Kapitola 34
Druhý den druhého měsíce
Ráno mě čekalo probuzení, jako už tolikrát, do otravného zvuku deště a rozbouřeného moře. Dohnal jsem zanedbanou hygienu, nasnídal se a oblékl. Navlékl jsem na sebe nepromokavé oblečení a na něj ještě jednu vrstvu toho samého. Pro jistotu.
Jo jsem rád v suchu. Zima mi nevadí, ale vlhko jo. O týden dva dříve bych se vydal ven klidně nahý, třeba i v dešti. Podzim už ale dorazil i na můj ostrov a pobíhání venku v dešti bylo už jen pro otrlé. A to já rozhodně nejsem. Nabalený ve dvou vrstvách nepromokavého oblečení jsem vypadal trochu jako hokejista, co vyrazil na ryby. Až na to, že mi chyběla hokejka a rybářský prut. Ostatně, nečekala mě módní přehlídka, ale výstup na sopku uprostřed monzunové sezóny.
Na podobný výstup by se hodily kvalitní boty, ale s těmi jsem žádné štěstí neměl. A když už jsem v kontejneru nějaké našel, nikdy neměly moji velikost. Nosil jsem tedy mizerné kopie Adidas, které se v místních podmínkách už po několika dnech začínaly rozpadat. Možná za to mohla slaná voda a vysoká vlhkost, možná jen to, že to byly šmejdy.
Nechával jsem je na hromadě, schované před deštěm, blízko výstupu z lodi. To kdyby někdy přišel okamžik, že bych potřebovat udělat kouřový signál. Stačilo by je polít benzínem a měl bych takový kouř, že by byl vidět i z vesmíru.
Lezl jsem v dešti, v mizerných botách a zabalený jako kebab nejkratší cestou na vrchol sopky. Povrch byl úplně promočený a já musel u každého kroku dávat pozor kam šlapu, abych neskončil dole se zlomenou nohou. Také jsem hledal jakékoliv známky přicházející erupce. Nedělal jsem si ale moc velké iluze, že bych něco podezřelého našel. Možná tak kdybych stoupl do louže lávy, nebo zakopnul o ceduli s nápisem Výbuch sopky už jen za dva dny.
Vyšplhal jsem až nahoru a mohl si prohlédnout vnitřek kráteru. Zíral jsem dolů několik dlouhých minut, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížil nějaký výbuch.
Pokud tady nezůstanu asi tisíc let, tak mi nic nehrozí.
Ve skutečnosti byl vnitřek sopky docela zajímavý. Díky neustálému dešti se uvnitř vytvořilo malé jezero. Oprava, byla to spíš větší kaluž. Kdyby bylo teplo, určitě bych neodolal a zkusil se v něm vykoupat. A pokud by byla sopka alespoň trochu aktivní, voda by mohla být ohřátá a měl bych vlastní lázně.
Nechal jsem myšlenky ještě chvíli se toulat, a pak jsem se vrátil do přítomnosti a kontroloval okolí ostrova a obzor, jestli není poblíž nějaká loď. Stačila by mi i nějaká výletní jachta.
Sakra, stačila by mi i šlapací labuť.
Nikde ale nic neplulo. Moře kolem bylo úplně pusté. Stejně pusté jako můj ostrov. Když jsem prohledával obzor a moře, nevěnoval jsem pozornost převrácené lodi, ale i ta přišla posléze na řadu a já si chtěl prohlédnout nápis na jejím boku.
Který tam ale nebyl.
Co to sakra ….
“Do prdele” Stál jsem na vrcholu vyhaslé sopky a díval se dolů na vrak nákladní lodi. Na trup, na kterém měla být tři písmena SOS, každé větší než nákladní letadlo, ale místo toho byl jednolitě šedý, bez jakékoliv známky moji dvoudenní činnosti. “To není možný, jak to?”
Několikrát jsem vyčerpal svoji zásobu nadávek, včetně těch čínských. Dokonce jsem i vyzkoušel filmovou klišé polohu. Klečel jsem na kolenou, v záklonu s rukama k nebi a pohledem vzhůru, jako kdybych vzýval samotného boha.
“Proooč”.
Není to takové, jak to vypadá ve filmech. Bolí z toho za krkem, prší vám do očí, do pusy a vlastně všude. A hlavně to nedělejte na lávovém poli, dost to bolí. Dokonce i když je ta láva už několik století vystydlá a zvětralá. Prostě je to k ničemu.
Taky stojí za zmínku, že v tom okamžiku jsem byl nejvyšší objekt na ostrově a obloha nade mnou slibovala brzy poměrně slušnou bouřku. Nechtěl jsem si na seznam svým zážitků připsat zásah bleskem, tak jsem se sebral a šel dolů. Ale spíš jsem se vlekl, jako zpráskaný pes.
Po cestě jsem přemítal, jak se mohlo stát, že ten nápis beze zbytku zmizel. Přišel jsem s několika hypotézami:
- Ufoni. Na ně jde svést vlastně všechno. Od stavby pyramid, až po těžko pochopitelný úspěch Kelly Family v devadesátých letech.
- Amnézie. Nápis jsem zase smazal a pak jsem na to zapomněl. To ale nevysvětlovalo, proč bych to dělal.
- Nápis jsem vůbec nevyrobil. Všechno se mi to jenom zdálo. A třeba je všechno jen něčí velký sen.
- Jsem idiot. Tahle možnost je aplikovatelná podobně obecně jako ufoni.
Než jsem zformuloval všechny hypotézy, dorazil jsem do svého útočiště, kde opět vyplula na povrch ona zapomenutá myšlenka. Tentokrát jsem ji ale udržel. Sebral jsem plný barel s dešťovou vodou, pomalu ho vylil a prohlédl dno.
“No jasně, jsem idiot.”
Dno bylo bílé. Zatřepal jsem zbytky vody v barelu a usazenina se opět rozmíchala. Rázem bylo z vody něco jako mléko. Když jsem k hrdlu barelu přičichnul, poznal jsem slabý ale stále dobře rozlišitelný zápach.
Nejsem žádný expert na čichání barev, ale po celém dni natírání stejnou barvou bych ten zápach poznal i na firemním večírku modelingové agentury.
Začalo se mi v hlavě klubat podezření, ale potřeboval jsem si to ověřit. Pobíhal jsem po lodi a hledal plechovky od barvy. Někde jsem je tam uložil, aby se neválely po okolí a nedělaly ještě větší bordel, než tam byl.
“Tady jsi” zvolal jsem vítězoslavně, když jsem je našel. Už jsem ale tušil, že to žádná sláva nebude. Plechovka byla prakticky prázdná a ten malý zbytek barvy, co nevytekl, už byl samozřejmě zaschlý.
To mi nevadilo, protože mi nešlo o barvu, ale o plechovku. Konkrétně o popis, jak barvu používat. Mezi hromadou čínského textu jsem našel i pár anglických slov, ještě z části zakrytých vyteklou barvou. Ale to, co z nápisu zbylo, mi úplně stačilo.
…plně zaschlá po 12 hodinách, voděodolná po 24 hodinách…
… ředitelná vodou
“Ředitelná vodou“ musel jsem si to přečíst nahlas, i když jsem to vlastně už věděl.
Tak jo, byla to možnost číslo 4 – jsem idiot. Uprostřed období dešťů jsem na loď udělal nápis vodou ředitelnou barvou. A vytrvalý déšť odvedl dobrou práci. Rozmočil a odplavil veškerou barvu do moře.
“Sorry ryby” pronesl jsem tiše, když mi došlo, kam déšť barvu spláchnul.
Nějakou dobu tu asi rybařit nebudu.
Úvahami, proč jsem ještě chvíli nepočkal, jestli počasí vydrží, jsem se ani neobtěžoval. Stejně by mi nic nepřinesly. A vzhledem k tomu, jaké počasí na ostrově panuje, to mohly být jediné dva slunečné dny za celý rok.
Anebo zítra přestane pršet a další měsíc nespadne ani kapka.
To jsem vědět nemohl, tak jsem to prostě zkusil. A nevyšlo to. Ano mohl jsem si dát větší práci a zjistit, čím se barva ředí. Ale bylo by to k něčemu? Jinou barvu jsem stejně neměl, takže bych ji na ten nápis použil i kdybych to věděl.
Tak jo, co mám za další skvělý plán na záchranu?
Tady je, jmenuje se Johnny. Johnny Walker.
Zbytek dne jsem strávil schovaný před světem ve svém obývacím kontejneru a společnost mi dělala jen lahev whiskey.
„Stejně to byl blbej nápad“ říkal jsem si pro sebe, abych se neužíral dalším selháním. „Stejně by ten nápis nikdo neviděl, nebo by si myslel, že je to nějaká reklama na výprodej koberců, nebo prostě jen nějaký vtip.“ Moc to ale nefungovalo. Možná ta šance, že někdo nápis uvidí, nebyla moc velká, ale pořád to byla šance.
Teď jsem zase na začátku.
Neměl jsem, jak se odtamtud dostat, ani jak se spojit s okolním světem a už mi docházely zásoby. S těmi zásobami to nebyla tak úplně pravda. Měl jsem ještě stovky plechovek všelijakých delikates a vybraných pochoutek. Ale to byl ten problém. Kde je obyčejný dvojitý cheesburger se slaninou a hranolkama, když ho člověk potřebuje?
Whiskey mi došla a neměl jsem náladu někam chodit, takže jsem zůstal v posteli a vymýšlel, co dalšího bych mohl podniknout. Vzal jsem si čistý blok, vylovil z kapsy propisku a začal sepisovat svou situaci. Nebylo to sice nic nového, ale vždy mě to nějak vnitřně uklidňovalo sepsat své myšlenky na papír. Výsledek nebyl úplně povzbuzující:
- Letadlo. Rozbité, většina chybí. Žádná šance na opravu. Má možná funkční motor, ale dokud mi nenarostou křídla a ocas, je k ničemu.
- Vysílačka v letadle. Nefunguje. Možná by šla opravit, ale nevím, jaký má dosah. Určitě by to stálo za pokus.
- Green Dawn. Na boku na útesech, bez energie. Žádná šance dostat ji na vodu, alespoň do doby, než roztají všechny ledovce na pólu.
Ale další rok tu čekat nehodlám.
To byl samozřejmě hloupý vtip. Každý dnes ví, že polární ledovce už tak dlouho nevydrží.
- Zprovoznění komunikace na Green Dawn. Mizivá šance.
- Záchranné čluny z Green Dawn. Nejsou, nebyly a nebudou. Koho by asi zachraňovaly?
- Jiný člun. Jediný, co tu byl, jsem potopil. Další jsem zatím nenašel. Měl bych ale odvahu zkoušet to znovu?
- Lodní náklad. Zatím jsem nenašel nic, co my mě přímo dostalo do civilizace. Ale ještě tu jsou neprozkoumané kontejnery. Ale co bych tak chtěl najít?
- Zásoby. Vydrží. Odhadem tak rok.
- Já. Už asi moc nevydržím.
Prohlížel jsem papír, jestli jsem na něco nezapomněl. Třeba nějaké možnosti opuštění ostrova, nebo navázání komunikace s okolním světem. Nebylo co dodat, shrnul jsem to přesně a nic nevynechal.
Taky bych mohl opravit letadlo. Přestože jeho větší část prostě chyběla, nějak by to mohlo být možné. I kdyby ale bylo letadlo funkční, pořád mi scházela dostatečně dlouhá a rovná startovací plocha. Hned na to se mi v hlavě zformulovala odpověď, která ale přinášela mnohem víc otázek a problémů.
Ano, mohl bych letadlo rozebrat a znovu složit na boku lodi, a doufat že zvládne odstartovat na 300 metrů dlouhé dráze, která se navíc na začátku a na konci svažuje do moře.
Chybí mi ale palivo pro motor. Část jsem použil do člunu a něco jsem spotřeboval v elektrocentrálách. A to, co zbylo, by vystačilo tak na start. Určitě bych nedokázal doletět nikam daleko. Zvláště v letadle, které bych z poloviny stavěl já sám.
Ale jinak to nebyl špatný plán.
Taky jsem si mohl udělat ten Bat-Signal. Blbý bylo, že jsem neměl dostatečně silný reflektor, a ani energii pro něj. Ale skutečný problém byl v tom, že Batman by ho z té dálky stejně neviděl.
Všimli jste si, že se ze mě stal expert na vymýšlení úžasně složitých plánů, které neměly šanci na úspěch? A pokud by měly, stejně bych to zase nějakým novým způsobem podělal.
Jestli se odtud někdy dostanu, dám si to do životopisu:
Vymyslel jsem 52 způsobů, jak se nedá dostat z pustého ostrova. Padesátý třetí se mi nepovedl a omylem mě zachránili.
Už zase odbíhám od tématu, ale to se mi stává, když jsem v koncích. A ještě nikdy nikdo nebyl víc v koncích než já toho rána. *Slovo konec nahraďte slovem prdel.
Když jsem prošel všechny rozumné i nerozumné možnosti, zbyla mi ještě jedna. Hodně lákavá, nenáročná na zdroje a práci, ale s malým zachraňovacím potenciálem.
Mohl bych si lehnout do písku a litovat se. A čekat, až o mě někdo zakopne a zachrání mě.
Počkat, to zní povědomě. A asi vím proč. Protože to dělám poslední tři týdny. Jen toho písku tu moc není.
Nejlepší, co se dalo v té situaci dělat, bylo pokračovat v rabování. Tedy ve zkoumání opuštěných kontejnerů a zachraňování potenciálně užitečného nákladu.
Už se blížil večer a do ničeho se mi nechtělo. Slunce bylo nízko nad obzorem a občas několik paprsků proklouzlo mezi mraky a vykouzlilo nad sopkou duhu. Schoval jsem obličej do dlaní a zakryl výhled na loď, ve které jsem se schovával před deštěm. Viděl jsem tak jen sopku a nad ní výraznou duhu. Bylo to téměř kouzelné a v reklamním katalogu nějaké cestovní agentury by se ten obrázek určitě vyjímal.
V kovovém příbytku už mě to nebavilo a zdálo se, že je venku o něco tepleji, než bylo ráno. Svlékl jsem se a šel se osvěžit do moře. Po celém dni, stráveném s lahví whiskey a tetičkou Sebelítostí, mi koupel v chladné mořské vodě udělala dobře. Cákal jsem se ve vlnách, potápěl se a zkoušel kousek plavat, ale v těch vlnách to moc nešlo a raději jsem se vrátil na mělčinu. Už mi nepřišlo, že je teplo a byl čas vylézt.
Zpátky do lodi jsem běžel, abych se zahřál. Možná, že se oteplilo, ale mořské vodě to nikdo neřekl a byla naopak o něco chladnější, než jsem si pomatoval z posledního koupání. Zatímco jsem se utíral bavlněným trikem s nápisem Best holiday ever, poskakoval jsem na místě, abych se zahřál. Jakžtakž suchý jsem se oblékl a poskakoval dál, protože mi byla pořád zima. Zalezl jsem do postele a přikryl se vším, co jsem našel. Byl vhodný čas začít uvažovat o tom, jak se připravím na zimu. Nebál jsem se, že bych přes noc zmrznul, ale vylézat z vyhřáté postele do zimy by se mi nechtělo. Jedinou možností bylo nějak zateplit obytný kontejner a to jsem mohl udělat pomocí zbývajících koberců.
Otázku zateplení jsem tedy teoreticky vyřešil a mohl jsem v klidu rozjímat o tom, co bych chtěl najít ve zbývajících kontejnerech. Napadaly mě ale jen věci jako jednomístná šlapací ponorka, ochočený delfín se sedačkou na hřbetě nebo vodní skútr na solární pohon. Žádnou další geniální věc jsem nevymyslel, protože jsem usnul.
Ve snu jsem se ocitnul v budově své střední školy. Procházel jsem chodbami, které pro mě před lety byly tolik důležité. Na střední škole byli moji spolužáci celý můj život. Obyčejně jsem neměl moc šancí dostat se z farmy pryč. Ale když jsem byl ve škole, žil jsem úplně jiný život.
Všechno mi v tom snu ale připadalo nějak menší. Mohlo to být tím, že jsem vyrostl a nebyl jsem už ten malý kluk, který tenkrát chodil po těch chodbách s vysokými klenutými stropy? Chtěl jsem se podívat, jak vypadám, ale nikde nebylo žádné zrcadlo, ani vitrína kde bych se viděl, jak jsem starý. Velký plakát s nápisem Třídní sraz mi ale cosi napověděl.
Budovou se rozléhala hudba a směsice hlasů. Šel jsem za zdrojem zvuku a dorazil až do školní jídelny, kde bylo asi třicet lidí. Někteří postávali u baru a popíjeli z koktejlových skleniček, ostatní tančili na hudbu živé kapely, která hrála hity z devadesátých let. Připojil jsem se ke skupince u baru a hledal známé tváře. Někteří se vůbec nezměnili, jiné jsem vůbec nepoznal.
Po chvíli hudba přestala hrát a začal hlavní program, kdy jeden po druhém vyprávěli o sobě a o tom, co dělali od školy. Někteří zůstali v rodném městě a pokračovali převážně v rodinných podnicích, tak jak se očekávalo i ode mě. Na nich ale bylo vidět, že to dělají s hrdostí a je to pro ně čest, navázat na něco, co začali jejich předci před mnoha lety. Začínal jsem se stydět za své rozhodnutí nepokračovat v rodinné tradici a poprvé mě napadlo, jak to asi muselo ranit otce.
Pak ale přicházeli ke slovu další, kteří přicestovali jen kvůli třídnímu srazu. Někteří z Evropy, jiní z Austrálie, a dokonce i z Japonska. A já se najednou cítil trapně, že bydlím u rodičů na farmě. Takhle rozpolcený jsem se naposledy cítil, když jsem si vybíral oběd v McDonald’s.
A pak přišla řada na mě. Představil jsem se, což mi přišlo komické. Jak by někdo mohl zapomenout, kdo jsem? Přesto jsem zahlédl několik zmatených obličejů a slyšel několik hlasů, které se ptaly, kdo to mluví. Nedal jsem se tím odradit a vyprávěl jsem svůj příběh. Dal jsem si záležet, abych patřičně popsal svá studia na MIT a pak svůj úspěšný vstup do světa obchodování na burze.
Obličeje, které mě sledovaly, byly notně znuděné a bylo vidět, že už jen čekají, až zmizím. Zatímco jsem mluvil, promítaly se za mnou různé fotky a končily snímky z místa, kde bydlím.
Byl tam jídelní kontejner, kontejner se zásobami alkoholu a jako poslední, obývací kontejner. To už se všichni začínali pochechtávat. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to není konečná podoba, že budu dodělávat izolaci na zimu a další úpravy, ale už bylo pozdě. Sklidil jsem jen posměch a bylo mi naznačeno, ať už předám slovo dalšímu.
Moje místo na pódiu převzal školník, který se chystal vyprávět o tom, že stále bydlí ve školním bytě a za celý život nevytáhnul paty z města. A všechny to hrozně zajímalo.
Už zase jsem byl totální nula. A taky jsem začínal mít pocit, že jsem na srazu jiné třídy.