Kapitola 46

Čtrnáctý den, druhý měsíc.

  Nadešel den sestavení letadla. Z postele jsem vyskočil při prvním zazvonění budíku. Hlavně proto, že mě čekalo letadlo, ale také abych vyhnal z hlavy ten hrozný sen. Snídani jsem rychle zhltnul a hygienu zase odbyl, jen abych se co nejdřív dal do práce. Tolikrát jsem si to před spaním plánoval, že bych snad letadlo postavil i se zavřenýma očima.

  Ale radši to tak dělat nebudu. A snad to bude bez použití lepidla a izolepy.

Z jeřábu, umístěného na vzletové palubě, viselo dolů lano. Lákalo mě pořádně za něj zatáhnout a vyzkoušet, jestli mě unese. Byla by to zkouška mých svářečských dovedností, ale nějak se mi do toho nechtělo. Vymlouval jsem se tím, že kůži na dlaních ještě nemám úplně zahojenou, ale pravda byla taková, že jsem se bál. Bál jsem se pověsit na jeřáb, který jsem vyrobil a přitom jsem s jeho pomocí chtěl vyzvednout na dráhu celé letadlo, i když po částech.

  Abych sám se sebou vydržel, omotal jsem lano kolem kusu dřeva a opatrně se na něj zavěsil. Pomalu jsem přenášel váhu na lano, až se mi nohy vznášely několik centimetrů nad podlahou. Dokázal jsem to. Překonal jsem svůj strach a co bylo důležitější: jeřáb to vydržel. Rychle jsem se pustil, abych štěstí moc nepokoušel.

Přitáhnul jsem k lanu nejbližší krabici a pečlivě ji přivázal. Zkontroloval jsem, jestli opravdu drží, a pak pro jistotu ještě jednou. Třetí kontrola byla už trochu paranoidní, ale kdyby z takové výšky krabice spadla, byl by to konec mých nadějí na složení letadla. Takže jsem uzly zkontroloval počtvrté a teprve potom se vydal na vzletovou palubu. V batohu mě tlačila do obratlů baterie z letadla, která měla pohánět naviják na jeřábu.

  Krabic je celkem deset a než každou vytáhnu nahoru, budu muset jít dolů, přivázat ji a zase nahoru, abych ji vytáhnul. To mi ty nohy upadnou.

  Výstup mi trval jen několik minut, ale byl jsem rád, že ho mám za sebou. Baterie v batohu si asi užila svoje, ale byla z letadla, tak by měla být stavěná na podobné zacházení. Hned jsem ji připojil k navijáku a rychle se pomodlil, aby vydržela nabitá celý den. Jistota je jistota.

Naviják fungoval perfektně, a i když rychlost navíjení byla jen několik metrů za minutu, byl jsem rád i za to. Oblečený v horolezeckém postroji, který jsem si sám vyrobil, jsem se přivázal k několika místům na trupu lodi a vykloněný přes hranu paluby jsem sledoval náklad, jak se pomalu šine vzhůru. Všechny mé nehody mě už ledacos naučily o bezpečnosti práce a já nechtěl riskovat, že zafouká vítr a shodí mě z paluby.

  Všechno šlo dobře a náklad pokračoval pomalým tempem ve své pouti. A pak, asi v polovině cesty, se to celý podělalo. Lano se na navijáku špatně namotalo a po několika otáčkách přeskočilo zpět a povolilo o několik centimetrů. Zdálo se, že se nic nestalo, ale náhlý pohyb uvolnil úvaz na krabici a ta se začala naklánět na stranu. Sledoval jsem to vykloněný ven z lodi a srdce mi skoro přestalo tlouct. Krabice se ustálila v podivně nakloněné poloze a vypadalo to, že bude všechno v pořádku. Zrovna jsem chtěl znovu spustit naviják, když se naklonila ještě víc a vyvlékla se z úvazu úplně.

Pád dolů trval možná dvě vteřiny, ale mně to připadalo hrozně dlouhé. Nakonec krabice s praskotem spadla na stěnu nákladového prostoru a rozpadla se na hromadu třísek. Nic jiného, než třísky ale vidět nebylo. To bylo tím, že krabice byla prázdná.

Nemohl jsem si dovolit žádnou nehodu. Každá z krabic obsahovala kritickou část letadla, kterou bych v případě zničení nedokázal nahradit. Proto jsem jako první zvedal prázdnou krabici od dílů k motorovému člunu. Byl jsem naštvaný, že krabice spadla, ale na druhou stranu jsem byl rád, že k tomu došlo při zvedání zkušební krabice. Spustil jsem lano navijáku dolů a šel přivázat další krabici, tentokrát s nákladem. Úvaz jsem několikrát překontroloval a když jsem si byl jistý jeho pevností, pro jistotu jsem přidal ještě druhý. Bedna vypadala, že je připravená na setkání s hurikánem, nebo že je uvnitř někdo hodně naštvanej.

  Po prvním neúspěchu jsem už věděl, jak bedny správně přivázat a vytahování krabic se stalo rutinní záležitostí. A přestože byla každá bedna nezbytná pro stavbu letadla, ke konci mě to už dost nudilo a několikrát jsem málem usnul. Celkem to trvalo sedm hodin, než byly všechny bedny na místě.

Chvíli jsem si odpočinul od té dřiny, kdy jsem jen seděl a civěl pod sebe. Po rychlém obědě, tvořeném už zase sušenou šunku se sýrem, jsem začal s montáží letadla. Nejprve jsem smontoval trup letadla. Ten se skládal ze dvou částí a pohromadě ho drželo celkem deset šroubů. Trvalo mi to jen hodinu a to jsem měl jen ruční nářadí. Mít elektrický šroubovák, byla by to otázka několika minut.

  Dalším krokem bylo uložení motoru. Ten byl docela těžký, ale prostor pro něj byl dobře připravený, takže stačilo motor jen zasunout do trupu a opět přišroubovat několik šroubů. Připojení motoru jsem si nechal na později, až bude letadlo kompletní.

Další na řadě byly ocasní křídla a směrovka. To mi zabralo trochu více času, protože bylo potřeba celou ocasní část nejprve složit a pak ji hotovou připojit k trupu. Opět to bylo deset šroubů, jako kdyby konstruktéři neznali i jiná čísla.

Zajímavější to začalo být, když přišly na řadu křídla. Postup připojení k trupu jsem sice znal zpaměti, pro jistotu jsem se ale ještě jednou podíval do manuálu, jestli to mám správně.

  Jasně že nemám! Křídla jsou obráceně. Takže bych letěl vzhůru nohama. Nebo dozadu.

Zatímco jsem trousil nadávky na svoji neschopnost a neskutečnou hloupost, křídla jsem přehodil a na chvíli se kochal pohledem na vznikající stroj. Někde na pouti by to byla slušná hračka pro děti, ale letět v tom přes Tichý oceán? Asi jsem se zbláznil. Nebyl jsem ale připraven na podobné úvahy a raději jsem se rychle vrátil k práci.

Nejprve levé křídlo. I když nebylo moc těžké, nedokázal jsem ho držet na místě a zároveň šroubovat. Byl jsem v pasti. Ne nadarmo se v manuálu uváděl minimální počet tři, ideálně čtyři lidé pro sestavení. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal, jak z toho ven. Kolem mě toho ale moc k vidění nebylo, takže jsem k řešení dospěl rychle. Na pomoc jsem si vzal několik krabic, kterými jsem křídlo podepřel, až bylo ve správné poloze a mohl jsem ho v klidu a bezpečně přišroubovat k trupu.

  Křídlo přidržovalo celkem čtrnáct speciálních šroubů a při jejich utahování se začínalo ozývat moje staré zranění ze školy. Kdysi dávno na kolejích jsem si při hraní Diabla namohl šlachy na zápěstí a nikdy se mi správně nezahojily. Maraton 48 hodin hraní v kuse bez přestávky jsem vyhrál, ale asi týden jsem pak měl ruku v sádře. Nebylo vyhnutí, musel jsem zvolnit tempo. Snažil jsem se bolavému zápěstí ulevit a chvíli utahovat šrouby levou rukou, šlo mi to ale tak špatně, že jsem radši pokračoval pravou rukou a snažil se ji šetřit. Po krátké přestávce jsem stejným postupem připevnil i pravé křídlo a letadlo bylo téměř hotové.

  To nejlepší jsem si nechal na konec. Letadlo ještě potřebovalo podvozek a protože nebyl zasouvací, bylo nutné zvednout celé letadlo. To už bylo docela těžké a ani náhodou jsem nemohl pomýšlet na to, že bych ho zvednul sám. Tentokrát jsem ale byl připravený a měl celý postup rozmyšlený dopředu. Malým hydraulickým zvedákem na auta jsem letadlo po částech zvedal a podkládal prázdnými krabicemi. Po několika opakováních celého postupu bylo dostatečně vysoko pro bezpečnou montáž podvozku. Utáhnout dalších šest šroubů, opatrně letadlo zase spustit a bylo hotovo. Letadlo stálo na podvozku a vypadalo téměř dokonale. Chyběla už jen vrtule. Tu držely k hřídeli poslední čtyři šrouby.

  Když jsem říkal, že letadlo složím i poslepu, tak jsem moc nepřeháněl.

Denního světla už moc nezbývalo, ale nízko nad obzorem byl měsíc téměř v úplňku, takže jsem měl dostatek světla, abych ještě letadlo ukotvil k trupu lodi a našel cestu zpět do tábora. Úzkými chodbami jsem prošel bez zaváhání a o několik minut později jsem stál zase na pláži.

  Doplnil jsem nádrž generátoru a nastartoval ho. Po celodenní práci, a jen krůček od cesty domů, jsem si mohl dovolit obětovat trochu benzínu abych měl v lodi světlo. Při večeři jsem ještě jednou studoval návod na sestavení letadla. Porovnával jsem jednotlivé kroky v návodu s tím, jak jsem sám postupoval a až na některé drobnosti jsem udělal všechno správně. Zbývalo mi zapojit všechna táhla k ovládání směrovky a klapek a také zprovoznit elektroniku v kokpitu a v motoru. Odhadoval jsem to nejméně na jeden den práce. Byl jsem už na nohou asi šestnáct hodin a hodně se přemáhal, abych neusnul vestoje. Jen jsem uklidil rozbitou krabici z ranního testování navijáku a přesunul se rovnou do postele.

Usnul jsem téměř ihned a tentokrát se mi vůbec nic nezdálo. Což bylo divný, protože se mi každou noc zdá něco ujetýho. Ale pak mi došlo, že ještě nespím. Nebo jsem už spal a zdálo se mi, že jsem usnul? To asi není důležité.

  Zdálo se mi, že jsem zase doma, ale vůbec jsem to tam nepoznával. Střecha měla špatnou barvu, před domem stála jiná auta než jsem znal, dokonce i pes u dveří byl jiný. Neznal mě a dával mi to dost hlasitě najevo. Pro jistotu jsem tedy stisknul tlačítko zvonku, než abych šel rovnou dovnitř. Místo očekávaného “Ding dong” se zevnitř ozvala složitá zvonkohra, téměř okamžitě ji ale přerušil štěkot psa, který mě stále podezíravě sledoval.

Přišel mi otevřít můj táta, ale skoro jsem ho ani nepoznal. Vypadal jako kdyby byl o patnáct let starší. Ani on mě nejprve nepoznal. A když mu konečně došlo, že to jsem já, jeho dlouho ztracený syn, místo přivítání po tak dlouhé době mi prostě jen řekl ať jdu dovnitř. A ať si očistím boty, abych mu nezašpinil koberec. Zatímco jsem otce následoval domem do knihovny, kde se vždy konaly všechny návštěvy, vyprávěl mi, co se tu stalo.

  Bylo to deset let od doby, co jsem zmizel. První týden tomu nikdo nevěnoval pozornost. I když jsem bydlel s rodiči na rodinné farmě, nebylo to nijak neobvyklé, že jsem se týden neobjevil. Prostě si mysleli, že jsem někam vyrazil a jako obvykle nedal nikomu vědět. Když uběhly tři týdny, už to neobvyklé bylo, a hlavně začali volat různí lidé z mojí práce a hledali mě.

Byl jsem pryč už měsíc, když policie vyhlásila pátrání, ale protože jsem byl na dovolené na Maui v době, když se přes ostrov přehnal hurikán, měly tamní úřady za to, že jsem se stal jednou z tisíců obětí hurikánu. Rodiče však neztráceli naději a hledali mě na vlastní pěst.

  V hledání pokračovali další tři roky, ale výsledky nebyly žádné. Jediným výsledkem bylo, že se moji rodiče, zvyklí trávit čas jen na farmě, konečně dostali do světa a zjistili, že jsou i jiné věci než farma a práce a oni dva. Dopadlo to tak, že čtyři roky po mém zmizení se rodiče rozvedli a máma se odstěhovala někam do New Yorku a tátovi řekla, že dokud se nevrátím domů, nechce ho vidět. Já byl prohlášen za mrtvého a veškerý můj majetek byl rozprodán a rozdán na charitu.

Otec skončil svoje vyprávění a unaveně se posadil za svůj pracovní stůl. Mě pokynul ať se posadím naproti. Vypadal, že ho to vyprávění vyčerpalo, jako kdyby to všechno znovu prožíval. Nějakou dobu jsme jen seděli a nikdo nic neřekl. Pak mi otec beze slova podal papír s číslem, zvedl se a nechal mě v knihovně samotného. Na papíře bylo telefonní číslo na mámu a já jí chtěl zavolat co nejdřív. Zvedl jsem telefon a začal vytáčet číslo z papíru.

  Ve sluchátku byl slyšet vyzváněcí tón, ale nikdo to nezvedal. Dál jsem držel telefon u ucha a čekal, až uslyším matku a všechno jí řeknu. Místo toho jsem ale slyšel jen vyzváněcí tón.

Další kapitola