Supi
Ráno přivítala Fany v dobrém rozpoložení. V noci se dobře vyspala, nic ji nebudilo a nepršelo na ni. Stále měla kde ležet a rychlou kontrolou čumákem se přesvědčila, že má i granule. Když už byla v tom, dopřála si pořádnou snídani. Potřebovala doplnit energii. Lidé vůbec netuší, jak namáhavé je ležet celý den na gauči. A pak ještě celou noc. Granule zapila vodou z řeky. Chutnala trochu jinak, ale nedokázala poznat čím to je. Zážitky z předchozího dne už vybledly a měla takovou žízeň, že by vodu vypila i tak. Nebyla žádný hloupý vořech, takže věděla, že teprve po snídani může čůrat a kadit. Neměla jinou možnost než to dělat do vody, ale snažila se to aspoň dělat na druhé straně gauče, než ležela. Ne vždy se jí podařilo trefit se mimo gauč a kdo by pak chtěl na něčem podobném ležet. No Fuj.
I když už byla starší, měla ráda pobíhání po zahradě. A na gauči rozhodně dost místa na běhání nebylo. Sotva se dokázala protáhnout, ale pohyb jí chyběl. Její pán měl nejlepší zahradu na světě. Byla tam tráva, kde se dalo ležet a ohřívat na slunci, stromy, které poskytovaly stín, když toho slunce bylo moc, a spousta živočichů, kteří se dali honit po zahradě, když na to měla náladu. Dokonce to byla chytrá zahrada, která se měnila s tím, jak Fany rostla. Když byla malé štěňátko a chtěla zkoumat svět kolem, byla ta zahrada obří a dalo se po ní běhat celý den. Později když vyrostla, byla akorát tak velká na běhání kolem plotu a honění ptáků. A když zestárla, byla veliká tak akorát, že ji přešla, než se zadýchala.
Dlouze vydechla a znovu si lehla. Nikde kolem nebylo dost místa na běhání a na gauči se to dělat nedá. To věděla jistě, říkal jí to její pán.
Slunce vystoupalo nad řeku a probleskávalo mezerami mezi stromy. Pěkně hřálo a Fany se ohřívala. Občas trochu změnila polohu, aby slunce ohřálo opravdu všude, ale jinak nic nedělala. Slyšela nějaké zvuky, ale ty se ozývaly z velké dálky, takže se o ně nezajímala. Pomalu sílily, až Fany rušily při jejím vyhřívání na slunci. Nastražila uši, ale nedokázala poznat o co jde, jen že přicházejí z místa před ní. Zvedla čumák a zavětřila. Žádný podezřelý pach nezachytila. Až teprve potom otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe. Tak to dělala vždy, už totiž moc dobře neviděla a nemohla se na zrak spolehnout. Dívala se směrem, odkud přicházely ty zvuky, ale nic tam nebylo. Jen na obloze se pohybovaly nějaké tmavé šmouhy, ale byly moc daleko.
Nic naplat, musí ještě chvíli počkat. Jestli se k tomu blíží, tak přece stačí, když si na chvíli lehne a počká. Co by tady zbytečně seděla a snažila se něco zahlédnout, když si může lehnout a na chvíli si schrupnout. Zavřela oči a nechala se ukolébat klidným pohybem gauče na vlnách řeky.
Později, když se znovu probudila, byla určitě blíž. Byla si tím jistá, protože už slyšela ty zvuky silněji a také už cítila nějaké nové pachy. Pomalu si sedla, otevřela oči a podívala se směrem odkud šly ty podivné zvuky. Pozorovala se zájmem dění před sebou a zatím zůstávala v klidu, aby ba sebe neupozornila.
Byli to supi, oškliví smradlaví ptáci, se kterýma nebyla žádná legrace. Fany to věděla jistě. Před hodně dlouhou dobou ji její pán vzal na výlet, daleko od jejich domu a pohodlí, které poskytoval. Bylo tam moc velké teplo a všude jen horký písek. A nikde strom, který by mohla počurat. Ale zase mohla běhat všude, kam se jí zachtělo a nikdo jí neříkal, že tam nesmí. Takže to nebylo tak špatné.
A pak došli k nějaké mršině a Fany běhání přestalo zajímat. Na mršině hodovali tři velcí tvorové a vůbec si jich nevšímali. Fany si jich zprvu také nevšímala, protože ji zajímala ta mršina, lákavě smrděla. Než k něčemu došlo, přivolal si ji k sobě její pán a uvázal na vodítko, takže to byla vážná věc. Snažil se jí vysvětlit, že to maso je zkažené a nebude dobré. Ona má konzervy a ty jsou lepší. A že ti tvorové jsou supi a ti se takovými věcmi živí.
Fany to bylo líto a ihned vymyslela nový plán. Když nemůže zkusit tu zdechlinu, mohla by si ulovit aspoň toho supa ne? Rozeběhla se jejich směrem, ale pán ji nepustil. Zůstala stát na vodítku několik metrů od nich, rozrušená a trochu naštvaná. Supi se po ní jen podívali, jako kdyby pro ně nepředstavovala vůbec žádnou hrozbu. Vydali několik podivných skřeků, skoro jako kdyby se jí smáli. To se jí dotklo ještě víc, ale nemohla s tím nic dělat. Musela být hodná a poslouchat svého pána. Zbytek výletu byla naštvaná a dokud jí pán na cestě domů nekoupil párek v rohlíku, nemluvila s ním. Přijala jeho omluvu a všechno byla zase v pořádku. Opatrně vytáhla párek a rohlík nechala pánovi.
Co ale dělali supi u řeky? To je tu nějaká zdechlina? Ať se snažila sebevíc, žádnou zdechlinu se jí ucítit nepodařilo. Dál tedy pozorně sledovala dění před sebou. Už byla dost blízko a vše dobře viděla. Několik supů létalo v kruzích nad řekou, ale další seděli na veliké věci, co se pohupovala ve vlnách, asi dvacet metrů od ní. Společnými silami něco tahali zevnitř a pak na tom hodovali.
Po chvíli poznala, že ta veliká věc je lednička. Jako správný domácí pes věděla, že je to důležitá věc, stejně jako gauč. Možná i důležitější. Supi z ní vytahovali jeden kus pizzy za druhým. Teď to začalo Fany opravdu zajímat. Pizza by byla zajímavé zpestření jídelníčku a Fany by si taky dala. To, jestli se s ní supi rozdělí, vůbec neřešila. To byl víc jejich problém než její. Byla rozhodnutá skočit do vody, doplavat k ledničce a taky si vzít, dokud tam ještě něco je. Její gauč sice plaval o něco rychleji než lednička, ale bez problému by doplavala zpět. I když se jí do vody nechtělo, pro jídlo by to udělala. Už se připravovala skočit do řeky a vzít si svůj kus oběda, když zavětřila povědomý pach. Něco bylo špatně.
To snad ne! Zavětřila znovu, aby měla jistotu. Bylo to tak. Smutně sklopila uši a znovu si lehla. Ta pizza, co plavala v ledničce kus od ní, byla totiž vegetariánská. Ten pach cítila jen jednou v životě, ale zapamatovala si ho opravdu dobře. Její pán si jednou objednal pizzu, tak jako měl občas ve zvyku, ale v ten den se něco nepovedlo a přivezli pizzu, která divně smrděla. Fanny to poznala hned a snažila se to pánovi říct, on ji ale neposlouchal. Ani se nepodíval dovnitř. Proto ji zaplatil a odnesl domů. Poslíček zatím odjel bez úhony. Teprve když si udělal pití a otevřel krabici, poznal i její pán, že ta pizza není taková, jaká měla být.
Slovo vegetariánská neznala, ale muselo to být něco moc zlého. Pán chodil po domě a vykřikoval to slovo s velikou zlobou v hlase. Krabici zase zavřel a toho, co bylo vevnitř se ani nedotkli. To bylo poprvé, co viděla svého pána se tak hodně zlobit. Ten večer šel spát hladový a Fany se trochu obávala o své granule.
Fany ještě několikrát zavětřila, jestli nedošlo k omylu, ale její nos nikdy nelhal. Opravdu to byla jen vegetariánská pizza. Smutně popřála supům dobrou chuť a zase si lehla. Po chvíli se zase zvedla, snědla něco granulí a zapila to vodou z řeky. Granule byly jistota. Ty určitě nejsou vegetariánské.
Proud trochu zrychlil a plavba už nebyla tak pohodlná. Lednice plavala v řece téměř stejně rychle jako Fany s gaučem, a tak trvalo docela dlouho, než se vzdálila od té zlé, vegetariánské pizzy. Slunce už zapadalo, když byly skřeky supů a tlukot jejich křídel tak slabé, že je už neslyšela. Byla za to ráda, to jejich otravné kdákání se jí vůbec nelíbilo. A nemohla přece věřit někomu kdo, jí podobné věci.
Končil další den bez pána. Byl to druhý nebo třetí den, to ona netušila. Vnímala jen celkový čas, co byli odloučení. Bylo to jako pocit v žaludku, když začíná mít hlad. Jen to nebylo v žaludku. Těžko by to někomu vysvětlovala, i kdyby jí rozuměl. Zatím ten pocit nebyl tak silný, byla zvyklá být doma sama i několik dní. Granulí měla dostatek, takže zatím to nebylo tak hrozné.
Proplouvala otevřenou krajinou a na řece byl klid. Ticho narušilo jen občas nějaká vážka, která jí proletěla až moc blízko hlavy. Už dávno se naučila nechňapat po všem, co jí lítá kolem hlavu a byla proto v klidu. Šplouchání na řece dávalo tušit, že se o vážky postarají místní ryby.