Kapitola 47
Dva dny do odletu
Probudil mě zvuk budíku, který mi na chvíli připomněl vyzváněcí tón ve starých telefonech. Skoro jsem ani nesnídal, jak jsem spěchal k letadlu provést poslední kroky sestavení a oživení motoru a palubních systémů. V tom spěchu mi uklouzla bota na žebříku a já spadnul dolů. Bylo to jen metr vysoko, ale i tak to dost bolelo. Přinutilo mě to uklidnit se a zpomalit. Nemělo smysl něco uspěchat nebo se zranit dva dny před odletem domů. Cestou nahoru jsem se zklidnil a opět jsem uvažoval racionálně. To bylo jen dobře, protože mě čekala asi nejdůležitější práce na letadle a já musel mít čistou hlavu.
Radši se vrátím domů o den později, než abych dva kilometry nad mořem zjistil, že jsem zapomněl přibalit své oblíbené ponožky a ovládání směrovky.
S návodem v ruce jsem se pustil do zapojování všech táhel, pák a elektroniky. Krok za krokem, přesně podle návodu. Nešlo mi to tak rychle, jako samotná montáž, hlavně proto že každý bod jsem několikrát zkontroloval. Chvíli po poledni bylo všechno hotové a zapojené. Vlezl jsem do letadla, připraven na první nastartování motoru.
Zapnout všechny spínače a zmáčknout startér.
Nic se nestalo.
Zkontroloval jsem všechny spínače a znovu zmáčknul tlačítko startéru.
Zase nic.
Polilo mě horko a hned potom studený pot. Něco bylo špatně a já neměl nejmenší tušení, co to je. Zkroucený pod přístrojovou deskou, s plánkem zapojení, jsem prohlížel jeden spínač po druhém. Chvíli mi to trvalo, protože jich tam bylo hrozně moc. Celkem dvanáct.
U jedenáctého jsem našel problém. Asi jsem moc spěchal, protože byl zapojený obráceně. Když měl být v poloze ZAPNUTO, byl vypnutý. Po několika vteřinách byl problém opraven a všechny kontrolky se vesele rozsvítily.
Zmáčknul jsem startér, s tichou modlitbou na rtech a motor se začal točit.
A nenastartoval. Ne proto, že jsem břídil a nic neumím, ale prostě jen proto, že v nádrži ještě nebyl benzín. Ten jsem tam nenalil, protože jsem chtěl vyzkoušet elektroinstalaci bez několika desítek litrů velmi dobře hořlavého benzínu. A taky proto, že jsem ráno cestou nahoru tak pospíchal, že jsem ho zapomněl vzít.
To ale zatím ničemu nevadilo, protože jsem měl spoustu dalších věcí na vyzkoušení. Zkontroloval jsem směrovku a ostatní ovládací prvky, a zdálo se, že je všechno funkční. Ještě neskončil druhý den a já už měl sestavené svoje letadlo. Mohl jsem ho tedy zaparkovat pod altánek a zajistit, aby ho vítr neodnesl. K boku lodi byly navařené držáky, rozmístěné tak, aby se k nim dalo letadlo spolehlivě přivázat. Nejprve podvozek, pak zadní část, a ještě každé křídlo. Na uvázání jsem použil tolik horolezeckého lana, že by letadlo udržely i vzhůru nohama.
Snad to nebude potřeba.
Co mě ale stále znervózňovalo ohledně letadla, byl jeho dolet. Podle příručky to mělo být asi 500 kilometrů v normálních podmínkách. Já ale počítal s doletem maximálně 400 kilometrů, z důvodu méně kvalitního paliva. Technický benzín a olivový olej, vzpomínáte?
400 kilometrů bylo sice docela dost, ale Tichý oceán je hodně velký a já pořád ještě nevěděl, kde jsem. Příručka dále hovořila a tom, že letadlo je určení pro dva cestující, a při plném zatížení je vzletová dráha dlouhá přibližně 250 metrů. Mohl bych tedy vzít dalších 50 litrů paliva místo spolucestujícího a prodloužit tím dolet o dalších 300 kilometrů. S takovým doletem jsem věřil, že bych už někam do civilizace doletěl.
Ten plán s sebou ale nesl složitý morální problém.
Kdo řekne Sobotě, že se mnou neletí?
Musel jsem pořád myslet na to, jak zjistit, kde se ostrov nachází. Dost by mi to pomohlo určit směr, kam s letadlem letět. A taky bych mohl odhadnout, jak daleko poletím a podle toho připravit přídavnou nádrž. V tom jsem si vzpomněl, že moje staré letadlo mělo palubní přídavnou navigaci. Pokud bych ji zprovoznil, všechno by se tím vyřešilo.
Proč mě to nenapadlo dřív?
A proč mám tak velké uši?
Ještě nějaké přínosné otázky?
Zapojení i kontrolu všech systémů a řídících prvků jsem měl hotovou a letadlo bylo bezpečně přivázané. Mohl jsem ho tedy opustit a vydat se na malý výlet na druhou stranu ostrova, k vraku prvního letadla.
Jen doufám, že pozítří ho nebudu muset překřtít na první vrak letadla.
Počasí stále zůstávalo pěkné, ideální na podobný výlet. Skoro lákalo k procházce po pláži. Na okamžik jsem se nechal okouzlit divokostí zdejšího moře, která kontrastovala s naprostým klidem, panujícím na ostrově. Já ale nebyl na výletě a měl jsem práci.
Ostrov byl opravdu malý a jednodušší, než se šplhat nahoru na sopku a pak zase dolů, bylo běžet kolem po pobřeží. Zpomalovaly mě lávové kameny, kterým jsem se musel vyhýbat, ale i tak jsem po půl hodině došel k letadlu. Po deseti minutách běhu mě začalo píchat v boku a musel jsem přejít na pomalou chůzi.
Vrak byl stále zaklíněný na jediném stromě široko daleko. Šplhal jsem opatrně nahoru a dával si pozor, abych ho náhodou neuvolnil. Místy jsem bojoval s kluzkým povrchem, ale úspěšně jsem se dostal až nahoru a mohl nahlédnout dovnitř do letadla. Uvnitř se nic nezměnilo. Taky proč by mělo. Nebyla tam žádná vegetace, která by se dostala dovnitř a rozrostla se po stěnách. Ani žádná zvířata, která by zničila vnitřek letadla a na sedačkách si udělala hnízdo nebo latrínu.
Ani žádní Jawové, kteří by ho rozebrali na součástky.
Navigace byla přesně podle očekávání úplně jinde, než jsem si myslel že bude. Byla zapadlá pod sedačkou, ale jinak vypadala v pořádku. A po tak dlouhé době byla samozřejmě vybitá. Odmontoval jsem z přístrojové desky držák, vzal nabíjecí kabel a chystal se k odchodu, když mi zrak padl na vysílačku.
Ta by se mi určitě hodila, až doletím někam, kde budou i jiní lidé.
Nerad bych, aby mě sestřelily americké stíhačky jen proto, že si myslí, že v letadle vezu drogy pro mládež z předměstí.
Vysílačka byla zabudovaná do přístrojové desky a určitě měla zničenou anténu, protože všechno, co bylo na letadle přiděláno zvenku sice bylo pořád venku, ale o mnoho kilometrů dál na západ. Dlouho jsem se rozhodoval, jestli ji zachránit a ztrácet čas s opravou, nebo ji tam nechat na pospas počasí a osudu. Výsledek opravy byl krajně nejistý, takže jsem ji tam nechal.
Bude mi muset stačit jedna z malých vysílaček, co jsem našel v nákladu.
V letadle už nic zajímavého nebylo, takže jsem už naposled slezl po stromě dolů a mlčky se s ním rozloučil. Pokud mě nepřepadne při odletu nostalgie, neměl jsem v úmyslu se na to místo ještě někdy vracet. Rozloučil jsem se s letadlem a stromem, který mi asi zachránil život a otočil se na zpáteční cestu k lodi. Tam jsem zapojil nabíječku navigace do generátoru, který měl i 12 V zásuvku jako bývají v autě. Sice byla o něco jiná, než ta letecká, ale to mě nemohlo nezastavit. Nastartoval jsem generátor a nechal navigaci nabíjet. Po půl hodině jsem se vrátil a baterie byla z poloviny nabitá. To muselo stačit.
Spustil jsem navigaci a netrpělivě pozoroval displej. Čekal jsem než naběhne systém a já zjistím, kde to vlastně poslední měsíc a půl jsem. Po několika otravných animacích při startu konečně naskočila.
Žádný satelit.
Nevěřícně jsem civěl na displej. Jak to, že žádný satelit? Bylo možné, že se uvnitř něco rozbilo, když jsem s letadlem přistál? Chodil jsem zmateně kolem navigace a říkal si, co může být asi špatně.
A pak mi to došlo.
Všude kolem byly tuny železa a jediný výhled ven, vedl proti bývalé sopce, která pohltila signál od satelitů stejně spolehlivě, jako kovový trup lodi. Řešení bylo jednoduché. Stačilo vylézt na otevřený prostor. Na vrchol sopky, nebo třeba na vzletovou palubu. To by mělo stačit.
Baterie se zatím nabila ještě víc a už měla šedesát procent kapacity, takže jsem mohl navigaci vzít na výlet někam, kde bude signál. Připomnělo mi to dobu před několika lety, když jsem měl první mobilní telefon, ale žádný signál. A když to bylo se signálem hodně špatný, lezl jsem na půdě po trámech co nejvýš, abych měl lepší signál. Vlastně to skoro nikdy nepomohlo, ale připadal jsem si při tom jako Tarzan. Pokud někdy Tarzan měl telefon a křivé nohy.
V potemnělých chodbách Green Dawn jsem se od vzpomínek vrátil k přítomnosti a zkoušel odhadnout, kde navigace ukáže, že jsem.
Pokud mám štěstí a nejsem v nějaký tramtárii, tak za hodinu letu bych so mohl dostat domů. Nebo alespoň někam, kde pořád neprší. Ale kdy jsem naposledy měl štěstí?
A co budu dělat, až přiletím nad pevninu? Poletím dál a budu hledat nějaké letiště, nebo to posadím na první rovnou plochu, kterou najdu? Už to mám: způsobím dopravní kolaps a přistanu na dálnici. To jsem vždycky chtěl vyzkoušet.
Možností bylo spousta a bylo ještě moc brzo na podobné úvahy, ale stejně jsem si jen zaměstnával mozek, při cestě nahoru. Když jsem navigaci odpojoval od nabíječky, poznamenal jsem si čas a stav nabití baterie, abych zpětně mohl určit její výdrž. Venku na vzletové dráze po několika vteřinách zmizel nápis „žádný satelit“, ale stále se nezobrazila moje poloha.
Pořád vidí málo satelitů, musím ještě počkat.
Chodil jsem nervózně po boku lodi sem a tam a neustále sledoval displej. Trvalo to nekonečně dlouho (* asi deset minut), než se ozvalo známé zapípání, značící určení aktuální polohy. Na displeji ale pořád nic vidět nebylo, jen jednolitá bledě modrá barva. Tentokrát mi to došlo hned. Podle map v navigaci jsem byl na moři.
To je mi novinka.
Můj ostrov je tak malý, že není ani na mapách. Začal jsem zvětšovat záběr, ale navigace pořád zobrazovala jen moře.
Popisek u měřítka v rohu mapy stále rostl:
1 km – nic
5 km – nic
10 km – nic!
50 km – nic!!
100 km – nic!?!!
Ne, počkat, už se to načítá. A je to tady. Asi 300 kilometrů na východ se táhne pobřeží a podle všeho je to Jižní Amerika.
To bych měl zvládnout.
Ne, to MUSÍM zvládnout.
Prostě tam doletím, a i kdybych měl letadlo zapíchnout doprostřed plantáže koky, už na tomhle ostrově nestrávím víc času, než bude nezbytně nutný.
Po kontrole baterie a krátkém výpočtu jsem usoudil, že baterie v navigaci vydrží asi 2 hodiny. To nebylo moc, ale z dokumentace k letadlu jsem už věděl, že palubní napětí je také 12 voltů, takže bych ji mohl za letu nabíjet. Jen jsem ji musel připojit na palubní napětí, protože zásuvka tam chyběla. Chvíli jsem studoval přístrojovou desku a pak plán zapojení a rozhodl se, že ji připojím přímo na baterii, abych neodpojil nějaký důležitý systém.
Třeba stěrače.
Nebo vyhřívání sedaček.
Strávil jsem v letadle nějaký čas studováním mapy a vybíráním potenciálních míst k přistání, ale spíš jsem si jen tak hrál, protože jsem věděl, že s tak lehkým letadlem bude směr letu více záviset na větru než na mých úmyslech. Pokud tedy budu chtít letět co nejvíc úsporně. A to budu. Pevnina sice byla poměrně blízko, ale dalších sto kilometrů nebylo vidět žádné letiště.
Už byl zase večer a já si chtěl odpočinout. Čekal mě den plný plánování a zkoušek letadla. A příprav na let a na cestu domů. Když jsem na to všechno myslel, začínal jsem se bát, jestli to všechno za jeden den vůbec stihnu.
Hlavou se mi honilo tolik myšlenek. Zcela automaticky jsem slezl dolů na pláž, navečeřel se a ulehl do postele. I v posteli jsem promýšlel, co všechno musím připravit a vyzkoušet a taky zabalit.
I přes to všechno jsem usnul několik minut po zalehnutí do postele.
Zdálo se mi, že jsem se už vrátil domů. V ošoupaných hadrech a dvouměsíčním strništi jsem zaklepal na vchodové dveře. Na příjezdové cestě za mnou stálo letadlo, kterým jsem přiletěl. Otevřít přišla Marta, naše uklízečka. Když mě viděla, pokřižovala se a chtěla mě vyhnat. Pak mě ale poznala a než stačila něco říct, omdlela. Stačil jsem si zachytit a položit v předsíni do křesla.
Procházel jsem domem a všechno bylo přesně tak, jak jsem si to pomatoval. Když jsem vešel do jídelny, byla plná všech mých příbuzných a přátel. Jakmile si mě všimli, začali volat „Překvapení“ a chodili za mnou a jeden po druhém mi gratulovali. Byla mezi nimi i uklízečka, kterou jsem nechal v křesle na chodbě.
Byla to nečekaná oslava mých narozenin. Když skončily všechny gratulace, otec si vzal slovo a pronesl proslov o tom, jak je na svého syna hrdý a jak je rád, že v den svých narozenin přebírá vedení rodinné farmy. Pak mě vzal k oknu a ukázal dárky, které jsem dostal k narozeninám. Před garáží stál Ford Mustang, ročník 1965 a na příjezdové cestě zbrusu nové letadlo. A když jsem se podíval k řece, houpal se tam na vlnách motorový člun.