Začátek cesty
Řeka byla rozbouřená a poté, co smetla několik měst, obsahovala víc stavebního materiálu, hlíny a stromů než vody. Místy se rozlévala do polí a lesů a díky tomu se postupně zklidňovala. Přesto v ní bylo stále víc vody než obvykle. Gauč se pohupoval na jejích vlnách nahoru a dolů a přes všechna očekávání se stále držel na hladině. Fany se krčila co nejníž, aby z něho nespadla. Byla vyděšená a ležet bez hnutí bylo to jediné, čeho byla zrovna schopná. Spadnout do té špinavé, divoké vody se jí nechtělo a nebyla ani moc dobrý plavec. Kdyby se ocitla ve vodě mimo gauč, určitě by jí rychle uplaval a ona by byla odkázaná sama na sebe. A zkoušet, jestli dokáže doplavat až ke břehu, se jí nechtělo.
Kromě toho na gauči byla i zásoba jídla, což dost usnadňovalo rozhodování. Fany netušila proč tomu tak je, a ani ji to moc nezajímalo. Hlavní byla skutečnost, že tam něco má. Den před povodní její pán položil pytel s granulemi na gauč a řekl při tom něco jako “Dáme je sem, tady budou v suchu. Tak to nesněz všechno najednou.” Protože se při tom usmíval, chápala to Fany, že to bude nějaká legrace. Tomu prvnímu sice moc nerozuměla, ale že nemá sníst všechny granule najednou, to se už naučila. Stálo jí to hodně úsilí a hodně nocí s bolavým břichem. Když byla ještě malá, chtěla sníst všechno co se před ní postavilo a dost často i to, co před ní její pán schoval. Taky ji potom bylo vždycky špatně. Ona ale není žádná hloupá kočka, takže jí to po čase došlo. A i když se zdálo, že je to proti její přirozenosti, naučila se jíst dvakrát denně a vždy si vzala jen o trochu víc, než zrovna potřebovala. A ono to fungovalo. Neměla hlad a nebylo jí špatně.
Veškerá její pozornost se soustředila jen na dvě věci. Hlídání granulí a snažit se udržet na gauči. Je možné, že bez granulí by gauč opustila a riskla by přeplavání rozbouřené řeky. To se ale nedozvíme. Pytel s granulemi přišlápla předními tlapami a nevěděla o ničem, co by jí ho dokázalo vzít. Válení na gauči měla nacvičené, takže tady taky nebyl žádný problém. Jedna komplikace by ale mohla reálně hrozit. Fany zvedla hlavu, zavětřila a podívala se na oblohu. Gauč neměl střechu a kdyby začalo pršet, mohlo by to ležení na něm dost znepříjemnit. Zdálo se, že počasí jí přeje a déšť prozatím nehrozí. Položila tedy hlavu na přední tlapy a zavřela oči. Vypadalo to, že je vhodný čas se trochu prospat. Neměla co jiného na práci a jeden nikdy neví, kdy bude mít zase podobnou možnost.
Probudila se o několik hodin později, aniž by potřebovala vědět něco o hodinách. To se jí líbilo na jejím pánovi. Že měl na spaní podobný názor jako ona. Když se mu chtělo spát, prostě šel spát, bez ohledu na to, jestli byla noc nebo den. A spal tak dlouho, dokud bylo potřeba. I když pokud šlo o Fany, ještě se měl co učit, protože Fany chtěla spát vždy ještě o chvíli déle než on. Hlavní bylo, že ráno nepoužíval žádný budík, který vždy dělal tak otravné zvuky. Dobře si ho vychovala.
Myšlenka na pána jí připomněla, že u ní není a že už ho nějakou dobu neviděla. Kdepak asi je? Rozhlížela se kolem sebe, ale moc toho vidět nebylo. Spolehlivější byl čich. Často poznala, že se pán vrací domů i několik minut před tím, než otevřel dveře. Zvedla čumák a důkladně zavětřila, jestli ucítí jeho povědomý pach, ale jediným známým pachem byl pach gauče. Všechno ostatní bylo nové. Řeka zrovna protékala lesem a zajímavých a nových pachů tam bylo hodně. Za jiných okolností by to pro ni bylo vzrušující, ale teď byla vyděšená a chyběl jí její pán. Všechno ostatní (kromě granulí) odsunula stranou.
Řeka se už uklidnila a tekla pomaleji. I to házení téměř přestalo. Nejděsivější část skončila a bylo na čase, aby se ozvaly i obyčejné starosti a tělesné pochody. Uvědomila si, jakou má žízeň. Možná byl vhodný čas se napít. Věděla přesně, kde v domě je její miska na vodu, pouze si nebyla jistá, kde ten dům teď zrovna je. Naštěstí všude kolem bylo vody dost a už nebyla ani tak bahnitá, jako ta, co jí zničila dům. Opatrně se natáhla z gauče, aby neztratila rovnováhu a nejprve zkusila čichem zjistit, jestli je voda v pořádku. Necítila nic špatného. Několikrát nabrala jazykem a ochutnala. Nechutnala tak dobře, jako voda doma, ale jinak byla dobrá. Navíc to byla jen voda, Fany sice byla docela vybíravá, ale to se týkalo jen konzerv a granulí, ne vody. Pila, dokud nezmizel pocit žízně. Pak strčila čumák do pytle s granulemi a trochu se najedla. Jako vždy sváděla vnitřní boj mezi svým hladovým já a hladovějším já. Když měla pocit, že má dost, posadila se vedle granulí a prohlížela si řeku a její okolí.
Zatím to nebylo tak špatné. Byla zvyklá zůstávat sama, její pán občas na několik dní odjel pryč domu a jí nechal samotnou se vším co potřebovala. A i když se někdy stalo, že se zdržel, vždycky se zase vrátil. Tak proč by to teď mělo být jinak?
Setmělo se a už byla docela tma. Lehla si k pytli granulí a usnula.
Fany spala a řekla dál unášela starý gauč pryč od jejího domova. Deště ustaly a řeka vstoupila do klidnějších míst, kde byla široká téměř kilometr a tekla pomalu. Žádné houpání nebo šplouchání nerušilo čtyřnohého pasažéra na jeho pouti.