Kapitola 32
Třicátý den
Telefon na mě ječel melodii budíku a já vystrašeně vyskočil z postele. Vůbec jsem netušil, co se děje a nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, že je to budík. Oddechl jsem si, že nemusím znovu studovat francouzskou literaturu. Venku z postele jsem už byl a šel jsem rovnou ven, podívat se, jaké je počasí. Začínal další slunečný den a já jen doufal, že podobné počasí ještě pár dní vydrží. Aby barva zaschla a aby byl nápis vidět.
I když bude nápis sebehezčí, bude k ničemu, pokud nebude vidět přes clonu dešťových mraků.
A pokud se to nepovede ani tentokrát, postavím si Bat-Signal.
Trochu jsem odbyl hygienu, zredukovanou na nezbytné minimum, rychle snědl snídani a už jsem byl s batohem na zádech na cestě do podpalubí. Úspěšně jsem vyšplhal chodbami až nahoru a zkontroloval trup lodi. Výsledek mě potěšil. Trup byl dokonale suchý a obrysy písmen byly obstojně vidět. Všechno tedy bylo připraveno.
Sundal jsem batoh a začal vytahovat lano s nákladem plechovek. Nešlo to ale tak, jak jsem si představoval. Dlaně mě ještě bolely a já nedokázal lano udržet. Plechovky byly už několik metrů ve vzduchu a nemohl jsem je pustit. Při pádu by se poškodily a barva by vytekla.
Musel jsem rychle něco vymyslet, protože jsem cítil, že během pár vteřin lano pustím.
Protože jsem nic lepšího nevymyslel, omotal jsem si lano kolem předloktí pravé ruky, abych mohl uvolnit dlaně. Získal jsem tak možná minutu, než mi začne vadit zastavený krevní oběh v ruce. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal něco, k čemu bych mohl lano přivázat, ale nic jsem neviděl. Povrch lodi byl úplně hladký.
Zbývala mi jediná možnost. Chytil jsem provaz i druhou rukou, abych uvolnil tlak lana na předloktí, a pomalu začal couvat dál od hrany lodi a vytahoval tak plechovky nahoru. Když jsem urazil asi dvacet pět metrů, začal se trup svažovat dolů a já se neodvažoval jít dál. Mohl bych sklouznout dolů až na kýl a tam přepadnout dolů.
A dole nic hezkého nečekalo. Moře tam bylo ještě mělké a nad hladinu vystupovaly četné útesy a kameny. Musel jsem pokračovat ve zvedání plechovek, žádná jiná možnost neexistovala. Proto jsem se pomalu vracel k hraně, a přitom opatrně ručkoval po laně, aby zůstalo napnuté a barva nespadla dolů.
Vypadám jako blbej mim.
Pohled na mě musel být opravdu k popukání, ale mě moc do smíchu nebylo. Plechovky mohly být asi uprostřed své cesty a já musel pokračovat. Přišel jsem nejblíž k hraně, jak jsem se odvážil a znovu jsem si omotal lano kolem předloktí, tentokrát ale levé ruky. Při druhé cestě jsem couval rychleji, abych to měl konečně za sebou. Když jsem dorazil až na hranu, kam jsem se odvážil, ucítil jsem, jak se lano zaseklo.
Plechovky už musí být nahoře. Zbývá poslední metr.
Rychle jsem došel zpět a za vynaložení posledního zbytku sil jsem plechovky přetáhnul přes hranu bezpečně na bok. Zůstal jsem ležet vedle plechovek s barvou úplně propocený. Vůbec jsem netušil, že to bude tak namáhavé. Plechovky jsem ale měl nahoře, a to bylo hlavní.
Fňukat můžu zítra, teď musím makat.
Další postup jsem už měl pečlivě rozmyšlený, díky několika předešlým dlouhým večerům. Na každém písmenu jsem přešel podél jeho kostry, kterou původně tvořilo lano a počítal při tom kroky. Pak jsem počet kroků vydělil devíti. Tak jsem získal délku jednotlivých segmentů každého písmena. Pomocí nového kamene z pláže jsem rozdělil písmena na devět částí, podle vypočtených kroků. Díky tomu jsem věděl, jak velkou oblast budu potřebovat pokrýt jednou plechovkou barvy.
Že vám to přijde moc složité a pedantské? To byste měli vidět můj šuplík na ponožky.
Když jsem takto všechno připravil, přišel čas na barvu. S tím jsem si také dost dlouho lámal hlavu, a nakonec jsem dospěl k závěru, že nejlépe udělám, když barvu prostě vyleju na povrch a rozetřu ji. Nic jednoduššího už se vymyslet nedalo. Na rozetření jsem si přinesl široké koště a ještě dvě rezervní. A kde že jsem vzal na lodi koště? V kontejneru číslo 23, pojmenovaném Úklidový. Nechci zabíhat do detailů, ale bylo tam víc košťat, než na výročním sletu čarodějnic a vysloužilých učitelek z mateřských škol.
Popadl jsem první plechovku, otevřel ji a obsah důkladně promíchal. Nejprve jsem lil barvu hodně pomalu, protože jsem se bál, že mi nevyjde. Ale došel jsem až na konec úseku a plechovka ještě nebyla prázdná, tak jsem se otočil a šel zpátky. Ani při druhé cestě jsem barvu nespotřeboval. Při třetí cestě už barva došla a já plechovku otočil dnem vzhůru, aby všechna barva vytekla ven.
Ty nádoby, se stěnou upravenou nanotechnologií, byly úžasné. Všechna barva vytekla a v plechovce nic nezbylo. Vnitřek vypadal čistější než můj oblíbený hrnek na kafe. Pár dní před tím jsem o speciálním povrchu plechovek nic nevěděl, ale jednou při snídani jsem se nudil, tak jsem si přečetl povídání na obalu. Jediný text, který tam nebyl čínsky.
Barva byla vylitá a zbývalo ji jen rozetřít, než zaschne. Nebudu tvrdil, že jsem nějaký Rembrandt s koštětem, (abych řekl pravdu, tak si myslím, že jsem koště v ruce držel poprvé), ale myslím, že mi to docela šlo. Podařilo se mi barvu rozetřít na šířku dvou metrů, bez toho, že by nějak hodně vystupoval podklad.
Kdyby mě viděla maminka, jak hezky vybarvuju a vůbec nepřetahuju.
S každou další plechovkou jsem měl lepší odhad a asi u čtvrté jsem už vylil barvu téměř přesně při první cestě a nemusel jsem se vracet. Také jsem nedělal obyčejnou rovnou stopu, ale zubatou nalevo a napravo od pomyslné kostry písma. To o něco zrychlilo postup, ale nejpomalejší bylo stejně zametání (tedy malování). První písmeno S mi tak trvalo 4 hodiny.
Zbylá dvě písmena jsem nakreslil o něco rychleji, nebo jsem možná byl už moc unavený a méně pečlivý. Každopádně, když jsem dokončil třetí písmeno, zbývalo slunečního světla tak akorát na to, abych se vyhnul napsaným písmenům a našel poklop do podpalubí. Hodně mi s tím pomohl solární trpaslík, kterého jsem nechal ráno poblíž otvoru. Celý den byl na slunci a plně se nabil. Večer už vesele svítil a mohl jsem ho použít i pro sestup vnitřkem lodi. Zbytek cesty proběhl bez problémů a já se mohl vrátit do svého skromného příbytku o užitné ploše jednoho hektaru.
Byl jsem úplně vyčerpaný a k večeři jsem snědl jen zbytky od snídaně a oběda. Neměl jsem už žádnou energii na přípravu čehokoliv složitějšího.
Zítra si ale na oslavu dám k jídlu něco extra.
S obřím nápisem SOS, viditelným i z velké výšky, moje šance na záchranu stouply o stovky procent, takže určitě bylo co slavit. Po večeři jsem hned zalezl do postele a před usnutím ještě uvažoval, jestli má vůbec smysl psát písmena SOS. Jestli je ještě někdo pochopí. A taky, jestli s tím pak něco udělá, nebo se jen zasměje a nechá to být.
Možná jsem měl udělat barevný nápis VÝPRODEJ. To by určitě někdo přišel.
Jediné, čeho jsem litoval, bylo, že nemám žádnou šanci zjistit, jak nápis ze vzduchu vypadá. Možná, kdybych měl nějaký dron s kamerou a dálkovým ovládáním. Ale žádný dron jsem nikde nenašel. Zbývalo jen vyšplhat se znovu na sopku a prohlédnout si nápis alespoň odtamtud. Dál jsem už nic nevymyslel. Byl jsem tak unavený, že jsem téměř okamžitě usnul a nevnímal nic, co se dělo kolem.
Zdálo se mi samozřejmě o zametání. Byl jsem na nějakém obřím náměstí a zametal jsem prach a nedopalky. Nepoznal jsem, co je to za místo, ale dost se tam prášilo. A taky kouřilo, protože nedopalků tam bylo hodně.
Zametal jsem tak pečlivě, že jsem zvedal velká oblaka prachu. Ze začátku se to dalo vydržet, protože foukal vítr a hned prach odnesl. Pak ale vítr ustal a prach se nekonečně dlouho vznášel nad náměstím. Lidé, co chodili po náměstí do práce (asi vyrábět košťata) tím nebyli moc nadšení. A čím dál víc a hlasitěji si stěžovali. Bylo potřeba s tím něco dělat.
Někde jsem sehnal zahradní konev i s vodou a zaléval jsem plochu, kde jsem se chystal zametat. Moc to nepomáhalo, takže jsem musel zalévat mnohem víc. Nakonec jsem zaléval tak moc, že jsem se vůbec nedostal k tomu zametání.
Dobrý večer, tady je Emily s počasím v regionu. Všem nám udělalo radost počasí posledních dvou dnů, kdy jsme si užívali sluníčka. Bohužel to na další dva týdny bylo naposled. Období dešťů ještě neskončilo, a my tak ještě trochu zmokneme.