její obsah, protože byla v Morseově abecedě. Prostě jsem jen dělal tečky a čárky válečkem namočeným v bílé barvě. Opakoval jsem pořád to samé. Namočil jsem váleček do barvy a udělal jsem s ním na šedé ploše buď čárku nebo tečku. Čárky jsem dělal docela dlouhé, i několik metrů. Tečky naopak byly vždy přesně stejně dlouhé, ve tvaru čtverce. Neměl jsem žádný slovník, nebo legendu, podle které bych rozluštil, co píšu. A tak jsem dál dělal další čárky a tečky.
Moc jsem si přál vidět nápis ze vzduchu. Neměl jsem ale jak to udělat. Krajina kolem byla dokonalá placka, nikde žádná hora nebo strom, na který by se dalo vylézt a prohlédnout si nápis z výšky. Barvy mi už zbývalo jen trochu a já se už těšil, že budu mít hotovo, ale váleček pořád na ploše nechával stopu, a tak jsem dál kreslil čárky a tečky.
A pak jsem najednou měl hotovo. Teprve v ten okamžik mi došlo, že to tmavé je asfalt a já kreslím na silnici. Středovou čáru.
Najednou jsem se vznášel nad silnicí a stoupal stále výš, až jsem byl asi sto metrů nad ní. Měl jsem dokonalý výhled na nápis, který jsem vytvořil. Stálo tam:
.–. — — — -.-. –..– .— … . — ..- …- . –.. -. . -. -.– …- – — …- .- .-. -. . -. .- -.- — .-.. .- -.-. -.- -.– … – . … – ..