Kapitola 44

Dvanáctý den, druhý měsíc

  Posnídal jsem nějaké naložené ovoce zapíjel to vínem s kolou, bez koly. Ovoce bylo naložené v cukru a díky tomu chutnaly všechny kousky stejně. Všechno bylo sladké a gumové a já nevěděl, jestli jím švestku, nebo kus asfaltu. Lehce kyselé víno mi pomáhalo tu chuť vyrovnat, ale byl to prohraný boj. Vzpomněl jsem si na svůj plán s rybou na grilu a na chvíli se zasnil, jak jsem si představoval, že jím grilovanou rybu, pokapanou citrónem a servírovanou s francouzskými bramborami. Bylo to sice lákavé, ale měl jsem moc práce, takže jsem rybolov nechal až na odpoledne.

  Nebo na večer.

Nebo třeba za měsíc. Podle toho, kdy budu mít hotové žebříky.

Po snídani jsem se šel pořádně umýt do moře. Od své poslední a zatím jediné koupele jsem hygienu trochu zanedbával a měl jsem pocit, že by mě vystopoval i pes, trpící vážnou závislostí na kokainu.

  Vběhl jsem do moře, protože pomalou chůzí bych se dostal jen do hloubky asi deseti centimetrů. Čekal jsem studenou vodu, ale realita byla úplně jinde. Kdybych to chtěl trochu zveličit, tak bych dodal, že kolem mě plavaly kusy ledu a tučňáci vyskakovali ven z vody, že je jim zima. Ve skutečnosti mohla voda mít asi 13 stupňů Celsia.

  Takovou teplotu má mít víno, nebo polévka ve fast foodu. Ne voda na koupání.

Bolestně jsem vzpomínal na horkou vanu, zatímco jsem se snažil rychle opláchnout ledovou vodou. Hned nato jsem zase běžel do lodi, usušit se a obléct do suchého a hlavně teplého oblečení. Poprvé jsem byl vlastně rád, že jsem na ostrově sám. To že jsem nahý mi nevadilo, ale ta voda byla opravdu ledová.

  Dobrá zpráva byla, že už úplně přestalo pršet. Začal tedy můj závod s časem. Sice jsem nemohl vědět, jak dlouho počasí vydrží, ale nechtěl jsem nic riskovat. Mohlo se dost dobře stát, že za pár dní bude zase pršet, nebo možná rovnou chumelit. Musel jsem si tedy pospíšit se stavbou letadla.

  První bod na dnešním programu – příprava.

Vzal jsem kus papíru, tužku a metr a vydal se do podpalubí změřit, jak dlouhé žebříky budu potřebovat. Šplhání chodbami jsem už měl nacvičené, a nezabralo mi ani půl hodiny změřit všechny potřebné rozměry. Díky šířce lodi, která byla na přídi o něco menší (dělalo to asi jen 40 metrů) a tvaru chodeb (takové divné A s patkami) jsem potřeboval dva desetimetrové a jeden třímetrový. Tak dlouhé žebříky bych ale chodbou nepronesl a byly by i moc těžké. Bylo potřeba zjistit, jak dlouhé mohou být, abych se někde nezaseknul.

  Po několika experimentech s kusem dřeva, a spoustě měření mi vyšlo, že tři metry jsou maximální délka na manévrování v chodbách. Trápilo mě, že tak dlouhý žebřík bude dost těžký, ale neměl jsem moc na vybranou. Nezbývalo než věřit, že ho unesu, i za cenu toho, že se pak další den nehnu.

Na desetimetrový úsek by měly stačit tři třímetrové kusy. Zbývající metr měly nahradit mezery mezi jednotlivými kusy. Celkem to tedy dělalo sedm kusů.

  Mezi nářadím, kterým jsem díky vyrabování všech kontejnerů na lodi disponoval, byla i elektrická pila na železo. S její pomocí bylo rozřezání žebříků na třímetrové kusy docela snadné, a hlavně téměř bez práce. I tak mi to zabralo víc než hodinu. První uříznutý kus jsem hned odnesl do lodi na zkoušku, jestli moje výpočty a odhady byly správné. Vše se zdálo v pořádku. Nakonec nebyl ani tak těžký, jak jsem se obával, a i pohyb uvnitř chodby byl docela bezproblémový. Místy jsem možná odřel na zdi trochu nátěru, ale vzhledem k tomu, co dalšího jsem měl v plánu, mi to nepřipadalo jak nějaká tragédie. Na místě jsem jen opřel žebřík o stěnu chodby, kam jsem ho chtěl přivařit.

  Teď už ho jen zajistit, aby držel co nejblíž stěně, než ho přivařím.

Hledal jsem, čím žebřík dočasně zajistím na místě, aby se nekácel a dal se v klidu přivařit. Stačilo několik pokusů a měl jsem hotovo. Nejlépe posloužil kus dřeva, zapřený o protější stěnu. Bylo to jednoduché a drželo to perfektně. Mohl jsem přinést svářečku, natáhnout kabely od generátoru a začít svářet.

  Ono se řekne přinést generátor, ale ta mrcha váží skoro 40 kilo.

I když jsem se snažil vybrat z funkčních generátorů ten nejlehčí, bylo mi to k ničemu. Ty lehčí, které jsem unesl bez problému v jedné ruce, neměly dostatečný výkon a při zapnutí svářečky se přetížily a vypnuly. Jedinou možností bylo vzít stejný generátor, který jsem už dlouho používal na pokusy s benzínem. A ten nepatřil mezi ty nejmenší.

  Pokusy zvednout ho a odnést do chodby jsem rovnou přeskočil a táhnul jsem ho po podlaze za sebou. Vydávalo to zvuk, při kterém mi vstávaly vlasy na hlavě a jen jsem čekal, kdy mi začnou odpovídat velryby. Seskákal jsem po kamenných schodech na pláž a celou dobu se modlil, aby mi nespadnul dolů a aby se těmi otřesy něco nerozbilo. Musel bych pak najít další funkční a postup opakovat.

Než jsem generátor dostal k ústí chodby, úplně ze mě teklo. Dostat ho dovnitř už bylo snadné. Venku už nepršelo a nebylo tedy nutné schovávat ho dovnitř, já ale nechtěl nic riskovat. Doplnil jsem prázdnou nádrž a nastartoval motor. Podle zvuku to vypadalo, že transport přečkal bez nějakého poškození. Byl jsem sice rád, že motor je v pořádku, ale jinak to bylo dost nepříjemné. Uvnitř chodeb se zvuk motoru tak rozléhal, že to znělo hlasitěji, než přímo u generátoru.

  Přípravy byly hotové a přišel čas pustit do sváření. I když jsem docela trénoval, moc mi to ze začátku nešlo. Asi proto, že na stěně zůstal nátěr a barva sváření moc nepomáhala. Naštěstí po několika neúspěšných pokusech shořely poslední zbytky barvy a zdálo se, že žebřík bude držet dobře. Poznamenal jsem si v duchu, že příště by to chtělo lepší přípravu, ale nedovedl jsem vymyslet, jak bych to v takové výšce asi dělal.

Když žebřík držel na stěně, zkontroloval jsem, jak dlouho mi to trvalo. Bylo to něco přes hodinu, což nebylo tak špatné.

  Sice mi to zabere celý den, ale ten čas se mi rychle vrátí.

Nebudu vás unavovat popisem, jak jsem dalších osm hodin pokračoval téměř stejně jeden kus po druhém. Při čtvrtém žebříku jsem začal mít pocit, že mi to docela jde, ale i tak jsem byl rád, že moji práci nikdo nevidí. Sváry nebyly vůbec hezké, ale doufal jsem, že jsou aspoň pevné.

  Jen ve větších výškách jsem se trochu trápil s délkou svařovacích kabelů, ale když jsem vytáhnul svářečku k sobě a přivázal ji k žebříku, bylo po problémech. Oproti generátoru byla překvapivě lehká a měla velikost jako dvě krabice od bot.

Byla už tma, když jsem skončil, ale měl jsem hotovo. Vše se odehrálo bez nějakých vážnějších incidentů nebo zranění. Jen jednou jsem se docela vyděsil, když mi poslední kus žebříku spadnul dolů. Zrovna jsem ho vytahoval nahoru, když mi vyklouzl ze zpocené ruky a padal přímo dolů. Nemusel jsem se bát, že to dole někomu ublíží, ale v úzké chodbě to udělalo hrozný hluk a dole se žebřík trefil tak dobře, že přeseknul přívodní kabel ke svářečce. Lezl jsem opatrně dolů a možná se mi to jen zdálo, ale dal bych ruku do ohně, že posledních pár metrů to docela brnělo. Jinak to ale dopadlo dobře, stačilo jen vyměnit přívodní kabel a mohl jsem pokračovat.

  K mnohem nebezpečnější situaci došlo až potom. Svářel jsem na místě, kde nebyl očištěný nátěr na zdi a bylo nutné svářet přes barvu. Asi to bylo jiná barva, nebo jí tam bylo víc. Každopádně při kontaktu s vysokou teplotou začala hořet. Myslel jsem, že to mám pod kontrolou a požár v klidu uhasím. Než jsem si sundal svářečskou kuklu, rozšířil se oheň všude kolem mě a nezbývalo mi, než napůl slézt a napůl seskočit dolů a utéct. Takže jsem vyběhl až ven.

Chtěl jsem vidět, jak požár vypadá a vyšplhal jsem na sopku, nad úroveň lodi. I když mi to trvalo několik minut, stále bylo vidět, jak poklopem šlehají z vnitřku lodi modré plameny. Podle té barvy a hustého černého kouře to muselo být pěkné svinstvo a byl jsem rád, že tam nejsem.

  Teď se na těch pár míst s odřeným lakem díváš jinak že?

Pozoroval jsem loď a napadlo mě, že kdyby to vydrželo hořet delší dobu, mohl jsem slušný kouřový signál. Ale tak rychle jak začal, tak zase požár skončil. Moc jsem ale dovnitř nespěchal a raději hodinu počkal, než se chodba vyvětrá a vystydne. Teprve potom jsem se šel podívat, jak zle to loď odnesla.

  Dílo zkázy mě naprosto ohromilo. Celý poslední úsek chodby byl prakticky bez barvy. Požár se omezil jen na svislou část chodby, která fungovala jako komín, což asi podporovalo hoření. Stěny byly sice začouzené od sazí, ale jinak byly očistěné na kov.

  Svářet se teď bude jedna báseň.

Ještě, že jsem svářečku a všechno vybavení odnesl dál od ohně, protože tu výheň by asi nic nepřežilo. Rychle jsem dokončil posledních pár svarů, než padne úplná tma. Opravdu se svářelo líp, když na stěně nebyla ta barva. Odměnou za celodenní práci mi byl výhled na okolí ostrova a vycházející měsíc na jasném nebi.

  Spokojený, že jsem to úspěšně dokončil a nezabil se při tom, jsem uklidil všechno nářadí a svářečku zpět do tábora. Generátor byl moc těžký na to, aby se dal bezpečně vytáhnout z vykopané díry, proto jsem ho tam nechal. Na chodbě překážet nebude a v kontejneru bylo několik stejných, které také fungovaly.

  Po večeři jsem v plážovém lehátku pozoroval hvězdy na nezvykle jasné obloze a plánoval, jak dostanu letadlo nahoru na bok lodi. Do zápisníku jsem čmáral všechno, co mě napadlo. Často to byly úplné kraviny, ale některé nápady mohly fungovat. Na papíře to vypadalo docela jednoduše, takže jsem mohl jít v klidu spát a odpočinout si. Žebříky nebyly nějak těžké, ale i tak jsem se dost nadřel, když jsem je nosil chodbami až nahoru a upevňoval je. Usnul jsem téměř okamžitě, jak jsem zalezl do postele.

Ve snu mi znělo Stairway To Heaven od Led Zeppelin. Byl jsem zase malý kluk a hrál jsem si s Legem. U sebe v pokoji jsem stavěl pirátskou loď, nebo možná jen nějakou plachetnici. Pracoval jsem na tom od rána a někdy kolem oběda jsem měl loď hotovou, ale pořád mi zbývaly nějaké kostičky. Tak jsem stavěl dál.

Když byl model velký, jako můj stůl, odnesl jsem ho ven k řece, že budu pokračovat tam. Sednul jsem si na molo, model položil vedle sebe a stavěl dál. Loď se stále zvětšovala ale já měl pořád ještě kostky a musel jsem pokračovat. Vůbec mi nevadilo, že je model větší než náš pickup. Dokud byly v krabici kostky, pokračoval jsem.

  Trup už byl opravdu velký, a já postavil několik kajut, pak palubu a druhou palubu, potom dva stěžně a najednou jsem měl dvacetimetrovou plachetnici, celou z Lega. Loď se vesele houpala na klidné vodě řeky, která tekla kolem naší farmy. Zdálo se, že mám hotovo.

Nastoupil jsem na loď, odrazil od břehu a vyplul po proudu, přímo do západu slunce. Už jsem nebyl malý kluk a když jsem se ohlédl zpět, neviděl jsem ani řeku, ani naši farmu. Byl jsem na moři a opouštěl malý ostrov se sopkou ve svém středu.

Další kapitola