Kapitola 38

Šestý den, druhý měsíc

  Další ráno, další deštivé probuzení. Čekalo mě běhání v dešti a studená snídaně. Už mě ten stereotyp začínal docela nahlodávat.

  Jestli se odtud dostanu, přestěhuju se někam na poušť, kde nikdy neprší.

Nebo na Aljašku, někam kde pořád jen chumelí.

Nebo klidně na Měsíc.

Hlavně když tam nebude pršet.

Byla to lákavá představa, ale zjišťoval jsem, že bych si nedokázal vybrat. Na poušti je moc teplo, na Aljašce moc zima. Takže mi z toho jako vítěz vyšel Měsíc, tam je to půl na půl. Vody je tam možná víc než na poušti. A taky tam není takový smog jako v Dallasu. Měl jsem tedy vybráno a byl čas začít pro to něco dělat.

  “Tak co mám dneska v plánu?“ zamumlal jsem a škrábal se z postele. Někde se tam válel můj aktuální TODO list. Pár dní už byl bez úprav, protože jsem ho konečně doladil k dokonalosti. Byl na něm jediný bod:

  Nezbláznit se.

  “Nemůžu nic zaručit. Ale pokusím se.“

Asi si říkáte, kde jsou moji plastoví kamarádi, moje Lucky Number Seven. Už jsem o nich dlouho nemluvil a má to svůj důvod. Nejsem na to hrdý, ale po jednom večeru, kdy jsem trénoval lukostřelbu, museli pryč. Je to už hodně let, co jsem naposledy střílel z luku, takže po vystřílení všech padesáti šípů, které jsem k luku našel, jsem dosáhl skóre jen pět zásahů. Sobota a Neděle zůstali ušetřeni, ale ostatní dostali každý jeden zásah. Nejhůř to poznamenalo Středu, která dostala zásah přímo do kořene nosu. Šíp jí obličej promáčkl dovnitř a téměř vystoupil na druhé straně ven. Trochu mi připomínala moji učitelku angličtiny, což mělo za následek, že jsem se cítil ještě víc provinile. Naopak Čtvrtek nesl své zranění statečně. A přestože jsem ho zasáhl do míst, kam gentlemani nestřílí, stál rovně jako hrdý ale trochu nešťastný kamarád Robina Hooda.

  Možná jsem ten večer něco vypil a možná jsem vypil úplně všechno co jsem našel, ale přísahal bych, že docela dobře uhýbali. Jinak bych se přece trefil. Druhý den ráno, když jsem se vzbudil, pomatoval jsem si z předchozího večera tak akorát dost, abych věděl, že svědci nejhoršího lukostřeleckého výkonu všech dob, severně od Antarktidy, musí pryč.

Odtáhnul jsem je tedy do nejvzdálenějšího kouta nákladového prostoru a naházel je tam na hromadu. Připadal jsem si trochu jako masový vrah. Zvlášť v těch případech, kdy figuríny nepřežily cestu a rozpadly se na kusy. Asi by vypadalo líp, kdybych figuríny naštvaně vyházel z nákladového prostoru, ale i když kadím do moře a nechal jsem spláchnout 28 plechovek bílé barvy taky do moře, mám naši planetu docela rád a snažím se tu nedělat zbytečně moc velký bordel.

  Ranní hygienu a snídani jsem měl za sebou. Čisté oblečení jsem stále ještě měl a nebylo třeba prát svoje nošené. Jen to dalo trochu víc práce najít správnou velikost a musel jsem se občas smířit s potisky, které bych normálně nevzal ani do ruky, natož na sebe. Příkladem bylo tričko, které jsem měl ten den na sobě. S nápisem New York Mets bych se doma ukázat nemohl. A při výletě do města bych riskoval vážná zranění a veřejné ponížení. Pro jistotu jsem ho schoval pod mikinu s neutrálním nápisem GAP a mohl jsem se pustit do práce.

Čekaly mě další kontejnery na prozkoumání. Pokud jsem si dobře pamatoval, tak jich mělo být už jen osm. Je možné, že se po lodi povalovaly ještě nějaké kusy, na které jsem zapomněl, ale zatím jsem měl v plánu těchto osm.

  “Po předchozích zkušenostech si nedělám moc velké iluze ohledně počtu otevřených a prozkoumaných kontejnerů, takže budu rád, když dneska udělám alespoň tři.“

Odpovědí mi bylo jen ticho a šplouchání moře. A permanentní zvuk deště, na který jsem si už tak zvyknul, že jsem ho vůbec nevnímal.

  “Hlavně proto, že poslední kontejnery jsou na dvou hromadách. Jedna po pěti a druhá po třech. Hromada se třemi vypadá určitě snadněji. Takže s chutí do toho.“

Zase jsem se vrátil k mluvení nahlas, abych nezapomněl, jak se mluví. A taky, jak zní lidský hlas, i když byl jen můj. Jediný problém mých hlasitých monologů byl v tom, že jsem se pokaždé bál toho, že uslyším nějakou odpověď. To by už asi byla poslední kapka do mé nádoby nazvané Cesta k šílenství.

  Jako vždy jsem si zabalil nářadí, solární baterky a něco k jídlu. Taky jsem rozšířil svoji nouzovou lékárničku, abych byl připraven na další svoje karamboly. Díky tomu zabírala v batohu víc místa, než jídlo a pití, ale nedalo se nic dělat.

Skupina tří kontejnerů byla jen několik minut od mé základny a měl jsem ji téměř celou dobu na dohled a mohl si kontejnery prohlédnout už po cestě. Asi si říkáte, jak vypadá hromada složená ze tří kontejnerů. Moc možností se nenabízí, ale v tomto případě se jednalo o jeden kontejner v normální poloze a další dva šikmo, podepřené tím prvním.

Ty dva byly dost nakloněné a pokud by uvnitř byl nějaký zajímavý náklad, měl bych problém ho vytáhnout. A jestli byl křehký, bylo jasné, v jakém stavu ho najdu.

Začal jsem čistě z pohodlnosti tím, který byl v normální poloze a nejlépe přístupný. Tentokrát otevření nezabralo ani minutu. Na páce otvírání byl sice zámek, ale oproti poslednímu kontejneru se jednalo o laciný kus za pár dolarů. A taky jsem se už naučil dávat pořádné rány. Stačilo tedy několik ran kladivem a při třetí ráně, když jsem se konečně trefil, zámek odletěl a mohl jsem páku otočit a otevřít dveře kontejneru.

  “No ty kráso.”

  Našel jsem asi první kontejner, na jehož nákladu se ztroskotání vůbec nepodepsalo. Byl totiž až ke stropu nacpaný pneumatikami. Mohlo jich tam být asi tak tisíc. Některé byly zabalené jednotlivě, jiné po čtveřicích. A smrděly novotou.

  Jestli někde najdu kontejner plný řetězů, můžu si vyrábět houpačky až do konce života.  

Nebo najdu největší pneumatiku, co v kontejneru je, vytáhnu ji na vrchol sopky a vlezu si dovnitř. O zbytek se postará gravitace.

Nepochybně by se jednalo o nejoriginálnější způsob, jak se zabít.

Poznamenal jsem si obsah a chystal se kontejner zase zavřít. Ale něco mě napadlo. Nakonec by se mi pneumatiky mohly na něco hodit. Použil jsem několik různých rozměrů a vyrobil z nich obstojné schody, abych se dostal nahoru ke dveřím dalšího kontejneru. Vylezl jsem sice až nahoru, ale zámky na pákách byly pořád dost vysoko. Kontejner byl totiž vzhůru nohama. Mohl jsem se jen domýšlet, co to udělalo s nákladem. Díky náklonu kontejneru bylo docela snadné se po dveřích vyšplhat až k zámkům. Rozbíjet je v této poloze ale už tak snadné nebylo. Zvlášť když někdo dal zámek na každou ze 4 pák.

  Než se mi podařilo zámky rozbít, pětkrát jsem sklouznul dolů a spadnul na spodní kontejner. Připadal jsem si víc otlučený než ty zámky, do kterých jsem asi hodinu tloukl kladivem.

A když jsem konečně vítězoslavně kontejner otevřel a zíral dovnitř, nebylo tam vůbec vidět. Slezl jsem tedy dolů pro svítilnu a když jsem vyndával věci z batohu, přišlo mi že je ideální čas na oběd. Ano, byl jsem zvědavý, co se uvnitř schovává, ale taky jsem měl hlad. A pro jednou hlad vyhrál.

  A pokud uvnitř není zásilka pro pavilon hadů, tak mi náklad nikam neuteče.

  Trošku narychlo jsem snědl konzervu s vepřovým masem a šel se podívat na kontejner, tentokrát vybaven baterkou. Při prvním pohledu do útrob temného kontejneru byly vidět jen kartónové krabice, sesunuté dolů na hromadu. Opatrně jsem jednu vylovil a položil ji na spodní kontejner. Byla podezřele lehká, což bylo v mém případě špatné znamení. V tak lehké krabici nemůže být nic užitečného.

Uvnitř bylo asi tisíc nafukovacích party balonků. Vyzkoušel jsem ještě několik krabic, ale všechny byly stejné. Obsah se lišil jen velikostí a barvou. Byly tam malé balónky, velké, barevné, s čísly, s obrázky všech možných filmových a pohádkových hrdinů. Dokonce i s obrázky něčeho co jsem vůbec nepoznal. Rychlý odhad, založený na velikosti krabic a kontejneru, odhalil že je tam několik miliónů nafukovacích balonů.

  Až se budu opravdu nudit, pár tisíc jich nafouknu, svážu k sobě a udělám z nich vor. A pak hurá domů.

Plán to byl sice šílený, ale nebyl zase o tolik šílenější než moje ostatní nápady. A kdybych k sobě balóny dokázal pevně přivázat, mohlo by to fungovat.

  Vážně jsem se rozhodl, že přeplavu několik set kilometrů Tichým oceánem na voru svázaném z nafukovacích balónů?

Asi bych se měl podívat, jestli tam někde není nafukovací skákací hrad. To by bylo dost jednodušší a aspoň bych si užil trochu legrace.

Mít bombu s héliem, mohl bych několik tisíc balónků naplnit héliem a odletět pryč. A mít vzducholoď, naplnil bych tu vzducholoď. Hodil jsem otráveně krabici s balónky zpět do kontejneru a šel se podívat, co si na mě připravil třetí kontejner.

  Už podle prvního pohledu bylo jasné, že s tím posledním bude trochu problém. Ležel šikmo, jako předchozí kontejner, ale dveře měl dole. A v takové poloze, že ani po odemčení by nešly otevřít. Jediný způsob, jak jsem se mohl ke dveřím dostat, bylo shodit kontejner dolů. V rovné poloze dveře půjdou otevřít normálně. Ale kontejner samotný mohl mít několik tun a s nákladem o několik tun víc. To bych potřeboval buď hodně dlouhou páku, nebo přeborníka sumo. Nic z toho jsem ale neměl.

Chodil jsem kolem kontejneru, jak puberťák kolem dveří disko klubu a vymýšlel možnosti, jak se dostat dovnitř. Po hodině jsem si musel sednout, protože mě z toho chození začaly bolet nohy a já pořád nic nevymyslel. Po další hodině přemýšlení, tentokrát v sedě, jsem vymyslel jakž takž proveditelný plán. V hrubých rysech vypadal následovně:

• sehnat co nejsilnější lano
• prostředek lana přivázat k podlaze
• konce lana přivázat ke kontejneru, třeba v rozích
• uprostřed mezi lana strčit páku a točit. Lano by se mělo kroucením zkracovat a stáhnout kontejner dolů.

Málem to nevypadalo jako můj plán, protože to mělo docela slušnou šanci na úspěch, ale jisté prvky šílenosti to nezapřelo. Lano by mohlo prasknout, nebo by se mohlo stát i něco horšího, ale proč to nezkusit. Už pár dní jsem si nezpůsobil žádné zranění.

  Příprava netrvala moc dlouho. Lano jsem nosil v batohu pro krizové případy a stačilo ho přivázat k vhodnému úchytu na podlaze. Stěny nákladového prostoru byly plné různých otvorů a úchytů, a stačilo si vybrat jeden ve vhodné vzdálenosti.

Pak už zbývalo jen uvázat oba konce lana ke kontejneru. Nebyl jsem si jistý, kde to bude nejvhodnější, ale jistící tyče se pro to zdály jako stvořené. Byly dobře přístupné a díky tomu, že byly kulaté, nehrozilo nebezpečí, že se lano poškodí a přetrhne. Úplně nakonec jsem naskládal několik pneumatik pod kontejner, pro případ, že by se mi opravdu povedlo ho stáhnout dolů. Jejich úkolem bylo utlumit náraz.

  Už jsem chtěl začít tahat kontejner dolů, ale dostal jsem ještě jeden nápad a rozběhl se k jídelnímu kontejneru. Vrátil jsem se s několika litry extra panenského olivového oleje a polil s ním prostor, kde se měl pohybovat spodek kontejneru. Mohlo by to snížit tření a mě olivový olej nikdy moc nechutnal. Hřálo mě u srdce, že to bylo ekologické řešení, pro případ, že by se to dostalo do moře.

  Přípravy byly hotové a přišel čas pustit se do práce. Z jiného kontejneru jsem vyjmul jistící tyč a použil ji jako páku, kterou jsem chtěl kroutit lano. Bylo to jednoduché, protože ten kontejner byl pravděpodobně už dávno na dně moře, zatímco jedna půlka dveří se zasekla o stěnu nákladového prostoru a vytrhla se. Jistící tyč visela na dveřích už jen posledními zbytky matriálu a tomu jsem domluvil kladivem.

Přivázal jsem ji k lanům, aby se ze začátku nevysmekla, než se kolem ní lano utáhne, a začal jsem točit. Ze začátku to šlo docela snadno, ale taky se nic moc nedělo. Když se lana natáhla a začal jsem pohybovat kontejnerem, šlo to o poznání hůř. Stále to ale bylo snadnější, než jsem očekával. Opatrně jsem otáčel tyčí a dále kroutil lano, které se tak víc a víc zkracovalo. Kontejner se k mé obrovské radosti drobnými pohyby posouval směrem ke mně. Nemohl jsem páku pustit a jít se podívat, kolik mi ještě chybí, ale zdálo se mi, že už zbývá jen pár centimetrů, než kontejner spadne.

  Na chvíli jsem se zamyslel a přestal se soustředit. Povolil jsem páku a ta se mi vysmekla z ruky a začala se točit, jako šílená v opačném směru. Stačil jsem uskočit, aby mi nerozbila mojí hloupou hlavu, ale levá ruka už neměla tolik štěstí. Přímý zásah to nebyl, jen mě škrtla letmo bokem, ale i přesto jsem měl pocit, že je ruka na čtyři kusy.

Válel jsem sudy směrem pryč od rotující tyče a snažil se při tom chránit zraněnou ruku. Po chvíli se tyč dotočila, ladným obloukem odletěla pryč a spadla na podlahu.

Když ztichla poslední ozvěna dopadu tyče na ocelovou podlahu, zvedl jsem se na nohy a prohlédl si ruku. Vypadalo to, že není zlomená, ale co asi poznáte pohledem? Zkusil jsem ji prohmatat druhou rukou a bolelo to jako čert. Nenapadlo mě nic lepšího, než se zraněnou rukou chytit kontejneru a zatáhnout. Pokud by byla kost zlomená, tak bych to určitě poznal až by se ruka o kousek prodloužila. Hlavně bych omdlel bolestí. Sbíral jsem odvahu a když jsem konečně za ruku zatáhnul, nic se nestalo. Bolestí jsem neomdlel, ale stejně bych asi nepoznal, kdyby se kosti od sebe odtáhly.

  Pane doktore, bolí mě ruka, když ji zvednu.

No tak ji nezvedejte.

Pro jistotu jsem ruku omotal obvazem a přivázal náhradní košilí, aby neupadla, a šel jsem obhlédnout kontejner. Opravdu to fungovalo, kontejner už držel jen na posledních centimetrech. Lano se při tom protáhlo asi o metr a volně viselo dolů. Po hrozné práci, kdy jsem se jednou rukou snažil rozvázat utažené uzly, jsem to vzdal. Lano jsem přeřezal nožem a přivázal ho znovu. Našel jsem tyč a znovu ji zamotal do lana.

  Teď by mělo stačit kroutit už jen chvíli a kontejner snad spadne dolů. Pokud teda zase něco nepodělám.

Začal jsem točit. Jednou rukou to šlo o dost hůř a taky pomaleji, než dvěma. A ještě jsem se pořád snažil stát bokem, abych zase nedostal ránu, až se mi vysmekne z ruky. Takhle mi nezbývalo nic jiného, než jednou rukou otočit tyčí o půl otáčky, podržet ji mezi koleny a rychle chytit na druhém konci, než mi vyklouzne. A tak pořád dokola. Bylo to namáhavé a dost to bolelo, ale po několika otočkách kontejner sklouzl dolů a s velkou ránou dopadl na podlahu. I když bylo pod kontejnerem nastrkáno téměř dvacet pneumatik, rána stála za to a zatřásla se celá loď.

  Jistící tyče se dokonce taháním ani neohnuly, takže potom, co jsem urazil zámky, s nimi šlo otočit a kontejner otevřít. Venku už byla zase téměř tma, ale tentokrát jsem byl připraven a měl jsem v ruce baterku.

To, co jsem ale uviděl v kontejneru, mi málem způsobilo infarkt. A s tím, jak mě levá ruka bolela, bych to ani nepoznal.

Díval jsem se na kompletní, i když rozložené letadlo. Sice nějaký ultralight, ale vypadalo to na kvalitní konstrukci. Stačilo ho jen složit a mohl jsem letět, kam jsem jen chtěl.

  Pokud je tedy kompletní

A pokud se mi podaří vyrobit vhodné palivo

A pokud se mi podaří ho složit

A pokud najdu vhodnou startovací plochu

A jestli s tím budu umět lítat

A jestli nespadne meteorit zrovna když se budu rozjíždět.

A ještě pokud mi neupadne ruka

Jo, možných překážek bylo hodně. Nejvíc mě trápil ten meteorit, ale někdy to člověk musí risknout. Dostal jsem další šanci a byl jsem si jistý, že je už poslední. Rozhodl jsem se ignorovat překážky a soustředit se na pozitiva, zbytek se doladí.

  Měl jsem letadlo, konečně se mi otevřela cesta domů. Dokonce byla i bezpečnější než ten člun, co jsem zkoušel před hodně dlouho dobou.

Všechno to bylo trochu na vodě, ale nebylo to nemožné. A oproti voru z nafukovacích balónků to byl alespoň plán, který nevymyslelo pětileté dítě.

Asi čekáte, že jsem se hned vrhnul na stavbu letadla. Ale opak byl pravdou. Čekalo mě ještě hodně práce, než letadlo vůbec začnu skládat. V kontejneru byla i kompletní dokumentace, včetně návodu na sestavení. Po zkušenosti se člunem a nápisem SOS jsem už nechtěl nic uspěchat. Prostudování dokumentace a návodu na sestavení byla jasná volba. Stejně jsem musel počkat několik dní, až se mi aspoň trochu spraví ruka.

  Odkud ale odstartuju?

To byla asi nejpalčivější otázka, ale také jedna z těch, na které jsem prozatím nechtěl myslet. Čekalo mě hodně dalších věcí na vyřešení, ale pro začátek jsem se chtěl dozvědět co nejvíc o letadlu. Sbalil jsem všechno nářadí do batohu a odebral se do svého příbytku.

  Ruka už byla slušně nateklá a na dotek bolela jako čert. Jak se zdálo, kost zlomená nebyla. Nemohl jsem ale vyloučit, že je alespoň naprasklá, a tak jsem předloktí zafixoval několika kusy dřeva a obvázal izolepou. Ruku jsem zavěsil zpět do popruhu z košile a provizorní ošetření bylo hotové.

Po večeři jsem si za svitu solárního trpaslíka pročítal materiály k letadlu. Podle toho, co v nich stálo, mělo letadlo dolet kolem 600 kilometrů. Cestu na pevninu, nebo alespoň někam do civilizace, by mělo zvládnout.

  Pokud zase nepotkám nějaké tornádo. Nebo stopaře.

Nechtěl jsem se pouštět do žádných velkých akcí, dokud nebudu mít prozkoumané všechny kontejnery. Bylo mi jasné, že těžko něčím překonám nález letadla, ale už jsem se mnohokrát přesvědčil o tom, že v kontejnerech se mohou skrývat opravdové poklady. A zbývalo mi jich na otevření už jen pět, což by mělo i v nejhorším případě zabrat maximálně dva dny.

  Budu muset dávat pozor na ruku, ale stejně bych teď nic náročného dělat nemohl.

  Měl jsem za sebou dlouhý, namáhavý a také dost bolestivý den. Jeden z těch, kdy jsem si mohl večer lehnout do postele a děkovat, že jsem se svojí nešikovností nezabil. Ale byl také velmi úspěšný. Představoval jsem si, jak letadlem z kontejneru doletím až domů a jak asi budou reagovat ostatní na můj návrat. A pak jsem usnul.

Zdálo se mi, že jsem sestavil letadlo z kontejneru. Protože ale pořád pršelo a já se nechtěl namočit, stavěl jsem ho uvnitř nákladového prostoru. Nebylo na tom nic těžkého. Spojoval jsem jednotlivé díly k sobě, jako kostky z lega. Díky tomu byla stavba letadla hotová během několika okamžiků. Nikde ale nebyl motor. Místo toho vedla celým trupem od ocasu až k vrtuli silná guma. Tu bylo potřeba natočit a pak se mohlo letět.

  Nepřemýšlel jsem a začal točit vrtulí. Někde na letadle se rozsvítila červená kontrolka a nechtěla zhasnout. To mě vylekalo a já odstoupil od vrtule, kterou jsem stále natáčel gumu. Když jsem vrtuli pustil, roztočila se do velkých otáček, ale asi jsem točil špatným směrem, protože letadlo začalo couvat. Což bylo docela štěstí, protože jinak by ze mě vrtule nadělala sekanou. Rozběhl jsem se za letadlem, aby se při couvání o něco nerozbilo, ale než jsem ho dohnal, opřelo se směrovkou o kontejner a zastavilo. Vrtule se už jen pomalu dotáčela.

Věděl jsem, kde jsem udělal chybu a stačilo jen vrtulí točit na druhou stranu. Pustil jsem se znovu do namotávání gumy. Obě ruce jsem měl zdravé, tak jsem vytrvale otáčel vrtulí a guma se dál kroutila. Když už to vypadalo, že guma víc nesnese, pustil jsem vrtuli a šel si sednout do kokpitu letadla. Vrtule se ani nehnula, jako kdyby poslušně čekala, dokud si nesednu a nepřipoutám se. Teprve potom začala natočená guma roztáčet vrtuli jako šílená a letadlo vyletělo z nákladového prostoru.

  A pak už jsem letěl nad mraky a pořád sledoval, jestli je guma ještě nakroucená, ale vrtule se pořád točila a já letěl dál.

Další kapitola