Kapitola 42
V jiné části tichého oceánu
Asi 500 kilometrů severozápadně od malého, nezajímavého ostrova s neaktivní sopkou, našla posádka lodi Wind Fighter další kontejner. Když námořníci kontejner vylovili z moře a uložili na palubě, pečlivě ho zkontrolovali. Bezpochyby to byl kontejner z lodi Green Dawn.
“Vždycky mě překvapí, že ty krámy, tak hezky plavou. A zvlášť po takový době od ztroskotání” prohlásil kapitán lodi, když s prvním důstojníkem procházel kolem nejnovějšího přírůstku.
“Jo, není to špatný. Ani to, že jsme našli už … ” rychlý pohled do papírů “… sto padesát kontejnerů”. První důstojník, původem z Holandska svojí výškou převyšoval zbytek posádky a často byl terčem přátelsky míněných vtipů na svoji postavu. Tentokrát ale byl shrbený a evidentně unavený.
“Ale musíš to brát tak, že na té zatracené lodi jich bylo okolo dvaceti tisíc. Takže jsme zatím nenašli vlastně vůbec nic.”
“To jo, zvlášť když hledáme tu loď, a ne nějaký podělaný kontejnery.” První důstojník se zašklebil na kapitána a hledal v jeho výrazu alespoň náznak únavy, kterou cítil on sám. Marně. Kapitán byl proslulý svojí nevyčerpatelnou energií. Dokázal vydržet dlouhé dny s minimem spánku a vše co k tomu potřeboval, byl hrnek přeslazené, horké kávy.
“Ty tomu ještě věříš, že ji najdeme?” Kapitán pokrčil rameny a na chvíli se zamyslel, zatímco sledoval prázdný obzor. “Věřím, nevěřím, o to tu vůbec nejde. Jde o ty prachy, pokud ji najdeme. A ty stojí za pár dní hledání.”
“Ale jsme přece na posledních souřadnicích, co loď poslala. A nikde ji tu nevidím. Jezdíme tu křížem krážem už týden a z vody taháme jen kontejnery. A nezapomeň, že než přestala vysílat, ohlásila, že se převrátila na bok. To žádná loď nezvládne. Ani tahle.”
“To máš sice pravdu, ale jak jsem řekl, ty prachy za to stojí. Takže budeme hledat ještě dva dny. Zkusíme ještě zvětšit okruh hledání, jestli ji proudy neodnesly trochu jižně, nebo na východ. A pokud ji do dvou dnů nenajdeme, tak to balíme a aspoň otevřeme ty kontejnery, jestli něco zajímavého není v nich. Třeba se nám tak aspoň vrátí peníze za naftu.”
“Jasně šéfe. A co počasí, vydrží ještě ty dva dny?”
“Co jsem se díval na předpověď a na radar, tak to vypadá že jo. Máme docela štěstí, protože kus odtud směrem na jihovýchod je dost hnusná bouře a pomalu se přesouvá k nám. Ale než sem dorazí, tak budeme dávno pryč. Ať už s tou lodí, nebo bez ní”.
Kapitán ještě chvíli pozoroval obzor a pak mu pohled zabloudil na palubu jeho lodi. Kontejnery nebyly nijak extra těžké, ale zabíraly spoustu místa. Nevěděl jistě, kolik se jich ještě do nákladového prostoru a na palubu vejde, než to začne být nebezpečné.
Dokud existovala naděje, že najdou loď, nechávali kontejnery bez povšimnutí. Pokud ale loď nenajdou, bude obsah kontejnerů jediný úlovek, který ho čeká z této záchranné operace. Ale moc velké naděje si kapitán dělat nemohl a moc dobře to věděl. Měsíc v mořské vodě, to se podepíše i na těch nejlepších kontejnerech. A náklad v nich si určitě taky zažil svoje.
I kdyby jim obsah kontejnerů vynahradil spotřebované palivo a mzdu posádky, stále tam byli pro daleko cennější kořist. A jestli vrátí do svého domovského přístavu bez Green Dawn, bude to každopádně prohra.