Kapitola 35

Třetí den druhého měsíce

  Ráno mě to stálo obrovské přemlouvání, než jsem vůbec vylezl z postele, ale tlak v močovém měchýři byl silnější než moje vrozená lenost, ještě posílená dlouhým lenošením na ostrově.

Kachní paštika ke snídani mi dodala potřebnou energii, i když by chutnala lépe s francouzskou bagetou, a ne napatlaná na navlhlý kus sucharu s kouskem okoralého sýra. Nebylo to nakonec tak špatné, jen jsem doufal, že mi nezpůsobí nějaké trávicí problémy.

  Život tady je už tak dost posranej.

  Mým plánem na tento den bylo prozkoumat několik posledních kontejnerů a přestože se mi do toho moc nechtělo, věděl jsem, že dokud nevydají své poklady, nebudu mít klid. Zjistit po roce živoření na ostrově s kachní paštikou a kaviárem, že v posledním kontejneru, který jsem byl líný otevřít, byla schovaná nová loď, připravená dopravit mě domů, by mě asi zabilo. Ani jsem na to nechtěl myslet. Prostě jsem musel vědět, než se vzdám všech plánů na záchranu, že jsem prozkoumal a využil všechny možnosti. Zní to jako hluboké životní moudro, ale myslím, že jsem to kdysi četl na krabici s lupínky.

S plánkem, popisujícím rozmístění a obsah všech kontejnerů na lodi, jsem se vydal do práce. Poslední neprozkoumané kontejnery byly poslední proto, že ležely v nákladovém prostoru buď osamoceně, nebo se nacházely daleko od hlavních částí mého obydlí. Dost často obojí.

  Čekalo mě asi deset kontejnerů, což by mělo zabrat dva až tři dny. Nemělo smysl nějak moc s otevíráním spěchat, času jsem měl dost. Díky zkušenosti z ostatních kontejnerů, jsem už náklad nebral jako něco, co mě zachrání, ale bylo to pro mě spíš zpestření jinak nudného dne.

Po několika minutách proplétání nákladovým prostorem a nepořádkem, který jsem měl na svědomí i já, jsem našel první z nich. Vypadal, jako kdyby ho přede mnou našel nějaký obr s otvírákem na konzervy a problémem se zvládáním hněvu. Už z dálky bylo vidět, že si kontejner prožil svoje a já se začínal bát, co mě tam asi po otevření dveří čeká. Vzpomněl jsem si, jak jsem otevíral svůj první kontejner a přišlo mi to jako věčnost. A svým způsobem to věčnost byla.

Pomalu jsem začínal rozumět, proč si lidé ve vězení, nebo na opuštěném ostrově, zaznamenávají každý prožitý (přežitý) den. Stačí totiž několik dní, v lepším případě týdnů a ztratíte přehled o čase. A o tom, jestli jste tu, kterou věc dělali včera, nebo před měsícem. Omezený prostor a každodenní rutina mají na paměť stejné následky jako lahev tequily. A když tomu pomůžete ještě každý večer lahví tequily, začne to být dost o hubu.

  Já měl naštěstí aspoň ten kalendář. A pak i notebook, kam jsem si mohl zapisovat každý večer zážitky a postřehy a vést si tak deník. To ale neznamenalo, že jsem to dělal. Možnosti jsem sice měl, ale nikdy jsem na to neměl morálku, abych každý den něco takového dělal. Maximum, co jsem dokázal dělat každý den pravidelně, bylo čistit si zuby. Kdybych se někdy rozhodl psát si deník, vypadal by asi následovně:

1. Července 2020

Dnes jsou mé třicáté osmé narozeniny. Protože jsem už tři týdny na pustém ostrově, rozhodl jsem se zapisovat každý den své myšlenky a zážitky, pro případ, že bych se odtud někdy dostal a chtěl se podělit s ostatními o své dobrodružství. Nebo kdybych tu zůstal navěky a náhodou někdo tyto zápisky našel. Mám v plánu na tyto stránky zapisovat důležité události a myšlenky.

Je zima a prší. Dnes jsem měl na sobě poprvé v životě žluté kraťasy.

2. Července 2020

Dnes se nic zajímavého nedělo. Jo a pořád prší.

3. Července 2020

Pořád prší

4. Července 2020

Prší

5. Července 2020

Přestane někdy pršet?

1. Července 2021 plus mínus měsíc

Další narozeniny. Trochu jsem to psaní poslední dobou flákal. Pokusím se tedy shrnout události posledního roku.

Od mého posledního zápisku 359 dní pršelo. Zbylé dny chumelilo.

Ne, deník neměl smysl. Existuje plno možností, jak použít papír a všechny jsou lepší než psát si deník. Dokonce i skládání origami nebo na poznámky pro daňové přiznání.

  Už nějakou dobu si ale lámu hlavu něčím jiným.

  Jak je možné, že mě ještě nikdo nenašel?

Mohlo to být tím, že mě nikdo nehledal. Dobře, sebelítost stranou, proč ale nikdo nehledal tu velkou šedou věc, co zabírala třetinu ostrova? Její hodnota byla i navzdory ztroskotání určitě pořád ohromná. I když poslední měsíc byla v poněkud nezvyklé poloze.

  Chtěl by podat inzerát. Text zní:

Prodám obří nákladní loď. Ideální pro ty, kteří věří že Země je placatá. Rychlý kupec dostane slevu a dlouhý klacek na převrácení do správné polohy.

  Být to moje loď, tak neustále honím všechny své zaměstnance, od těch nejvýše postavených až po uklízečky, aby ji našli. Nebo přinesli důkaz, že leží na dně moře. A pak bych je honil dál, dokud by ji nevyzvedli. Sakra vždyť to byla Green Dawn.

Možná to deštivé počasí znemožňovalo veškeré průzkumné a záchranné práce. Já sice říkám, že venku pršelo, ale skutečnost byla o něco barvitější. Většinu času byl déšť tak hustý, že kdyby takhle pršelo v Alabamě, už by místní sháněli zvířata v párech a dřevo na archu.

Já byl o krok napřed a svoji archu už jsem měl. Sice neplavala a byla tak trochu nakloněná na bok, ale byl jsem uvnitř chráněný před deštěm a hlavně větrem a to mi stačilo. Vítr byl občas tak silný, až jsem měl pocit, že se loď lehce hýbe. Možná jsem z toho měl i lehkou mořskou nemoc, což by vysvětlovalo mé občasné stavy nevolnosti. Buď to, nebo kocovina.

  Takže dokud trvalo to hrozné počasí, nemohl jsem očekávat, že někdo spustí pátrací akci. Protože by se brzy pátralo i po prvních záchranářích. A i kdyby vyrazili záchranáři na moře, nic by v tom počasí nenašli, dokud by doslova nenarazili do převrácené lodi. Viditelnost byla vážně dost mizerná.

Posledním hřebíčkem v plánu na moji záchranu byl hurikán, který mě odnesl až na ostrov. Musel jsem počítat s tím, že pokud se přehnal přes obydlené oblasti, budou mít všichni svých starostí dost a hledání nějakého smolaře s letadlem pro nikoho priorita nebude.

  Takže je to jen na mě. To je docela průšvih, protože jsem se zatím moc nepředvedl. Buďto musím přijít na způsob, jak komunikovat s okolním světel, nebo jak se odtud dostat.

Myšlenky se mi rozutekly všemi směry a já pořád stál před pocuchaným kontejnerem s lehce přitroublým výrazem. Asi bych tak dokázal zabít celý den, jen stát a o něčem přemýšlet. Měl jsem ale práci a byl nejvyšší čas se do toho pustit.

  Jak už jsem se zmínil, kontejner byl dost poničený. Na mnoha místech byl povrch promáčknutý a celkově vypadal, jako kdyby si ho Godzilla spletla s lékořicovým bonbónem. Jak již bylo pravidlem, na kontejneru nebylo žádné označení, ani žádné písemné dokumenty. Tenkrát jsem to ještě nevěděl, ale papírové dokumenty se na kontejnerech už dávno nepoužívaly. Kvůli nepřízni počasí se musely balit do nepromokavého obalu a ani to nezaručilo, že dorazily vždy v pořádku. Proto se už léta kontejnery označovaly na vrchní straně QR kódem pro rychlejší počítačové zpracování.

S kontejnerem bez označení byla mnohem větší legrace. Mohl jsem zase hádat, co bude uvnitř. Jak jsem tam stál, zjistil jsem, že mám v hlavě úplně prázdno. Nedokázal jsem vymyslet jedinou věc, která by mohla v kontejneru být. Vylovil jsem tedy z batohu kladivo a bez dalšího zdržování sem několikrát udeřil do zámků. Odpadly na první pokus. Byla to škoda, protože jsem se těšil, jak se vyblbnu s kladivem.

  Otočil jsem uvolněnými pákami a musel rychle uskočit. Když jsem zatáhl za dveře, místo aby se pravé křídlo otevřelo v pantech, prostě spadlo na podlahu. Vůbec jsem si toho nevšiml, ale panty byly úplně utržené a dveře držely na místě jen díky zajišťovacím tyčím.

  To bylo těsný.

S bušícím srdcem jsem si prohlížel vylomené dveře. Kdybych byl trochu pomalejší, nebo o něco zakopl, zůstal bych pod nimi. Opět jsem měl štěstí. Přelezl jsem vypadlé dveře a nahlédl dovnitř kontejneru.

Uvnitř byly dřevěné palety a na nich do výšky dvou metrů naskládané krabice a svázané k sobě. Takovýchto balíků bylo v kontejneru odhadem asi třicet.

  To jsem vám nastínil, jak asi vypadal kontejner v době, než loď potkala hurikán. Stav, ve kterém jsem našel kontejner já, připomínal spíš obraz od Picassa. Už podle stavu kontejneru se dalo očekávat, že to nebude nic pěkného. Byl plný papírových kartónů, zbytků dřevěných palet a kusů plastu. Také různých kabelů a elektrických obvodů. Díval jsem se na pohřebiště svářeček.

  Představa, že bych měl funkční svářečku mě uchvátila. Mohl bych vyrobit z kusů kontejneru něco na způsob člunu. S hodně velkou dávkou štěstí a práce bych to snad dokázal. Prohledával jsem tedy jednu krabici po druhé, ve snaze najít nějakou funkční. Bylo to dost deprimující, protože jsem stále nacházel jen naprosto zničené a rozlámané krabice, které nemohly v žádném případě být funkční.

Strávil jsem celý den prohlížením každé krabice, která v kontejneru byla. Když jsem skončil, velký prostor vedle kontejneru zabírala hromada, kam jsem házel rozbité kusy. A na druhé straně byla malá skupinka pěti svářeček, které měly jen povrchové poškození a byly s velkou pravděpodobností funkční. Ke svářečkám patřila i jedna paleta elektrod, které taky dostaly dost zabrat, ale dokázal jsem z nich vybrat několik desítek nepoškozených balení a získal jsem odhadem pár tisíc elektrod. S tím už bych dokázal svařit všechno, co bych potřeboval.

Nečekal jsem, že mi jeden kontejner zabere celý den, ale byl to pro mě důležitý nález, takže jsem toho nelitoval. Když jsem se vracel k obytnému kontejneru, nesl jsem s sebou dvě nejlepší svářečky, abych je vyzkoušel, až k tomu bude příležitost. Měl jsem za sebou dlouhý a náročný den, proto jsem se navečeřel a rovnou šel spát.

  Zdálo se mi, jak prohledávám zbylé kontejnery na lodi. V prvním byly tuny shnilých dýní. Možná na Halloween, možná na polévku. Ve stavu, v jakém jsem je našel já, už by polévka nedala tolik práce, ale zase by nebyla tak dobrá. Zkusil jsem jich několik zvednout, abych si je prohlédl, ale byly tak měkké, že se mi rozpadly v ruce. Po několika pokusech jsem to vzdal. Když jsem kontejner zavíral, měl jsem na chvíli pocit, že vidím svítící oči vydlabaných dýní. Děsivé ale bylo to, že se za mnou ty oči otáčely.

Ve druhém kontejneru jsem našel něco, co vypadalo jako portál z Hvězdné brány. Obrovský prstenec, na první pohled větší než celý kontejner, se vznášel uprostřed a otáčel se. Než jsem stihl cokoliv udělat, brána se otevřela. Zvlněný povrch vypadal jako vodní hladina, ale jinak nebylo poznat, co je na druhé straně. Přesto jsem neváhal ani vteřinu a vstoupil do portálu. Ať mělo být na druhé straně cokoliv, všechno mi připadalo lepší než moje současná situace.

Žádná divoká cesta barevným tunelem se nekonala, prostě jsem vystoupil na druhé straně v jiném světě. Rozhlížel jsem se kolem sebe a nějak jsem prostě věděl, že jsem v Londýně, někdy kolem roku 1666.

Nebyl jsem si jistý, jestli je to rok, kdy v Londýně řádil mor, nebo kdy vyhořela půlka města, ale věděl jsem, že tam být nechci. Vstoupil jsem tedy zpět do brány a byl jsem zase na lodi. Asi jsem byl ve snu chytřejší než ve skutečnosti, protože jsem vstoupil znovu do portálu s tím, že třeba povede někam jinam. A opravdu, objevil jsem se na nějakém poli, kus od města, které jsem ale nepoznával.

  Vydal jsem se do města, zjistit kde to jsem. A pak jsem uslyšel na obloze letadlo. Vypadalo to jako bombardér z druhé světové války. Pozorně jsem si ho prohlížel a byl to bombardér z druhé světové. Z letadla něco vypadlo a směřovalo to přímo na město přede mnou. Na nic jsem už nečekal a utíkal do portálu. Byl totiž srpen 1945 a já byl v Japonsku.

  Zpátky v kontejneru, jsem dost dlouho váhal, jestli ještě jednou zkusit portál. Přemýšlel jsem o tom asi moc dlouho, protože, když jsem prošel bránou potřetí, objevil jsem se na holé planetě. Nebo v Arizoně. Nikde ani kousek zeleně, nebo něčeho živého, jen obří hvězda na obloze, v ničem podobná našemu Slunci. Ani tam nemělo smysl se dlouho zdržovat.

Zpátky v kontejneru mě napadlo, jestli je v historii nějaké místo, kam by se člověk mohl bezpečně vrátit beze strachu, že ho sežere dinosaurus, nebo zabije radioaktivní spad.

Možná byla brána jen blbě nastavená. Třeba byla přepnutá na hardcore mode, ale má i sunny mode, který vede na ty nejhezčí nudistické pláže v půlce srpna.

  Povzbuzen touto myšlenkou jsem začal zkoumat bránu ze všech stran a opravdu jsem našel jednoduchý přepínač s hodnotami Hardcore a Sunny. Přepnul jsem ho do polohy Sunny, a kromě lehkého zavlnění v rozhraní se nic nestalo. Byl jsem ale odhodlán to vyzkoušet.

Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil do brány.

Další kapitola