Kapitola 39

Sedmý den, druhý měsíc

  Ráno mě ruka ještě dost bolela. Vlastně bolela víc než den předtím, ale to jsem tušil, nebo spíš doufal, že je normální. Místo, kam mě zasáhla roztočená tyč, přes noc získalo tmavě modrou barvu a otok se vůbec nezmenšil. Neměl jsem žádné léky ani masti (*kromě husího sádla), tak mi nezbylo, než poraněné místo pomazat tou nejsilnější pálenkou, kterou jsem našel. Vypadalo to, že se nic neděje a jen plýtvám cennými zdroji, ale po několika minutách se místo začalo příjemně prohřívat. Opět jsem ruku převázal a položil do závěsu na krku. Před tím jsem ale vyzkoušel, jestli jsem schopný rukou provádět aspoň jednoduché úkony.

Zkusil jsem několik pohybů a téměř při každém mě ruka dost bolela. Ale ani to mi nemohlo zkazit náladu. V jednom kontejneru pár desítek metrů ode mě bylo letadlo, které čekalo na složení a já mohl znovu vymýšlet plán na cestu domů.

  A dokud letadlo neskončí někde v plamenech, budu dál optimistický ohledně cesty domů.

Počasí stále za nic nestálo, takže s letadlem nebylo kam spěchat. Také na mě čekalo několik posledních kontejnerů na prozkoumání. S levou rukou v šátku jsem je vyrazil hledat a prozkoumat. Sice jsem byl dost nemotorný, když jsem mohl používat jen pravou ruku, ale doufal jsem, že když budu levou co nejvíc šetřit, mohla by být po několika dnech opět použitelná.

  Poslední kontejnery byly díky mé technice výběru poměrně blízko, ale stejně mi přišlo, že jsem se k nim prodíral snad hodinu. Ve skutečnosti to ale bylo asi jen pět minut. Nemohl jsem totiž jít přímo a překážky, které bych normálně přelezl, jsem musel obcházet.

  Chtělo by to tady uklidit, vypadá to tu jako na koleji po vánočním večírku.

Konečně jsem dorazil k prvnímu kontejneru na seznamu. Byl to ten červenohnědý typ, který vidíte všude. Tedy pokud jste někdy viděli kontejnerovou loď, nebo mezinárodní nákladní přístav. Ale je pravda, že třeba v parku Yellowstone jich moc nepotkáte. Pokud šlo o mě, já je viděl všude a bál jsem se, že po návratu domů se už vždycky budu otáčet za každým kamionem a vlakem, který poveze kontejnery. Hlavně ty červenohnědé.

  To zase bude peněz za cvokaře.

Kontejner vypadal, jako kdyby podobných cest měl za sebou už stovky. Všude byly bílé a černé nápisy, ale bylo jich tolik, že jsem neměl šanci určit, co by uvnitř mělo být. Kontejner byl zamčen jedním malým zámkem, který neměl žádnou šanci proti mému velkému kladivu. Na tohle mi opravdu stačila jedna ruka. Zámek zazvonil o kovou podlahu a já mohl dovnitř.

  Dveře byly otevřené a já se díval na největší sbírku lyží, kterou jsem kdy viděl. Byly tam lyže a hůlky snad všech velikostí, tvarů a barev. Místy jsem v té změti zahlédl i snowboard, ale těch bylo minimum. Stál jsem ve dveřích a snažil se vymyslet pro ten náklad alespoň nějaké využití. Ale kromě kouřového signálu, viditelného i z Afriky, jsem na nic nepřišel.

  Dokud nezamrzne peklo a s ním i moře kolem tohohle ostrova, tak nečekám, že je využiju. Ale jestli tu v zimě padá sníh, tak si udělám na sopce sjezdovku a naučím se konečně lyžovat.

  Náklad lyží mě docela pobavil a s veselou náladou jsem se šel podívat na další kontejner. Opět mi několik minut trvalo, než jsem ho našel. Světlo v té části lodi už bylo docela slabé a všechny kontejnery vypadaly stejně. Kontejner, který jsem hledal, byl hodně potlučený a ze všech stran pomalovaný čínskými znaky. Něco málo jsem dokázal přečíst, ale příběh o létající rybě a lotosovém květu mi o obsahu kontejneru nic neřekl. Nebo možná řekl všechno, co jsem potřeboval.

Dokonce nebyl ani zamčený. Stačilo jen otevřít dveře a pak stát s otevřenou pusou a zírat dovnitř. Což bylo přesně to, co jsem udělal. V mizerném světle potemnělého nákladového prostoru toho moc vidět nebylo a když jsem si posvítil lucernou, vůbec se toho nezměnilo. Uvnitř bylo něco velkého, a přestože jsem si nebyl úplně jistý, vypadalo to jako tiskařský stroj.

  Jestli tu budu dost dlouho a seženu nějaký papír, můžu začít tisknout vlastní noviny. Nebo peníze.

Pominu-li absenci papíru, tiskařské barvy, elektřiny na provoz, a hlavně nadání na psaní novin, mohlo mi ten plán zkazit i to, že tiskařský stroj byl vzhůru nohama. Chvíli trvalo, než mi to došlo, ale když jsem si znovu prohlédl dveře, poznal jsem to okamžitě. Kontejner byl opravdu vzhůru nohama. To mimo jiné vysvětlilo i mé problémy s přečtením nápisu na boku.

  Zatím jsem nenašel nic užitečného, ale ani mi to nezabralo moc času. A úspěšně jsem dokázal šetřit zraněnou ruku, takže jsem byl vlastně spokojený.

Mohl jsem se rovnou vrhnout na třetí kontejner. Ten jsem našel rychle, protože byl hned vedle tiskařského kontejneru. Byl modře natřený a taky hodně potlučený, ale v něčem byl jiný, než ostatní. Stěny měl na mnoha místech promáčknuté dovnitř, ale většinou byly promáčkliny zevnitř ven. Jako kdyby se z kontejneru něco hodně chtělo dostat ven. Několikrát jsem ho obešel a snažil se přijít na to, co to mohlo být.

  “Uvnitř bude asi pěknej bordel” řekl jsem nahlas a chvíli čekal, jestli někdo odpoví. Jen jsem doufal, že odpověď nepřijde ze vnitřku kontejneru. Když se nic neozvalo a jediný zvuk, který jsem slyšel, bylo šplouchání vln, sebral jsem odvahu a kontejner otevřel.

Díval jsem se na obrovské bílé válce. Asi metr vysoké a podobně tlusté, různě poskládané v kontejneru, trochu poházené, ale jinak docela v pořádku. Stále jsem však netušil o co se jedná a teprve, když jsem na jeden válec sáhnul a prohlédl si ho z blízka, pochopil jsem, že se dívám na role papíru. Obří role bílého papíru, asi do toho tiskařského stroje. Jestli jsem dobře počítal, bylo jich tam dvacet.

  Hurá, můžu začít psát svoje noviny. Jen pro ně vymyslet název.

Nebo si postavím obří origami.

Ano to je ono, postavím největší vlaštovku na světě a odletím na ní domů.

Kontejner s papírem byl každopádně dobrý nález. Mohl by se mi hodit, až se začnu nudit a psát paměti. Na to by mi ale stačilo pár metrů, protože si toho zas tolik nepamatuju. Bylo by mi to sice hloupé, ale mohl by se hodit, až přijde zima a bude potřeba něčím topit.

  Zapsal jsem si obsah kontejneru a začal hledat čtvrtý. Nějakou dobu mi to trvalo, protože už jsem byl hluboko v nákladovém prostoru a tam se moc světla nedostalo. Když jsem kontejner konečně našel, vysvětlilo se, proč to byl takový problém. Byl totiž celý černý. Žádné nápisy, ani čísla, jen černá barva po celé ploše. Připomínal mi něco mimozemského a při správném úhlu pohledu nevypadal ani jako kontejner, ale jako oblast absolutní nicoty. Skoro jsem se bál k němu přiblížit, to když mozek na okamžik uvěřil víc vlastním fantaziím než realitě.

Opatrně jsem se ke kontejneru přiblížil a pomalým pohybem na něho sáhnul, jako bych se potřeboval přesvědčit, že je skutečný. Téměř jsem zase rukou ucuknul, když jsem zjistil, jak je studený. Sebral jsem odvahu a při druhém pokusu se ujistil, že má normální teplotu a není na něm vůbec nic výjimečného. Pro jistotu jsem do něho několikrát kopnul, aby mě ten zvuk vrátil zpět do reality.

  Nevybouchnul jsem, hurá.

Nemělo smysl takhle sám sebe strašit, zvlášť, když moje duševní zdraví bylo už tak hodně nejisté. Byl nejvyšší čas dát se do práce.

 Černý kontejner byl zamčený, ale jen obyčejnými zámky, kterým stačilo několik ran kladivem a rozpadly se. Tenhle typ pro mě už nepředstavoval žádnou překážku. Otevřel jsem dveře a díval se na místo, kam přijdou všechny zlobivé sekačky.

Uvnitř byly zahradní traktory. Alespoň v době vyplutí. Já jsem ale viděl promíchanou hromadu náhradních dílů, potlučených traktorů, kusů plastu a kovu, které z nich odpadly a několika neidentifikovatelných shluků materiálu. Vypadalo to jako kdyby zahradní traktory prošly nárazovými testy a pak je někdo shodil ze skály. Přestože první pohled připomínal návštěvu vrakoviště po bankrotu, při pozornějším zkoumání jsem zahlédl pár kusů, kterým se destrukce vyhnula a mohly by jít opravit. Nebo alespoň uvést do částečně funkčního stavu.

  Traktor by se mi mohl hodit při manipulaci s letadlem. Pokud teda budu mít čas mezi sekáním trávy.

Zahradní traktory jsem měl rád. Když jsem byl malý, asi kolem deseti let, vždycky mě doma nechali na jednom starším jezdit na louce za domem a sekat trávu. Byla to jedna z mála věcí na farmě, která mě opravdu bavila. Aspoň do doby, než mi došlo že funguju jako levná pracovní síla a sekám zahradu místo někoho, kdo to měl na práci.

  Ale klidně bych se na traktoru svezl. I kdybych tu měl jezdit tam a zpět po nákladovém prostoru.

Nález to byl zajímavý, ale v mé situaci téměř bezcenný. Trávy na ostrově moc nerostlo, a i když jsem se moc nezajímal o pokrok na poli zahradních traktorů, byl jsem si jistý, že obojživelné se žádné nevyrábějí. Prozatím jsem si černý kontejner pečlivě zaznamenal do svého seznamu a nechal jsem traktory jejich osudu.

  Už mi zbýval poslední kontejner. Otevíral jsem ho vlastně jen ze zvědavosti. A protože bych nesnesl ten hlas vzadu v mé hlavě, který by mi neustále připomínal, že jsem poslední kontejner nechal bez povšimnutí. A další hlas kousek vedle, který by neustále vymýšlel, co asi uvnitř je.

Vlastně jsem už ani nic nepotřeboval. Jednu věc vlastně ano – potřeboval jsem palivo pro motor v letadle.

  „Ale to bych musel být největší klikař na světě” říkal jsem si pro sebe nahlas, když jsem poslední kontejner otevíral. Zbytek věty měl znít: “abych tu našel nějaký benzín do motoru”. Ale když jsem spatřil vnitřek kontejneru, vypadlo ze mě jen „BENZÍN DO MOTORU“.

Uvnitř byly ocelové sudy, pečlivě zabalené ve dřevěných krabicích, asi aby odolaly i těm nejhorším podmínkám na moři a evropských silnicích. Svoji práci odvedly vážně dobře. Žádný sud nebyl poškozený a ani ve vzduchu nebyly cítit žádné výpary.

Nemohl jsem uvěřit svému štěstí a několikrát jsem zkontroloval popisky na sudech. A opravdu v každém bylo 200 litrů vysoce kvalitního technického benzínu. S trochou experimentování jsem měl k dispozici téměř nevyčerpatelné zásoby paliva pro letadlo, benzínové generátory, a ještě by mi mělo zbýt dost benzínu pro závody sekaček na trávu.

  Benzín do generátorů se hodil, protože se mi zdálo, že je každý den stále větší tma. Buď mraky ještě víc zhoustly, nebo se začínaly zkracovat dny. Bylo jisté, že brzy budu potřebovat generátor, abych měl aspoň trochu světla a solární nabíječky nebudou schopné baterie nabít. Představa, že bych měl sestavovat letadlo potmě mě vůbec nelákala.

Vnitřek kontejneru jsem pečlivě prohlédl, jestli neskrývá ještě nějaká další překvapení, zaznamenal si jeho přesnou polohu a vydal jsem se zpět k obytné části. Zbytek dne jsem jen lenošil v posteli a vymýšlel všechny možné plány. Měl jsem za sebou úspěšný den a mohl jsem si dovolit trochu lenošení a odpočinku pro zraněnou ruku. A také jsem už mohl opravdu říct, že mi nic nechybí.

  Jen kdyby už konečně přestalo pršet. Připadám si tu jako v biblickém příběhu.

Před spaním jsem si pustil notebook, možná už naposledy nabitý pomocí solárních panelů. Neměl jsem náladu na žádný z filmů, tak jsem si pustil několik dílů seriálu MacGyver. K usínání to bylo docela dobré.

  Myslím, že on by letadlo ze zahradního traktoru postavit dokázal. A možná by umělo i plavat.

Ležel jsem v posteli a poslouchal šplouchání moře. Vždycky mě ten zvuk uklidňoval a dost často i uspával, ale tentokrát jsem nějak nedokázal usnout. Pořád jsem promýšlel, jak složím letadlo a jak vyrobím vzletovou dráhu a taky, jak to udělám s palivem. Pořád dokola, až jsem měl všechno vymyšlené a když bylo jasné, že stejně do rána všechno zapomenu, konečně jsem usnul.

  Zdálo se mi, že jsem v jakési zakouřené herně a hraju s nějakým spolužákem z vysoké kulečník. Tušil jsem, že toho člověka znám, ale nedokázal jsem si vybavit, kdo to je. Nechtěl jsem to dát najevo, takže jsem pokračoval v opatrné konverzaci, s cílem získat nějaké informace. Nebo tu situaci prostě nějak ustát.

Takže jsme hráli kulečník a já měl plné (*říká sem jim tak ne?), ale nebyl jsem schopný vůbec žádnou kouli trefit do díry. A dost často jsem měl problém trefit i ty koule. Čím déle jsme hráli, tím víc tam bylo zakouřeno a vzduch v herně začínal být téměř neprůhledný. Ale na moje schopnosti hrát, to kupodivu nemělo žádný vliv. Hrál jsem pořád stejně mizerně.

  Ale i když nebylo vidět dál než na náš stůl, začínal jsem si všímat, že ty koule mají nějaké divné barvy. Třeba modrá nebyl jen modrá, ale měla na sobě nějaké zelené skvrny. A žlutá zase byla trochu do hněda. Snažil jsem se hrát dál, ale koule pořád ne, a ne spadnout do díry. Takže jsem měl možnost prohlédnout si je pozorně a teprve potom mi to došlo.

Hrál jsem celou dobu s planetami. Ta modrá byla Země, ta žlutá byl asi Saturn a červená Mars. Když už jsem věděl, co je na koulích divného, nedělalo mi takový problém je trefit a poslat do díry. Jako poslední mi zbyla modrá. Zamířil jsem a poslal ji do rohu. Dal jsem do úderu sílu tak akorát aby dojela do díry, ale asi to bylo málo. Pořád zpomalovala, až se zdálo, že se každou chvíli zastaví. Místo toho mučivě pomalu pokračovala. Jako když čtete něco hrozně nudného a autor to schválně protahuje nad únosnou mez, jen aby zvýšil napětí. A vy přitom už dávno víte, jak to dopadne, tedy že koule do díry nespadne.

A pak planeta Země spadla do rohu.

  Strávil jsem tři roky svého života navštěvováním psychiatra, abych s ním probral svoje sny, takže je zbytečné, abyste mi to říkali i vy. Výsledkem bylo, že já se nic nového nedozvěděl, kdežto můj doktor si díky našim sezením postavil docela pěkný dům na předměstí.

Ale jak jsem se po pár letech doslechl, bylo mu to k ničemu, protože ho manželka nachytala, jak provádí hloubkovou psychoanalýzu svojí asistentce.

Při rozvodu ho pak obrala o všechno a málem dostala i tu asistentku.

Další kapitola