Smrad a hnus
Fany už dávno neměla tak lehký spánek, jako dřív a hned tak něco ji nevzbudilo. Teprve když se jí do kožichu opřelo vycházející slunce a kolem hlasitě zpívali ptáci, vzbudila se. Pomalu otevřela oči, líně protáhla přední nohy, pak zadní a dlouze si zívla. Posadila se a rozhlížela se kolem sebe, jako kdyby chtěla vědět, co je nového. Zajímala ji ale jen jedna věc. Pytel s granulemi byl na svém místě, jen kousek od ní, takže zatím všechno v pořádku. Gauč byl jinak prázdný, což bylo taky správně. Neměla zájem o nějaké nezvané hosty, jako byl ten podivný had.
Fany se v životě neřídila podle nějakých složitých pravidel, ale jedno z nich bylo: nedělím se o granule. Druhé, a vlastně i poslední, bylo: o gauč se dělím jen se svým pánem. Nevraživým pohledem sledovala několik ptáků, poletujících kolem. Nezdálo se, že by chtěli přistát na jejím gauči, ale pro jistotu je vyprovodila několika výhružnými štěknutími. Teprve když byl zase kolem klid, snědla svoji denní dávku granulí a zapila to vodou z řeky. Stále jí dělalo trochu problém pít z řeky, zatímco stála na gauči, ale už v tom získávala trochu cvik. Po snídani si pohodlně lehla, s hlavou položenou na natažených předních nohách.
Nějakou dobu bez valného zájmu sledovala dění na řece, když v tom něco upoutalo její pozornost. Zatím se ale nevzrušovala, jen zvedla hlavu a zastříhala ušima. Její pozornost upoutal nějaký nezvyklý zvuk, netušila ale zatím, odkud přichází, ani co ho dělá. Zvedla hlavu ještě víc a rozhlížela se po řece a po blízkém břehu. Zrak jí ale už nesloužil tak dobře, takže jí dělalo problém něco rozpoznat. Když se ten zvuk ozval znovu, dívala se zrovna správným směrem a něčeho si všimla. Daleko před ní, na břehu řeky, stálo zaparkované auto. Byl to pickup s velkou nádrží na korbě, to ale Fany nevěděla, ani jí to nezajímalo.
Víc ji zajímali ti dva lidé, kteří vystoupili z vozu a chodili kolem. Zpočátku nic neslyšela, ale jak se i s gaučem blížila, byli slyšet lépe. O něčem se dohadovali a mávali rukama. Mluvili ale nějak divně a Fany jim nerozuměla. Když přestali s tím dohadováním, sundali z korby nějaké tlusté hadice. Jeden z mužů táhnul konec hadice k řece a druhý připojil svůj konec k nádrži na korbě auta. Dohadování pokračovalo a jinak se nic nedělo. Už byla i se svým gaučem téměř u nich, když z té hadice začalo něco vytékat. Chvíli se zdálo že to nic není, pak ale vítr k Fany donesl silný, štiplavý zápach. Muselo to jít z té hadice a smrdělo to hodně špatně, Fany by si nejraději zacpala noc, jako to někdy dělal její pán. Ona to ale neuměla, a tak musela dál čichat ten odporný zápach. Ochutnala vodu z řeky a v té nic špatného necítila. Protože byla vždy zvědavá, sledovala dál ty dva muže.
Oba stáli u konce hadice, kterým teklo do řeky další a další svinstvo a pořád se o něčem hlasitě bavili. Nakonec si všimli i Fany, ale to už se od nich vzdalovala. Jen na ni chvíli hloupě zírali a pak se zase vrátili ke svému dohadování. Nepoužívali ale žádná slova, která by Fany znala (sedni, lehni, jídlo ani gauč mezi těmi slovy nebylo), přesto podle tónu jejich hlasů poznala, že byli rozčilení, a tak byla ráda, že se od nich už vzdaluje.
Řeka ji od nich dál unášela, ale Fany je pro jistotu stále pozorovala, jen aby věděla, že se nevydají za ní. Ta divná věc z hadice se už dostala i k jejímu gauči a zápach byl ještě silnější. Nerozuměla tomu, co do řeky vylili, ale stejně věděla, že vodu z řeky pít nesmí. Ještě, než jí zmizeli z dohledu, naložili hadici zpátky do auta a hlasitě odjeli pryč, opačným směrem, než směřovala Fany. Té to vůbec nevadilo, stejně se jí nelíbili. Podle toho, že něco udělali s vodou, to určitě nebyli hodní lidé a byla ráda, že jsou pryč.
Řeka odnášela gauč dál a zápach pomalu slábnul. Pro lidi by byl už neznatelný, Fany ho ale stále cítila. Zabořila si čumák co nejvíc do gauče pod pytlem s granulemi a trochu to pomohlo. Slunce mezitím vystoupalo vysoko na oblohu a začínalo být teplo. Ohřívání na slunci byla její oblíbená činnost a nikdy netušila, že by se dala dělat i na gauči. Proto neváhala a roztáhla se na zádech, aby si užila tu pohodu. Zápach už téměř zmizel a nemohl jí kazit radost ze slunce. Přesto jí tam ale něco chybělo. Chyběl jí někdo, ke komu by se přitulila. Ani by nepotřebovala drbat na břiše. To je sice fajn, ale Fany by stačilo se jen opřít o svého pána, aby cítila, jak hřeje.
Slunce jí už dostatečně ohřálo břicho a mohla se otočit a pozorovat dění na řece. Moc se toho nedělo, ale Fany nebyla náročná a stačilo jí, když mohla ležet a ohřívat se na slunci.
Kolem řeky se začaly objevovat stromy. Jejich stín byl docela příjemný a poskytovaly aspoň něco zajímavého k pozorování. Otočil se vítr a přinesl k Fany nějaké nové pachy. Nakrčila nos, jako kdyby se jí to moc nelíbilo, co cítí. Nebylo to nic tak štiplavého, jako od těch dvou lidí, ale byl to nezvyklý pach. Nepřipomínal jí nic, co by znala. Mezi stromy zahlédla hromady prken a lepenky. Vypadalo to jako kdyby to na břeh odnesla velká voda, ale ten pach přicházel odtamtud. Zvědavě si tu věc prohlížela, vypadala jako ta nejšerednější psí bouda na světě.
Co asi může v něčem takovém žít? Ona by tam určitě nevlezla ani za párek. Psí boudy Fany znala, ale nikdy v žádné nebyla déle, než bylo nezbytné. V žádné ani nespala. Její pán byl rozumný a chápal, že Fany patří domů k němu, pokud možno na gauč. Několikrát to zkusila vlézt si k němu do postele, ale její pán neměl moc velkou postel, a i když ji nevyhnal, nenechal jí tam dost místa, aby se cítila dobře. Sice jí hezky hřál, ale brzy se zase vrátila na gauč. Ten byl pohodlnější a měla ho jen pro sebe.
Stále sledovala tu boudu, aby jí neuniklo, kdyby něco vylezlo ven. A skutečně, zaslechla nějaké zvuky a něco lezlo ven. Byla sice na řece a dost daleko, přesto se trochu přikrčila. Dál sledovala to stvoření. Na psa to bylo moc velké a šeredné. A divně to smrdělo. Poprvé poznala zrakem něco lépe než po čichu. Byl to člověk. Špinavý, s dlouhými vlasy a vousy. A jak smrděl. Fany už zase měla nutkání schovat čumák do pytle s granulemi, aby to nemusela cítit.
Člověk vylezl po čtyřech ven ze své boudy a teprve pak se pomalu postavil a směřoval k řece. Nevypadal ale díky tomu o nic líp. Jednou Fany na výletě viděla medvěda a tenhle člověk ji ho připomínal. Pohyboval se stejným vrávoravým krokem, byl i stejně chlupatý, jen ten pach neodpovídal. Žádný medvěd nemůže tak hrozně smrdět, takhle smrdí jen lidi.
Jak se blížil k řece, Fany znervózněla a posadila se na zadek. To moc často nedělala. Nechtěla, aby se přibližoval a ani aby chodil do řeky. Zrovna když přestala smrdět od té divné věci z auta, tak by tam měl vlézt ten smraďoch? Muž se zastavil těsně u břehu a jen zíral do vody. Pak začal něco hledat rukama v kalhotách a když to našel, začal čůrat přímo do řeky. Tomu Fany rozuměla, dělala to taky. Ze zvyku zavětřila, ale přes ten zápach nic dalšího necítila.
Muž (to už Fany poznala podle nového zápachu, který se k ní konečně dostal) dokončil to, co dělal a pomalu zalezl zpět do své boudy. Vůbec nedal najevo, že by si ji všiml. Možná ani nevšiml. Fany pochopila, že se už nic dít nebude, zase si lehla na gauč a čumák si přikryla předními tlapami. Smrad už pomalu slábl a ona odplouvala na svém gauči za dalšími zážitky.
Slunce už bylo nízko nad obzorem, když si na břehu všimla dalšího člověka. Nečekala, že se bude u řeky pohybovat tolik lidí. Tenhle i jako člověk vypadal a ani nesmrděl. Vlastně smrděl, Fany zavětřila a ucítila lehký ale nepříjemně známý pach. Bylo to něco, čemu její pán říkal mýdlo a používal to nejen na sebe, ale někdy i na ni. A zrovna vždycky, když sama sobě voněla tak akorát. Od rána potkala tolik lidí, ale k žádnému by se schovat nešla. To nemůže být nikdo z nich normální?
Tenhle člověk aspoň nevypadal, že jde mýdlem trápit nějakého psa. Používal ho jen na sebe. Vlastně mýdlo neměl vůbec v ruce, přestože po něm byl cítit. Zvláštní. Došel k řece, sedl si na paty a nabral do dlaní vodu. Fany ho pozorně sledovala, co bude dělat. Člověk se podíval na vodu v dlaních, jako kdyby přemýšlel, jestli bude dobrá, a pak ji vypil. Tvářil se, že mu i chutná. Několikrát se napil, a ještě si opláchl obličej. Pak si stoupnul a prohlížel si řeku, jako kdyby někoho čekal.
Dokonce si všiml i Fany, ale nebyl moc překvapený, že vidí psa na gauči, uprostřed řeky. Usmál se na ni a vesele jí zamával. Fany mu odpověděla krátkým štěknutím, ať už tu vodu nepije. Měla ještě v živé paměti ten odporný zápach z rána, i toho muže co vypadal jako medvěd. Sama se zdráhala vody napít a nikdy by ji nenapadlo, že lidem to vadit nebude. Fany sice často jedla ze země a některé věci moc neřešila, ale lidi, které toho dne potkala, ji přišli jako čuňata.
Zbytek dne proběhl bez dalších setkání s lidmi. Fany to ale nevadilo, na jeden den jich už potkala dost. Řeka tekla dál, slunce zapadlo a na řeku už svítil jen měsíc. Pro Fany to bylo stejné, jako kdyby byla úplná tma. Tak dobře neviděla a v lese, kterým řeka proplouvala, byly mnohem zajímavější všechny ty pachy a zvuky. Zvuky jí připomínaly pána a dobu, kdy se spolu dívali na televizi a pak na gauči usnuli. Až na to, že jí zabíral polovinu gauče a ona se nemohla pořádně natáhnout, to bylo fajn. Klidně by mu zase půlku gauče nechala, jen aby už nebyla sama.