Kapitola 1

Kdo ví kde

  Sakra, to musela být pařba.

Hlava mě bolela jako střep, připadal jsem si celej polámanej a měl jsem hroznou žízeň. Prostě typické příznaky probuzení po divoké party a o dost divočejší afterparty. I když to vypadalo na hodně špatný den, chtěl jsem pro začátek zjistit, kde jsem se to ocitnul.

  Pokusím se rozlepit oči a podívat se, kde to jsem.
Jedno oko otevřené … mlha.
Druhé oko otevřené … pořád mlha.
Cože?

  To bylo divné, normálně se mlha rozplyne chvíli potom, co se mi podaří otevřít obě oči. Tentokrát mě jen začala ještě víc bolet hlava. Bylo mi lépe, když jsem měl oči zavřené a viděl jsem stejně.

  Musím přijít na to, co se děje. A proč mi v hlavě pořád hučí jako v úlu.
Co jsem to včera chlastal? A s kým?
Vůbec si nepomatuju, že bych včera někde byl.

To bylo ještě podivnější než ta mlha, protože normálně si začátek akce pomatuju. I když konec už většinou ne. Strávil jsem několik dalších minut mrkáním a prozkoumáváním svého okolí a byl jsem o dost chytřejší. Kdyby to tak fungovalo vždycky, tak strávím mrkáním každé ráno alespoň hodinu.

Takže si to shrneme.

Pokud jde o mlhu: doopravdy byla kolem mlha. To jsem nečekal. Když jsem natáhnul ruku před sebe, tak jsem neviděl prsty. Možná byla tak hustá, že by se dala krájet, ale neměl jsem nůž, takže jsem to nemohl ověřit. Mlha mi sice nic nevysvětlila, ale aspoň jsem neoslepl.

Hučení v hlavě: ukázalo se, že mi nehučí v hlavě, ale jde to odněkud z venku. Pozorně jsem se zaposlouchal a začínal jsem už poznávat šplouchání vln. Z toho jsem odvodil, že se nacházím někde u moře. Nebo v římských lázních. To by vysvětlovalo i tu mlhu.

Co bylo další?

Jasně. To, že si připadám celej polámanej: na to jsem už taky přišel. Bylo to tím, že jsem opravdu byl polámanej. Modřiny a škrábance jsem měl úplně všude. I přes tu mlhu byly vidět. A podle toho, jak mě bolel každý nádech, jsem měl zlomené minimálně jedno žebro. Zkusil jsem si prohmatat hrudník a hodně bolestivým způsobem jsem potvrdil své obavy.

  Pane doktore, bolí mě žebra, když dýchám.
No tak nedýchejte.

  Ale vtipy stranou. Taky mě dost bolela hlava. Za to mohla tržná rána na čele, která vypadala, jako kdyby mě přepadl velociraptor. Rukou jsem nahmatal okolí rány a zdálo se, že už nekrvácí. Trochu jsem si během těch několika minut ujasnil, jak jsem na tom, jen jsem stále ještě nevěděl, jak se to stalo.

Mlha se začala rozpouštět a já pomalu rozeznával svoje okolí. Zjistil jsem, že jsem v letadle.  Nebo v něčem, co letadlo alespoň připomínalo. Anebo taky hromadu šrotu.

Nejhorší na tom ale bylo, že jsem neměl ponětí, co je to za letadlo, nebo jak jsem se v něm ocitnul a kde to jsem.

Na mysl mi přišlo jedno slovo. Slovo, které máte nejspíš spojené s telenovelami konce 20. století. Alespoň ti starší z vás.

AMNÉZIE! Oblohou projel blesk a ozvalo se ohlušující zahřmění.

Ve skutečnosti se nic takového nestalo, ale ve filmu by to bylo efektní. A taky dost trapné a ohrané.

  Zrovna jsem se začínal smiřovat s myšlenkou, že jsem nějaký milionářský synek, který ztratil paměť a teď bude bloudit po světě, bez toho že by věděl, kdo doopravdy je. Než jsem tu myšlenku stačil rozvést a začít z ní vyvozovat nějaké závěry, dostala se okysličená krev konečně až do mozku a všechno se mi vybavilo.

  Jmenuji se Robin. Robin Sonnerfeld.

  Moje rodina pochází z Connecticutu. Vlastníme tam farmu, kterou založil děd mého děda ještě v době, kdy stádo krav a pastviny od obzoru k obzoru bylo vše, co jste potřebovali ke štěstí. A taky všechno, co v Americe bylo. Vlastně je to spíš menší stát než farma.

Kolik milionů akrů půdy a tisíců kusů dobytka naše rodina vlastní, mě přestalo zajímat někdy když mi bylo kolem šestnácti let. Naopak mě tou dobou začalo zajímat něco jiného. Vím, co si teď asi myslíte. A ne, nebyly to holky. Ani kluci.

Objevil jsem, co všechno se dá dělat s počítačem. Hry mi moc hrát nešly, tak jsem se učil programovat. Taky jsem měl štěstí, že to bylo v době, kdy internet ještě nikdo neznal. Takže mě nerozptylovalo stahování porna, což je velký hendikep dnešní generace.

Než jsem se naučil slušně pracovat s počítačem a psát své vlastní programy, internet už začínal fungovat jako studna informací. Pomatujete wikipedii? Boží. A co Encarta? Super boží.

  Někdy v té době rodiče pochopili, že vnoučat se ode mě asi brzo nedočkají, pokud vůbec někdy. Horší pro ně ale bylo, že rodinný podnik, předávaný po celé generace z otce na syna a jednou z otce na dceru a jednou naprosto výjimečně i z dcery na bratra, já už vést nebudu.

Se slzou v oku a pár miliony kapesného mě nechali odejít na MIT, odkud jsem se po pěti letech vrátil s červeným diplomem. Peníze, které jsem dostal, jsem neutratil, ale povedlo se mi je téměř zdvojnásobit.

Přišel čas, začít se něčím živit a já už měl plán. Dva roky jsem tahal rozumy z rodinného finančního poradce a psal algoritmy pro obchodování na burze. Po těch dvou letech už ze mě začínal být šedivý a hrozilo, že dostanu soudní zákaz styku, ale já měl hotovo.

Nakoupil jsem nejlepší servery, jaké tehdy byly k dostání, utratil všechny svoje peníze a začal jsem makat. A taky se modlit. Modlil jsem se asi správně (I když do kostela jsem chodil jen v neděli. A taky když nepršelo. Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem tam vlastně moc často nebyl), protože po sedmi letech mi obchodování na burze vyneslo tolik, kolik byla hodnota veškerého rodinného majetku. A peníze pořád přicházely.

  Takže jsem úspěšný a bohatý (kdo dneska není), ale jak mě to přivedlo do situace “Jen co najdu jazyk, musím spočítat, jestli mám všechny zuby”? Ještě chvíli vydržte, už se k tomu dostáváme.

Byl jsem sice úspěšný a bohatý, ale za celou tu dobu (samozřejmě kromě cest do kostela) jsem se vlastně nikam nepodíval. Neměl jsem dovolenou, ani na chvilku jsem si neodpočinul. Přišel čas, trochu si užít ty peníze, co jsem vydělal. Když programy dokázaly fungovat autonomně, měly dobré výsledky a já tak měl víc volného času, udělal jsem si pilotní průkaz. To bylo vždycky takové moje tajné přání, už od doby, kdy jsem pochopil, kolik má naše rodina peněz.

Na svoji první dovolenou jsem se vydal na ostrov Maui, uprostřed Pacifiku.

  Nikdo se mnou letět nechtěl a rodiče to komentovali tak, že si rádi užijí ten čas, kdy budu konečně pryč z domu. Snažil jsem se v tom nehledat žádnou kritiku nebo skrytý podtext a odletěl jsem tedy sám. Byly tam krásné pláže a úžasně čistá voda. Ale válení na pláži mě po prvním dni přestalo bavit a potápění mě moc nelákalo. Už to vypadalo, že z toho bude pracovní dovolená, když jsem dostal nápad, podniknout vyhlídkový let kolem ostrova. Neměl jsem ale svoje letadlo a dlouho se mi nedařilo sehnat někoho, kdo by mi ho půjčil. Tolik odmítnutí jsem nezažil od svého maturitního plesu. Už jsem si začínal pohrávat s myšlenkou, že bude jednodušší si to letadlo koupit. A musím se přiznat, že se mi ten nápad docela líbil.

  Přijedu domů z dovolené a otec s matkou se mě zeptají, co jsem přivezl z Maui. A já jim na to řeknu, že letadlo. Otec jen zavrtí hlavou a odvětí: „Takové plýtvání. Vždyť už máme dvě“.

Neztrácel jsem ale naději a čtvrtý den se na mě konečně usmálo štěstí. Kontaktoval mě majitel malého letiště, který podnikal vyhlídkové lety pro turisty. A byl ochoten mi svoje letadlo půjčit. Kvůli mým minimálním zkušenostem s létáním si sice řekl o takovou částku, že asi odpovídala hodnotě toho letadla, ale to mi nevadilo. Těšil jsem se jako malý kluk. Měl to být můj první let, kdy poletím sám.

  Přes den bylo letadlo plně vytížené lety s turisty, takže jsme se dohodli, že si ho půjčím přes noc. To mně docela vyhovovalo. Měl svítit úplněk a na internetu jsem se dočetl, že pohled na ostrov ze vzduchu je možná v noci ještě lepší než ve dne. Znělo to jako bezva plán. Co by se mohlo pokazit?

Celý den jsem byl jako na trní a jen jsem čekal, až skončí poslední vyhlídkový let. Pak mělo být letadlo na osm hodin moje. Do batohu jsem si připravil pár drobností k jídlu a něco málo vody k pití. Před odletem jsem s majitelem na letadle zkontroloval všechno, co je potřeba zkontrolovat a doplnili jsme nádrž. Poté jsem ještě dostal základní školení o ovládání. Připadalo mi to, že se s letadlem chce ještě naposledy rozloučit, takový jsem na něho jako pilot asi udělal dojem.

Konečně ale byly všechny přípravy hotové a letadlo bylo moje. Když za mnou zavíral dveře, měl jsem pocit, že se pokřižoval, ale to mi už nevadilo. Klidně si mohl odříkat voodoo rituál, protože já už popojížděl na startovací dráhu a nic mě nemohlo zastavit. Byl jsem si vědom všech očí, které sledovaly můj start, tak jsem si dal záležet. Musím se přiznat, že to byl můj zatím nejlepší start. Po několika odrazech od betonové dráhy jsem byl ve vzduchu a letěl jsem. Slunce zrovna zapadalo a mě čekal úžasný let. Na jihu se tvořily ve dvou tisících metrech bouřkové mraky, ale já byl tak nadšený ze svého prvního letu, že jsem je úplně ignoroval.

  Vystoupal jsem do letové hladiny tří tisíc metrů a rozbalil si buráky. Původně jsem měl v plánu prohlédnout si ostrov, ale na poslední chvíli jsem vymyslel nový plán. Chtěl jsem vidět aktivní sopku, která se během posledního roku vytvořila asi 500 kilometrů jihozápadně od ostrova. Nastavil jsem tedy cíl do satelitní navigace a užíval si let. Čekaly mě asi dvě hodiny letu nad oceánem. Někomu by to mohlo znít jako děsná nuda, letět nad mořem a nic jiného nevidět. To ale nebyl můj případ.

  Chcete vědět, co je nuda? Zkuste si najít silvestrovské pořady z konce minulého století.

V klidu jsem si letěl a navigace po mě každých pár minut chtěla úpravy kurzu. Mně to ale nijak divné nepřišlo. Myslel jsem, že je to moje chyba, protože to s letadlem ještě moc neumím, a tak jsem to neřešil a vždy poslušně upravil kurz. Slunce mezitím zapadlo a zmizely všechny orientační body.

Letěl jsem tak jen podle navigace.

Další kapitola