Guvernér
Guvernér Larris spěchal chodbou své vily, a přestože měla Trogastea asi jen dvě třetiny standardní gravitace, byl zadýchaný. Mohla za to jeho nadváha, která se mu už trochu vymykala z rukou, ale on v tom neviděl žádný problém. Naopak to považoval za odznak moci. Lidem přece nemůže vládnout nějaký hubený chudák, co vypadá, že nemá co jíst. Guvernér nebyl zvyklý pospíchat a do podobných situací se nedostával často. Tohle byla jeho planeta a každý musel vždy čekat na něj.
Ani to mu ale život na Trogastee dostatečně nezpříjemnilo a stejně celou planetu nenáviděl. Nesnášel ten všudypřítomný prach, zápach z dolů a hnusili se mu i lidé, kteří tam pracovali. Nikdy si nedokázal přiznat, že se na Trogasteu dostal svým přičiněním a vždy to považoval za obrovskou křivdu na své osobě.
Znovu se podíval na holografický displej na své dlani. 5 minut zpoždění! To mu Gilda nikdy neodpustí, že je nechal tak dlouho čekat. Jediná schůzka, kde musel být včas a on přijde tak pozdě.
Už je to šest minut, a ještě musím přejít půlku vily. A přitom za to mohl jeho řidič. Ten hloupý řidič Tray, který mu cestou z oběda včas neoznámil, že má důležitou schůzku s Gildou. Přece si nemůže všechno pomatovat sám. Než přešel svoji velikou vilu, vystavěnou na vysokém útesu nad městem Drem, a dorazil do své pracovny, měl už zpoždění osm minut.
Ta vila a její výhled na Stříbrné hory bylo to jediné pozitivní na jeho vyhnanství na té špinavé planetě, ale teď mu její velikost a odlehlá poloha byly na škodu. Napadlo ho, že každá minuta zpoždění možná prodlouží jeho setrvání na Trogastee o další cyklus, a přitom neměl nic, čím by Gildě toto čekání vynahradil.
Nad velkým černým stolem uprostřed jeho pracovny blikala červeně varovná zpráva, že ho čeká schůzka. Jako kdyby to nevěděl. Rozčileně shrnul na podlahu všechny věci, které se mu neuspořádaně povalovaly na stole. Když se posadil na židli a gestem ruky aktivoval spojení, činilo zpoždění deset minut.
„Guvernére Larrisi, máte zpoždění.“ Nepříjemný hlas Staxora Siphona zaplnil pracovnu. Byl to necromancer, ale strach dokázal nahánět samotný jeho hlas, obzvlášť když nebyl v dobrém rozpoložení. A po deseti minutách čekání na guvernéra Larrise byl velmi nespokojený.
„Celých deset minut guvernére Larrisi. Toto je nepřijatelné a jestli se to stane ještě jednou, bude to mít následky.“ Guvernér zuřil, a přestože Staxor Siphon byl hlavou celé Gildy, která propojovala osmnáct galaxií a neustále rozšiřovala své působení dál za hranice známého vesmíru, přišlo mu to neuctivé, že s ním někdo takhle mluví. On byl naga a člen vysoce postavené rodiny. Přesto ale svůj hněv nedával najevo a tvářil se před radou Gildy pokorně. Zároveň už ale vymýšlel, na kom si ten vztek a ponížení vybije.
„Nemusím vám snad připomínat guvernére Larrisi, že i kratší čas stačil k tomu, aby Gilda zničila celé planety, když s námi chtěly válčit. Ale nebudeme se tu dále zdržovat a přejděme k věci. Jaké jsou zprávy z Trogastey?“ Guvernér Larris se rozhodl ignorovat kázání Staxora Siphona a stejně tak zcela úmyslně přeskočil tu část, kdy se měl radě Gildy omluvit za své nevhodné chování a zdržení celé schůzky. Byl to zlomyslný projev vzdoru, ale ani v nejhorších snech nedokázal guvernér Larris vymyslet horší trest než působení na Trogastee, takže se nebál potrestání.
„Za posledních sto solů klesla produkce o třetinu oproti plánu.“ Někteří členové rady sebou trhli tím zjevným a úmyslným porušením etikety, ale přesto je mnohem víc šokovaly výsledky jeho hospodaření. Gilda vznikla jen z obchodních důvodů a pokud Trogastea nedokázala plnit své závazky, mohlo to mít dalekosáhlé následky. V takovém případě by Gildě nebyla planeta k ničemu. Nebo on.
„Naše poslední informace hovořily o poklesu produkce o deset procent. Už to je hodně špatný výsledek. A vy nám teď tvrdíte, že je to ještě horší? Jak je to možné?“
„To ti horníci. Nechtějí tak dlouhé pracovní směny. Půl solu je prý moc. A ti, co pracují, tak chtějí lepší plat. A když nedostanou, co chtějí, tak stávkují.“ Guvernér Larris nechtěl přiznat svoji část na celé situaci a rozhodl se svést všechno na nespokojené dělníky. Přestože věděl, že tím ukazuje svoji neschopnost je kontrolovat a v případě potíží ukáznit.
„Stávkují?“ Hlas Staxora Siphona zaduněl místností, plný hněvu a odporu, jako kdyby mu to slovo způsobovalo přímo fyzickou bolest. A Larris si byl jistý, že to ani není daleko od pravdy. Věřil, že kdyby ho slyšeli ti dělníci dole ve městě a po celé planetě, na nějakou stávku by zapomněli. Takový přístup mu však Gilda přísně zakázala. Nemohl obyvatelům své planety hrozit mocí Gildy, na všechno musela stačit jeho autorita. A pokud ta nestačí, je takový guvernér k ničemu.
„Tohle všechno padá na vaši hlavu guvernére Larrisi. Gilda očekává plnění vašich závazků. Máte padesát solů na to, abyste tuto situaci vyřešil. Jinak ponesete následky.“ Larris se po této výhrůžce pokoušel odhadnout, kam by ho Gilda mohla poslat, pokud by selhal na Trogastee, ale žádné horší místo ve vesmíru neznal a nedokázal si ho ani představit. Jednou když měl slabou chvilku, se svěřil své ženě Deyanně, že chová jisté podezření, že Gilda neustále expanduje a hledá nové světy, jen aby ho mohla poslat na další, pokud možno ještě horší planetu. Samozřejmě to bylo směšné a přehnané. Protože byl naga z vysokého rodu, nemohli ho potrestat jinak, než že ho pošlou na tu nejzapadlejší planetu. Být guvernérem na planetě, kde nic nežije, a to co tam žije se vás snaží zabít, byl pro něho trest jako stvořený a Staxor Siphon to moc dobře věděl.
„Napravím to.“ Odpověděl krátce, protože nevěděl, co dalšího říct a ani netušil, jak celou situaci vyřeší. Hlavní ale bylo zbavit se Gildy a během padesáti solů se toho může stát hodně.
„Jistěže napravíte.“ Odpověděl Staxor Siphon a ukončil schůzku. Holografická projekce členů rady Gildy zmizela a z náhlého ticha guvernérovi několik minut zvonilo v uších.
Zůstal sedět sám ve své pracovně a nutně potřeboval najít někoho, na kom si vybije svůj vztek. Pokud možno někoho méně důležitého, kdo mu nebude chybět, ale zase to nesmí být úplný chudák, protože to by mu nepřineslo kýženou úlevu. Hledal v paměti nějaké jméno, ale stále nemohl na nikoho přijít. To ale jeho frustraci jen prohlubovalo. Jestli rychle někoho nenajde a nevybije si na něm svoji zlobu, odnese to jeho trávení. V tom se jeho přání vyplnilo. Na těžké kovové dveře se ozvalo nesmělé klepání.
„Co je?“ zařval Larris plný hněvu. Jeho hlasitost byla o několik řádů vyšší, než bylo potřeba. Byl to dobrý začátek, ale stačit to nebude.
„Tady je kapitán Morgan, člen vaší ochranky pane.“ Ozval se hlas, který se nemohl s guvernérovým rovnat. Larris si nepomatoval jméno žádného ze svých zaměstnanců, ale pokud mu někdo z ochranky klepe na dveře, je to důležité. Po setkání s Gildou měl vždy nutkání být na ostatní zlý, tak mu nedovolil vstoupit a jen na něho opět zavolal.
„A co chceš?“
„Mám pro vás zprávu o porušení interních pravidel.“ To vyvolalo guvernérovu zvědavost. Možná by to mohlo být přesně to, co zrovna potřebuje.
„Pojď dovnitř.“ Zavolal na donašeče a sledoval, jak za sebou opatrně zavírá dveře a šourá se k jeho stolu.
Guvernér se nemohl dočkat, až se dozví, o jaké porušení jde, ale ten pocit napětí, než se dozví, o co jde se mu také zalíbil. Jen kdyby se ten hloupý kapitán tak neloudal.
Interní Pravidla byl seznam nařízení, kterými se museli řídit všichni jeho zaměstnanci, kteří pracovali ve vile. Pravidel byla celá řada a často nějaká přidával. Mezi nejzávažnější provinění ale patřila krádež jeho majetku a vztahy mezi zaměstnanci. Nehodlal tolerovat žádné rozptylování zaměstnanců, kvůli nějakým soukromým záležitostem. Proto už dávno jakékoliv vztahy mezi sloužícími zakázal. A ukázalo se, že přesně kvůli porušení toho pravidla přišel Morgan.
„Tak o co jde?“ zeptal se Larris žoviálně kapitána Morgana, když ho nechal chvíli stát před stolem, jako trest za to, že on sám musel čekat, než svojí pomalou chůzí přejde přes pracovnu.
„Je to porušení Pravidla číslo 2 pane. Vztahy na pracovišti.“ Guvernér zpozorněl a trochu se mu zlepšila nálada. Bylo to čím dál lepší. Rád vyhazoval lidi pro porušení pravidel, ale druhé pravidlo bylo jeho oblíbené. Přinášelo mu to obrovské zadostiučinění. Přesto se chystal napomenout kapitána, proč zrovna jemu připomíná, co obnáší pravidlo číslo 2, když všechna pravidla sám vytvořil. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel, protože by tím jen oddálil odhalení těch hříšníků a to nechtěl.
„A kdo se opovážil něčeho tak nehorázného?“
„Řidič Tray a kuchařka Fyna pane guvernére.“ Larris s úsměvem vyslechl tu obžalobu a byl tím přímo nadšený. Připadal si, jako by ho Bohové Nekonečna vyslyšeli.
Ten řidič byl zodpovědný za jeho zpoždění na schůzku s Gildou a on ho teď může vyhodit. Dokonalé. Kuchařka Fyna mu nic neříkala. V kuchyni nikdy nebyl a věděl, že majordomus její místo do dalšího solu zaplní a k žádné újmě nepřijde. Opravdu dokonalé, zbývalo vyřešit jen kapitána.
„A co bys chtěl za takovou informaci?“ Obrátil se na kapitána Morgana sladkým hlasem a upřel na něho svůj nejméně hrozivý pohled. Kapitán Morgan se nesměle ošíval, přišla část rozhovoru s guvernérem, ze které měl největší obavu. Věděl ale, že váhání guvernér nesnáší ještě víc než opovážlivost, a proto vyslovil svoji představu odměny.
„Myslel jsem, jestli by nebylo možné, abych dostal přidáno.“ Viditelně se mu ulevilo, že to ze sebe dostal a pln očekávání vzhlížel ke guvernérovi a čekal na jeho odpověď. Guvernér Larris si promnul bradu a opřel se ve své pohodlné židli.
Nechtěl nikomu dávat peníze navíc, to byly další výdaje v době, kdy měl už tak veliké problémy. Musel ale donašeče nějak odměnit, to bylo také jedno z jeho pravidel. A pak ho napadlo řešení, usmál se na kapitána širokým úsměvem, který působil stejně děsivě jako pohled na černou díru.
„A kde jsi je viděl?“
„Ve skleníku číslo 3 pane guvernére.“ odpověděl kapitán Morgan, aniž by tušil že právě vlezl do pasti, ze které není úniku.
„Tak ve skleníku 3, říkáš. A co jsi tam dělal?“ zeptal se guvernér konverzačním tónem, jako kdyby o nic nešlo. Kapitán Morgan zamrkal a zbledl. Uvědomil si svoji chybu, ale už bylo pozdě.
„Já… já… já…“ zadrhával se kapitán Morgan a ve strachu z guvernéra nedokázal dokončit větu.
„Takže ses tam poflakoval, místo abys dělal svoji práci a náhodou jsi je viděl spolu. A ještě za to chceš odměnu? Rozumím tomu dobře?“ Kapitán Morgan poznal, že past sklapla a věděl, že nemá smysl se s guvernérem hádat. Jen mlčel a sledoval podlahu pod svýma nohama. V duchu se modlil k Bohům Nekonečna, aby mu zůstala jeho práce a neskončil stejně jako řidič Tray a kuchařka Fyna.
Jejich osud ho vůbec netížil, takový měl guvernér vliv na lidi, kteří pro něho pracovali. Uklidňoval se tím, že pokud by je nenahlásil on, udělal by to někdo jiný. A kdyby guvernér zjistil, že o tom věděl a nenahlásil je sám, pak by dopadl úplně stejně jako oni.
„Považuj za odměnu, že tě nevyhodím a teď mi zmiz z očí, než si to rozmyslím. A pošli mi sem ty dva a s nimi dva členy ochranky, kteří dělají svoji práci lépe než ty.“
„Děkuji vám pane guvernére.“ Odpověděl s velkou úlevou kapitán Morgan a pozadu v lehkém předklonu opustil pracovnu. Neměl odvahu otočit se ke guvernérovi zády, a přestože ještě před několika minutami měl o výsledku rozhovoru s guvernérem jinou představu, teď byl rád že z něho vyvázl tak lehce. Opatrně za sebou zavřel těžké dveře a guvernér Larris opět v pracovně osaměl. Uvažoval, jak splní požadavky Gildy, ale posledních několik cyklů nebyl zvyklý něco složitého vymýšlet a brzy se mu myšlenky rozutekly jinými směry. Hlavně si tím problémem nechtěl kazit zbytek dne.
Už se začínal nudit, když v tom zaslechl z chodby nějaký nezvyklý ruch a hned poté se ode dveří ozvalo zaklepání. Zcela jistě bylo energičtější a znělo naléhavěji než v případě toho kapitána, co před chvílí odešel. Jaké měl štěstí, že si guvernér Larris nepomatoval jeho jméno. Jako vždy první klepání ignoroval a nechal osobu za dveřmi zaklepat podruhé, než hlasitě zavolal „Vstupte!“.
Dveře se trochu pootevřely a objevil se v nich člen jeho osobní ochranky. Když si ověřil, že je bezpečné vstoupit, otevřel dveře dokořán a teprve pak vpustil dovnitř řidiče Traye a kuchařku Fynu. Oba měli vystrašený pohled a trochu se krčili, jako kdyby se chtěli schovat za hromotlukem, který je vedl dovnitř. Zároveň se ale rozhlíželi po pracovně, protože v této části vily ani jeden z nich ještě nebyl a znali ji jen z vyprávění.
Byla to pečlivě navržená místnost, aby působila co největší dojem na všechny, které tam guvernér Larris pozval. Obrovská okna vpouštěla dovnitř světlo na několik velkých obrazů, které guvernér koupil na Tezarthu. Stěny byly obložené vysokými knihovnami, plnými tisků dávno zapomenutých autorů. Na podlaze vysoký koberec se složitým vzorem. Všechno to mělo jen dokreslit obraz guvernéra jako bohatého muže, znalého umění a estetiky. Ve skutečnosti ale ani jednu knihu nepřečetl a obrazy mu nic neříkaly. Sám by ani nepoznal, jestli je služebnictvo nepověsilo obráceně. Pouze koberec si vybral sám, protože doufal, že na pestrém vzoru nebudou vidět skvrny od pití, které často vylil na podlahu, když chodil s plnou sklenicí po pracovně.
Celkový dojem dokreslovala dechberoucí sbírka zbraní z různých světů a kultur. Obsahovala převážně střelné zbraně, ale i značné množství mečů a oštěpů. Guvernér ale nemohl říct, že by alespoň s jednou z nich dokázal zacházet. Sbírka byla v Larrisově rodině už po deset generací a každý člen do ní přidal alespoň jeden kus. Guvernér stále hledal ten správný předmět, který by do sbírky zapadl a odpovídal jeho vkusu. Jeho umístění na Trogasteu mu hledání zbraně značně ztížilo, protože byla na okraji území ovládaného Gildou a mimo obvyklé obchodní trasy. Musel se tak spolehnout na svoji nepříliš rozsáhlou síť kontaktů ze světů, kde působil dříve. Sbírka byla proslulá po celém městě Drem a mezi zaměstnanci vily se vyprávělo, že střelné zbraně jsou funkční a nabité. Všichni doufali, že to ale nikdy nezjistí na vlastní kůži.
Místnost zapůsobila i na kuchařku Fynu a řidiče Traye, ale ne tak, jak guvernér zamýšlel. V jejich očích vše ostatní zastiňovala jedna šeredná věc a tou byl guvernér Larris. Několik pohledů na domnělé poklady jim stačilo, aby poznali, že se jedná jen o pozlátko a dál pokračovali ke guvernérovu stolu, hrubě postrkováni vojákem, který šel za nimi.
Když se ta malá skupinka zastavila v přesně dané vzdálenosti od guvernéra, jako kdyby na podlaze byla neviditelná čára, začal guvernér Larris svoji řeč a jak měl ve zvyku, s ničím neotálel a přešel rovnou k věci.
„Řidič Tray a kuchařka Fyna. Jak vás vůbec mohlo napadnout něco tak nehorázného, jako porušovat Pravida. A ještě k tomu v mém domě.“ První část proslovu měl za sebou a krátkou pauzu využil na to, aby si oba viníky prohlédl. Řidič Tray, i díky tomu, že guvernéra znal osobně, byl vystrašený a díval se do země. Pokorný jako beránek, tak se to guvernérovi líbilo.
O to víc ho zaujala kuchařka Fyna, kterou nikdy předtím neviděl. Měla krátce střižené vlasy, kvůli práci v kuchyni, ale na kráse jí to nijak neubíralo. Hnědé oči ho probodávaly pohledem, na který nebyl zvyklý a ústa měla sevřená ve vzteklé grimase. Přestože to byla jen kuchařka, zjišťoval guvernér, že má své kouzlo a kdyby v sobě už před mnoha cykly nezadusil poslední zbytky empatie, musel by uznat, že Trayovi rozumí.
Přestože se mu ten pohled stále více zamlouval, na další její zkoumání nedostal moc času. Od obou zaměstnanců očekával doprošování, lhaní, možná i slzy. Co přišlo ve skutečnosti, ho opravdu překvapilo. Kuchařka Fyna vzdorovitě vykročila dopředu, až z toho vojáci znervózněli, ale pak se zastavila a pevným hlasem odpověděla guvernérovi:
„No a co. Nic jsme neukradli, ani nezničili. A bylo to v osobním volnu, takže jsme ani nezanedbali svoji práci. Nemůžete nám všechno zakázat.“ Lariss v šoku sledoval ty dva opovážlivce a čekal, jestli i řidič Tray bude chtít něco říct. Ten ale neměl tolik odvahy, jako kuchařka Fyna, aby pronesl něco tak drzého. Vlastně neřekl vůbec nic. Projevil ale jisté odhodlání, když slyšel kuchařku Fynu. Zvedl hlavu a díval se guvernérovi do očí a ani jednou nesklopil zrak. Pak, jako by měl pocit, že to nestačí, přistoupil ke kuchařce Fyně a zezadu ji objal kolem pasu v ochranitelském gestu.
Taková drzost, v jeho vlastní kanceláři! Guvernér Larris prudce dýchal, rozčilený ještě víc než po rozhovoru s Gildou. Tak si to v žádném případě nepředstavoval. Měl připravené odpovědi na všechny možné vytáčky a prosby, ale tato situace ho zastihla nepřipraveného. Ne však na dlouho.
„Vidím, že jste se už rozhodli. Výplatu za dnešní den nedostanete a zítra už nechoďte. Vlastně mi vůbec nechoďte na oči.“ Chtěl ještě pokračovat a spílat oběma za jejich opovážlivost, ale jako kdyby to byl signál, na který čekali, otočili se oba propuštění zaměstnanci a vyšli vyrovnaným krokem z pracovny nenáviděného guvernéra.
Zanechali ho tam pouze ve společnosti členů jeho ochranky. Už to nebyl řidič Tray a kuchařka Fyna, byli to jen dva lidé Tray a Fyna, bez jakéhokoliv společenského statutu. Dali si však záležet na tom, aby na nich nebylo poznat, jestli je to trápí nebo ne. Neměli v úmyslu udělat guvernérovi nejmenší radost.
Guvernér Larris je v šoku sledoval až dokud nezmizeli v boční chodbě. Toužil si zahlédnout i ten nejmenší náznak zoufalství nebo ponížení, ve který doufal. Nebylo mu to ale přáno. Chování těch dvou jeho vztek ještě zvětšilo. Vojáci, kteří zůstali v pracovně a najednou tam byli úplně zbyteční, se nervózně ošívali, ale podívat se na guvernéra neměli odvahu. Larris pro ně neměl další využití a jejich hloupé přešlapování na místě mu lezlo na nervy, takže je vyhnal pryč, což oba nesli s obrovským vděkem. Rozhodně se nechtěli stát hromosvodem guvernérovy špatné nálady.
Ten zůstal opět sám se svými myšlenkami a nahromaděným vztekem, který byl ještě větší. Připadal si podvedený. Oba opovážlivce sice vyhodil, ale nepřineslo mu to žádné potěšení. Dokonce se mu na chvíli zdálo, že ta drzá kuchařka z toho měla jakousi zvrácenou radost. Ti dva ho okradli o jeho největší potěšení, které mu jeho pozice guvernéra propůjčovala a on už je nemohl nijak potrestat. Alespoň dokud zase nějakým způsobem neporuší Pravidla.
Na úder nebo dva se mu mihl hlavou nápad na nějaké vykonstruované porušení Pravidel. Něco, za co by je mohl potrestat, ale přestože byl pomstychtivý a krutý, k něčemu podobnému by se nikdy neuchýlil.
Pro guvernéra byla pravidla vším a musel se jimi řídit taky, přestože pro něho platila jen jejich malá část. Opět cítil, jak v něm znovu narůstá zlost. Nejen, že si ji nemohl vybít na těch dvou, ale naopak mu ještě přidali svojí drzostí. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Vstal od stolu a nervózně přecházel po pracovně, jako shira zavřená v kleci. To dravé zvíře, se šesti nohama a tlamou plnou ostrých zubů, bylo smrtelně nebezpečné, ale vedle Larrise v podobném rozpoložení to byl jen domácí mazlíček.
Lámal si hlavu úvahami jak z té situace ven, ale znal se, a věděl, že v podobném rozpoložení nic vymyslet nedokáže. Opustil tedy pracovnu a dlouhou chodbou přešel do ložnice. Cestou přes jinak rušnou vilu nikoho nepotkal. Po domě se už rozkřikly novinky a nikdo nechtěl riskovat a potkat guvernéra ve špatné náladě.
Guvernér si chtěl jen sednout k Měsíčnímu oknu a uklidnit se výhledem ven z vily. Svůj název okno v ložnici získalo díky ideální poloze s výhledem přímo na Měsíc Trogastey. Ten hříčkou zákonů mechaniky obíhal planetu stejně rychle, jako se Trogastea otáčela a byl tak neustále na stejném místě.
Všichni tomu kusu skály říkali prostě Měsíc, ale pozorovat ho, jak vystupuje z denní oblohy a přebírá vládu na nocí, bez toho že by se pohnul, byla podívaná, kterou si zamilovali všichni. Přitom téměř každý nově příchozí strávil několik bezesných nocí pozorováním Měsíce, ne snad proto, že by to byla tak úchvatná podívaná, ale kvůli iracionálnímu strachu, že spadne.
Když guvernér vstoupil do ložnice, hned jak překročil práh, zastavil se. Uvnitř bylo něco jinak a jeho pozorovací smysl ho ihned varoval, aby se měl na pozoru. Změna představovala potenciální nebezpečí. Jako naga byl vychován, aby nikdy neslevil z ostražitosti a byl vždy připraven na nenadálý útok. Život v luxusu a relativním pohodlí se na něm podepsal, ale některé vytrénované reflexy mu zůstaly.
Zmateně stál ve dveřích a rozhlížel se po pokoji, neschopen zbavit se toho zvláštního pocitu. Dlouho nemohl přijít na to, co v něm probudilo dávno zapomenuté pudy, ale pak si toho všiml. Obraz jeho rodné planety, umístěný nad lůžkem, byl křivě. Někdo s ním musel pohnout. To ale nebylo možné, nikdo ze služebnictva by se neodvážil na ten obraz sáhnout.
Každý ve vile věděl, jak je pro guvernéra Larrise vzácný a jak by reagoval, kdyby se s obrazem něco stalo. Ve skutečnosti to byl jen bezcenný obraz, a ani k tomu místu nechoval žádné nostalgické vzpomínky. Jen se mu líbilo strašit zaměstnance planými hrozbami.
Přesto se tu dělo něco výjimečného. Naprosto zmatený přistoupil guvernér blíž k obrazu, aby té záhadě přišel na kloub. Teprve při bližším pohledu poznal, že obraz není křivě, ale na jedné straně je přichycen ke zdi pomocí pantů a tvoří tak jakási dvířka. A ta nebyla dovřená. Kromě toho se zdálo, jako by zpoza obrazu vycházelo modré světlo. I v plném dopoledním světle byla patrná měkká modrá záře, osvětlující prostor kolem obrazu.
Larris si to nedokázal vysvětlit. A i když by to nikdy nepřiznal, věcí, kterým nerozuměl se bál. Doposud takových věcí v životě moc nepotkal, ale tohle bylo něco nového a neznámého. S bušícím srdcem se pomalu blížil k něčemu, co vypadalo jako tajná skrýš, ukrytá za jeho obrazem. Postupoval velmi pomalu a obezřetně, nervózně se rozhlížel kolem sebe, aby se přesvědčil, že ho nikdo nesleduje. Nechtěl, aby ho v takové situaci někdo viděl. Přesvědčil se, že dveře jsou zavřené, to prozatím stačilo. Jinudy se dovnitř dostat nedalo a nikdo neměl tolik odvahy a drzosti, aby vstoupil do jeho ložnice bez ohlášení.
Nějakou dobu stál uprostřed pokoje, s pohledem upřeným na modré světlo, aniž by se pohnul jen o nit. Až náhlý poryv větru ho vyvedl z rovnováhy a když udělal krok dopředu, bylo mu jako kdyby se vzbudil z podivného snu. Prudce zavrtěl hlavou, aby vyhnal podivné myšlenky z mysli a s nově nabitou sebekontrolou se dal do pohybu. Dva kroky od obrazu se ale znovu zastavil. Podivně mu hučelo v uších a přepadla ho závrať. Připomnělo mu to zážitek před mnoha cykly, když na transportní lodi na krátké vzdálenosti vypadla umělá gravitace.
Ze vzpomínek ho vytrhly nezřetelné hlasy, mluvící neznámým jazykem. Otáčel hlavou na všechny strany a snažil se zjistit odkud přichází, ale po chvíli zase zmizely. Už se nebál toho, co najde za obrazem, naopak přímo fyzicky cítil, že musí pokračovat a zjistit, co vydává to modré světlo. Bylo to jako kdyby ho něco ovládalo a on neměl vůbec na výběr.
Cítil, že čím víc to bude odkládat, tím nesnesitelnější ten pocit bude. Levá ruka se začala natahovat k obrazu, téměř jako kdyby měla vlastní vůli. Guvernér Larris si připadal jako pouhý divák, který nemá žádnou kontrolu nad svým tělem. Jak se blížil k obrazu, začala ho svědit kůže po celém těle. Nejsilnější to bylo na levém boku, ale neměl čas to zkontrolovat. Nebylo to důležité. Důležitý byl jen ten obraz a modré světlo. Po zádech mu stékal studený pot a ruka se mírně třásla. Mít kontrolu nad tělem, už by dávno utekl, tak moc se bál. A přestože měl pocit, jako kdyby se to všechno dělo někomu jinému, strach byl opravdový.
Nikdy v životě se tak nebál, přitom ale tušil, že jakmile se obrazu dotkne a uvidí zdroj té záře, strach pomine. Už jen dvacet nitů k obrazu. Vidění měl rozmazané a ostře viděl jen ten malý kousek na rámu obrazu, kam položí ruku a odhalí to tajemství. Svědění v levém boku zesílilo a temně rudá košile se mu na tom místě napínala, jak mu tam něco rostlo. Nijak ho to neznepokojovalo, naopak zvláštním způsobem cítil, že je všechno v pořádku a takhle to má být.
Co nejrychleji překonal posledních několik nitů a uchopil pevně levou rukou obraz. Tělem mu projela vlna tepla a svědění zmizelo. Mlha, která obestřela na několik minut jeho myšlenky, byla pryč. Stejně tak hučení v hlavě a závratě. Vyhrnul si košili na boku a nechápavě zíral na podivný útvar, který se mu tam vytvořil.
Tvarem a barvou připomínal kimbalu. Tohle ovoce, dovážené z Tezarth, si zamilovala jeho žena. Guvernérovi nikdy nepřišlo moc dobré a trochu ho odrazovala i barva ovoce, která byla temně fialová. Větší kusy byly veliké jako jeho hlava, ale to, co vyrůstalo z guvernérova těla, mělo jen poloviční velikost. Na okamžik ho napadlo, jestli kimbala takhle ve skutečnosti neroste a okamžitě se mu udělalo zle. Musel se hodně přemáhat, aby nezačal zvracet. Vybičoval svoji vůli a soustředil pozornost ze svého boku na obraz. Pozorně si prohlížel každý detail malby, jako kdyby ho viděl poprvé. Opravdu to fungovalo to a téměř okamžitě zapomněl na ten objekt, který ho ještě před chvílí tak děsil.
Zatáhl za obraz a začal ho otvírat. Modrá záře sílila a když obraz odklopil, pochopil, že nevychází z prostoru za obrazem, ale z jednoho místa na jeho rámu. Byl to nějaký krystal, zasazený do rámu jen několik nitů od jeho ruky. Prohlížel si ten krystal a opět pocítil, že ho ovládá nějaká neznámá síla, mnohem mocnější než on sám. On jí ale nechtěl vzdorovat, naopak se rád podvolil. Bylo to tak uklidňující, že rázem zapomněl na všechny pochybnosti. Starosti, které ho poslední dobou trápily, najednou nebyly vůbec podstatné. Teď, když věděl, odkud pochází ta záhadná záře, zajímalo ho, co je ukryté v tajné skrýši za obrazem.
Dutina nebyla moc veliká, rozměrově asi jako na helmu od skafandru. Asi z poloviny ji vyplňovala modrofialová koule. Guvernér nikdy nic podobného neviděl, ale přesto mu byla zvláštně povědomá. Několik minut na objekt zíral a měl pocit, že se uvnitř cosi hýbe. Vypadalo to jako koule tekutiny v beztížném stavu, po jejímž povrchu přebíhají drobné vlny.
Od okamžiku, kdy sáhl na rám obrazu, byl guvernér omámený a připadal si, jako pod vlivem nějaké síly, která ho ovládala a utlumila všechny jeho myšlenky. Stejně náhle to zmizelo a Larris měl opět kontrolu nad svým tělem a hlavně myšlenkami.
Rychle pustil rám obrazu, jako kdyby byl rozpálený do běla a bojácně ustoupil o krok zpět. Nechtěl u toho proklatého obrazu strávit už ani úder. Vykročil levou nohou a cítil, že naráží na něco měkkého, co leží na podlaze a nemá tam být. Očekával nějaký polštář, pohozený na zemi, ale když se podíval dolů, leknutím se otřásl.
Opět ho přepadl pocit nevolnosti a začal dávit. Byl v předklonu, opřený o postel a mohl si tak cizí předmět dobře prohlédnout. Na podlaze u jeho nohou ležel druhý modrofialový kulovitý objekt.
Pochopil, že je to objekt, který mu vyrostl z boku a pak odpadl na zem, jako zralé ovoce. Znovu začal zvracet, ale žaludek už měl prázdný, a tak se jen několik úderů kroutil v křečích.
Vůbec nic nechápal, ale jedno věděl jistě – musel se dostat pryč, a to co nejdřív. Zcela nedůstojně k muži jeho postavení utekl z ložnice a zabouchl za sebou dveře.
Na chodbě se zastavil u otevřeného okna a zhluboka dýchal čerstvý vzduch, zatímco se snažil uklidnit. Pro jednou nevnímal ten štiplavý zápach, který stoupal z dolů a na který si nikdy nezvykl. Zhluboka dýchal a přemýšlel, k čemu vlastně v ložnici došlo.
Byl to snad nějaký pokus o atentát? Nějaký jed? Nebo byl ten kámen radioaktivní? To by vysvětlovalo tu záři. Ale co byly zač ty fialové koule? Příliš mnoho otázek a nikde ani náznak odpovědí. Při vzpomínce na ty podivné objekty, a jak mu jeden doslova před očima vyrostl z těla, se mu znovu udělalo zle.
Musí to zmizet. Ze všeho nejdřív se toho musí zbavit a teprve pak začne zjišťovat, kdo byl tak šílený a nastražil na něho takovou past. I kdyby měl obrátit celou Trogasteu vzhůru nohama a prohledat každou šachtu, přijde na to, kdo to udělal. Nedělal si žádné iluze, že by ho místní usedlíci měli nějak rádi, ale vždy předpokládal, že jsou moc hloupí a moc vystrašení, než aby se odhodlali k něčemu podobnému.
Mohla to být práce Gildy?
„Ochranka!“ zakřičel tak silně, jak si troufnul, aby to neznělo zoufale nebo vystrašeně. Což bylo sice jeho aktuální rozpoložení, ale nesměl to na sobě dát znát. Za žádných okolností nesměl dát najevo slabost. Ne před svými podřízenými.
Nikdy nepotřeboval volat ochranku dvakrát, ale tentokrát se podezřele dlouho nic nedělo. Nebo se mu to jen zdálo?
Zrovna když se chystal zavolat znovu, tentokrát s jiným tónem v hlase a připravenými tresty za takové opominutí, přiběhlo ze tří různých směrů sedm členů jeho osobní ochranky.
Být v jiném rozpoložení, přišlo by mu komické, jak se každý snažil, aby nebyl poslední. Upírali na něho zmatené pohledy, protože v žádném případě nepůsobil tím dojmem silného a suverénního guvernéra, jako vždy. Nehodlal jim ale dát ani úder času na zbytečné dohady a ihned začal udělovat rozkazy.
„V mé ložnici jsou nějaké cizí, fialové objekty. Chci abyste je odtamtud odnesli a okamžitě zlikvidovali. Hned!“ Vojáci na nic nečekali a vyběhli z pracovny, přestože vůbec nevěděli, o čem guvernér Larris mluví. Ze zkušenosti ale věděli, že jakékoliv zaváhání se tvrdě trestá. A na přemýšlení bude dost času cestou do ložnice.
V kontrastu ke svému zmatenému příchodu koordinovaně opustili pracovnu a poklusem se vydali do ložnice. Čtyři z nich zůstali stát u dveří do ložnice a hlídali. Zbylí tři vstoupili dovnitř, přestože si velmi dobře uvědomovali, že vstupují na zakázané území. Tentokrát ale šlo o krizový stav a dostali to přímým rozkazem.
Přesto se ale uvnitř nijak nerozhlíželi a hledali jen objekty, které jim guvernér popsal. Rozkaz byl rozkaz, ale nikdo nechtěl být nařčený z toho, že slídil v guvernérově ložnici. Během několika úderů našli dva podezřelé objekty a vyšli s nimi na chodbu.
Ze dveří pracovny, z bezpečné vzdálenosti, je pozoroval guvernér Larris. Pozorně sledoval dva vojáky, kteří nesli každý jednu kouli. Vypadali, že se objektů vůbec nebojí, naopak se mu zdálo, jako kdyby je chránili. To guvernéra Larrise rozčílilo ještě víc.
„Co s nimi máme dělat pane?“ Guvernér Larris byl stále vykolejený celou tou situací a necítil se být ve stavu, aby něco složitého vymýšlel. Vojáci ale čekali na své rozkazy a guvernér Larris nemohl vypadat, že si neví rady. Bez váhání proto vyštěkl rozkaz, přestože netušil, jak ho něco podobného napadlo.
„Je mi to jedno, hoďte je třeba do srázu na východní straně. Ano, tak to bude nejlepší. A udělejte to ihned.“
Vojáci se na okamžik zatvářili zmateně, jestli to guvernér myslel vážně, ale nakonec zvítězil pud sebezáchovy. Otočili se na místě a odešli do východní strany vily. Pod okny tam byl sráz, podle dělníků hluboký téměř tisíc délek. I kdyby to byla neutronová bomba, podobný pád by ji pravděpodobně zničil.
Vojáci rychle vyrazili udaným směrem, přestože rychlost jejich pohybu byla vyvolaná spíše touhou zmizet z dosahu guvernéra než touhou splnit jeho rozkaz. I když byli oba trénovaní a v dobré kondici, jak se blížili k cíli, pořád zpomalovali, jako kdyby právě celý sráz vyšplhali a už nemohli dál.
Zastavili u okna nad nejhlubším místem propasti, pomalu ho otevřeli a pak doslova ztuhli. Nedokázali pokračovat v tom, co jim guvernér Larris nařídil. Přestože se jednalo o podivné a cizí objekty, které byly teplé a zvláštně aktivní, za tu krátkou dobu, co je drželi v rukách k nim pocítili něco jako náklonost.
Myšlenka, že by je měli hodit do hluboké propasti byla hrozná. I stát u otevřeného okna jim začínalo připadat nebezpečné. Kdyby měli ještě trochu víc času na přemýšlení, určitě by rozkaz nevykonali. Utekli by někam daleko od guvernéra Larrise, jen aby ty objekty ochránili. Dohnal je ale kapitán Brooz, velitel guvernérovy ochranky, známý svojí slepou oddaností k Larrisovi a krutostí, kterou se snažil guvernéra překonat.
Došel pomalu až k nim a probodl je zlým pohledem svých ledově chladných očí, jako kdyby znal jejich myšlenky a věděl, že se chystají neuposlechnout guvernérův rozkaz.
„Na co čekáte?“ vyštěknul na své podřízené. Otevřel nejbližší okno dokořán a čekal, až vojáci vykonají rozkaz. Oba byli ale stále nerozhodní a podivně zkoprnělí, vypadali jako kdyby zapomněli, proč tam jsou.
Kapitán Brooz neměl trpělivosti na rozdávání a rozpaky obou mužů ho rozčilovaly. Uchopil bližšího z vojáků za uniformu a dotáhl ho k oknu, kde ho donutil vyklonit se ven a podívat se do hlubiny.
„Můžeš si vybrat.“ zasyčel jako písečný had „Buď to hned hodíš dolů, nebo poletíš taky.“ Nepřítomný výraz zmizel z tváře vojáka a ten upustil kouli do hlubiny, přesně podle rozkazu.
Druhý muž na nic nečekal, přistoupil k oknu a fialovou kouli hodil do hlubiny.
Kapitán Brooz si je chvíli prohlížel pohrdavým pohledem a pak se otočil a odešel. Než zmizel za rohem chodby, zavolal ještě přes rameno: „A nestůjte tam tak hloupě. Zpátky do služby.“
Fyna a Tray scházeli po úzké cestě z Larrisovy vily dolů, do hornického města Drem. Oba byli zamlklí a ponoření do svým myšlenek. Od okamžiku kdy opustili vilu, spolu nepromluvili ani slovo. Hlavně ze strachu, aby je guvernér Larris nebo někdo z jeho ochranky neslyšel.
V okolí útesu byla pozoruhodná akustika a zvuk se díky skalám nesl na stovky metrů daleko a nahoře ve vile mohlo být slyšet každé neuvážené slovo.
Fyna a Tray ale spolu po cestě mluvit nemuseli. Byli si jistí city toho druhého a oba věděli, že by je guvernér Larris vyhodil i bez Fyny odvážné reakce. Netušili sice, co je čeká dál, zvlášť pokud by zůstali ve městě Drem, tak blízko guvernéra Larrise, ale byli spolu. A to pro ně bylo nejdůležitější.
Díky dobré práci u guvernéra měli i našetřené nějaké peníze do začátku. Jak pokračovali v sestupu po skalní cestě, zaslechli nad sebou nezvyklé zvuky. Nebylo pochyb, že přicházejí z vily, která byla jen několik desítek metrů nad nimi.
Oba se zastavili a pozorně naslouchali. Chvíli se nic nedělo, ale pak zřetelně slyšeli, jak kapitán Brooz vyhrožuje vojákovi stráže, že ho vyhodí z okna. Tray se vylekaně podíval Fyně do očí a viděl v nich stejný zmatek, jaký ovládl i jeho.
Opřeli se o zábradlí, sahající jim do výše boků a vyklonili se nad propast s pohledem upřeným vzhůru k vile. Přestože byli přímo pod otevřeným oknem, nic neviděli. Čekali ale dál, jako kdyby tušili, že se stane něco důležitého.
Po několika úderech Tray zahlédl cosi fialového, jak padá dolů a podivně pomalu se k němu blíží. Bez váhání natáhl ruce a chytil tu modro fialovou kouli. Odměnou mu byl pocit štěstí, který se mu rozlil po těle.
Nevěděl odkud se vzal ani co to vlastně chytil, ale v tu chvíli bylo důležité jen to, že ho drží. Fyna ho fascinovaně sledovala, ale pak se opět podívala vzhůru, právě včas, aby zahlédla druhou fialovou kouli, jak padá směrem k ní.
Stejně jako Tray ji bez váhání chytila a podle výrazu v její tváři, bylo jasné, že i ona zažívá silný pocit štěstí a zadostiučinění. S lehce přihlouplým výrazem se oba posadili na schody a prohlíželi si neznámé objekty, které svírali v rukách.
Vůbec netušili, o co se jedná, ale ani na okamžik je nenapadlo, že by to mohlo být nebezpečné. Naopak cítili téměř hmatatelnou touhu se o ty barevné koule starat a nikdy je už nedat z ruky.
Na skalní cestě ale zůstat nemohli, museli sejít dolů, dokud zbývalo nějaké denní světlo. Čekal je nebezpečný úsek, kde bude nutné přidržovat se zábradlí a potřebovali tedy volné ruce. Nést koule dál v rukou nebude možné.
Zatímco Tray si s tím stále ještě lámal hlavu, Fyna prostě rozepla košili a strčila si kouli pod košili. Věděla, že tam bude v teple a v bezpečí. Tray se usmál a napodobil Fynu. Konečně měli volné ruce a mohli pokračovat v cestě. To vše se odehrálo bez jediného nahlas proneseného slova.
Když se vzali za ruce a znovu se vydali na cestu, všechny nepříjemné myšlenky ohledně budoucnosti zmizely a zůstal jen ten neurčitý pocit štěstí.
Správkyně Deyanna, manželka guvernéra Larrise, stála ve východní chodbě a dívala na obraz města, který měla jako na dlani. Na rozdíl od svého manžela si tuto planetu a její krajinu zamilovala a často se zastavovala u jednoho z velkých okem a užívala si výhled na Stříbrné hory.
Věděla samozřejmě, že velká část toho, co se jí na planetě líbilo, bylo výsledkem terraformace, ale každý proces terraformace byl jiný a stejně tak i flora a fauna na takto upravených planetách.
Trogastea byla ale mezi všemi těmito planetami výjimečná. Zde se proces nějakým způsobem zvrtnul a proběhl jen částečně. A místo krásné planety, plné vegetace, vznikla špinavá koule s nevlídným klimatem. Každá rostlina, která na planetě vyrostla, si musela svoje místo těžce vydobýt. A to se jí líbilo nejvíc.
Skutečnost, že byla planeta využívána jen na těžbu minerálů a obyvatelé měli velmi blízko k otrokům se jí už tak moc nelíbila, ale použila každou příležitost, kterou mohla, aby lidem v dolech pomohla.
Jestli chovala někdy k Larrisovi nějaké city, nahradila je povinnost a zvyk. I přes jeho krutou povahu k němu stále cítila jakousi náklonost a trápilo ji, že mu nedokázala darovat dítě. Doufala, že by jejich potomek mohl najít cestu k Larrisovu srdci a obměkčit toho starého nevrlého muže, který se díky své moci každým solem blížil roli tyrana, kterou mu museli přisoudit Bohové Nekonečna už v jeho kolébce.
Přestože byl výhled na Stříbrné hory její oblíbený, dnes ji nedokázal zaujmout. Necítila se ve své kůži a měla pocit, jako kdyby na něco důležitého zapomněla a měla už dávno být na nějakém jiném místě.
Opustila výhled a pomalu zamířila do obytné části vily. Ve svém zamyšlení málem vrazila do dvou členů ochranky, kteří se loudali chodbou v opačném směru a nevšimli si jí.
Oba se jí vyděšeně omluvili a když se ujistili, že je vše v pořádku a vyváznou z tohoto incidentu bez trestu, odspěchali vděčně pryč. Správkyně Deyanna je pohledem sledovala, dokud nezmizeli za rohem.
Nic podobného se jí ještě nestalo. Vojáci ochranky nikdy nedopustili, aby se připletli jí nebo guvernérovi pod nohy. Tihle dva ale byli něčím tak rozhození, že úplně zapomněli, jak pomstychtivý dokáže guvernér být. Kdyby na jejím místě byl Larris, stálo by je to několikadenní plat a možná by je ještě převelel na horší pozici. Třeba do dolů.
Po zbytek cesty už se raději věnovala svému okolí, aby nezpůsobila další podobný incident. Díky tomu si brzy začala všímat podezřelé aktivity, která probíhala po celé vile. Čím víc se blížila k ložnici, tím víc rostl její neklid. Těsně přede dveřmi se zastavila a sbírala odvahu vstoupit.
Něco se tam muselo stát, protože za celou dobu, co bydleli na Trogastee, nikdo z ochranky nemohl do ložnice vstoupit. Bylo to jediné místo na celé planetě, kde mohla mít opravdu soukromí. A teď chodili otevřenými dveřmi dovnitř a ven vojáci ochranky a zdálo se, že jim to připadá normální.
Měla zlé tušení a obávala se toho, co uvnitř uvidí. Její představivost ji dokázala zásobovat takovými scénáři, že každé další odkládání bylo horší než mučení.
Nakonec sebrala odvahu a nahlédla otevřenými dveřmi dovnitř. To, co tam zahlédla, znala jen ze svých nejhorších nočních můr. Nic ji ale na ten pohled nedokázalo připravit. Tajný prostor za obrazem byl otevřený. Cítila, jak se jí podlamují kolena a musela si sednout. Než se sesunula na postel, zády k obrazu, pečlivě si prohlédla výklenek ve zdi a pochopila, že je prázdný. Tohle bylo to nejhorší, co se mohlo stát.
Někdo našel perbellu!
Nedokázala si vysvětlit, jak k tomu mohlo dojít, vždy byla tak opatrná. Rozhlížela se po celé ložnici, ve snaze najít nějakou stopu, která by jí napověděla, co se stalo. Ze všeho nejradši by prohledala ložnici a pak celou vilu, klidně i celé město Drem.
Jen aby perbellu našla. Jen aby našla své dítě. Nemohla ale nic dělat, vila se hemžila vojáky guvernérovy ochranky a jejich přítomnost v ložnici mohla znamenat jen jediné.
Perbellu našel Larris.
Srdce se jí na několik úderů zastavilo, když jí to konečně došlo. Larris netušil o co jde a mohl by jednat nepřiměřeně. Vlastně tak, jako vždycky. Správkyně Deyanna sebrala sílu a rozběhla se do guvernérovy pracovny. Čas byl teď její největší nepřítel. Téměř běžela a byla v takovém rozpoložení, že by ji nedokázal zastavit žádný z vojáků stráže.
A jako manželku guvernéra a dryádu dvacáté úrovně by to zkoušel jen opravdu hloupý voják. Dvojice strážící dveře do guvernérovy pracovny to pochopila a včas otevřela obě křídla dokořán. Jako kdyby to nestačilo, ještě pro jistotu poodešli několik metrů dál, aby nepřekáželi a nedopatřením nezaslechli něco z toho, o čem bude guvernér se ženou mluvit.
Guvernér Larris seděl za svým stolem a s napůl šíleným výrazem si ohmatával rukama levý bok a něco nesrozumitelně mumlal. Stále ještě čekal na svého osobního lékaře, aby ho vyšetřil. Ten však bydlel dole ve městě a bez řidiče, kterého ráno vyhodil, pro něho nemohl poslat svůj vůz.
Byl zalitý potem a třásl se jako při zimnici, evidentně byl v šoku. Správkyni Deyannu napadlo, že kdyby guvernéra Larrise v tomto stavu viděl někdo z jeho odpůrců, byl by to jeho okamžitý konec.
Téměř ji přemohl soucit k manželovi, ale včas si uvědomila, proč do pracovny přišla a soucit nahradil hněv.
„Kde to je?“ zeptala se jen lehce zvýšeným hlasem poté, co zabouchla těžké kamenné dveře. Tento rozhovor nikdo poslouchat nesmí. Guvernér, který dosud manželku ani nevzal na vědomí, se zarazil a zvedl k ní pohled. Zmatený výraz se mu z tváře vytratil a nahradil ho tvrdý a nemilosrdný, na který byla zvyklá víc. Tentokrát pro ni však nic neznamenal.
„Co kde je? Teď mě neobtěžuj těmi svými malichernostmi dryádo, mám tu vážnější problém. Někdo se mě pokoušel zabít.“
„Zabít?“ nechápala Deyanna „O čem to mluvíš?“ Guvernér Larris zvedl třesoucí se ruku a ukázal směrem k ložnici. Dlouho ji ale neudržel a zase ji nechal klesnout na stůl.
„V naší ložnici. Za obrazem. Něco tam bylo schované.“ Guvernérův přerývavý projev by nikomu jinému nedával nejmenší smysl, ale Deyanna okamžitě poznala, že manžel mluví o perbelle.
Už věděla, že ji našel opravdu on. Dál ale musela postupovat opatrně, aby na sebe nepřivolala guvernérův hněv. Byla to spíše jen síla zvyku, protože jestli byl někdo v pracovně smrtelně nebezpečný, byla to Deyanna.
Přesto se rozhodla postupovat opatrně. Chtěla manželovi vysvětlit, co je to perbella, a proč byla v ložnici, ale manžel si jí nevšímal a pokračoval.
„Když jsem vešel do ložnice, za obrazem jsem viděl modré světlo. Obraz ukrýval tajný prostor a uvnitř nějaké dvě modrofialové koule. Vypadaly jako kimbal.“ Deyanna poslouchala jeho vyprávění a opatrně přikyvovala, ale pak se zarazila a šokována tím co slyšela, skočila manželovi do řeči.
„Říkáš, že tam byly dvě?“ Guvernér Larris nebyl zvyklý, že by mu někdo skákal do řeči a káravě se na Deyannu podíval. Chtěl ji odbýt, ať ho nepřerušuje, ale pak si znovu vzpomněl, co se přesně v ložnici stalo a začal pomalu vše vyprávět.
„Vlastně ne, tak to nebylo. Počkej chvíli, mám to jako v mlze. Byla tam jen jedna koule, v tom výklenku ve zdi. Ale jak jsem sáhl na ten obraz, tak se mi udělalo nějak zle a na boku mi vyrostl nějaký nádor nebo co a pak prostě odpadnul. A vypadalo to stejně jako ta věc za obrazem.“ Stále si při tom přejížděl rukou po neporušené kůži na boku, jako kdyby se neustále přesvědčoval, že se nic z toho nestalo. Guvernérovo duševní rozpoložení ale jeho ženu vůbec nezajímalo.
„U Bohů Nekonečna!“ vykřikla správkyně Deyanna a sepjala ruce.
„To byla perbella a ty jsi vytvořil druhou!“ cítila, jak jí buší srdce a po tváři jí stékají slzy. Byla jako u vytržení a chtěla toho manželovi tolik říct.
Samotná skutečnost, že tak krátkým kontaktem s krystalem dokázalo manželovo tělo vytvořit perbellu, byl učiněný zázrak. Jí samotné to trvalo dlouhé týdny. Byla z toho všeho tak nadšená, až zapomněla, jaký její manžel je.
Ten si mezitím v hlavě všechno srovnal, nebezpečně zvážněl a o krok se od ní odstrčil. A zatímco Deyannu ovládl náhlý pocit štěstí, Larris měl výraz jako hladová shira na lovu. Nebezpečný a nevyzpytatelný.
„Co že to bylo? Ty s tím máš něco společného?“ zeptal se výhružným tónem. Správkyně Deyanna se rychle vzpamatovala z původní euforie a měla se opět na pozoru. Manžel si nepotrpěl na hádanky a zrovna teď byl velmi vystrašený a labilní, tím pádem nebezpečný. Nemělo smysl ho zkoušet uklidnit. Jediné, co ho zajímalo byly fakta.
Proto začala pomalu vyprávět a při tom přecházela po pokoji, ve snaze dostat se od manžela o něco dál.
„Posledních několik cyklů mě moc trápilo, že jsem ti nedala dítě. Byla jsem z toho už zoufalá a navštívila několik doktorů. Dostala jsem ale jen nějaké léky a doplňky stravy. Nic z toho nezabralo.
Tak jsem začala studovat mýty všech starých světů. Dlouho to bylo bez výsledků, ale pak jsem narazila na legendu o perbelle.
Na planetě Invoilarra v systému Zicrapus se vyskytuje vzácný minerál, který vyvolá u toho, kde se ho dotkne, něco jako genezi. Z jeho těla se utvoří útvar zvaný perbella. Je to jakýsi zárodek, který v blízkosti genetického materiálu vytvoří něco jako jeho kopii. A v přítomnosti muže a ženy se přetvoří na jejich dítě.
Jen je potřeba, aby byl po celou dobu vývoje co nejblíž rodičů. Čím je kontakt bližší, tím je vývoj rychlejší. Tu tajnou schránku jsem vytvořila v ložnici já, protože to bylo nejblíž, jak jsem mohla perbellu umístit, aby nám byla oběma poblíž a ty jsi nepojal podezření.
Krystal jsem schovala na rámu obrazu, z něho vychází to modré světlo, které jsi viděl. Musel ses ho dotknout, když jsi otevíral dvířka od tajné schránky. Vytvořil jsi tak druhou perbellu. Víš, co to znamená?“
Správkyně Deyanna byla tak nadšená, že se může manželovi konečně svěřit, že zase přestala guvernéra sledovat a hlídat, jak se tváří. Jeho reakce pro ni byla naprosto nečekaná.
„Takže mě to nemělo zabít?“
„Samozřejmě že ne, je to naše dítě. Jak jsi na něco takového přišel. Kam jsi je vůbec dal? Chci je vidět.“ Když se znovu podívala na guvernéra Larrise, stál za svým stolem a křečovitě svíral jeho desku. Ústa měl zavřená v děsivé grimase a poprvé začínal Deyannu děsit. Stále se ale nedočkala odpovědi na svoji otázku a do mysli se ji vkrádalo hrozné podezření.
„Kam jsi je dal?“ tentokrát byl její křik tak silný, že se lehce otřásly tabule v oknech. Nikdo jiný na celé planetě by si nedovolil s guvernérem Larrisem takhle mluvit. A pokud ano, měl by jen několik minut života, aby své chyby litoval. Deyanně to ale prošlo, ne proto, že byla guvernérovou manželkou, ale proto, že Larris byl opět ponořený do svých myšlenek. A jako kdyby to prožíval celé znovu, spíš pro sebe si to nahlas vyprávěl.
„Měl jsem hrozný strach, nevěděl jsem, co se to děje. Jako kdyby mě něco ovládalo a bránilo mi normálně myslet. A pak mi ještě něco vyrostlo z boku.“ Stále se držel za to místo, kde mu z boku vyrostla perbella, ale prohlédnout si ho neodvážil. Z obávaného guvernéra, rozhodujícího o životě tisíců lidí, zbyla jen troska. Správkyně Deyanna neměla ale zrovna čas ani náladu na soucit.
„Kam jsi je dal?“ její hlas byl tentokrát sotva slyšitelný, ale mrazil jako samotná smrt. A pro guvernéra Larrise to byla poslední kapka. V mžiku se znovu změnil ze zamyšleného, zlomeného muže v surového guvernéra a Deyanna tušila, co jí řekne ještě, než to vyslovil.
„Vyhodil jsem je! Dal jsem je vojákům a nakázal jim ať je vyhodí z okna ve východní chodbě.“ Správkyně Deyanna přesto odmítala uvěřit, co jí manžel právě řekl. Chtěla na něj začít křičet, že to není pravda, že ani on není takový netvor.
Ale pak si vzpomněla, že ve východní chodbě potkala dva vojáky, kteří tam neměli být a oba byli v šoku. Teď už věděla, že to byl pozůstatek vlivu perbell, které nesli zničit. Konečně jí to všechno zapadlo do sebe.
Podlomila se jí kolena a upadla na chladnou kamennou podlahu. Nedokázala to ovládnout a rozplakala se. Schoulená na tvrdé podlaze truchlila pro své nenarozené dítě.
Guvernér Larris, jako by se tím zbavil všech výčitek a pochybností, byl opět sám sebou. Zlý, bezcitný a sobecký. Urovnal si oblek, obešel bez zájmu manželku a opustil pracovnu. Kamenné dveře nechal otevřené, aby ji každý viděl v jejím ponížení. To, co mu provedla, nemohlo zůstat bez trestu.
Na chodbě si zavolal vojáka ze své ochranky a poslal po něm vzkaz kapitánu Broozovi, ať ukončí prohlídku vily. Nejednalo se o atentát a nebylo tedy třeba, aby vojáci dál prohledávali vilu, místo aby byli na svých přidělených postech. Pak se otočil na druhého vojáka, ale než stihl něco říct, ozval se hlasitý třesk, vycházející z pracovny.
Larris se ani nestihl otočit, aby viděl Deyannu, jak na něho míří prehistorickou zbraní, ze které se ještě kouří. Než dopadl na zem, byl mrtvý. Guvernérka Deyanna upustila zbraň na podlahu a sama se sesunula hned vedle ní, aby pokračovala v pláči.
Voják stojící jen metr od Larrise suše polkl ale dál stál na stráži. Děkoval Bohům Nekonečna, že správkyně Deyanna umí střílet. Pak se ale napomenul a pomodlil se znovu k Bohům Nekonečna, aby Larris našel svoje místo na Věčnosti a guvernérka Deyanna vládla Trogastee s laskavostí, kterou byla proslulá po celé planetě.
Výstřel ve vile už Tray a Fyna nezaslechli. Po náročné cestě sešli do města Drem a když odložili na zem zavazadla, mohli zkontrolovat balíčky, které mají pod košilí.
Nevěděli nic o perbellách, ani o tom že díky přímému kontaktu se vyvinuly během jejich cesty skalní stezkou do konečné fáze a převzaly jejich genetický kód. Netušili ani to, že perbelly telepaticky ovlivnily jejich myšlenky a vzpomínky.
A ani to vědět nemuseli. Pod košilí si nesli dvě zdravé děti, které byly jejich. Dvojčata Sabrael a Diniel.