Kapitola 50

V temnotě

  Přišel jsem k sobě na studené železné podlaze. Všude byla tma a pořád se mi ještě motala hlava. Zkusil jsem vstát a ujít několik kroků, ale hned jsem do něčeho bolestivě narazil. Nemělo smysl takhle riskovat a chodit poslepu tmou, tak jsem se zase položil na všechny čtyři a pomalu zkoumal své okolí. Po malých krůčcích jsem se došoural k hromadě koberců, která dřív bývala mojí postelí. Tam mě čekalo důvěrně známé a relativně bezpečné prostředí, kde jsem se rozhodl počkat do rána.

Znovu jsem se probudil po několika hodinách neklidného spánku a do kontejneru svítilo sluneční světlo. To bylo divný, protože do obývacího kontejneru slunce nikdy nesvítilo. Začal jsem si vybavovat události posledních dvanácti hodin, ze kterých jsem většinu času strávil v bezvědomí.

  V hlavě se mi pomalu, ale neodbytně klubala myšlenka, jak je to vlastně s tím houpáním. A že to možná nebude otřesem mozku. Vylezl jsem ven z kontejneru, který byl podivně nakloněný směrem k obloze, a rozhlížel se kolem sebe. Připadal jsem si jako Dorotka, jen ty čarodějnické boty jsem nikde neviděl. Okolí kontejneru se úplně změnilo. Vlastně nezměnilo, jen se otočilo. Všude kolem mě byly jen trosky ostatních kontejnerů a věcí, které dřív byly uvnitř.

  Loď je zase ve správné poloze.

A na moři.

Nějakou dobu jsem jen ohromeně stál s otevřenou pusou a hloupým výrazem na tváři. Nevěděl jsem, jestli jásat nadšením a poskakovat kolem kontejneru v oslavném tanci, nebo propadnout depresi a zalézt si zpět do kontejneru pod deku.

  Na jednu stranu už jsem prokazatelně nebyl uvězněný na pustém ostrově, ale na druhou se to vězení zmenšilo na jednu hloupou loď, co se pohupovala na vlnách. Něco mě napadlo a pozorně jsem se zaposlouchal do zvuků okolí. Na pozadí šplouchání vln byl slyšet nový zvuk, který tam dřív nebyl. Temné hučení, které trochu znělo jako elektrické motory. Nebo věčně nevrlý recepční u mě v kanceláři.

  Určitě jsou to motory. A loď pluje.

Zaplavila mě vlna vzrušení, třeba to s tím vězením nebude tak hrozné. Přemýšlel jsem, co se asi stalo, že se loď zase dala do pohybu. Ta přílivová vlna musela loď nějakým způsobem odmrštit zpět do vody a při tom ji otočit kýlem dolů, tak jak má každá slušně vychovaná loď být. A když byla loď zpátky ve vodě, měla opět funkční napěťové články.

  Takže má energii pro motory a pro řízení a někam pluje.

A já jedu domů, i když pomalejší cestou než letadlem.

Chtěl jsem začít jásat, ale nejprve jsem si musel být jistý. Rozhlížel jsem se kolem sebe po nákladovém prostoru, který mi v nové poloze připadal úplně cizí. Asi dvacet metrů ode mě byl žebřík, vedoucí až nahoru na palubu. Rozběhl jsem se k němu a začal rychle šplhat nahoru. Po několika metrech mi došel kyslík v plicích a musel zase zpomalit. Bylo to jen dobře, protože jinak bych určitě uklouznul a spadnul dolů.

  Teď už nikam spěchat nemusím. Stačí v klidu vylézt na palubu a podívat se, co je kolem.

Stejně bude všude jen voda.

Opatrně jsem šplhal dál a bez nějakých dalších problémů stanul na palubě. Byla to ale spíš jen široká lávka, vedoucí kolem nákladového prostoru, než nějaká paluba. Prohlížel jsem si loď, opět ohromen její velikostí, a konečně jsem ji viděl v té správné poloze. Víc mě ale zajímalo, co je kolem.

  Co třeba nějaká pevnina?

Ne, nikde nic.

Všude kolem jen moře a další moře. A možná i oceán.

Rozhlížel jsem se na všechny strany a opravdu byla všude jen samá voda, ani můj ostrov už nebyl vidět.

Z pohledu na tolik vody jsem dostal žízeň.

  Musím se vrátit dolů do svého zásobovacího kontejneru a najít něco k jídlu, a hlavně k pití.

Jinak přijedu domů suchej jako faraon.

Někde pode mnou, v nákladovém prostoru, by měl být kontejner s jídlem a ještě jeden s vodou. Pohled dolů na tu hromadu trosek mi moc nadějí nedodal, a tušil jsem, že bude docela problém najít něco, co se nerozbilo. Nebo to vyhrabat z hromady všeho ostatního. Neměl jsem ale na výběr a musel jsem to zkusit.

  Cestou dolů po žebříku se mi vybavilo, že se vlastně bojím výšek. Ale jak to, že mi to začalo vadit až teď? Možná to bylo tím houpáním na vlnách. Loď byla prázdná a nebyla vůbec tak stabilní, jak by měla být s plným nákladem. A ve srovnání s nehybnou polohou na kamenité pláži to byla hotová horská dráha. Tyhle myšlenky mě trochu strašily, ale na druhou stranu mě to dostatečně zaměstnalo, abych v pořádku slezl až dolů na dno. Tam mohlo začít moje hledání jídla a pití.

  Dvě hodiny prohledávání trosek mě ujistily, že jsem měl bohužel pravdu. Našel jsem jen několik konzerv naloženého masa a jeden prasklý barel s vodou, ve kterém bylo asi 10 litrů vody.

Moje situace se moc nezlepšila. Loď sice někam plula, ale plavba mohla trvat i několik dní. A já nevěděl, jestli to tak dlouho vydržím s tou trochou vody, co jsem našel.

  Ale to vyřeším až to přijde. Teď se potřebuju najíst a napít.

Měl bych sice šetřit jídlem i vodou, ale hlad byl silnější než já a tak jsem snědl konzervu celou a ještě uvažoval o druhé. Z barelu jsem vypil odhadem asi dva litry vody, než odezněl pocit, že uschnu jako zelenina na školním záhonku.

  S plným žaludkem se mozek začal věnovat i jiným věcem a já si vzpomněl na letadlo. Tolik práce mi to dalo, a nakonec mě od odletu dělilo jen několik hodin. Spíš mi to už ale přišlo k smíchu. Byl to třetí pokus o moji záchranu a dopadl stejně jako ty předchozí. Vlastně ještě hůř, protože jsem byl už tak blízko a ani jsem to nezkusil.

Zajímalo mě, co z mé práce tu vlnu přežilo. Nebyl za tím žádný racionální důvod, spíš ješitnost, jak kvalitní jsem odvedl práci. Opatrně jsem prošel přes trosky na protější stranu nákladového prostoru, abych se dostal na pravobok. Bylo to jednodušší, než obcházet celou loď dokola.

Zpátky na palubě jsem hledal místo, kde bylo přivázané letadlo. Necítil jsem se při tom moc bezpečně, protože loď se pořád houpala na vlnách a na palubě nebylo žádné zábradlí. Hrdost musela jít stranou a po čtyřech jsem se blížil k místu, kde by mělo být. Nahlédl jsem přes okraj paluby dolů, podél boku lodi, a málem jsem spadnul do moře.

  Letadlo tam ještě pořád je.

No to mě …

Vypadalo úplně neporušený. Přivázal jsem ho tak pečlivě, že přežilo náraz vlny a pak i tu houpavou plavbu, a stejně mi to k ničemu nebylo. Smál jsem se té ironii, když mi došlo, že to nebylo úplně zbytečný. V letadle by stále měly být zásoby jídla a pití na několik dní.

  Spolu s tím, co mám dole, bych mohl přežít i dva týdny. A mezitím třeba ještě něco najdu.

Začala se mi pomalu vracet dobrá nálada. Po altánku jsem slezl do letadla, nejprve trochu vystrašený z každého pohybu a s obavami, abych ho svojí vahou neutrhnul. Ale drželo dobře, takže nebyl důvod k obavám. V letadle bylo všechno, co jsem tam nechal předchozí den. Batoh se zásobami jsem hodil na záda, vzal si vysílačku a vydal se do řídícího centra lodi. Doufal jsem, že se mi podaří nahodit počítače a zjistit, kam loď pluje. A možná, s trochou štěstí, kontaktovat pevninu.

  Po palubě jsem rychle přeběhl k otevřenému poklopu na přídi a vstoupil dovnitř. Uvnitř chodby jsem se na chvíli zastavil. Přišlo mi, že jsem tam nikdy dřív nebyl, všechno bylo jiné a cizí. Docela mě ten pocit překvapil, ale bylo to jen tím, že v téhle poloze jsem chodby ještě neviděl.

Žebříky, které jsem připevnil na zeď na šplhání, byly vodorovně na stěně a působily jako nějaké industriální umění. Jako nezaujatý pozorovatel musím přiznat, že se mi to líbilo.

  Hurá, je ze mě sochař.

Řídící centrum bylo v úplné tmě, takže jsem musel opustit myšlenky na umění. Temnou místnost osvětlovalo jen několik kontrolek ze serverů, rozesetých po obvodu. Zkontroloval jsem všechny jističe které tam byly, než jsem našel ten vypnutý. Jeho zapnutím jsem zprovoznil celou místnost. Po chvíli bylo všude plno světla a pípání, jak startovaly všechny počítače.

  Zapnutí ovládacích počítačů bylo super, ale trochu jsem se bál, že z nich nic nezjistím. A opravdu, všechny terminály byly zamčené a vyžadovaly zadání hesla. Až na ten největší uprostřed, na kterém byla mapa, znázorňující polohu lodi a vyznačenou trasu do cílového přístavu, včetně odhadu příjezdu.

Se zatajeným dechem jsem četl informace na monitoru.

Cíl plavby: přístav San Francisco

Očekávaný příjezd: 47 hodin 32 minut.

  Dva dny!

Za dva dny jsem doma.

To bych vydržel i s vegetariánským hamburgerem a nealkoholickým pivem

Ale jsem rád, že to nemusím zkoušet.

Poklepal jsem na batoh se zásobami, abych se ujistil, že tam opravdu jsou. Ani jsem se nemusel vracet do nákladového prostoru. Jídlo a pití jsem měl a spát jsem mohl na zemi. S tím jak jsem se těšil domů, bych stejně neusnul nikde.

  Ani jsem neměl nic na práci. Loď sama plula do přístavu a to nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo nedělat nic. Opět jsem neměl nic pod kontrolou a docela mi to tak vyhovovalo. Když jsem nad tím přemýšlel, musel jsem uznat, že za celých 46 dní mého pobytu na ostrově jsem neměl v rukou téměř vůbec nic.

Opustil jsem temnou místnost a vylezl ven na vzduch. Na palubě jsem si našel místo, kde jsem si pohodlně sednul a pozoroval moře. Představoval jsem si, jak se budou v přístavu tvářit, až tam dorazí Green Dawn se zpožděním šesti týdnů, bez nákladu a s letadlem přivázaným k boku. A taky s otrhaným pobudou na palubě.

I kdyby mě na místě zavřeli za nelegální vstup do země, nebo pirátství, nebo propadlou kartu do knihovny, hlavně bych byl doma.

  Za koho mě budou považovat?

Budou si myslet, že jsem pirát, nebo černý pasažér?

Uvěří mi vůbec někdo moji šílenou historku?

Nebo mě rovnou zavřou do Guantanama?

Co když mi dají za vinu ztrátu celého nákladu?

Asi by mi chvilku trvalo dát dohromady peníze za ztracený náklad.

  Z myšlenek mě vytrhnul zvuk vrtulníku. Rozhlížel jsem se všude po obloze, odkud může přicházet a pak jsem ho spatřil jen pár metrů nad úrovní paluby. Podlehl jsem emocím a vyskočil na nohy. Mával jsem jako správný trosečník, i když bylo jasné, že vrtulník letí ke mně. Po chvilce kroužení kolem a volání abych uhnul, přistál na přídi. Kousek od místa, kde jsem pár minut před tím seděl.

  Sakra, já seděl na heliportu!

Z vrtulníku vystoupili dva lidé v obleku a tvářili se, jako kdybych si u nich objednal taxi. Vůbec nebyli překvapení, že mě tam našli. Naopak se tvářili samolibě, jako kdybych šel pozdě na důležitou schůzku. A tak jediný překvapený jsem tam byl zase já.

  “Pan Sonnerfeld, rádi vás vidíme.“ Protože jsem tam jen pořád stál s otevřenou pusou a vypadal spíš jako vesnický idiot než právě zachráněný trosečník, na nic se mě neptali a zatáhli mě do vrtulníku. Tam byl větší klid na další vysvětlování. Ti dva skvěle oblečení pánové byli z pojišťovny a poslední týden řešili, co se stane s mým majetkem. Byl jsem už totiž prohlášen za mrtvého. Než jsem ale stačil uronit slzu nad svojí ztrátou, pokračovali ve svém vyprávění.

Abych to shrnul: vzpomínáte si, jak jsem nabíjel Teslu, spíš z recese, než s úmyslem se svézt? No, tak na svezení opravdu nedošlo. A vlastně jsem zapomněl i na to přepnutí auta do režimu nízké spotřeby. Ale Tesla byla už částečně nabitá, takže plno systémů běželo i když auto nejelo. A když do lodi narazila vlna, která ji převrátila zpátky do vody a přeházela tak veškerý zbylý náklad, odnesla to i Tesla. A jeden ze systémů Tesly je automatické přivolání asistenční služby nebo sanitky, pokud auto vyhodnotí, že došlo k nehodě. A při všem tom narážení do věcí kolem sebe a do nákladového prostoru si tohle úžasné auto pomyslelo, že k nehodě došlo a odeslala sos signál.

  A když ten signál dorazil do příslušných míst, tak se obsluha sice podivila, jak mohla Tesla havarovat uprostřed Karibiku, ale pak si tam dali dvě a dvě dohromady a došlo jim, že se jednalo o auto, které mělo být na lodi, ale ta loď je už skoro dva měsíce nezvěstná.

Tahle informace se dostala až do pojišťovny, která řešila likvidaci lodi a jejího nákladu a náhodou ta stejná pojišťovna řešila i moji řekněme likvidaci. No a někoho chytrého napadlo, že na lodi, která se zázrakem objevila, bych mohl být i já, protože jsme zmizeli ze světa ve stejnou dobu. Tak poslali vrtulník ať to zkontroluje. Jednoduché.

  Takže přes všechny moje snahy se zabít při pokusu o návrat domů, mě zachránilo auto, které běžně zachraňuje celou planetu, a banda lidí v oblecích od Armaniho.

  Letos budu posílat o Vánocích hodně děkovných dopisů.

  „Hezký příběh“, odpověděl mi pán ve středních letech, který seděl na sedadle vedle mě. Evidentně byl unavený mým dlouhým vyprávěním.

  „Ale já se jen ptal, jestli letíte za prací, nebo někam na dovolenou“.

Moje omluva, že jsem s nikým víc než měsíc nemluvil a že už ho nechám, ale nepadla na úrodnou půdu, protože jsme už přistávali. Na letišti na mě čekali snad všichni lidé, které znám. A rázem se tak rozplynuly moje poslední obavy, jak mě doma přivítají.

  Byl jsem měsíc a půl pryč a nejen, že jsem nezavolal, dokonce nevezu ani žádné suvenýry.

Máma brečela, jako kdybych se vrátil z války a objímala mě tak dlouho, až mě zase začaly bolet žebra. Táta měl na tváři přesně ten výraz, který mívá vždy, když je tak dojatý, že nemůže mluvit. Tak radši nic neříkal a jen mi podal ruku. Pak mě objal tak silně, že jsem na chvíli přestal dýchat.

  Dokonce i právníky jsem rád viděl a ještě radši jsem byl za to, že v jejich případě zůstalo jen u podání ruky.

A tady končí moje část příběhu.

Vlastně ještě ne. Naivně jsem si myslel, že mi ta firma s podivným a dlouhým názvem bude chtít poslat nálezné za jejich loď. Dalo by se říct, že jsem ji přece našel. Samozřejmě bych ho odmítnul. To se ale nestalo. Místo toho mi od nich přišel účet na 65 tisíc dolarů za opravy, které museli provést po mých pracích na lodi.

  Poslal jsem obratem peníze s omluvou za způsobené škody a s poděkováním za poskytnuté přístřeší, vděčný za to, že po mě nechtěli uhradit škody na nákladu.

Epilog