Kapitola 31

Dvacátý devátý den

  Vzbudil jsem se do slunečného dne a chvilku jsem rozespalý vůbec nevěděl, co se děje. Stál jsem ve dveřích obývacího kontejneru a nevěřícně zíral na sopku, osvícenou vycházejícím sluncem. Z mokrých kamenů stoupala pára a téměř uvěřil iluzi, že je sopka aktivní. Jediné co chybělo, byla láva.

Už to bylo hodně dlouho, co jsem na těle cítil sluneční paprsky. Skoro jsem se začínal bát, že budu bledý jako hlídač ve skladu vyhořelého paliva.

Vyběhl jsem ven na světlo a vychutnával si ten hřejivý pocit. Vstal jsem pro jednou brzo a slunce bylo ještě nízko nad obzorem, ale i tak už silně hřálo. Připadal jsem si jako medvěd po zimním spánku.

  A pak mi došla komičnost celé situace a musel jsem se začít smát. Byl jsem už měsíc na pustém ostrově, velkém jako parkoviště u obchoďáku, a jediné, co mi za celou dobu opravdu chybělo, byl sluneční svit.

  Když už jsem byl venku, svlékl jsem se a opláchl se v moři. I ta voda mi přišla teplejší. Najednou byl pobyt na ostrově docela příjemný. A přitom stačilo, aby přestalo pršet a vyšlo slunce. Byl jsem v tak dobrém rozpoložení, že jsem si do TODO listu přidal další bod. Aktuální verze tedy byla:

• Opustit ostrov za každou cenu
• Zjistit, jestli je to možné a ostrov koupit

Pozorně jsem sledoval oblohu, jestli uvidím nějaký náznak toho, že by se slunečné počasí mělo zkazit, nebo jestli pár dní vydrží a já budu moct konečně napsat ten nápis. Zatím to vypadalo na horký, slunečný den. Ideální k natírání trupu obří lodi, nebo alespoň psaní velkých písmen.

Upřeně jsem sledoval Green Dawn a po chvíli jsem opravdu zahlédl, jak z trupu stoupá pára.

  “To je dobře, jen ať to pěkně vyschne.”

Nikdy se mi zvuk mého hlasu nelíbil. Byl trochu moc vysoko položený a chraplavý, vhodný akorát na zpěv v rockové kapele z 90. let. Ale toho slunečného rána mi to znělo docela dobře.

  Chtěl jsem se co nejdřív vrhnout do práce, vždyť jsem už tolik dní zahálel. A teď mi konečně přálo i počasí. Měl jsem před sebou plno práce, ale také jsem potřeboval, aby povrch lodi dostatečně vyschnul. Mohl jsem si tedy dopřát snídani, abych nepracoval s prázdným žaludkem. Při snídani jsem si také připravil dva balíčky sýra a sucharů, abych měl něco k obědu a nemusel přerušovat práci.

Do batohu jsem také přibalil několik kusů lana, které mi mělo sloužit jako kostra pro písmena, která budu kreslit. Kolem této kostry jsem chtěl nakreslit skutečný obrys písmen a ten pak už jen vybarvit.

  Je mi skoro čtyřicet a zase se vracím k omalovánkám.

A co je na tom?

Pokud mi to zachrání život, začnu si klidně i cucat palec.

Na pláži jsem si vybral kus kamenu, kterým by se daly nakreslit obrysy písmen. Poučen z předchozích nezdarů jsem si chtěl ověřit, jestli bude na lodním trupu zanechávat nějakou stopu. Zkusil jsem kamenem nakreslit na bok lodi obrázek a prohlížel si výsledek. Nikdy jsem kreslit neuměl, takže jsem nakreslil jen smajlíka.

  Obyčejné kolečko, dva křížky jako oči a k tomu pusu. Žádné emoji to nebylo, ale nikdy jsem netvrdil, že bych byl Picasso. Stopa, kterou kámen na laku nechával, nebyla moc výrazná, ale když jsem věděl, co hledám, spolehlivě jsem ji našel.

  Doufám, že to nepůjde z mojí pojistky, až zjistí, že jsem jim poškrábal lak.

  Ruce mě sice ještě trochu bolely, ale věřil jsem, že to zvládnu. Pokud dokážu vyšplhat chodbou nahoru, tak malování už by problém být neměl. Dokončil jsem poslední přípravy, zabalil ještě pár věcí do batohu a byl jsem připraven.

Rozhlédl jsem se po okolí, zalitém slunečním světlem, jako kdybych vstupoval to temné kobky a neměl z ní už vylézt. Zase tak daleko od pravdy to nebylo, jen jsem doufal, že během pár minut zase slunce uvidím. Do chodeb uvnitř lodi dopadalo jen minimum slunečního světla a srovnání s temnou kobkou bylo docela na místě.

  Přesto mi chodba připadalo nějak veselejší a lano, které jsem tam nechal, mi cestu hodně usnadňovalo. Při šplhání ve vertikálních úsecích jsem musel lano držet opatrně, abych si nestrhnul kůži, která se už začínala hojit, ale i tak jsem postupoval slušným tempem. Když jsem bez větších problémů vyhlédl horním poklopem opět na denní světlo, zkontroloval jsem na hodinkách, že mi cesta lodí zabrala jen dvacet osm minut. Než jsem začal cokoliv dělat, vylovil jsem z batohu solárního trpaslíka a položil ho k otevřenému poklopu.

  Odměnou za náročný výstup mi byl úžasný výhled. Viditelnost byla perfektní a dohlédl jsem až k obzoru, možná nějakých dvacet kilometrů. Přestože jsem stále viděl jen moře, díky jasné obloze a slunci šplhajícímu vysoko na oblohu to připomínalo pohled z katalogu cestovní kanceláře. Zajímalo mě, jak asi vypadá pohled ze sopky, která byla dvakrát vyšší než trup lodi a viděl bych tak mnohem dál. Měl jsem ale před sebou důležitou práci a tak jsem si slíbil, že až budu mít hotovo kaligrafické cvičení, vyšplhám na sopku, a ještě jednou se přesvědčím, jestli v blízkosti ostrova něco není.

  Ale teď hurá do práce.

Začal jsem s vyměřováním plochy, na kterou budu psát. Udělal jsem si čáru v přední části lodi, kde končilo zaoblení přídě a trup už byl dál rovný. Od této čáry jsem změřil vzdálenost k zádi, kde jsem také udělal čáru. Celkem jsem napočítal 450 kroků, což bylo přibližně 400 metrů. Když jsem nechal nějaké místo na mezery mezi písmeny, vyšlo mi 120 metrů na jedno písmeno. To bylo hodně, ale na šířku měla rovná část trupu lodi jen asi 20 metrů. Kdybych psal na délku lodi, jako se to normálně dělá, byla by písmena vysoká jen těch 20 metrů a hrozně široká. Ale pokud bych udělal nápis na výšku, písmena by byla 120 metrů vysoká a 20 metrů široká. To mi připadalo jako rozumný poměr stran a dostatečná velikost, aby se nápis dal přečíst i z veliké výšky. A při pohledu z oblohy to bude jedno, že jsou písmena pod sebou, a ne vedle sebe. Provedl jsem rychlý výpočet a vyšlo mi, že písmena vysoká 120 metrů by mohla být čitelná z výšky až 20 kilometrů. Přišlo mi to nějak moc, ale byl to jen odhad a většina letadel stejně tak vysoko nelétala.

  V dalším kroku jsem rozdělil vyhrazenou plochu na tři stejně velké obdélníky, s mezerami mezi nimi. Tím vznikl prostor pro jednotlivá písmena. Uvnitř těchto obdélníků jsem z horolezeckého lana vyrobil tři velká písmena, přesněji jejich kostru. Začínal jsem chápat, jak se asi cítili dávní umělci, když vytvářeli obrazy na planině Nazca.

  To se ale nedá srovnávat, jim ale pomáhali mimozemšťané.

Já takové štěstí neměl a mohl jsem jen odhadovat správný tvar písmen. Ze své výšky 176 centimetrů jsem nerozeznal z tvarů téměř nic. První jsem připravil písmeno O, prostě proto, že je jednodušší. Vlastně jsem jen kopíroval tvar obdélníkového prostoru, vyhrazeného pro písmeno, a horní a dolní konce jsem zaoblil.

  Podobně jsem postupoval i při tvorbě písmene S. Jako základ jsem použil písmeno O, které jsem měl už natrénované. Horní a dolní oblouk jsem spojil diagonálně napnutým lanem a měl jsem hotové písmeno S. Po dvou hodinách byly hotové obstojné kostry písmen a mohl jsem podle nich dokreslit kamenem obrys.

  Než jsem začal kreslit, vyrobil jsem z kamene a kusu dřevěné latě něco jako oštěp. Mohl jsem tak pohodlně kreslit na trup lodi a nemusel u toho sedět na zemi. To mi ušetřilo hodně času a námahy, když jsem s oštěpem v ruce, a s kamenem položeným na trup lodi, obcházel ve vzdálenosti jednoho metru obrys písmene. Než jsem takto obešel jedno písmeno, trvalo mi to asi dvacet minut. Kdybych kámen držel v ruce a po každém nakresleném kusu se musel zvednout, popojít a zase sednout, trvalo by mi to celý den a několik dalších dní bych asi nemohl chodit. Celkem mi tak všechna písmena zabrala hodinu času, než jsem vytvořil jejich obrys.

Když jsem měl hotovo, zkontroloval jsem, jestli je nakreslená čára viditelná a spokojeně jsem odstranil kostry písmen z lana, protože jsem je už dál nepotřeboval. Smotal jsem je a položil k poklopu, vedoucímu do podpalubí.

Slunce už dokonale vysušilo povrch lodi a ten začínal být až nepříjemně horký. Vzhledem k jasné obloze se dalo očekávat, že se povrch lodi zahřeje ještě víc. Každopádně to určitě nebylo nic, co by se líbilo jakékoliv barvě. Ještě mi zbývalo připravit plno věcí, které jsem chtěl udělat do večera a samotné psaní jsem odložil na další den. Po ránu by měla být loď suchá a než se stihne od slunce povrch znovu rozpálit, měl bych mít nápis hotový.

  Obloha zůstávala stále bez mráčku a já doufal, že počasí vydrží, alespoň ještě několik dní. To, že by tak zůstalo na pořád, mě vůbec nepřišlo možné. Slunce sice pálilo, ale rozhodl jsem se dát si nahoře oběd. Asi nejsem první člověk, který si udělal piknik na nákladní lodi. Ale zcela určitě jsem první, kdo ten piknik měl na jejím levoboku.

Po obědě jsem se natáhnul na vyhřátý kov a užíval si slunečního světla. Myslím, že jsem si zasloužil trochu toho lenošení na sluníčku.

  Když jsem se dostatečně ohřál a přestalo mě bavit ležení na tvrdém povrchu, vrátil jsem se dolů do lodi a pokračoval v přípravách na další den. Plechovky s barvou jsem důkladně svázal k sobě a připevnil je k lanu, které stále ještě viselo z boku lodi dolů. Šplhat jsem po něm už nechtěl, ale mohl jsem na něm vytáhnout věci nahoru (možná i spustit dolů), abych je nemusel nosit chodbou.

Plechovek bylo 28, takže jsem měl k dispozici 9 na jedno písmeno a jednu jsem si nechal jako rezervu a na opravy. Dohromady vážily možná nějakých 40 kilogramů, ale to by neměl být problém. Tak těžké břemeno bych měl po laně vytáhnout.

  Do batohu jsem připravil pár dalších nezbytných věcí, jako třeba šroubovák na otevření plechovky s barvou, nebo kus dřevěné latě na rozmíchání barvy. A nějaké náhradní oblečení a polokošile, které budou sloužit jako hadry na utírání.

Chtěl jsem mít všechno připraveno dopředu, abych další den nemusel ztrácet čas lezením dolů a zase nahoru, kvůli nějaké věci, bez které se neobejdu. Napadaly mě stále další věci, které bych mohl potřebovat, a nakonec měl batoh něco přes deset kilo. S pitím a svačinou to bylo spíš patnáct, ale doufal jsem, že to nebude problém. Kromě toho jsem mohl batoh přivázat na lano a vytáhnout ho šachtou, až sám vylezu nahoru.

Když jsem skončil s přípravami, slunce už zapadlo a na nebi se začaly objevovat první hvězdy. Vylezl jsem z lodi ven, abych měl lepší výhled a pozoroval jsem oblohu. Po měsíci neustálého deště pro mě hvězdná obloha byla něco kouzelného. Zkoušel jsem najít nějaká známá souhvězdí, ale moc mi to nešlo a vlastně jsem žádné známé nenašel.

  Není to třeba tím, že jsem na jižní polokouli a jižní oblohu vůbec neznám?

  Kdybych věděl, jak se to dělá a měl potřebné vybavení, mohl bych určit svoji polohu. Snad i přesněji, než pouhé Jsem na třetí planetě, obíhající kolem Slunce, někde uprostřed moře. A pak, kdybych znal svoji zeměpisnou polohu a měl atlas nebo podrobné mapy, mohl bych se podívat, kde to vlastně jsem. A hlavně, jak to mám daleko k nejbližší obydlené zemi.

  Nebo bych mohl zajít do kontejneru s elektronikou a najít tam nějakou navigaci.

Kdybych měl štěstí, mohl bych najít nějakou, která je určená pro námořní dopravu a má i jiné mapy, než Severní Ameriku a v ní seznam restaurací McDonald‘s.

  Asi si teď říkáte, proč jsem to nezkusil už dávno. Opověď je prostá – po zničení jediného člunu jsem stejně neměl žádné prostředky, jak ostrov opustit. Takže bylo jedno, jestli je pevnina pět set kilometrů daleko, nebo hned za horizontem. Neměl bych, jak se tam dostat a jen by mě tížilo vědomí, že jen pár kilometrů daleko je pevnina a tam teplé jídlo a chlazené pivo.

  Vyšel měsíc a hvězdy už tak dobře vidět nebyly. Mě navíc čekalo další den brzké vstávání, tak jsem se vrátil do lodi. Solární trpaslíci vesele svítili a měsíc byl v úplňku, takže jsem bez problémů viděl na cestu. Byla to příjemná změna oproti zataženým nocím, kdy nebylo vidět ani vlastní ruku před obličejem.

Uvnitř lodi jsem navštívil jídelní kontejner a hledal tam něco k jídlu. Sušené maso už mě moc nelákalo, a tak jsem hledal dál. S jednou malou baterkou to nebylo jednoduché, ale po několika minutách jsem našel několik konzerv s lososím masem.

  Sice by to bylo lepší s čerstvým pečivem, ale když je člověk na pustém ostrově a další možnosti k večeři jsou tresčí játra, nebo kaviár, přestane být vybíravý. Spokojil jsem se tedy se suchary, jako přílohou a vzal si jednoho lososa. Víčko konzervy se jednoduše utrhlo a já pro jednou nemusel použít otvírák. Po dlouhém dni to pro mě bylo velké plus.

Robinzona jsem nikdy nečetl, ale při různých příležitostech jsem vzpomínal na knihu Dva roky prázdnin od J. Verna. V té knize děti na ostrově pily vodu s trochou brandy. Zkusil jsem to taky a nechápu, jak by to někdo mohl vydržet tak dlouho. Pak jsem tomu ale dal ještě jednu šanci a s drobnou úpravou se to dalo pít. Jen místo vody s trochou brandy, jsem pil brandy s trochou vody. K lososovi se to hodilo víc, než portské a nechtěl jsem se další den budit s bolestí hlavy, kterou portské často přinášelo.

  Notebooky se neustále nabíjely ze solárních článků a díky slunečnému počasí byly už téměř nabité. Využil jsem jeden jako zdroj elektřiny a nechal si nabíjet telefon. Nemohl jsem sice nikam volat, ale to mi zrovna nevadilo. Chtěl jsem ho použít jen jako budík.

  Zítra mě čeká plno práce a nechci se vzbudil v poledne.

Nastavil jsem tedy budík na šestou ráno a šel spát. Nepamatuju si žádné převalování v posteli, takže jsem usnul asi hned, jak jsem si lehl a přikryl se kožichem.

  Zdálo se mi, že jsem zase na MIT, asi někdy v době před státnicemi.

Celé dny jsem trávil učením a noci opakováním. Učil jsem se opravdu intenzivně, až jsem získal pocit, že umím všechno, co by po mě u zkoušek mohli chtít.

  A pak přišel ten den. Oblékl jsem si svoji oblíbenou plážovou košili, jakou nosil Nick Slaughter, k tomu khaki kraťasy a lýkové boty na pláž. Protože se jednalo o závěrečné zkoušky, přidal jsem i kravatu a vyrazil do školy. V budově svojí alma mater jsem procházel chodbou a po obou stranách stáli spolužáci a lidé, které jsem nikdy neviděl, a všichni mi podávali ruce a přáli hodně štěstí. Já se jen usmíval a odpovídal, že štěstí nebude potřeba, protože všechno umím. Někdo se tomu začal hystericky smát a postupně se přidávali další, až se nakonec smáli všichni a já s nimi.

Posadil jsem se na židli u dveří s nápisem Zkoušky a čekal, až si mě zavolají. Kolem se trousili další lidé, ale všichni vypadali stejně. Stejné školní uniformy, stejné vlasy, stejné prázdné obličeje. Všichni vypadali jako já.

  Než to začalo být divné, zavolal mě někdo z komise do zkušební místnosti. Členové komise si tam seděli za stoly, cpali se zákusky a dopíjeli studené kafe. Dívali se na mě znuděným pohledem a přemýšleli, co ze mě asi vypadne. Chvilku se nic nedělo a pak jsem dostal zadání.

  „Jaký byl vliv baroka na francouzskou literaturu?“

  Začal jsem něco koktat, protože jsem se učil spíš počítačové systémy, neuronové sítě a matematické modelování. A navíc mým oblíbeným obdobím byla renesance a literatura anglická. Nenechal jsem se ale zahnat do koukat a něco vařil z vody. Viděl jsem ale, že je moje vyprávění moc neuspokojuje, odvážil bych se říct, že snad ani nezajímá. Proto jsem vzal do ruky připravený kbelík a štětku a všechny jsem je natřel bílou barvou.

A pak i nábytek a podlahu, až bylo všechno bílé a já měl konečně hotovo. Členové komise se po sobě několikrát podívali, jako kdyby se radili. Každý napsal na bílou tabulku číslo a pak ji ukázal. Dostal jsem známky 9.6 9.4 9.6 a 9.7.

Další kapitola