Bílý prášek
Další den se Fany vzbudila až když jí slunce začalo svítit do očí. Tohle neměla ráda. Nejradši se budila, když ještě byla tma a pán připravoval snídani. Sobě dělal vajíčka se slaninou a vždycky jí kousek slaniny nechal. Jó to byly časy.
Pak se ale stalo, že pán několik dní nebyl doma a staral se o ní soused. Ten jí dával také slaninu, ale jen proto, že by se jinak zkazila, a to už není ono. Když se konečně pán vrátil domů, voněl nějak jinak a dlouho mu trvalo, než se vrátil ke svému pachu, ale přitom se k němu nikdy nevrátil úplně. Na břiše měl nějakou divnou věc, jako kdyby ho škrábla kočka. Kdyby ji tak Fany chytla, ta by si to s ní vyřídila.
Slaninu od té doby už nikdy nesnídal. Místo toho jedl nějaké divné věci z mléka a něco, co vypadalo jako tráva, co jim rostla na zahradě. Snad si ji aspoň umyl, protože na zahradě na ni Fany chodila čůrat. Uběhlo hodně času, než byl zase tak veselý, jako dřív. Fany byla přesvědčená, že to bylo tou slaninou.
Na řece ji vůně slaniny nečekala, jen to otravné slunce. Zkusila se otočit na druhý bok, ale stejně potřebovala vyřešit ten tlak v břiše. Pomalu se postavila a protáhla si nohy a záda. Už se to naučila dělat tak, aby gauč nerozhoupala ještě víc. Pořádně se napila vody, pak se vyčurala a nechala do vody spadnout několik bobků. Líbil se jí ten zvuk, jaký to dělalo.
Pánovi by se to líbilo určitě taky, vždycky brblal, když musel sbírat její hromádky z chodníku. Nikdy nepochopila, proč to dělá, když mu to tak vadí. Byly situace, kdy lidi vůbec nechápala a tohle byla jedna z nich. Ona by teda hromádky po nikom nesbírala. Fuj.
Ranní povinnosti měla za sebou a spokojeně strčila čumák do pytle s granulemi. Normálně by jí to neprošlo a vyslechla by si hodně kárání, že takhle se granule nejí. Tohle ale nebyla normální situace a nikdo nebyl poblíž, kdo by ji mohl pokárat. Proto se nijak neostýchala. Granulí bylo uvnitř pořád dost, takže se bez starostí najedla. Několikrát vystrčila hlavu a rozhlížela se kolem sebe, ale jinak se rušit nedala. Dojedla a zaujala oblíbenou polohu vleže, s hlavou opřenou o opěradlo. Měla tak hezký výhled na okolí a nic ji nebolelo.
Docela si už zvykala na život na gauči, a i když by to hned vyměnila za svoji starou zahradu a dům, jistým způsobem si uvědomovala, že by na tom mohla být i hůř. Jídla měla dostatek, pití většinou taky a jediné co jí chybělo, byla společnost. A běhání po trávníku. Možná ještě drbání za uchem od pána, když spolu sledovali televizi.
Řeka se ale neptala Fany, co by si přála a tekla dál. Po té prázdné krajině, kterou protékala večer, ji zase čekalo něco zajímavějšího. Koryto se zúžilo a voda tekla o poznání rychleji. S gaučem to házelo o něco víc, ale dalo se to zvládnout. Řeka vstupovala do lesa, který byl tak hustý, že žádným směrem nebylo vidět nijak daleko. Člověka by uvnitř toho lesa přepadl tísnivý pocit, možná by se i začal bát, ale Fany ne. Naopak uvítala tu změnu na své jednotvárné cestě. Sedla si, aby o něco nepřišla, rozhlížela se kolem sebe a zvědavě větřila.
Zpočátku necítila nic než obyčejný pach lesa. Jehličí, kapradí, zetlelá tráva, občas nějaká veverka nebo liška. Jak se nořila hloub do lesa, začalo se do toho pachu vkrádat něco, co tam nepatřilo. To bylo zajímavé. Soustředila se pouze na ten pach a snažila se přijít na to, odkud přichází, ale hlavně o co se jedná.
Ten zápach jí byl povědomý, co to ale bylo? Snad nepřišla na řece o svůj čich. Znovu pečlivě natáhla vzduch. No jistě, ten pach byl od auta. S pánem jezdila často do města a ten zápach znala dobře. Jak na to mohla zapomenout? Ale co dělalo auto tady? Copak lidi už jezdí autem i do lesa?
Několikrát ztratila stopu, jak se měnil vítr. Ale pokaždé když se ten pach vrátil zpět, byl silnější. Blížila se. Už to auto i slyšela. Zvuk se ozýval za ní, z míst, kudy už proplula. Určitě se blížilo. Natočila hlavu správným směrem a poznala, že jsou to dvě auta. Řeka tekla docela rychle, rychleji, než by Fany dokázala běžet. Auta se i přesto blížila. Netrvalo dlouho a první auto projelo kolem Fany a mířilo dál lesem, podél řeky. Než zmizelo pryč, objevilo se druhé, které se řítilo za tím prvním.
Fany to připomnělo dobu, když byla malá a honila po lese králíky. Možná neběhala tak rychle, ale určitě při tom nedělala takový hluk, ani smrad. A žádný králík, kterého honila, nebyl tak hloupý, aby běžel rovně, stále stejným směrem. Pokud šlo o Fany, její poslední honička s králíkem (ZAJÍCEM) skončila nárazem do stromu, protože na chvíli nesledovala, kam běží, ale dívala se po králíkovi. Byla to bolestivá lekce. Jak dopadne tahle honička, to Fany netušila, ale chtěla to vidět. Štekla za těmi lidmi v autech, aby si dávali pozor na stromy, ale věděla že lidé jsou hloupí a nikdy neposlouchají.
Auta se rychle vzdalovala a už byla téměř z dohledu, když uslyšela ránu a chvíli po ní druhou. A pak už byl v lese zase klid. Auta už nedělala ten nepříjemný hluk, místo zvuku motoru se ozývalo z lesa nějaké syčení. To tam mají ještě nějaké hady? Bylo to stále zajímavější a Fany vzrušeně vyhlížela přes opěradlo gauče, kdy už zase něco uvidí.
Netrvalo dlouho a řeka ji odnesla až k místu, kde byly obě auta. Jedno auto bylo podivně napasované do stromu a druhé opřené o něj. Asi to k honičkám v lese patří a varování Fany ničemu nepomohlo. První vůz byl docela pomačkaný, jako když plechovka se psím žrádlem spadne na zem. Syčení vycházelo ze předku auta a taky se z něj trochu kouřilo. Jinak se nic nedělo.
Právě proplouvala kolem aut, když se otevřely dveře prvního z nich a vystoupil vysoký mladý muž. Moc se mu to nedařilo a dostal se ven až na třetí pokus. Na pár místech byl zraněný a krvácel, Fany to cítila až na řece, ale jinak vypadal v pořádku. Obešel auto a zastavil se u otevřených dveří. Něco si pro sebe nespokojeně říkal a pak vytáhl z auta batoh a dal si ho na záda. Rozhlížel se kolem sebe, až mu zrak padl na řeku a všiml si Fany. Civěl na ni s podivným výrazem, jako kdyby nikdy neviděl psa na gauči.
Musel to být milovník koček, každý normální člověk přece ví, že gauč je sice lidský vynález, ale vyrobený hlavně pro psy. Zírali na sebe mlčky a už to vypadalo, že to tak vydrží, dokud řeka neodnese Fany mimo dohled. Vyrušil je zvuk, jak se začaly otevírat dveře druhého auta. I z něho se někdo sápal ven a taky mu to moc nešlo. První muž sebou trhnul a když pochopil o co jde, rozběhl se pryč od aut, cestou podél řeky.
Fany se to líbilo, byla to docela zábava. Cesta vedla blízko břehu a muž běžel téměř stejně rychle, jako tekla řeka. Stále ho tedy viděla. Od obou aut se už vzdálili, přesto poznala, že i druhý muž už se úspěšně dostal ven z auta. Trochu se motal, stejně jako Fany, když narazila do stromu. Rychle se ale vzpamatoval a rozběhl se za prvním mužem. Vrávoravý pohyb se po několika krocích srovnal a brzy už prvního muže doháněl.
Fany vrtěla ocasem a nadšeně pozorovala, jak honička pokračuje. Znovu na oba štěkla, ať dávají pozor na stromy, ale zase ji nikdo neposlouchal. Jako kdyby ji vůbec neslyšeli. Běželi dál a druhý muž na prvního něco volal, ale Fany mu nerozuměla. Poznala jediné slovo, a to stůj. Vypadalo to, že ani první muž tomu nerozuměl, nebo to snad asi neslyšel. Jinak by přece zastavil ne? Fany to zase nechápala, ale sama si nebyla jistá, jestli by zastavila, pokud by volali na ni.
Proč by si někdo kazil takovou bezva honičku? Navíc, jestli ten druhý chce, aby první muž zastavil, stačí když se zastaví sám. Pokud poběží on, poběží i ten ve předu. To je přece jasné, aspoň u psů to tak funguje. Ti dva v lese to asi nevěděli a běželi dál. Ten, co byl druhý, pořád něco volal.
Pak ale zastavil a vytáhl něco z kapsy. Fany už si myslela, že mu to došlo a přestal s pronásledováním. Ještě několikrát něco hlasitě zavolal a pak se ozvala hlasitá rána a z té věci se zablesklo a zakouřilo. Fany zakňučela strachy. Tenhle zvuk neměla ráda. Věděla, že podobné zvuky lidé dělají, ale vždycky se jich bála a tušila, že to není nic dobrého.
Už nevrtěla ocasem, přestalo se jí to líbit. Schoulila se na gauči, a snažila se schovat. Ozvaly se další dvě rány. Řeka ji odnesla trochu dál od břehu a už nebyly tak hlasité, přesto nevěstily nic příjemného. Opět vyhlédla z gauče. Oba muži stále běželi, ale druhý trochu zaostával. První muž si sundal ze zad batoh a hodil ho za sebe zrovna když zazněla další rána. Střela zasáhla batoh a ten se změnil v bílý oblak. Ve vzduchu se vznášel jemný prášek, který rychle rozfoukal vítr. K Fany donesl podivně odporný zápach, ale zase ho rychle odnesl pryč.
Ten zápach Fany neznala, ale bílý prášek jí připomněl jejího pána, když jednou v zimě napadlo tolik sněhu, že nemohli opustit dům, a pán si sám dělal jídlo. Míchal v míse taky nějaký bílý prášek a než skončil, měl ho ve vlasech a na oblečení, prostě všude. Tenkrát to ale určitě tak nesmrdělo a když měl hotovo, udělal z toho placku a položil na ni několik kousků salámu. To byla část, která se Fany moc nezamlouvala, protože ta placka dostala víc kousků salámu než ona. Když to strčil do trouby, ještě to chvíli podezřívavě sledovala, ale brzy ji to přestalo bavit a vrátila se na gauč. Po pár minutách se ale stala zajímavá věc – pán vytáhl z trouby horký plech a na něm něco, co vypadalo jako pizza. Po pečlivé kontrole musela uznat, že to i voní jako pizza. Nechali to trochu vystydnout a mohla konečně ochutnat. Chutnalo to trochu jinak, než byla zvyklá, ale snědli spolu s pánem všechno do posledního drobku.
Když ji přestal v nose pálit ten podivný prach, vrátila se s novou nadějí k pozorování těch dvou mužů v lese. Nezdálo se ale, že by někdo z nich dělal pizzu. Oba ještě pořád utíkali.
I na tu dálku bylo vidět, že toho druhého běhání nebaví tak jako prvního. Byl zadýchaný a trochu ztrácel. Nakonec zastavil a něco volal. Fany z toho znovu rozuměla jen slovu stůj a než se nadála, ozvala se další rána. Fany se lekla a přikrčila se na gauči. První muž se skácel k zemi, bylo po honičce. Aspoň že nikdo nenarazil do stromu. První muž stále ležel na zemi a Fany na něho moc neviděla. Zdálo se ale, že ho něco bolí. Držel se za nohu a něco říkal. Druhý k němu pomalu došel, a ukázalo se, že je to asi hodný člověk. Pomohl tomu prvnímu na nohy a šel s ním zpátky k místu, kde začali s honičkou. Celou cestu ho podpíral a něco mu říkal. Vraceli se stejnou cestou proti proudu a když se míjeli, mohla si je Fany pečlivě prohlédnout. Ten hodný se tvářil přísně, ale také spokojeně, zatímco ten zraněný se tvářil smutně, asi proto že prohrál.
Víc toho už Fany neviděla, řekla ji odnesla pryč a žádné další běhání ani střílení se už nekonalo. Když se nic nedělo, najedla se granulí a zapila to vodou. Ještě ji trochu svědil čumák od toho prášku a voda jí trochu ulevila.
Po zábavném začátku dne se už nic zajímavého nedělo. Řeka protékala několika menšími městy, ale ve všech byl podivný klid. Fany nezbylo nic jiného než zbytek dne ležet na gauči. Naštěstí měla dobrý trénink.