Konec cesty
Několik hodin podřimovala ale spíš byla vzhůru, než že by opravdu usnula. Vždy jí dělalo problémy usnout s prázdným žaludkem a na pohupujícím se gauči uprostřed dne to bylo téměř nemožné. Slunce svítilo vysoko na obloze, ale husté mraky ho téměř dokonale zakrývaly a nebylo tak žádné nepříjemné vedro. Nad řekou vanul vítr, který Fany příjemně ochlazoval a čas od času přinesl nějaké zajímavé pachy. Mít svůj pytel s granulemi, byla by Fany skoro spokojená.
Otevřela jedno oko a zkontrolovala, jestli pytel s granulemi je opravdu pryč. A stejně jako mnohokrát předtím, i tentokrát se smutně přesvědčila, že na gauči kromě jí samotné nic dalšího není. Řeka pomalu tekla, nad vodou plachtili ptáci a vše nasvědčovalo tomu, že Fany čeká další nudný zbytek dne. Hlavně bez granulí.
Po nějaké době vítr opět změnil směr a přinesl nové pachy. Zdály se být povědomé. Fany zpozorněla a zvedla hlavu. Větřila a zkoumala o co se jedná. Vítr teď foukal ze stejného směru a měla tak čas na důkladné zkoumání všeho, co přinesl. Ten pach znala. Nebyl to lidský pach, ale vždy byl spojený s lidskou přítomností, to Fany věděla. Zážitek z rána s rybáři už nechala plavat a opět stála na gauči, vrtěla ocasem a těšila se, že zase potká nějaké lidi. Někde snad musí být někdo hodný.
Natáčela uši, jestli něco nezaslechne, ale byla ještě moc daleko. Kromě běžného zvuku řeky slyšela ještě nějaké vzdálené šumění, ale lidi zatím nezaslechla. Nenechala se odradit a dál vyhlížela před sebe a snažila se odhalit, kam to pluje.
Pach pomalu sílil a s ním i zvuky, které přicházely z místa před ní. Nebyly ještě moc zřetelné, ale určitě to byly lidské hlasy. Řeka se tu docela kroutila, takže nikdy neviděla dál než několik set metrů před sebe, což přibližně odpovídalo tomu, kam její staré a unavené oči dohlédly. Minula několik zatáček a místy se přiblížila ke břehu tak hodně, že s rozběhem by možná dokázala přeskočit na pevnou zem. Stále na to ale nesebrala odvahu a s prázdným žaludkem na to ani neměla sílu. Nechala se tedy unášet dál.
Kromě lidských hlasů sílilo i to šumění, které zaslechla už dřív, ale teď už začínalo být otravně hlasité. Vynořila se z poslední zatáčky a konečně spatřila, co je před ní. Asi sto metrů před ní byla na řece nashromážděná všehochuť větví, celých stromů, ale hlavně všemožných věcí z lidských obydlí. Plavaly tam kusy nábytku, stoly, židle, dokonce i jedno auto. Byl to naprostý chaos. A mezi všemi těmi věcmi se pohybovali lidé a občas do něčeho strčili, něco vytáhli. Zdálo se, že si vybírají, co se jim líbí, a to zachraňovali z řeky. Lehká vodní mlha za hromadou věcí dávala tušit, že o kus dál bude nějaký vodopád nebo aspoň peřeje, ale pro Fany to byl jen mlžný opar a žádný vodopád ji zrovna nezajímal. Zajímali ji lidé, brodící se řekou, nebo plující v lodích. Pohybovali se mezi naplavenými věcmi a všechno si prohlíželi. Pomůže jí tady někdo?
Netrvalo dlouho a pozornost přilákal i její gauč. Fany zaslechla v těsné blízkosti několik výkřiků a všimla si člunu, který se k ní blížil. Lidé ve člunu se mezi sebou hlasitě bavili a ukazovali jejím směrem. Fany si vzpomněla na setkání s rybáři a pro jistotu se opět schoulila do klubíčka a snažila se být nenápadná.
Lidé ve člunu mezitím dopluli až k ní. Přivázali lano k noze gauče a táhli ho pomalu ke břehu. Fany opatrně otevřela jedno oko, aby se podívala, co se děje. Zatím se všechno vyvíjelo dobře, blížili se ke břehu. Na řece probíhalo hodně podobných záchranných operací, jak se lidé snažili z řeky vylovit všechno, co se dalo.
Brzy člun i s gaučem dorazil ke břehu. Lidé ve člunu vypnuli motor, vyskákali do vody a táhli za lano gauč na břeh. A když narazil do blátivého dna, teprve pak obestoupili gauč, aby ho zbytek cesty odnesli.
Až v ten okamžik si lidé uvědomili, že gauč není prázdný. Nejprve se lekli, jako kdyby tam ležela nějaká vzteklá liška, ale pak pochopili, na co se dívají a trochu se uklidnili. Přesto si stále udržovali odstup.
Fany pochopila, že přišel její čas a zavrtěla ocasem na znamení přátelských úmyslů. Tak dlouho se chtěla dostat z řeky na břeh, ale teď když se jí to splnilo, bylo kolem moc lidí a ona byla najednou z toho všeho vyděšená. Gauč pro ni byl poslední známé a bezpečné místo a nechtěla ho opustit. Lidé kolem gauče se uvolnili a něco si říkali. Zase mluvili nějak divně a Fany netušila o co jde. Když skončili, zvedli opatrně gauč z vody a odnesli ho na břeh. Tam ale teprve problémy Fany začaly.
Těm lidem vůbec nešlo o Fany, zajímal je jen její gauč. A ona jim tam překážela. Něco jí říkali. Nerozuměla jejich slovům, pochopila ale, že chtějí, aby z gauče slezla dolů. To ona rozhodně nechtěla, byl to její gauč. Lidé na ni mluvili dál a ona dál ležela na gauči. A pak přestali.
Už se zdálo, že vyhrála a bude si moct nechat svůj gauč, když v tom se jeden z těch lidí vrátil a v ruce držel kus dřeva. Fany netušila, k čemu ho má. Jestli jí ho chce hodit, aby za ním běžela? Nebo jestli ji s ním chce vyšťouchat pryč, nebo jí chce praštit? Přála si na toho opovážlivce vycenit zuby a ukázat mu, jak to chodí, když ji naštve, nebylo to ale potřeba. Dřevo položil na zem a ohlédl se za sebe. Zdálo se, že přichází někdo další a mluví na něho. Už nesvítilo tolik světla, aby dobře viděla, a kolem bylo tolik lidí a různých pachů, že ani čichem nic nepoznala.
Hlas, který zaslechla, jí ale byl povědomý. Zvedla hlavu, aby lépe slyšela. Příchozí se blížil a byl teď lépe slyšet. O něčem se dohadoval s lidmi, kteří vylovili z řeky její gauč. Teď už si byla jistá, byl to její pán. Začala vrtět ocasem a poskakovat po gauči. Vesele na něho štěkala, ale on jako kdyby si jí nevšímal. Stále se bavil s těmi lidmi.
Fany i přes svoji radost ze shledání s pánem cítila napětí mezi lidmi, ale pak se ti čtyři cizinci rozestoupili a pustili jejího pána k ní. Pomalu se blížil, jako kdyby si nebyl jistý, jestli ho poznala, a mluvil na ni. Byl špinavý, páchl hůř než všichni ostatní kolem, ale byl to její pán. Našel ji.
Konečně seskočila z gauče a šla se s ním přivítat. Pán si sedl k ní do bláta a hladil ji a drbal za uchem, zatímco ona mu olizovala obličej. Chutnal jinak než obvykle, ale byl to její pán a na ničem jiném nezáleželo. Takto se spolu vítali několik dlouhých minut a ani jeden z nich si nevšiml, že ti lidé si gauč odnesli pryč.
Od začátku jim šlo jen o ten gauč a Fany se chtěli zbavit. Když jim pán vysvětlil, že on naopak chce jen svého psa a gauč si můžou nechat, pochopili, že jim vlastně pomohl. A zatímco před chvílí chtěla o svůj gauč bojovat, nyní pro ni přestal existovat.
Našla svého pána a nic dalšího nepotřebovala.