Kapitola 48

Jeden den do odletu

  Vstával jsem trochu pozdě a omlouval to tím, že je to předposlední ráno na ostrově. Tak proč spěchat? Při snídani jsem si psal poznámky, co všechno bych měl udělat, než odletím. Zpočátku jsem to měl za banalitu, protože by mělo stačit jen natankovat palivo do nádrží a ráno odletět. S každým zapsaným bodem přicházely další nápady a já doplňoval nové a nové věci. Některé jsem zase hned přeškrtal, ale než skončila snídaně, byl z toho docela slušný seznam.

• Oholit se
• Vykoupat se
• Zapsat přesné souřadnice ostrova
• Přepnout Teslu do úsporného režimu
• Dolít benzín do nádrže letadla
• Namontovat druhou nádrž a propojit ji s primární
• Připravit jídlo a pití na cestu
• Připravit oblečení
• Nějaké cennosti, kdybych přistál mimo civilizaci
• Vysílačku
• Vyfotit ostrov a loď

Seznam byl o dost delší, než jsem měl v úmyslu, ale díky přeškrtaným bodům byl nakonec asi poloviční. Čekalo mě toho hodně, tak jsem se pustil hned do práce.

  Nejdůležitější byla samozřejmě otázka paliva v letadle. Mohl jsem na vzletovou palubu vytáhnout jeřábem velký kanystr s benzínem a tam benzín přečerpat do nádrží. Měl jsem ale vážné obavy, co by se asi stalo, kdyby mi kanystr spadl, stejně jako první krabice, kterou jsem jeřábem zvedal.

  To by tady všechno lehlo popelem.

Zvolil jsem tedy pomalejší, namáhavější ale bezpečnější variantu. Do dvacetilitrového barelu od vody jsem nalil asi patnáct litrů benzínu, strčil ho do batohu a s batohem na zádech jsem prolezl lodí až na vzletovou palubu. Tam jsem benzín opatrně přelil do hlavní nádrže. Stačilo to udělat ještě sedmkrát a hlavní nádrž letadla byla plná. A nohy mě bolely tak, že jsem po žebříku šplhal opatrně jako anglická královna.

  S plnou nádrží bylo vše připraveno k prvnímu nastartování motoru a zkoušce palubních systémů. S bušícím srdcem jsem zapínal jeden spínač po druhém a sledoval kontrolky, jak se rozsvěcí. Jako poslední jsem stisknul startér a několik vteřin sledoval, jak se pomalu točí vrtule a motor nic nedělá. Pak se ozvalo škytnutí a najednou běžel.

Zvuk, který zaplnil kabinu, mi připadal moc hlučný, ale to bylo asi jen tím, že jsem měsíc a půl neslyšel nic jiného než šplouchání vln a svůj hloupý hlas.

S nastartovaným motorem jsem pokračoval v kontrole ostatních systémů a ovládacích prvků. Všechno se zdálo v naprostém pořádku, a i zvuk motoru už zněl lépe. Možná jsem si už zvyknul, nebo se potřeboval jen trochu ohřát. Nechal jsem motor ještě několik minut běžet a pak už jsem se musel věnovat ostatním bodům svého seznamu.

  Ani nedokážu popsat, jak těžké bylo vypnout motor a odejít od letadla. Musel jsem přemáhat silné utkání odvázat letadlo a odletět s ním hned a na nic nečekat. Přesvědčil jsem sám sebe, že jeden den navíc už nehraje roli a musím si připravit i ostatní věci. Počasí bylo už několik dní klidné a jasná obloha vypadala, že to tak určitě ještě pár dní vydrží. A mě stačil jeden den.

Pokračoval jsem v přípravách na odlet. Přinesl jsem přídavnou nádrž, vymontovanou z prvního letadla, a přivázal ji ke stěně kabiny. V obou letadlech byly nádrže na stejném místě, takže jejich propojení bylo docela jednoduché. Palivové čerpadlo z druhé nádrže jsem zapojil tak, aby čerpalo benzín do hlavní nádrže. Tak jsem mohl za letu doplňovat palivo. Bylo to jednoduché a funkční. Než jsem letadlo opět opustil, všechno jsem vyzkoušel a mohl jsem si s velkým zadostiučiněním odškrtnout další bod ze svého seznamu.

  Bylo už krátce po poledni, takže jsem se naobědval a při tom si připravil několik balíčků s jídlem a bohatou zásobu vody. Navigace byla nabitá, a mohl jsem tak do zápisníku zaznamenat přesné souřadnice ostrova.  I když mě dost bolely nohy, ještě jednou jsem vystoupal na vzletovou palubu a odnesl do letadla batoh s jídlem a pitím. Vypěstoval jsem si téměř paranoidní opatrnost a nechtěl jsem, abych v den odletu nechal jídlo nebo pití na lodi. V kapse jsem měl malý digitální foťák a ze vzletové paluby jsem vyfotil letadlo, okolí ostrova a i samotný ostrov.

  Zpátky v obytné části jsem vyfotil i ostatní věci, které stály za zmínku. Pak už mi zbývalo jen vybrat několik luxusně vypadajících hodinek a telefonů, pro případ, že bych někomu potřeboval zaplatit. Do druhého batohu jsem nasbíral několik kusů náhradního oblečení, a několika dalšími kusy zabalil elektroniku a foťák. Opět jsem batohy odnesl do letadla.

  Zítra ráno budu batohy stejně kontrolovat, jestli mi něco nechybí a pokud bude, zase polezu po žebříku.

Důležité věci byly připravené a já se mohl věnovat několika posledním bodům na seznamu. Snad už naposled jsem nastartoval generátor a začal nosit vodu do vany, abych se vykoupal. Nechtěl jsem přiletět do civilizace jako nějaký pobuda, co se měsíc nemyl. Zatímco jsem nosil vodu, z generátoru se pořád dobíjela Tesla a spolu s ní i holící strojek.

  Tolik hodin nabíjení a pak se ani nesvezu.

Přesto jsem nechal Teslu dál nabíjet. Aspoň do doby, než jsem se oholil a začal ohřívat vodu do vany ve varné konvi. Půl hodiny a bylo hotovo. Horká koupel mi přišla vhod a bylo to dokonalé zakončení mého pobytu na ostrově.

  Když se venku začínalo smrákat, vylezl jsem z vody, která už stejně začínala být studená. Připadal jsem si jako kdybych byl poslední den na exotické dovolené a chystal se na cestu domů.

  Sice jsem se několikrát málem zabil, ale to se dá říct o každé mojí dovolené.

Všechny přípravy jsem dokončil a mohl si vlézt do postele a pustit nějaký film pro lepší usínání. Ráno jsem měl v plánu jen převézt letadlo na konec rozjezdové dráhy, tak daleko jak se odvážím, nakopnout motor a odletět do východu slunce. Klidně bych odletěl i do západu, ale tam vážně nic nebylo.

Elektřiny jsem měl dostatek, jen mi došly filmy. A pouštět si nějaký podruhé mě moc nelákalo. Takže jsem notebook zase vypnul a snažil se spát, abych byl odpočatý na cestu domů. Nikoho asi nepřekvapí, že jsem vůbec nemohl usnout. Nejradši bych odletěl hned. Ale po zkušenosti s posledním nočním letem jsem chtěl počkat až uvidím na cestu.

  Ale start v noci by byl lepší. Aspoň bych neviděl tu krátkou vzletovou dráhu.

Usnul jsem někdy kolem půlnoci, potom co jsem napočítal tisíc a dvacet čtyři kontejnerů. Ale nebylo to na dlouho. Probudily mě strašidelné zvuky. Vyskočil jsem z postele a nechápal, co se děje. Skřípání a vrzání znělo odevšad, celá loď se třásla, jako kdyby přišlo nějaké zemětřesení. Vyděsilo mě to, ale když otřesy pokračovaly a nic jiného se nedělo, trochu jsem se uklidnil a jen čekal až to skončí.

  Asi to je zemětřesení, ale mě se tu nemůže nic stát. Bezpečnější místo, než tahle loď a v ní kontejner, široko daleko není. A navíc tu mám noční světélko, abych se nebál. A stejně nemám, kam bych šel.

Napadlo mě, jestli se těmi otřesy nemohlo uvolnit letadlo, ale to bylo přivázané opravdu pevně. Dřív by upadnul některý z žebříků, co jsem přivařil ke stěně. A navíc zemětřesení mezitím skončilo. Ještě jsem chvíli postával ve dveřích kontejneru a přemýšlel, jestli můžu něco dělat, ale dospěl jsem k závěru, že ne. Venku byla tma a mně se nikam nechtělo. Zachumlal jsem se do deky a zkoušel zase usnout. Kdybych nebyl tak rozespalý, možná by mi došlo, co se bude dít dál. To ale nemění nic na tom, že bych s tím stejně nemohl nic udělat. Kromě toho jít rychle na záchod.

  Dnes už každé dítě ví, že podmořské zemětřesení vyvolává přílivové vlny. A když taková vlna narazí na pevninu, tak je z toho problém. Nevím, jak velká byla ta vlna, která potkala můj ostrov, a ani si z toho moc nepomatuju.

  Pomalu jsem se uklidňoval po prožitém zemětřesení a nechával se uspat šploucháním vln, když najednou šplouchání ustalo.

  „Co to …“ a víc jsem už říct nestihnul. V dalším okamžiku narazila do lodi obrovská vlna. Kontejner, ve kterém jsem spal, byl hluboko v nákladovém prostoru, ale i tak mohl být deset metrů ode dna. Jinými slovy deset metrů vysoko, kdyby se loď vrátila do své původní a správné polohy, což udělala. Jen jsem to ještě nevěděl. Vše, co jsem dokázal poznat já ze svého útulku bylo, že se kontejner začal překlápět a pak válet sudy. Z mého pohledu to vypadalo asi takhle:

Koberec

Železná stěna. Au

Koberec

Matrace

Koberec

Železná stěna. AU!

Koberec

Matrace

Koberec. Jen ne další stěna, prosím.

A to bylo všechno.

Ležel jsem ve zbytcích svého příbytku, docela rád, že tam nebylo moc krámů, o které bych se potloukl. Strop kontejneru, který jsem dvakrát potkal, mi docela stačil na to, abych vypadal, jako že jsem potkal bandu naštvaných fanoušků Manchester United v centru Liverpoolu.

  Někde na hlavě jsem měl tržnou ránu, ze které tekla krev, a po celém těle plno modřin. Evidentně jsem měl otřes mozku, protože se mi podlamovala kolena a všechno se houpalo.

  To by mě zajímalo, jestli přežilo letadlo.

Asi jsem se praštil do hlavy víc, než jsem čekal, protože myšlenka na letadlo mi nedělala žádné starosti. Prostě mě to jen zajímalo, jako kdyby to nebylo vůbec důležité. Sebral jsem veškerou vůli a donutil se vstát. Hned jsem ale zase spadnul zpátky na matraci, jak se mi točila hlava.

  Tak dobrá, dáme tomu ještě chvíli. Zatím se můžu pohybovat níž při zemi.

Lezl jsem po čtyřech a hledal cestu ven. Dveře kontejneru úplně chyběly. To bylo docela štěstí, protože jinak bych se v tomhle stavu ven nedostal.

Další kapitola