Kapitola 2

Řídící středisko Galileo

Na druhém konci planety, v pozemním řídícím středisku navigačního systému Galileo, ve městě Oberpfaffenhofen, začínala ranní směna. Malé městečko bylo vzdálené asi dvacet kilometrů od Mnichova a pro Evropskou Vesmírnou Agenturu a těch téměř 1500 stálých obyvatel bylo poměrně důležité. Ale jinak ho skoro nikdo neznal.
Bylo šest hodin ráno a řídící středisko, obyčejně překypující aktivitou, bylo téměř prázdné. U stolu, na kterém stálo několik desítek počítačových monitorů, seděl jen Patrik, senior technik údržby. Celé osazenstvo řídícího střediska bylo až do oběda na důležitém bezpečnostním školení v nedalekém Mnichově. Patrik byl jediný, kdo toto školení už absolvoval a na několik hodin měl všechno na starosti.
  Nejednalo se o nijak výjimečný stav. Patrik byl velmi zkušený a mělo to být jen na několik hodin. Navíc v případě kritické situace, se kterou by si sám nedokázal poradit, mohl zbytek týmu během několik desítek minut dorazit na pomoc.

Patrik pocházel z Prahy a rád ostatním říkal, že se sice moc po světě nepodíval, ale díky jeho práci miliony lidí z celého světa ano. Měl svou práci rád, a vždy dokázal starosti běžného života nechat za dveřmi, kterými se vcházelo do budovy řídícího střediska. Tentokrát ale dorazil zamlklý a myšlenkami úplně jinde, přesto v dobré náladě. Čekala ho poslední směna před dvoutýdenní dovolenou v Alpách, se snoubenkou Sárou.
  Znali se asi dva roky, a chodili spolu už přes rok. Od té doby se Patrikovi úplně změnil život. Mnohem víc chodil mezi lidi, získal spoustou nových přátel a z plachého introverta se vyklubal společenský člověk. Každou volnou chvíli trávil se Sárou a s přáteli, jako kdyby si chtěl vynahradit ta léta osamělého života. Přesto si však v práci dokázal udržet odstup a plně se věnovat svým úkolům. Od toho večera, kdy ji požádal o ruku a ona nabídku přijala ale Sáru nedokázal téměř dostat z hlavy.

  Ještě jednu směnu a pojedeme konečně na dovolenou. Půjčíme si sněžný skútr a uděláme si výlet po horách. Večer si zarezervujeme saunu, nebo vířivku. Pak si vezmeme láhev šampaňského na pokoj …

  Myšlenky se mu rozutekly a málem zapomněl, že je v práci a musí se soustředit na své úkoly. Zatřásl hlavou, aby vypudil nevhodné představy z hlavy a pustil se do práce.
Patrikovi bylo třicet jedna let a na této pozici pracoval již čtyři roky. Byl pečlivý, dalo by se říct až pedantský. A to, co mu občas působilo problémy v osobním životě, se v práci ukázalo jako velká výhoda a ceněná vlastnost. Jeho práce převážně spočívala v kontrole satelitů, dohledu nad pozemní sítí stanic a spoustě dalších, na první pohled malých, ale přesto důležitých úkonů. Kromě toho byl autorem několika softwarových vylepšení v dohledovém středisku, ale i částí firmwaru samotných satelitů. Práce to byla náročná, a rozmanitá. A v žádném případě nebyla rutinní nebo nudná.

  „Ty se asi moc nepředřeš ne? Vždyť ty satelity z oblohy nespadnou, když je pár hodin nezkontroluješ.“ Tuhle větu slýchával docela často od přátel a rodinných příslušníků, kteří úplně nerozuměli tomu, co je náplní jeho práce, ale vždy ho rádi popíchli. Vysvětlovat každému, co všechno ve skutečnosti jeho povinnosti obnáší, už vzdal a nechával to být.
Místo zdlouhavého vysvětlování, které často nikam nevedlo, se jen usmál a použil už naučenou odpověď: „Satelity nespadnou, ale vy vjedete do jezera, když vám to navigace v autě řekne.“

Tentokrát ale sám doufal, že ho čeká klidná směna a satelity z oblohy opravdu nespadnou. Když přišel do dohledového střediska, převzal agendu od noční služby a stručně probral s kolegy průběh jejich směny. Než se přihlásil do počítače a provedl úvodní kroky, všichni už odešli a zůstal v řídícím středisku sám. Jen na několika monitorech byly nalepeny papírky se vzkazy od kolegů, aby to sám zvládnul a pokusil se nic nerozbít.
  Posbíral vzkazy a než je vyhodil, ještě jednou si je přečetl a upřímně se jim zasmál. Pak už se pustil do svého seznamu úkolů, a doufal, že klid vydrží až do konce směny, nebo alespoň do návratu ostatních ze školení. Toho rána mělo ale zůstalo jen u toho přání.

Začalo to kolem osmé hodiny, když se spustil alarm označující poruchu na jednom satelitu. Bylo to nezvyklé a určitě to nezapadalo do Patrikovy představy o klidné službě, ale podobných alarmů obsluha za den řešila někdy i desítky, takže se prozatím neznepokojoval. Když otevřel zprávu s hlášením, zjistil že se jedná o satelit se jménem David, pojmenovaný po chlapci ze Slovenské republiky. Byl to jeden z prvních satelitů, vypuštěných v roce 2012. Tenkrát ještě probíhaly celoevropské soutěže, kterých se účastnili děti ze základních škol a po vítězi se pojmenoval vždy nějaký satelit. Byla to součást kampaně na zlepšení veřejného mínění a celkového povědomí o systému Galileo.
  Patrik si byl jistý, že s tímto satelitem nikdy dřív problémy nebyly.

Alarm zobrazoval jen neurčité, obecné hlášení, ohledně odchylky od nominálních hodnot. Pro podrobné informace bylo potřeba spustit diagnostický nástroj, který zkontroloval firmware satelitu do posledního bytu a provedl kontrolu hardwaru. Patrik na nic nečekal a diagnostiku okamžitě spustil. Přestože běžela jen několik minut, přišlo mu to jako věčnost. Čekání si zkrátil tím, že provedl několik úkolů ze svého seznamu, aby se neopozdil vůči naplánovanému harmonogramu. Pořád existovala šance, že se jedná jen o chybná data na cestě mezi satelitem a pozemním střediskem a Patrik nechtěl zbytečně ztrácet čas.

  Když kontrola skončila, diagnostický systém hlásil něco, co Patrik znal pouze ze svých špatných snů. Systémový čas na satelitu David se zpožďoval. A jako kdyby to samo o sobě nebylo dost špatné, zpožďoval se za správným časem stále víc. Fungování celého systému bylo založené na přesné synchronizaci času na všech satelitech. A pokud se některý z nich začal zpožďovat nebo předbíhat, mělo to vliv na spousty zařízení na zemi. Patrik spustil diagnostiku ještě jednou a když poněkolikáté zkoumal výsledky, vyrazil mu na čele studený pot. Něco bylo velmi špatně.

  „Tohle přece nejde.“ Upřeně zíral na obrazovku s daty o satelitu a uvažoval, co dál. Satelit měl ve svých útrobách super přesné rubidiové hodiny, které bylo možné pomocí velice složité procedury synchronizovat. Tuto operaci mohl ale schválit jen ředitel programu a Patrik si pomatoval, že za celou dobu provozu systému k tomu došlo jen jednou. Synchronizace ale nebyla potřeba. V okamžiku diagnostiky byl čas rubidiových hodin v rámci povolené tolerance. Přesto satelit vysílal chybný časový údaj. S další kontrolou byl čas již o milisekundu posunutý a rozdíl se stále zvětšoval.

  “A do prdele” Patrik normálně sprostě nemluvil, a to ani když byl sám. Pouze za naprosto šokujících okolností, kdy se mu situace vymkla z rukou. A tohle byla právě taková situace. “Do prdele, do prdele, do prdele”. Zopakoval to několikrát, jako kdyby počet nadávek odpovídal velikosti problému.
Pak ho ale něco napadlo.

  Co když za to může ten nový diagnostický software? Třeba je chyba někde v kódu a jedná se o planý poplach. A satelit ve skutečnosti funguje dobře.

Diagnostický software se aktualizoval před třemi týdny a zatím fungoval bez problémů. Patrik ho sice nevytvořil, ale byl v úzkém kontaktu s vývojáři, kteří ho programovali a měl docela jasnou představu, jak pracuje.
  Věděl také, že mu dochází čas. Pro podobné situace byla jasně nastavená pravidla. Obsluha měla povinnost do patnácti minut od zjištění problému, provést jeho nápravu. A pokud se náprava nepovede, nebo není možná, je třeba vyvolat poplach a informovat nadřízené. Patrik ale nechtěl volat šéfa, dokud nebude mít jasnou představu, co se mu děje se satelity. Rozhodl se tedy zkontrolovat signál ze satelitu pomocí pozemní sítě přijímačů. Tyto přijímače slouží ke zlepšení přesnosti určování polohy tím, že monitorují signály z jednotlivých satelitů. Patrik si vyhledal trojrozměrnou mapu Země a jejího okolí s aktuální polohou všech satelitů Galileo. Mapa se aktualizovala v reálném čase a při velmi pečlivém pozorování bylo možné zahlédnout, jak satelity obíhají kolem Země.

  “Tohle je moje práce, za tohle jsem placený. Ne za hlídání, aby nespadly z oblohy” s těmito slovy se zase uklidnil a pustil se opět do práce. Ještě mu zbývalo pět minut, než bude muset vyhlásit poplach.

Další kapitola