Kapitola 36

Čtvrtý den druhého měsíce

Vzbudil jsem se v prochladlém kontejneru do dalšího deštivého dne a po nudistické pláži nebylo ani památky. Víc mi to připomínalo německou pláž v půlce září, jen těch nahatých zadků tam nebylo tolik, vlastně jen můj. Donutil jsem se na chvíli vylézt ven, ale hned jak to šlo, byl jsem zpět v lodi. Počasí nelákalo k dlouhým procházkám po pláži, možná tak k dlouhému posezení se sklenkou whiskey u krbu.

  Obešel bych se i bez toho krbu.

Snídaně se trochu vlekla a hrozilo, že se přesune až do oběda. Jestli mě něco dokáže přepnout do zombie režimu, jsou to moje nekonečné úvahy, téměř na libovolné téma. Co jsem přistál na ostrově, stávalo se mi to dost často.

  Jak dlouho to asi ještě vydržím, než se úplně zblázním?

Zatím jsem se vždycky nějak zabavil. I když to málem skončilo utonutím, téměř jsem si zlámal všechny kosti a spálil si ruce a nohy při nevydařeném slaňování. O tom incidentu s plastovou Sobotou nemluvě.

  Ale co budu dělat až mi dojdou kontejnery na rabování?

A nápady, jak se odtud dostat?

A alkohol?

  Věděl jsem, že bych na takové věci neměl myslet, protože nikam nevedou a jen prohloubí moji potenciální depresi. Měl bych se raději zaměřit na něco konstruktivního, nebo pozitivního. I když mi už docházely nápady, plán byl jasný. Prozkoumat posledních devět kontejnerů a pak se uvidí. Prozkoumat je a pokud možno se při tom nezabít.

Zbývalo devět kontejnerů, jejichž obsah mi mohl pomoci dostat se z toho mokrého pekla. Devět kontejnerů, kde mohlo být něco použitelného a já bych s trochou štěstí byl doma do díkůvzdání.

  Devět kontejnerů, kde budou při mém štěstí baletní střevíčky číslo 37, hygienické vložky a sada kartáčů na leštění slonů.

Přišel čas posbírat nářadí, něco k jídlu a pití a vyrazit do práce. Moc se mi nechtělo, tak jsem to oddaloval tím, že jsem studoval plánek lodi a hledal nejvzdálenější neprozkoumaný kontejner. Tentokrát to bylo asi sto padesát metrů směrem k zádi, v poslední sekci. Cestou jsem míjel různé části nákladu, vysypané z kontejnerů. Některé byly tak zničené, že nebylo možné poznat, co by to mohlo být. Užitečně nevypadalo nic, tak jsem to nechal být.

  Deset minut prolézání nákladovým prostorem a byl jsem na místě. Mou první obětí toho dne byl bílý kontejner. Ležel na boku, ale jinak vypadal nepoškozený. Tedy kromě faktu, že zřejmě udělal několik kotrmelců a výkrutů.

Kontejnery ležící na boku mi vždy způsobovaly vrásky a bolení hlavy. Jejich poloha znamenala, že po otevření zámků se jedna polovina dveří prudce otevře a narazí na bok lodi. V tom lepším případě jen s hrozným rachotem. V tom horším na moji nohu. Nevím, jestli si dovedete představit, jakou měl vnitřek lodi akustiku a jaký hluk udělalo, když dveře kontejneru narazily na ocelovou podlahu.

Zkusím vám to trochu přiblížit. Představte si obří jeskyni dlouhou asi 300 metrů, rozdělenou na několik sekcí. Vysokou 50 metrů a 20 metrů hlubokou. Dál si představte, že ta jeskyně je ze železa a má dvojité stěny. A pak už stačí vzít kus železa, velikosti manželské postele, a udeřit s ním vší silou do podlahy. Přesně tak to znělo. Ale jestli to budete zkoušet, nechoďte pak za mnou, že jste někomu udělali díru do podlahy.

  Ten hluk byl vážně hrozný, takže jsem hledal něco, co bych pod dveře dal a ztlumil tak náraz. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale v okolí nic vhodného nebylo. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem si vzpomněl, že kousek odtud se nacházel kontejner s plastovými figurínami.

Se škodolibým úsměvem jsem přinesl několik figurín a položil je vedle kontejneru na místo, kam spadnou otevřené dveře. Některé neměly ruce, jiné nohy, jedna dokonce neměla ani hlavu. Pro mé účely ale ruce, nohy ani hlavy nebyly důležité.

Stoupl jsem si pečlivě tak, abych nestál v cestě dveřím a povolil jsem poslední zámek. Dveře se pomalu dávaly do pohybu ale stále zrychlovaly. Během jedné sekundy bylo po všem a udeřily do podlahy. Figuríny to rozdrtilo a z místa dopadu odletělo několik plastových kusů těl. Převážně ruce, ale přísahal bych, že kolem proletěla i jedna hlava. Plast sice náraz utlumil, ale přesto to byla rána, která mi otřásla i vnitřnostmi. Ozvěna nárazu se několikrát vrátila a znásobila se v nákladovém prostoru.  

  Na vychutnávání akustiky mého dočasného domova jsem ale neměl moc času. Z otevřeného kontejneru se jako hejno hladových kobylek vyvalila záplava nerezových kuliček. Byla to taková malá tsunami a příval oceli mě téměř povalil na podlahu. Jak se kutálely a skákaly ven, vydávaly podivný zvuk. Asi jako když se tisíce kuliček sype po železe.

Po počátečním náporu ještě několik minut kuličky líně opouštěly kontejner a bylo hotovo.

Fascinovaně jsem sledoval tu živou masu kovu, jak se pohybuje po lodi. Jednotlivé kuličky trochu poskakovaly po ocelovém povrchu a celá ta hromada se spolu dál pohybovala jedním směrem. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jestli je loď rovně, ale zrovna jsem sledoval geniálně jednoduchý způsob, jak ukázat, že není. Vlna kuliček pokračovala dál a brzy mi zmizela z očí, ale stále byl slyšet ten zvuk, který připomínal syčení velkého a hodně naštvaného hada.

  Jestli je Kevin někde sám doma, bude mít bez těch kuliček asi problém. Ale on si nějak poradí.

  Pro jistotu jsem zkontroloval teď už prázdný kontejner, a kromě zbytků rozdrcených krabic a několika kuliček, které se neodkutálely ven, byl opravdu prázdný. Když jsem prohlížel zbytky krabic, napadlo mě, že takhle by je nezřídila ani banda hyperaktivních dětí.

Zapsal jsem si do seznamu kontejnerů zmínku o původním obsahu a doplnil poznámku, že kontejner je prázdný. Hodnotné pro mě mohly být i krabice, i když byly rozdrcené a roztrhané. Začínal jsem o svém pobytu na ostrově uvažovat jinak a každý zdroj pro mě teď byl zajímavý. Papír z krabic by se mohl použít na topení. Byl napuštěný olejem, asi aby chránil kuličky před slaným vzduchem, a nejen že by mohl dobře hořet, ale pravděpodobně i hodně kouřit.

  Hurá, budu si hrát na indiány a dělat kouřové signály.

Dveře nemělo smysl zavírat, tak jsem je nechal otevřené. Ve skutečnosti jsem se nechtěl namáhat s jejich zvedáním a docela jsem se bál, že bych je nedokázal zvednout. Nebo by mi v půlce došly síly, já je pustil a spadly by na mě. To by byl konec mého příběhu, skoro jako z nějakého komiksu.

  První kontejner byl prozkoumaný, ale nijak to nezměnilo moji situaci na ostrově, takže byl čas na další. Našel jsem ho na plánku a znamenalo to vydat se přes celý nákladový prostor, na druhý konec lodi. Stěžování, že se při tom naběhám, jako nějaký obchodní cestující, mi moc nepomohlo. Nápad prohlížet kontejnery od těch nejvzdálenějších byl sice dobrý, ale realita byla taková, že ty nejvzdálenější od sebe byly opravdu nejdál a já se docela naběhal. Po několika minutách prolézání nákladovým prostorem, jsem zahlédl cíl své cesty a trochu se uklidnil.

Z dálky to vypadalo, že je nepoškozený. Natřený veselou žlutou barvou připomínal něco nezdravého mezi všemi těmi šedými krabicemi. Bylo to jako když najdete žlutou kostku z LEGA v garáži. Prostě tam nepatří.

  Zkoušel jsem vymyslet, co by mohlo být v tak barevném kontejneru, ale nemohl jsem přijít na nic zajímavého.

  Toxický a radioaktivní odpad z nemocnice.

Nebo kanystry s yperitem. Prostě přesně ten typ nákladu, co chci mít v sousedství.

Kontejner už z dálky poutal pozornost. Vnitřek lodi byl docela potemnělý, ale přesto kontejner přímo zářil. Jak by to asi vypadalo, kdyby dovnitř zasvítilo slunce? Žlutý kontejner ale vynikal i něčím jiným. Po stranách na něm bylo hodně znaků, které jsem ale nedokázal přečíst. A dveře byly popsané téměř celé. Působilo to jako výsměch všem těm nudným, anonymním kontejnerům. Tenhle byl pečlivě označený a někdo si s tím dal opravdu práci. Vypadalo to jako japonština a tu neznám, takže mi všechny ty nápisy byly k ničemu.

  Na každé jistící páce byl docela masivní zámek. Takový jsem ještě na žádném jiném kontejneru neviděl. Už od pohledu vypadal kvalitně a působil dojmem, že vydrží asi hodně mých pokusů o otevření (mlácení kladivem).

  No co, já mám dost času. A když to bude potřeba, seženu větší kladivo.

Několik pokusných ran kladivem potvrdilo můj předpoklad. Zámek měl navíc takový tvar, že se po něm kladivo sklouzlo, bez toho, že by způsobilo nějakou škodu. Došlo mi, že kladivo v tomto případě nebude stačil a bude potřeba zámek odříznout. Taky mi to přišlo nějak vhodnější, vzhledem k výjimečnosti kontejneru. Ale to byla jen výmluva, protože kladivem to vážně nešlo.

  Jednu ruční pilku jsem měl v tašce s nářadím. Téměř jistě jsem nikdy podobnou věc nedržel v ruce, ale jak těžké to může být? Položíte ji tou zubatou částí na věc, co chcete přeříznout a pohybujete s ní dopředu a dozadu. Teorii jsem tedy znal, ale praxe byla úplně jiná. Pilka klouzala po zámku jako kdybych zkoušel řezat led rukou.

Netušil jsem, co dělám špatně, ale pak mi došlo, že zámek asi bude z kvalitního materiálu a ten bude co nejtvrdší. A to přesně z toho důvodu, aby ho nikdo nepřeříznul. Ještě několikrát jsem zkusil zámek přeříznout, ale vždy se stejným výsledkem. Žádným. Nechtěl jsem se nechat tak snadno porazit, ale nenapadalo mě žádné lepší řešení.

  Možná by bylo lepší uříznout tu západku, co drží zámek. Efekt bude stejný a materiál půjde snad líp řezat.

  Pustil jsem se tedy do řezání, ale stejně to moc nešlo. Plátek pilky se mi stále zasekával a měl jsem strach, že mi pilový plátek praskne a jiný už nenajdu. Vypadal tak křehce. Potěšilo mě, že materiál kontejneru je podle všeho méně kvalitní, než materiál zámku a šel docela dobře řezat. Na chvíli jsem přestal, abych nechal ruce odpočinout a pilka trochu vystydla. Chvíli před tím jsem se při letmém dotyku o pilový plátek spálil.

Po přestávce už mi to šlo o poznání lépe. Buď jsem se konečně naučil správnou techniku, nebo mi pomohlo vědomí, že jsem za polovinou a už to nějak zvládnu.

Dalších deset minut opatrného řezání, a konečně západka odpadla a zámek byl volný. Zbýval ještě jeden. Tak jsem se těšil, až dveře otevřu, že jsem zbytečně spěchal. Všechno, co jsem se naučil, jsem zase zapomněl. Pilka mi pořád vypadávala z řezu, nebo se naopak zasekávala. Takhle jsem se trápil další půl hodiny, než byl hotový i druhý řez. Ruce mě bolely, na dlaních se mi vytvořily mozoly a byl jsem zpocený, jako kdybych běhal půl hodiny venku na dešti.

  Nakonec západka povolila. Druhý zámek byl volný.

Otočil jsem i druhou tyčí a zabral za dveře.

Nic se nestalo.

Zabral jsem znovu plnou silou.

Pořád nic.

Opřel jsem se nohou o druhou polovinu dveří, zmobilizoval všechny zbytky sil a znovu zabral.

Ozval se zvuk, jako když se trhá látka a jinak nic. Dveře zůstaly zavřené a mě byla najednou zima na zadek.

Něco bylo špatně a já musel přijít na to, co. Všechny kontejnery, které jsem dosud otevřel, fungovaly tak, že pravá polovina dveří přesahovala přes levou a bylo tedy nutné ji otevřít jako první. Žlutý kontejner ale vypadal trochu jinak a až při podrobném prozkoumání dveří jsem zjistil, že to má obráceně. Bylo potřeba nejprve otevřít levou stranu a já měl uřezané zámky na pravé.

  Takže to všechno bylo k ničemu a musím začít znova, to je super.

A ještě k tomu mi praskly kalhoty a táhne mi na prdel.

  Abych se trochu uklidnil, udělal jsem si malou pauzu a šel se převléknout. Cestou jsem si nadával, jaký jsem idiot, ale moc mi to nepomohlo. Pořád mě čekaly dva zámky na otevření, takže jsem toho brzy nechal a ponořil se do mlčení. Zpátky na základně jsem si našel suché triko a náhradu za prasklé kalhoty, pro jistotu o dvě čísla větší, aby nedošlo k podobné nehodě znova. Cestou kolem jídelního kontejneru mě přepadl hlad a protože byl čas oběda, zastavil jsem se na kus sušené šunky a k tomu velký kus goudy. Žvýkal jsem svůj oběd a pokoušel se odhadnout, co by v kontejneru mohlo být.

Nic, vůbec nic jsem nevymyslel. Bylo to, jako kdyby ta žlutá barva působila nějak rušivě na můj mozek a já prostě nedokázal vymyslet, co by mohlo uvnitř být. Vzdal jsem to a se zbytkem jídla v ruce se vydal zpět ke kontejneru.

Třetí západku u zámku jsem začal řezat v povznesené náladě s plným břichem jídla a celkově plný optimismu a odhodlání. Asi do poloviny šlo všechno dobře, ale pak se začaly ozývat unavené svaly a každé říznutí začínalo být utrpení. Po krátké pauze a dalších deseti minutách řezání byla třetí západka hotová. Rychlá kontrola pilky odhalila smutnou skutečnost, že zoubky už nejsou tak ostré, jako ráno. Několik jich bylo dokonce vylomených a pilka tak místy měla o dost větší zuby, než by měla mít.

  Proto mi to řezání už moc nešlo. Snad pilka vydrží ještě jeden řez.

Pustil jsem se do posledního řezu a už od začátku šlo všechno špatně. Pilka se pořád zasekávala, já už byl hrozně unavený a měl jsem pocit, že už ji ani neudržím. Veškerá moje trpělivost už byla pryč.

  Byl jsem asi ve třetině řezu, když se plátek znovu zaseknul. Už jsem toho měl dost a prudce jsem zabral, abych pilku vyprostil. Pilový plátek toho ale měl taky dost a prasknul. A já dál pokračoval setrvačností v započatém pohybu a pravou rukou jsem narazil do řezané západky.

  “Do hajzlu!”, zakřičel jsem nahlas, těsně před tím, než to začalo bolet. Pak přišla očekávaná bolest a já nadával několik dalších minut. Měl jsem utrženou kůži na třech prstech přímo na kloubech. Vyteklo trochu krve, ale moc to nekrvácelo, spíš to začínalo otékat. V batohu jsem měl ještě nějaké zbytky látky na obvazy a malou lahev nejsilnější whiskey, jako dezinfekci.

S lahví v ruce jsem si prohlížel zraněnou ruku a sbíral odvahu. Nakonec jsem se pořádně napil přímo z lahve a zbytek vylil na ruku. Věděl jsem, že to bude pálit, ale netušil jsem, že tak hodně. Přemáhal jsem touhu poskakovat kolem a mávat rukou, ale bolest se pomalu utišila. Teprve pak jsem ruku omotal provizorním obvazem a na chvíli si sednul.

  Taky jsem si potřeboval promyslet, co dál. Bylo jasné, že s řezáním jsem skončil. Pilka byla zničená a já bych ji v ruce už stejně neudržel.

  To bylo naposled, co jsem zkoušel řezat ruční pilkou.

Ale co teď s kontejnerem?

Zbývala jen jediná, ověřená možnost. Kladivo. Nahromaděný vztek a frustrace z celého dne konečně dostaly šanci dostat se ven. Ještě nikdy nedostal žádný zámek tolik ran kladivem, jako zámek číslo čtyři na žlutém kontejneru. A nutno uznat, že si vedl skvěle. Čím více ale odolával ranám z kladiva, tím byly rány silnější a zuřivější. A také přesnější.

  Nakonec nad hmotou nezvítězil rozum, ale větší hmota. A taky hrozně moc kinetické energie. Když jsem se zámkem skončil, vypadal pořád v jednom kuse. Nezlomil se, skoro na něm nebylo vidět žádné poškození. Prostě to jen vzdala ta naříznutá západka a ulomila se. Ještě několik minut jsem odpočíval, prohlížel si zámek a obdivoval jeho výdrž.

  Musím si zapamatovat jméno výrobce a až se dostanu domů, koupím si jejich akcie. Nebo celou firmu, protože to určitě dotáhnou daleko.

  Důležitější ale bylo, že jsem konečně mohl otevřít dveře kontejneru. Ještě žádný kontejner mě nestál tolik energie, potu a krve. Co tam asi bude? Jestli existuje na světě nějaká spravedlnost, měl by uvnitř být alespoň teleport naprogramovaný na nejbližší pobočku Burger King.

  Nebo raději rovnou celý stánek Burger King i s obsluhou a zásobami na dva roky.

Psychický blok způsobený žlutou barvou se zlomil a já si představoval tisíc věcí, které by mohly v kontejneru být. Od věcí, které mě dostanou během mrknutí oka domů až po věci, které způsobí, že domů nebudu vůbec chtít. Už mi nedělalo problém vymyslet, co je uvnitř. Spíš jsem měl problém s tím přestat.

  Vůbec jsem si nevšiml, že při mém zápasu se zámkem už zapadlo slunce a do nákladového prostoru dopadá jen několik posledních paprsků světla. Ale určitě ne tolik, abych poznal co je uvnitř. Nemohl jsem ale odejít bez toho, že bych to zjistil.

Prohrabal jsem se věcmi v batohu, našel nabíjecí svítilnu a s bušícím srdcem vstoupil dovnitř.

  Když svítilna ozářila vnitřek kontejneru, zůstal jsem stát s pusou otevřenou, neschopný slova. Uvnitř byl Ford Mustang, rok 1965. Skvěle zachovaný, možná po kompletní renovaci. Nešlo mi na rozum, jak se mohlo stát, že kontejner přečkal bouři a ztroskotání bez viditelného poškození, ale Ford uvnitř takové štěstí neměl. Podle toho, co jsem viděl, nebyl na autě jediný kousek skla, který by nebyl rozbitý. Karoserie byla potlučená, jako kdyby auto někdo strčil do sušičky a zapomněl dva dny vyndat. Jen kola byla v pořádku.

Rychle se mi v hlavě vystřídaly všechny možné emoce, od nadšení, překvapení, po naprosté zklamání plus mnoho dalších. Zabouchnul jsem dveře kontejneru, poznamenal do katalogu, co jsem nalezl a odšoural se ke svému příbytku jako zpráskaný pes, rozhodnut, že si dám k večeři něco nóbl a rozhodně nepůjdu spát střízlivý.

K večeři jsem měl nóbl kus sušené šunky, co chutnala jako staré ponožky, ale aspoň ta druhá část plánu se mi povedla. Střízlivý jsem rozhodně nebyl, když jsem lezl do postele. Poslední myšlenka patřila prázdné lahvi od whisky, kterou jsem měl u postele, a jak bláhový jsem byl, že jsem z ní chtěl dělat palivo pro motorový člun.

  Usnul jsem prakticky ihned, ale sen, co se mi zdál, vypadal jako že snad neskončí nikdy.

  Byl jsem na dovolené v Amsterdamu s Jenifer, mojí snoubenkou. Ale města ani kanálů jsem si moc neužil. Ani coffeeshopů. Hned na začátku prvního dne jsme se šli projít na známý most, kde všichni zamilovaní dávají na most visací zámky. Most byl sice známý, ale jméno jsem nevěděl.

Zrovna když jsme chtěli přidat s Jenifer ten svůj, chytili nás místní policisté, že to nemůžeme. Mezitím ale další lidé nerušeně přidávali další zámky, ale policisté si jich nevšímali. Když jsme se ptali proč my nemůžeme, když ostatní můžou, jeden z policistů odvedl Jenifer, která se ani moc nebránila, a druhý mi vysvětlil, že my dva nemůžeme, protože to spolu nemyslíme vážně. Stejně se prý rozejdeme.

  To už jsem toho měl dost a začal jsem na ně křičet, co si to dovolují. Myslel jsem, že Jenifer dojme, jak bojuju za naši lásku, ale podle výrazu její tváře jsem poznal, že jí to přijde spíš trapné a raději by to neviděla. Což se jí koneckonců povedlo, protože se otočila a odešla pryč s tím policajtem.

Než jsem se nadál, byl jsem u soudu, nařčen z ničení cizího majetku, kladení odporu při zatýkání a po deseti minutách i z opovrhování soudem. Kdybych mohl, opovrhoval bych jím ještě víc, ale zavřeli mě přes noc do cely. Celou noc jsem jen seděl u okna a díval se ven. Bál jsem se jít spát, protože jsem nechtěl, aby se mi něco zdálo. Ráno jsem dostal jako trest sundat ze zábradlí na tom mostě všechny zámky.

  Zdálo se to jako jednoduchý úkol a byl jsem rád, že jsem z toho vyváznul tak lehce. Pustil jsem se tedy do sundávání zámků. Měl jsem na to speciální kleště, kterými to šlo docela rychle, ale zatímco jsem pracoval, přicházeli noví turisté a zamilované páry a přidávali další a další zámky. Vždy když jsem nějaké místo na mostě uklidil, hned se tam nahrnuli noví lidé a během několika minut to bylo stejné jako na začátku.

Snažil jsem se na ně volat, ať to nedělají, že se to nesmí. A že já je pak musím sundávat. Nikdo mě ale neslyšel, vlastně jsem se neslyšel ani já sám. Všichni se jen smáli a přidávali další a další zámky, zatímco já pokračoval se sundáváním těch starých.

Večer přišla Jenifer s tím policajtem a já myslel, že mi jdou oznámit, že můj trest skončil.  Místo toho přidali na most svůj zámek a tvářili se, jako kdyby mě ani neznali.

Další kapitola