Kapitola 33

První den druhého měsíce

  Probudil jsem se a zase mě všechno bolelo. Začínalo se z toho stávat nepříjemné pravidlo, ale pro jednou to byl důsledek tvrdé práce, nikoliv mé hlouposti nebo neschopnosti. Ruce, a vlastně celá horní část těla, dostaly při tom malování dost zabrat, možná ještě víc než při vytahování plechovek.

  To jsem si zase včera dal.

Za to může určitě to koště. Taky proto doma nezametám.

Ani jsem se nepodíval na hodinky, zahrabal se znovu do kabátů, abych byl v teple a spal jsem dál. Tlak v močovém měchýři mě znova probudil asi kolem poledne.

  “Tomu říkám správná doba na vstávání” řekl jsem sám sobě nahlas když jsem zkontroloval hodinky. Vyspal jsem se dobře, ale to neznamenalo, že by se mi chtělo vstávat. Potřeboval jsem ale na záchod a s tím nešlo nic dělat. Vůbec se mi do toho deště nechtělo, takže jsem využil nouzový záchod, a při tom jsem dostal alespoň částečnou sprchu.

  Usušil jsem se a pomalu se šoural do kontejneru, pro něco ke snídani. Byla mi zima, tak jsem si chtěl dát něco teplého. Na výběr toho ale moc nebylo. Buď čaj nebo svařené víno. Víno moc nemusím, ale vodu ještě míň.

  „Dneska nikam nepojedu“ pronesl jsem nahlas s mírným uchechtnutím, když jsem otevíral lahev s vínem. Nalil jsem štědrou dávku do malého hrnce a dal ho na vařič. Po chvilce se víno na malém kempingovém vařiči začalo vařit.

S kusem parmské šunky a hrnkem vína jsem o několik minut později stál na kraji nákladového prostoru a zíral do deště.

  Přestane někdy pršet?

A pak mi to došlo.

  Ten nápis!

Do prdele.

  Je možné, že to bylo únavou z předchozího dne. Nebo tím, že jsem vstával tak brzo (před obědem). Nebo skvrnami na Slunci, nebo nějakou jinou kravinou, kterou bych použil jako výmluvu. Ale normálně nemám tak dlouhé vedení. Normálně by mi to došlo těsně po tom, co jsem zmokl při vypouštění odpadních tekutin.

Kdyby to bylo ve filmu, s výrazem naprostého zděšení bych pustil hrnek a někam odběhnul. A hrnek i šunka by zatím zpomaleně padaly k zemi, zatímco by hrála dramatická hudba. I když by to nedávalo žádný smysl.

  Mě ale to víno docela chutnalo. Šunka už tak moc ne. Doma mě ale vždycky učili, že jídlo se nevyhazuje. A stejně neexistovalo absolutně nic, co bych mohl dělat. Pokud jsem se nechtěl nervově zhroutit, zatímco bych si trhal vlasy na hlavě. A to jsem opravdu nechtěl, protože mám svoje vlasy rád.

  Takže si v klidu dojím snídani a pak se půjdu podívat ven.

Jestli se mi teda bude chtít v tom dešti škrábat na sopku.

  Asi vám přijdu jako velký pohodář, když jsem si v klidu snídal, zatímco venku pršelo a mohlo mi to ničit můj SOS nápis. Bylo to ale jinak. Pevně jsem doufal, že začalo pršet až ráno a barva měla čas zaschnout, takže jí déšť nic neudělá. Navíc, co by mohla voda udělat s barvou?

  Možná nebude nátěr tak kvalitní, ale to je tak všechno ne?

Asi jsem vážně ještě spal, nebo mi už lezlo do hlavy to víno, ale bílá voda v barelu na dešťovou vodu mi měla něco napovědět. Ale po dvou dnech těžké práce mě bolely všechny svaly a chtěl jsem si jeden den odpočinout.

  V posledních dnech jsem neměl moc příležitostí používat notebooky, ale přišel jsem na způsob, jak nabíjet jeden notebook z baterie druhého, takže jsem měl dostatečnou výdrž baterie asi na 12 hodin sledování filmů.

Zajímá vás, jak jsem dokázal nabíjet notebooky mezi sebou? Dávejte pozor, je to docela technicky složité a náročné na správný postup. Prostě jsem je spojil pomocí USB kabelu. O zbytek se postaraly počítače samy.

  Nejtěžší rozhodnutí, které jsem musel udělat, byl výběr filmu. Ale to mi nezabralo déle než několik sekund. Měl jsem už nějakou dobu vyhlédnutou kompletní, rozšířenou trilogii Pána prstenů. Našel jsem ji v kontejneru na Blu-Ray disku. Nejvíc mě vlastně překvapilo, že je ještě někdo vyrábí. Ale nestěžoval jsem si. Díky tomu nebyla na ostrově taková nuda a kompletní trilogie byla záležitost na celý den.

A opět se mi do mysli vkradla neodbytná myšlenka, že jsem něco špatně a já si toho měl všimnout.

  Ležím v relativně pohodlné posteli, venku prší, ale já jsem v suchu. Dívám se na film a popíjím u toho 12 let staré víno. Kolik miliónů lidí je na tom hůř než já?

Pravdou ale bylo, že většina z těch miliónů lidí mohla ujít kilometr libovolným směrem, bez toho, že se jim začne točit hlava, nebo se namočí.

  Musel jsem u sledování filmu usnout, protože mě probudil zvuk vybuchující sopky. Moje podvědomí fungovalo i ve spánku a vyhodnotilo, že vzhledem k tomu, že se nacházím na sopce, mohl by podobný zvuk být zajímavý. Prudce jsem se posadil a rozhlížel se kolem sebe, zatímco jsem poslouchal, jestli se s ostrovem opravdu něco děje. Tohle byla jediná věc, které jsem se opravdu bál. Že sopka vybuchne a já s ní. Z venku nic slyšet nebylo a jediné zvuky kolem vycházely z notebooku, kde vybuchovala Hora osudu. Frodo už měl hotovo.

  “Jo, to já taky” řekl jsem a vypnul notebook, abych se mohl vrátit do postele.

Něco mi vrtalo hlavou, ale nedokázal jsem to uchopit. Nějaká zapomenutá myšlenka, něco, co jsem zapomněl, nebo tomu nevěnoval dostatečnou pozornost. Snažil jsem se vzpomenout, co jsem od rána dělal, ale moc toho nebylo. Solární farmu jsem kontroloval hned ráno, když jsem si bral notebooky, ale nekontroloval jsem barel na vodu. Mohlo to být ono? Bylo slyšet, že venku prší hustě, jako kdyby měl ten monzun dohnat předchozí dva dny, kdy nepršelo. Barel už přetékal a byl plný čisté průzračné vody.

  No to bude mňamka.

Vyměnil jsem barel za prázdný, a ta ztracená myšlenka mi unikla úplně. Vzdal jsem to a šel spát. Slíbil jsem si, že hned ráno vylezu na sopku, nehledě na počasí, a zjistím, jestli se neprobudila k životu.

  Nechtěl bych odtud odletět při výbuchu sopky jako postava z nějakého animáku.

Správný animák by ale doletěl až na pevninu a nic by se mu nestalo. To zní docela lákavě.

A když už tam budu, tak aspoň zkontroluju nápis, jak vypadá.

S tím jsem se vrátil do svého příbytku v kontejneru a šel spát. Musel jsem najít nějaké věci na spaní, protože po těch pár teplých dnech se zase ochladilo a byla moc zima na to, spát nahý. Vlastně začínalo být docela chladno i přes den a já doufal, že ještě nepřichází podzim. To by mi pobyt na ostrově hodně ztížilo.

  V jedné krabici s oblečením jsem našel obstojně čisté pyžamo a přikryl se všemi kožichy, které jsem v posteli měl. Pomalu se mi do mysli vtírala nepříjemná myšlenka, že bych mohl na ostrově být přes zimu. Napadlo mě, že bych se na to měl začít připravovat, ale nějak jsem nevěděl, kde začít. Slabý hlásek v mojí hlavě mi říkal, že na ostrově zůstanu spíš věčně.  

  Jak se připravuje na věčnost?

  Od dalších nepříjemných otázek, týkajících se mých chmurných vyhlídek, mě zachránil spánek, což ale dost často přinášelo jiné nepříjemné věci.

Zdálo se mi o ostrově. O mém ostrově, na kterém jsem už byl zabydlený. Na svazích sopky se zelenaly záhonky se zeleninou a v pravidelných rozestupech rostly ovocné stromy, obtěžkané jablky a hruškami. V nižších oblastech ostrova byly zásobníky na vodu, do kterých se zachytávala všechna přebytečná dešťová voda. Nádrže na vodu vypadaly jako obdélníkové bazény, posazené kolem sopky. Při pohledu z vrchu by to vypadalo jako náhrdelník z modrých kamenů.

  Procházel jsem mezi záhony a kontroloval úrodu. Místy jsem některý plod utrhl a ochutnal, jindy jsem odstranil zkažený. Nad hlavou mi létali ptáci, hnízdící v korunách ovocných stromů a já si připadal jako v ráji.

Moře bylo plné ryb a téměř stačilo sáhnout do vody a měl jsem oběd.

Dny na mém rajském ostrově ubíhaly spokojeně a byly naplněné prací na polích a sadech. Pak ale přišla změna. Stál jsem u nádrže s vodou a pozoroval, jak se na hladině tvoří vlny. Zaujatý tímto jevem jsem ani nezaznamenal, otřesy a chvění země. Teprve když byly otřesy tak silné, že voda z nádrže přímo cákala ven, jsem tomu začal věnovat pozornost. Stále jsem ale netušil, co se děje a jen zmateně pobíhal po ostrově.

  Z vrcholu sopky stoupal hustý bílý kouř a já si ho fascinovaně prohlížel, jak v úplném bezvětří stoupá perfektně přímo vzhůru. Nebylo mi přáno, abych si kouř nějak víc prohlédl, protože se ozval výbuch a tlaková vlna a další silné otřesy mě povalily na zem, kde jsem se několik metrů kutálel dolů ze svahu. Když jsem se zase postavil na nohy a podíval se na sopku, vrchol tam už nebyl. Místo toho na několika místech začala ze sopky vytékat láva.

Bylo to svým způsobem krásné a já fascinovaně sledoval tu oranžovou hmotu, jak pomalu stéká z kopce dolů a míří ke mně. Necítil jsem žádný strach a stále jsem jen sledoval lávu. Ta mezitím dotekla k prvním záhonům a během několika vteřin spálila a pohřbila plody mé tvrdé dřiny. Teprve tehdy mi došlo, že jsem v nebezpečí. Když jsem odtrhnul pohled od toho osamoceného proudu lávy a rozhlédl se po ostrově, spatřil jsem, že po celém ostrově je situace úplně stejná. Asi polovina záhonů už neexistovala a mnoho jabloní bylo v plamenech.

  Musel jsem utéct, abych nedopadl stejně. U pobřeží byl uvázaný člun a já se k němu rozběhl. Byla to malá veslice, kterou jsem používal na rybářské výpravy na moře. Utíkal jsem, jak nejrychleji to šlo, ale výsledek byl žalostně pomalý, jako kdybych běžel po pás v sirupu. Naskočil jsem do člunu a jako kdyby všechno zase získalo normální rychlost. Odrazil jsem od břehu a vesloval co nejdál od sopky. Moře bylo úplně klidné a já seděl ve člunu a sledoval zkázu svého ostrova.

Láva zatím dosáhla moře a s ohlušujícím syčením se potkávala s vodou. Na zkoušku jsem strčil ruku do vody a opravdu byla horká. Musel jsem odplout ještě o kus dál, abych se neuvařil ve svém člunu. Několikrát jsem se opřel do vesel a oproti běhu, který byl až bolestně pomalý, se člun na vodě pohyboval velkou rychlostí. Během několika vteřin jsem byl asi kilometr daleko.

  V bezpečné vzdálenosti jsem opět zastavil a dál sledoval sopku. Už se stmívalo a sopka vypadala z dálky trochu jako maják. Ozval se další výbuch a do vzduchu vyletěly obrovské kameny a výtrysky lávy. Okouzlen tím výjevem jsem bez dechu sledoval, jak se snášejí zpět na ostrov a do moře kolem. Některé byly tak veliké, že sahaly nad hladinu moře a vytvořily kolem ostrova neproniknutelnou bariéru. Druhý výbuch ukončil erupci lávy a sopka se zklidnila, zdálo se, že je po všem.

Čekal jsem na moři v bezpečí, než láva vystydne. Takto jsem strávil ve člunu noc a teprve ráno se odvážil vrátit na ostrov. Výbuch sopky ho změnil k nepoznání. Neviděl jsem ani náznak záhonů, nebo ovocných stromů, ostrov se během několika hodin změnil na pustinu. Připlul jsem blíž a spatřil jediný strom, který jako zázrakem přežil výbuch.

  Zatím se zvedl vítr a moře bylo dost neklidné. Vyskočil jsem na mělčině ze člunu a táhnul ho na souš, ale přihnala se velká vlna a odhodila ho mezi lávové kameny, kde zůstal ležet na boku. A já konečně pochopil, kde to jsem.

Další kapitola