Kapitola 45

Třináctý den, druhý měsíc

Ráno jsem se probudil docela brzo, ale vůbec se mi nechtělo vstávat. Nejradši bych zůstal v posteli a nic nedělal.

  Musím postavit to podělaný letadlo na boku týhle podělaný lodi, a ještě s ním odletět.

Za mojí špatnou náladou byla jen únava z předchozího dne. Bolely mě hlavně záda a ruce, jako kdybych v životě pořádně nepracoval a pak jsem celý den tahal železné žebříky úzkou chodbou. Touha opustit ostrov ale byla silnější než moje vrozená lenost. Za notného přemáhání se mi povedlo vylézt z postele, opláchnout se v moři, které díky bohu, bylo zase o něco teplejší a nasnídat se.

  Měl jsem pečlivě sestavený plán prací, které bylo potřeba vykonat, než budu moct nastartovat letadlo a odletět v něm pryč. Krok, který mě čekal, bylo postavit na vzletové palubě přístřešek pro letadlo a vlastně i pro mě, až ho budu sestavovat. Chtěl jsem vyrobit něco jako altánek, nebo party stan. Na kostru jsem plánoval použít ocelové tyče, kterých se po nákladovém prostoru válelo obrovské množství. Asi byly z nějakého kontejneru, který bouři nepřežil a skončil v moři. Na hotovou kostru jsem chtěl natáhnout plachtu, kterou jsem našel už dávno v nějakém kontejneru. Možná sloužila na přikrytí nějakého auta, ale to bylo celkem jedno. Byla to mnohem lepší varianta než koberce, při stavbě přístřešku na loď.

  To je hezké, jak se historie opakuje. Schválně, jestli to letadlo taky utopím.

Pozitivní motivace nebyla nikdy moji silnou stránkou, proto jsem se radši pustil do práce. Na papír jsem si nakreslil hrubý plán altánku a podle něho odměřil a nařezal tyče. To byla ta jednodušší část. Dál jsem tyče označil čísly, abych nezapomněl, která kam na plánu patří, svázal je dohromady a po částech je odnesl na vzletovou palubu. Šplhání po žebříku s balíkem tyčí bylo trochu obtížné, ale zvládl jsem to během hodiny a mohl pokračovat.

  Na laně, které zůstalo spuštěné z pravoboku dolů, jsem vytáhnul zbytek materiálu a nářadí. Generátor byl ale moc těžký na zvedání na laně a vynést ho po žebříku by bylo naprosté šílenství. Takže to byla přesně ta věc, kterou bych normálně udělal jako první, ale tentokrát jsem z nějakého důvodu zvolil jinou variantu.

Nechal jsem ho dole a vytáhnul na palubu jen prodlužovací kabel. Ve skutečnosti to byly tři prodlužovací kabely, každý o délce dvacet metrů. A ani to nebylo tak jednoduché, jak to může znít.

Dole jsem spojil kabely do sebe a správný konec přivázal k lanu. Posbíral jsem ostatní věci, které jsem potřeboval a vydal se zase nahoru.

  Ještě chvíli polezu nahoru a dolů a budu mít slušný trénink na maraton.

Nohy mě z toho šplhání už dost bolely, ale zatím to šlo vydržet. V polovině výstupu jsem si na něco vzpomněl a musel jsem se vrátit dolů.

Zapomněl jsem nastartovat generátor.

S polohlasným nadáváním na svoji zapomnětlivost jsem zase slezl dolů, nastartoval motor a pak se o poznání pomaleji vydal nahoru. To už mě nohy bolely vážně hodně. Uklidňoval jsem se tím, že mě čeká několik hodin sváření, kdy si svaly na nohou snad odpočinou.

  Zpět na vzletové palubě jsem chytil lano a začal tahat prodlužovací kabel nahoru. Šlo to dobře, aspoň chvíli. Jak byla ve vzduchu stále větší část kabelu, bylo to těžší a těžší. Konec kabelu byl asi v půlce, když mě napadlo, jestli vydrží zapojené a nerozpojí se.

Jako kdybych to přivolal. O minutu později se vážně rozpojily a druhý kabel za efektního zvuku, připomínajícího prásknutí bičem, spadnul na zem.

  Vlastně jsem to tušil.

  Spustil jsem lano zpátky a slezl opět dolů, abych to napravil. Tentokrát jsem kolem každého spojení udělal uzel, aby se už kabely nerozpojily a šplhal jsem zase nahoru. To už mě nohy bolely tak, že jsem si musel uprostřed chodby na chvíli odpočinout.

  Jestli se nezabiju v letadle, tak mě zabije tohle lezení po žebříku nahoru a dolů.

Na druhý pokus všechno proběhlo v pořádku a já měl k trupu přivázaný kabel se zásuvkou a dole nastartovaný generátor. Stavba altánku mohla začít. Připravil jsem si tyče podle plánku a zajistil je, aby se mi neodkutálely. Začal jsem je svářet k sobě a docela se mi dařilo. Asi tak hodinu. A pak jsem z ničeho nic přestal. Chvíli jsem nechápal, co se děje a prohlížel si svářečku, jestli je v pořádku.

  Doufám, že jsem ji nezničil. To bych musel zase jít dolů pro jinou.

Podrobná prohlídka odhalila jen to, že kontrolka napájení nesvítí. To mohlo znamenat buď rozbitou svářečku, nebo že nejde elektřina. První variantu jsem neměl jak ověřit a druhou vlastně také ne, bez dalšího spotřebiče, na kterém bych vyzkoušel, jestli funguje. Pak mě ale napadlo, že se stačí jen zaposlouchat, jestli uslyším motor generátoru. Ať jsem se snažil sebevíc, byl slyšet jen zvuk vln, jak narážely do trupu lodi. Podle toho co jsem slyšel, nebo spíš neslyšel, to vypadalo na poruchu generátoru. To byla ta lepší varianta, generátorů jsem měl hromadu, kdežto svářeček jen pět. Nejhorší na tom bylo, že mě čekala další cesta dolů a pak zase nahoru.

  Nohy mě sotva nesly, když jsem dorazil ke generátoru, a opravdu neběžel. Zkontroloval jsem jističe, několikrát zkusil zatáhnout za startovací šňůru, ale nic se nedělo. A pak mě konečně napadlo zkontrolovat nádrž. Ta byla taky v pořádku, jen prázdná. V ten okamžik jsem si vzpomněl, že jsem den před tím, chtěl dolít nádrž, abych nemusel běhat nahoru a dolů, až mi v půlce sváření dojde benzín.

  Nemám rád, když mám pravdu.

Dolil jsem nádrž benzínem až po okraj, několikrát zkusil nastartovat až motor konečně chytnul. Mohl jsem zase pokračovat. Lezl jsem po žebříku už notně unavený a těch posledních několik metrů bylo opravdové utrpení. Nohy už mě skoro neposlouchaly.

  Jestli ještě jednou polezu dolů a nahoru, tak snad ten generátor vytáhnu nahoru taky.

  Zpátky na pravoboku jsem se vrátil ke stavbě přístřešku. S připravenými tyčemi a plánkem mi to docela šlo od ruky a brzy byla základní kostra složená a provizorně přichycená k trupu lodi. Zbývalo dokončit všechny sváry a potáhnout kostru plachtou. Času bylo ještě dost, tak jsem to nechal až po obědě.

Zatímco jsem žvýkal suchary s lososem z konzervy, procházel jsem po boku lodi a představoval si, jak odtud budu startovat s letadlem. Takhle z blízka působila ještě větším dojmem než při pohledu ze sopky, a díky zakřivení trupu nebylo vidět až na konec, což celý dojem ještě umocňovalo. Když jsem chtěl loď přejít od jednoho konce na druhý, přišlo mi to jako věčnost.

  Ani tak jsem si nebyl jistý, jestli to bude stačit letadlu na získání dostatečné rychlosti ke vzletu. Tři sta metrů sice nebylo moc, ale poslední pětina dráhy se svažovala směrem dolů, takže na tom úseku bude letadlo o něco lépe zrychlovat. Navíc trup na zádi končil asi třicet metrů nad zemí, což dávalo letadlu ještě trochu prostoru, aby vzlétlo.

  Nebo spadlo.

Pokud šlo o start, byl jsem docela optimistický, i když vlastně ani nevím, kde se to ve mně bralo. O to víc jsem ale měl obavy z vlastního sestavení letadla. V návodu bylo jen několik kroků a postup vypadal opravdu jednoduše. Ale podle zkušeností z dřívějška by mohl někdo tvrdit, že mi dělá problém rozložit i deštník.

  Prohledal jsem ale už všechny kontejnery na lodi a žádné kouzelné dveře jsem tam nenašel. Letadlo tedy byla opravdu moje poslední možnost, jak se dostat z ostrova pryč. Měl jsem tedy kvalitní motivaci, abych stavbu zdárně dokončil.

  Po obědě jsem se opět věnoval přístřešku. Dokončit všechny sváry mi trvalo něco kolem dvou hodin. Pak už jen natáhnout na kostru plachtu a připevnit ji. To se ukázalo být složitější než svaření kostry.

Vítr byl sice slabý, ale i tak to stačilo, aby plachtu vždy odvál na opačnou stranu, než jsem potřeboval. Během několika pokusů jsem málem přišel o plachtu a jednou o život, když plachta zachytila náhlý poryv větru z opačného směru, než jsem čekal. Odhodilo mě to několik metrů zpět a já zjistil, že stojím na hraně lodi a pode mnou bylo 50 metrů chladného vzduchu a pak už jen lávové kameny.

  Zrovna když jsem začínal ztrácet rovnováhu, další poryv větru napnul plachtu a odhodil mě zpět do bezpečí. Několik metrů jsem se kutálel po kovovém boku lodi a nezůstalo to úplně bez zranění, ale bylo to lepší než spadnout dolů. To mi jako adrenalinový zážitek stačilo a pro jistotu jsem se před další prací přivázal ke kostře altánu. Takto zajištěný jsem mohl bezpečně dokončit uchycení plachty ke kostře. Nešlo mi to líp, ale aspoň jsem se nebál, že spadnu dolů.

Když jsem vymyslel, jak plachtu po částech přivazovat, aby nechytala vítr, šla mi už práce od ruky a nevzhledná soustava tyčí se měnila v docela podařený zahradní altán. Když bylo všechno hotové, byl jsem naprosto vyčerpaný, ale docela spokojený. Přístřešek vypadal solidně a plachta pevně držela.

  Díky tomu budu v suchu, pokud by se zhoršilo počasí. A letadlo taky.

Ještě zbývalo několik hodin světla a generátor pořád běžel, tak jsem využil příležitost a vyrobil si primitivní jeřáb pro zvedání částí letadla na vzletovou palubu. Srdcem jeřábu byl naviják na auto a několik trubek přivařených k sobě tak, že vytvářely jakési rameno, které přesahovalo přes okraj lodi. Naviják jsem opravdu pečlivě přivařil k trupu lodi, aby se neutrhnul ani pod tou největší zátěží a rameno se otáčelo, abych mohl náklad pohodlně složit na boku lodi.

  Při sváření jsem to v ochranné kukle ani nepostřehl, ale než jsem jeřáb dokončil, byla už téměř tma. Nejvyšší čas vyrazit, abych se bezpečně dostal dolů. Naskládal jsem všechny věci a nářadí pod střechu a přivázal je, aby mi nespadly na hlavu. Stál jsem na žebříku a než jsem slezl dovnitř lodi, prohlížel jsem si plody své celodenní práce. Přístřešek se mi povedl, ale největší radost jsem měl z jeřábu. Konečně jsem vyrobil něco užitečného a snad i kvalitního. K pohonu navijáku jsem přinesl baterku z vraku letadla a celý den se nabíjela, aby byla připravená na další den.

Než jsem prolezl lodí a vrátil se do tábora, byla už úplná tma. Generátoru mezitím došel benzín a bez toho monotónního vrčení bylo slyšet zase jen šumění moře. Vlastně se mi to tak líbilo víc. Proto jsem povečeřel jen za komorního svitu několika solárních trpaslíků a film před spaním mě vůbec nelákal. Byl jsem dost unavený a chtěl si odpočinout na další den, kdy budu sestavovat letadlo.

  Ale usnout se mi tentokrát nedařilo. Pořád jsem se převaloval a přemýšlel, jak budu letadlo vytahovat na vzletovou palubu a jak ho budu sestavovat. Mohlo se stát tisíc různých nehod a chyb a já si je v duchu všechny prošel.

  A když jsem usnul, nebylo to o moc lepší. Zdálo se mi o tom, jak jsem stavěl letadlo, jen s tím rozdílem, že tohle se skládalo jako plastový model v životní velikosti. Dost mě to štvalo a moc mi to nešlo. Při té velikosti dílů bylo skoro nemožné držet je při sobě a čekat než zaschne lepidlo. Po několika obřích tubách s lepidlem bylo letadlo hotové. Jen výsledný dojem nestál za nic a všude byly zbytky lepidla. Nakonec jsem ještě musel nalepit samolepky, bez nich by totiž letadlo nemohlo létat.

Opravdu jsem se bál, že je tam moc lepidla a vrtule a kola se nebudou volně otáčet. Zkusil jsem pohnout vrtulí a mile mě překvapilo, že se bez problémů točila. Kola na podvozku také fungovala, jen při otáčení hrozně vrzala.

I ve snu jsem věděl, že je to jen model, ale i tak jsem do něho nastoupil a nastartoval motor. Přidal jsem plyn a letadlo se začalo rozjíždět po vzletové dráze. Všechno vypadalo dobře. Dál jsem zrychloval a letadlo se už téměř odlepilo od země, když se ulomila přesně ve stejný okamžik obě křídla a letadlo tvrdě dopadlo na zem. Při tom se odlomil podvozek a trup letadla klouzal dál po břiše. Připadal jsem si jako v nějakém animáku, když se trup rozpadl na dvě části a já pokračoval dál jen v pilotním křesle. Stále jsem držel knipl, který ale už nebyl k ničemu připevněn.

  Stále jsem měl docela velkou rychlost a konec vzletové dráhy se blížil. Protože jsem nechtěl spadnout z lodi a křeslo nešlo zastavit, zatáhl jsem za páku katapultu a pyrotechnika mě vystřelila dvě stě metrů nad loď. Z té výšky jsem měl dobrý výhled na trup lodi, s obřím nápisem SOS a severovýchodním směrem jsem na obzoru zahlédl něco, co vypadalo jako pevnina. Pak ale vyhrála gravitace a já opět začal klesat. Řítil jsem se k zemi a každou chvíli čekal, že se otevře padák a snese mě bezpečně na zem.

  Padák se neotevíral a já zmateně tahal za všechny páky na pilotním křesle, ale k ničemu to nebylo. Země se blížila a loď byla stále větší. Než jsem se stačil rozplácnout o zem, tak jsem se probudil. Pocit, že padám z letadla s nefunkčním padákem, ve mně ale zůstal ještě dlouho.

Další kapitola