Kapitola 40
Osmý až desátý den, druhý měsíc
Dalších tři dny jsem strávil mícháním technického benzínu s olivovým olejem a testováním vzniklé směsi. A můžu vám říct, že je to stejně zajímavé, jako to zní. Ano, vůbec. Asi si říkáte, proč jsem lil olivový olej do benzínu, že vy to se svým fordem takhle na tankovací stanici neděláte. Problém je v tom, že v normálním benzínu je plno aditiv, aby motor hezky běžel. Nemluvím teď o mazání, o to se stará olej v motoru.
Tedy většinou. Někteří majitelé starších aut jsou tak ohleduplní, že mažou i parkovací místa, kde stojí.
Do benzinu se přidávají aditiva, aby se správně spaloval, aby se nezanášel sazemi a aby ventily dobře ventilovaly a podobně. Samozřejmě, že tohle všechno se dělá hlavně kvůli tomu, aby motor vydržel půl milionu kilometrů a někdy i třeba milion. Takové starosti jsem já neměl. Mě čekal, nebo jsem v to alespoň doufal, mnohem kratší let, než na Měsíc a zpět, ale nechtěl jsem nic podcenit.
Neměl jsem žádné znalosti ani zkušenosti, takže mi nezbylo než experimentovat. Vzal jsem tedy několik litrů technického benzínu, přidal pečlivě odměřenou dávku olivového oleje a nalil to do nádrže generátoru. Pak už jen zbývalo nastartovat motor a sledovat, jestli se po několika hodinách nerozpadne.
A když jsem testoval generátor, jak se chová, jaké má motor otáčky a výkon, měl jsem spoustu energie na všechno, co jsem potřeboval. Dokonce i na to, co jsem nepotřeboval. Už jsem nemusel čekat týden, než se mi nabije baterie v notebooku ze solárních článků. A protože jsem neměl nic jiného na práci, tak jsem zhlédnul všechny filmy, co mi zbývaly. Byly to náročné tři dny, hlavně proto, že tolik filmů v kuse jsem neviděl od doby, kdy jsem bydlel na kolejích a učil jsme se na zkoušky.
Po několika desítkách testovacích dávek, kdy motor hrozně kouřil, nebo se zakuckával, neměl výkon, nebo vůbec nenastartoval, jsem našel asi nejlepší recept. Jeden litr benzínu a jedno víčko z lahve olivového oleje. Asi tomu nebudete věřit, ale z výfuku šla i docela příjemná vůně. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem odhalil, co mi to připomíná. Ale pak už jsem si byl naprosto jistý. Vonělo to, jako fast food, kam jsme chodili v prvním ročníku na MIT na hamburgery. Vzpomínka to byla hezká, ale představa hrozná.
Dostatek elektřiny měl i další pozitiva. Mohl jsem se například po hodně dlouhé době oholit. Do té doby jsem prováděl jen nouzové zastřihávání nůžkami, což bylo zdlouhavé, efekt za nic nestál a chvílema to mohlo být i nebezpečné, což dokazovala moje jizva na bradě, kde jsem to s nůžkama vůbec nezvládnul.
Půl hodiny jsem pižlal vousy malým zastřihovačem a těšil se, jaká to bude změna, když se oholím. Ale když jsem se podíval do zrcadla na konečný výsledek, žádná sláva to nebyla. Byl jsem stále stejný šereda.
Když nic jiného, tak si aspoň vlaštovky nebudou dělat u mě v plnovousu hnízdo.
Taky mě napadlo, že bych se mohl vykoupat. Vlastně zrovna tohle mě napadalo docela často, ale neměl jsem žádnou možnost, jak to provést, bez toho, že bych zmrznul. Vana plná horké vody byla jedna z mála věcí, po kterých se mi pravdu stýskalo. A když jsem měl k dispozici elektřinu, mohl jsem si po měsíci jednu dopřát. Z jedné velké nádoby (*nevím na co byla, ale rakev to nebyla) jsem sundal víko a podložil ji pár desítkami lávových kamenů. Nebyla tak nízko a mělo to fungovat jako izolace, aby voda hned nevystydla. Jestli to doopravdy fungovalo, to nevím.
Když byla vana připravená, naplnil jsem ji do třetiny mořskou vodou. Dešťové vody jsem sice měl stále dostatek, ale na koupání mi mořská voda stačila. Pak už jen zbývalo vodu ohřát na snesitelnou teplotu. Kdyby byla vana kovová, mohl bych pod ní rozdělat oheň a ohřát vodu, jako v kotli na vaření. I když bych si připadal trochu jako večeře. Problém byl v tom, že nádoba byla plastová a otevřený oheň by asi nepřežila, takže jsem musel vymyslet něco jiného.
S téměř neomezenou elektřinou jsem mohl vodu ohřát ve varné konvi. Sice to byla otrava, dělat to rychlostí asi 1,5 litru za minutu, ale zase to bylo jednoduché a nemusel jsem nic vymýšlet. Taky jsem tím otestoval, jak se motor s experimentálním palivem chová při plné zátěži. Varná konev měla odběr skoro stejný, jako maximální výkon těch lepších generátorů.
Než jsem s přípravou koupele začal, pokoušel jsem se spočítat, jestli mi voda ve vaně s takovou rychlostí ohřevu nevystydne dřív, než přidám další vařící vodu. Ale než jsem to spočítal, byla vana připravená. Nenechte se zmást, tak rychlé to nebylo. To jen zákony termodynamiky mi nikdy moc nešly. Voda ve vaně byla příjemně horká a mě čekal nejlepší zážitek z celého pobytu na ostrově. A to i když počítám den, kdy jsem našel konzervu s nakládaným hráškem.
Otevřel jsem láhev vína, a i když mi název nic neříkal, evidentně bylo hodně staré, a nakonec i docela dobré. Teda na víno. Trochu jsem se bál, že mohlo mít hodnotu, jako ta Tesla, co jsem nedávno našel.
“Můžete mi to připsat na účet” připil jsem skleničkou imaginárnímu majiteli a pomalu se položil do horké vody. Naložený ve vaně, s puštěným filmem a lahví vína jsem se vážně nemohl mít líp. Nenašel jsem žádné svíčky, ale to už by asi bylo vážně moc. A zase jsem si připadal jako na dovolené. Vůbec ne jako trosečník na pustém ostrově.
Už poněkolikáté se mi hlavou mihla myšlenka, až se dostanu někdy domů, jestli dostanu k proplacení účet za všechno, co jsem vypil a snědl. A taky rozbil. Radši jsem ji spláchnul příšerně drahým vínem a nechal to být. Bylo dost dobře možné, že jako nálezce bych měl mít nárok na sumu, která se s hodnotou všeho, co jsem snědl a rozbil nemohla vůbec měřit. Takže bylo lepší to neřešit a nekazit si dokonalou koupel.
Navíc jsem měl závažnější problémy. Třeba to, že mi už pomalu docházely trička. Ano, v kontejneru s oblečením jich byla plná krabice, a byly v mojí velikosti, ale nosit jsem je nemohl. Žluté tričko s výstřihem do v, to prostě nejde. Ani na pustém ostrově. Ta ostuda, jakou bych cítil, kdyby mě někdo našel, by byla moc velká.
Být na místě kapitána, tak bych takovému trosečníkovi vzkázal, že pokud chce na moji loď, musí se převléknout.
Nové pravidlo koupání – neprdět a nečurat do vany. Voda se použije na praní.
Byla škoda, že jsem nevymyslel žádný funkční a bezpečný způsob, jak udržovat vodu ve vaně teplou. To bych z ní snad ani nevylezl. Asi po dvou hodinách mi tak začala být docela zima a musel jsem vylézt ven. A přestože jsem si připravil ke koupání film a víno a dokonce i něco malého k jídlu, nějak jsem zapomněl na čisté oblečení a ručník. Do špinavého oblečení jsem se oblékat v žádném případě nechtěl, takže jsem musel nahý a celý mokrý dojít do kontejneru s oblečením a tam se do něčeho utřít a najít něco teplého na sebe.
To že jsem byl nahý mi nevadilo, ale ta zima už docela jo. Z vany jsem vylezl, když už byla voda studená a běháním bez oblečení po venku jsem se taky moc neohřál. V kontejneru byl župan, který mi posloužil i jako ručník. Byl z poctivého materiálu, který mě zároveň zahřál, zatímco jsem hledal něco na sebe.
Když už jsem byl oholený a umytý, přišlo mi vhodné obléct si něco na úrovni. Volba padla na tmavě modrý oblek a vínovou košili. Kravatu jsem vynechal. Možná vám přijde, že to přece nebylo vůbec pohodlné, ale já byl na oblek zvyklý, a i když jsem vyrostl na farmě, od nějakých dvanácti let jsem o všedních dnech nosil oblek snad pořád.
Vypadalo to docela obstojně, jen to nebylo moc teplé. Takže jsem pro jednou udělal ústupek módě a vkusu, a vyhrabal si k tomu norkový kožich. Jen podle toho, kolik vážil, musel být teplý. Někdo by možná lamentoval nad nebohými zvířaty, která položila život na výrobu toho kabátu, mě ale šlo hlavně o to se ohřát. A také jsem si při oblékání prohlédl cedulku, kde stálo, že se jedná o polyester a s malými chlupatými zvířátky to mělo společné možná jen barvu.
Po několika minutách jsem se už cítil dobře a bylo mi teplo. Ale nic jsem nemohl udělat s tím, že jsem vypadal jako Elton Jon.
V hnědém kabátě skoro k zemi a v kovbojských botách jsem zamířil do ložnice, kde jsem si zalezl do postele. Po lehké večeři jsem usnul prakticky ve stejný okamžik, kdy jsem zavřel oči.
Sen, který se mi zdál, se odehrával u nás na farmě v době, kdy mi bylo asi čtrnáct let. Stavěli jsme s tátou ohradu na nové pastvině. A i když naše farma měla hodně stálých zaměstnanců, některé práce táta dělal nejraději sám. Myšleno sám, s mojí pomocí. Bral to jako způsob, jak na chvíli utéct od stolu plného smluv a faktur a plánů na další kvartály. A požadavků od lidí, které vůbec neznal a úkolů pro lidi, které znal, jen je skoro nevídal. A pro mě to měly být lekce o hodnotě a užitečnosti manuální práce. A pro oba to byl způsob, jak trávit čas spolu, což bylo něco, čeho jsme si oba vážili.
Akorát, že tentokrát nám to moc nešlo. Sloupky nešly zatlouct do země, protože byla tvrdá a kamenitá. Zápasili jsme s každým sloupkem neuvěřitelně dlouho a když byly konečně v zemi, potřebovali jsme na ně ještě natáhnout pletivo. To se ale kroutilo a nedařilo se nám ho napnout. Po té namáhavé dřině jsme měli jen několik metrů, ale při pohledu na hranice pozemku se zdálo, že jsme vůbec nepokročili. Táta si toho nevšiml, a s odhodláním a vytrvalostí sobě vlastní chtěl pokračovat.
Já ale nemám ani odhodlání ani vytrvalost, takže jsem to už nevydržel, vytáhnul notebook a zbytek plotu jsem prostě naprogramoval. Pak stačilo stisknout klávesu F9 a najednou byl kolem pozemku plot. Táta sice trochu hudroval, že takhle to nejde, ale ve skutečnosti byl rád, že má hotovo a může jít domů.
A když už bylo všechno hotovo, přišel čas na odpočinek a já odletěl na dovolenou na Maui.