Kapitola 43
Stále jedenáctý den, druhý měsíc
Zatímco v lodi bručel benzínový generátor a nabíjel Teslu, já věnoval volný čas studiu materiálů k letadlu. Začal jsem obecnými pokyny k provozu, přes podrobnou technickou dokumentaci až po návod na sestavení. Návod jsem pročetl hned několikrát až jsem měl pocit, že bych letadlo dokázal sestavit se zavázanýma očima. To se mohlo brzy hodit, vzhledem ke zkracujícím se dnům.
Ale zatím mi to je k ničemu, dokud nevymyslím, kde postavím startovací dráhu.
Díval jsem se z lodi ven na kamenitou pláž a bylo mi jasné, že to nepůjde. Mezi všemi těmi kameny bylo nemožné najít kus rovné země, a i kdybych takový našel, na písku by se mi podvozek zabořil a letadlo by nikam neletělo.
Musel jsem tedy hledat dál. Co mi ale zbývalo za možnosti?
Mohl bych odstartovat z nákladového prostoru. A umřít v efektní ohnivé kouli, až dojedu na konec, nebo potkám některou z děr a úchytů, nebo přepážek, kterých je uvnitř plno.
Pak už mi zbývala jen jedna možnost. Ještě šílenější než všechno, co jsem na ostrově zatím prováděl. Dostat nějak letadlo nahoru na loď a odstartovat odtamtud. Bylo to jediné rovné místo široko daleko a mohlo by být i dostatečně dlouhé na bezpečný vzlet.
Nabízela se ještě možnost, a to předělat letadlo na hydroplán. Byl jsem si ale jistý, že bych s vybavením, které jsem měl k dispozici, nedokázal vyrobit plováky s vhodným tvarem a nosností. Letadlo by se buď potopilo hned, nebo až při pokusu o start. A všechno by to bylo stejně zbytečné, protože moře bylo stále tak rozbouřené, že by bylo bezpečnější předělat letadlo na ponorku. Vyhrál tedy plán proměnit ztroskotanou loď v letiště, nebo alespoň ve vzletovou dráhu.
Hurá, další plán, jak se zabít, je na světě.
Postával jsem na okraji lodě a sledoval počasí venku. Připadalo mi, že déšť trochu slábnul. To byla první dobrá zpráva po dlouhé době. Mírný déšť by mi při startu vadit nemusel, horší by byl silný vítr. Přesto bych byl radši, kdyby nepršelo vůbec. Takže jsem sebou musel hodit, abych byl připravený, jestli opravdu přestane pršet. Místo abych začal pobíhat od jednoho kontejneru k druhému a zmateně něco připravovat, posadil jsem se a zkusil si to nejprve promyslet. Bylo to pro mě nové, tak jsem musel pomalu.
Jako první musím mít bezpečnou cestu nahoru na bok lodi, abych neriskoval život, vždycky když polezu chodbou. Nevím, kolik mám času, takže ho nechci plýtvat povalováním na chodbě v bezvědomí.
Řešení bylo jednoduché, potřeboval jsem žebřík. Dobrá zpráva byla, že uvnitř nákladového prostoru bylo žebříků dost. Vedly z paluby až dolů na dno. A díky poloze lodi byly na podlaze, což mi práci ještě usnadnilo. Stačilo je jen odšroubovat a připevnit ke stěně v chodbě. Jak jednoduché. I když to na první pohled znělo jednoduše, všechno se vždycky nějak zkomplikovalo.
Nejprve jsem musel žebříky odšroubovat z jejich původního umístění. Na to bylo potřeba nářadí, které jsem musel nejdřív najít a pak ještě zjistit, jak se s sním pracuje. Pak už mě čekalo jen několik hodin šroubování, protože tam bylo aspoň dvacet šroubů. Tak jsem získal šest žebříků, připravených na zkrácení a montáž do přístupové chodby.
Dál jsem musel vymyslet, jak žebříky připevním ke stěně chodby. Tam mi pomohla skutečnost, že nebylo co vymýšlet. Jedinou možností bylo přivařit je ke stěně. Prohlédl jsem chodbu v lodi a zdálo se, že stěny jsou z poctivé oceli, stejně jako žebříky, takže sváření neměl být problém. Naštěstí to nebyl žádný uhlíkový kompozit, nebo z čeho se teď vyrábějí všechna auta a letadla a možná už i lodě.
A proč zrovna přivařit? Měl jsem víc nápadů, ale posuďte sami:
Přivázat – blbost.
Přilepit – jsi normální?
Přišroubovat – není k čemu.
Přivařit – počkat, to by šlo.
Svářečku jsem měl a nic mi nebránilo tento plán uskutečnit. Vlastně bránilo, nebyl jsem si totiž moc jistý, jak umím svářet. Před mnoha lety, ještě na MIT, jsem si zapsal odpočinkový předmět Spojování materiálů a součástí bylo i pájení a sváření. Strávil jsem tedy celkem několik hodin svářením různých kovů k sobě. Byl to ale jen jeden kurz a jestli jsem se tam něco naučil, tak jsem to zase zapomněl. Možná jsem znal teorii, ale praxi jsem žádnou neměl.
Poučné okénko na téma sváření
Invertorová svářečka je něco jako vaše nabíječka na telefon. Jen s tím rozdílem, že dodává asi stokrát větší proud. Takhle vysoký proud je potřeba na vytvoření elektrického oblouku. To je obrovská jiskra, která stále hoří a vytvoří teplotu několik tisíc stupňů Celsia. Dost na to, aby se elektroda, kterou se sváří, roztavila a spojila tím svářený materiál.
Praxe byla o dost složitější, ale doufal jsem, že je to jako s jízdou na kole. Stačí jet plynule a držet to rovně. Než jsem se mohl pustit do nějakého sváření, potřeboval jsem nutně ochranné prostředky. Konkrétně svářečskou helmu, která odfiltruje všechno to ostré světlo a UV záření, a nějaké oblečení. Pokud bych neměl helmu, tak bych skončil jako slepec, co usnul v soláriu. Na týden. A pokud bych neměl správné oblečení, byla by ze mě lidská pochodeň. Prostě samé dobré vyhlídky.
Helmu jsem našel už při vybírání svářeček z kontejneru a odnesl jsem ji ne bezpečné a suché místo. Byl to jediný kus, který přežil cestu a nechtěl jsem ji někde ztratit.
S oblečením to bylo horší. Žádné ochranné oděvy jsem mezi svářečkami nenašel a pokud vím, tak Armani svářecí oděvy nedělá. Takže nic nebylo ani v kontejneru s oblečením. Musel jsem tedy improvizovat. Jeanové kalhoty byly první volba a vlastně i jediná. Můj zlepšovák byl obléci si dvoje a doufat, že to vydrží. Bundu z toho materiálu jsem nenašel, což mě vážně mrzelo.
Je možné, že už konečně džínové bundy vyšly z módy? No můžeme doufat.
Kožené bundy se ale ještě nosí a když jsem našel jednu z opravdu silné kůže, věděl jsem, že to na nějakou dobu vydrží. Pro jistotu jsem ji ale ještě vystrčil na chvíli na déšť, aby zvlhla a byla méně hořlavá. Lidská pochodeň, pomatujete?
Den pomalu končil a zbývaly mi asi dvě hodiny do večerky. Ideální čas na tréning sváření. Vybral jsem jeden žebřík a na něm zkoušel, jestli si ještě něco pomatuju. Základní znalosti, jako nastavení svářečky a výběr správné elektrody, nebyly problém. Na to stačila moje téměř fotografická paměť (*i když ten název je zavádějící, protože na fotky jsem si nikdy nevzpomněl). Horší to bylo s vlastním svářením, to vyžadovalo zkušenosti, pevnou ruku a několik dalších znalostí. Já neměl ani jedno.
Nebudu vás unavovat teorií, že při tomto způsobu sváření jde o to, vést asi 35 centimetrů dlouhou elektrodu, kterou držíte za jeden konec v kleštích, druhým koncem ke svářenému materiálu. A to pod správným úhlem, ve správné vzdálenosti, aby se udržel elektrický oblouk. A ještě ji neustále posouvat do strany, po materiálu, který tím spojujete. Taky je potřeba elektrodu přibližovat, protože svářením se stále zkracuje. Snad je to dost výmluv na to, abych se mohl přiznat, že mi to nešlo.
Po těch dvou hodinách, co jsem si vyčlenil na trénování, jsem měl pocit, že to umím ještě míň, než když jsem začal. Ale nebylo to úplně k ničemu. Pár důležitých věcí jsem si připomněl. Jako například to, že když už mám ochranné kalhoty a bundu a helmu na hlavu, chtělo by to nějaké pevné boty, protože kuličky roztaveného kovu projdou obyčejnými teniskami jako nůž máslem. Vlastně jako do ruda rozžhavený nůž. Na chvilku mě zarazilo, jak je možné, že cítím pečené vepřové, ale byla to jen spálená kůže na mých nohách. Když se žhavé kuličky propálily až do míst, kde mi ještě fungovaly nervy, došlo mi, že to vepřové jsem já. Za celou dobu na ostrově jsem ještě tak rychle na déšť nevyběhnul. V generátoru ve vhodný okamžik došel benzín a já to bral jako signál, že už to stačilo a je čas na večeři.
Žvýkal jsem suchary a k tomu tresčí játra v olivovém oleji a dostal jsem chuť na grilovanou rybu. Nejlépe čerstvě ulovenou a upečenou na grilu.
Dřeva na topení tu mám dostatek, oheň dokážu rozdělat klidně i svářečkou, takže nejsložitější bude chytit tu rybu.
To byl jeden z problémů, jejichž řešení jsem s klidným svědomím mohl nechat na ráno dalšího dne. Měl jsem v tom velkou praxi, odkládání úkolů na jindy byl můj hlavní studijní obor, ale o tom někdy jindy. Už jsem byl dost unavený, tak jsem se převlékl do pyžama a zalezl do postele. Netrvalo to dlouho a spal jsem jako dřevo.
Měl jsem hlavu plnou žebříků a o žebřících se mi i zdálo. Ve snu jsem dělal cestu lodí a připevňoval žebříky do chodby, abych mohl vylézt na horní bok lodi. Z nějakého důvodu jsem ty žebříky měl asi deset metrů dlouhé, takže když jsem je přenášel, vypadal jsem jako nějaký šikovný příbuzný Charlieho Chaplina.
Vždy, když jsem se otočil, narážel jsem do věcí kolem. Hodně mě mrzel regál plný porcelánových slonů, který se už po prvním nárazu zřítil k zemi. Díky tomu jsem byl připraven na dráhu lemovanou vázami z dynastie Ming, kterou jsem sice prošel úspěšně, ale vázy už takové štěstí neměly. To nejhorší ale přišlo při vstupu do lodi.
Chodba byla úzká a samý roh, takže s tak dlouhým žebříkem nebylo možné se dovnitř dostat. I tak jsem to ale vytrvale zkoušel a znovu narážel do všeho kolem. Nějakým tajným způsobem se mi to povedlo a mohl jsem žebřík přivařit na stěnu.
Se svářením žádné problémy nebyly, naopak mi to šlo až překvapivě dobře. A ani mi nevadilo, že šplhám po žebříku, který ještě není připevněný ke zdi a musím ho teprve přivařit. Když jsem to dokončil, potřeboval jsem další kus, protože ten co jsem právě připevnil, nebyl dost dlouhý.
Takže zpět do nákladového prostoru, sebrat tam další, deset metrů dlouhý žebřík a projít s ním porcelánovou dráhu a nemožně úzkou a klikatou chodbu. To vše jen proto, abych po přivaření opět zjistil, že jsem se posunul jen o metr výš a vrchol šachty byl stále tak daleko, že téměř nebyl vidět. Tak se to opakovalo tolikrát, že jsem to přestal počítat. Nevzdal jsem to a dostal se až k ústí šachty a mohl vylézt ven.
Překonal jsem poslední metr, vydrápal se otvorem ven na čerstvý vzduch a tam zjistil, že nejsem na boku lodi, ale opět v nákladovém prostoru a dívám se na hromadu žebříků.