Kapitola 3
Kdesi na moři
Neklidným mořem proplouvala obří kontejnerová loď. Bičoval ji silný vítr a vysoké vlny narážely do tmavého trupu. Občas některá dosáhla až na úroveň paluby, tam ale čekaly jen řady kontejnerů, které byly k vlnám a nepřízni počasí poměrně netečné. Počasí se rychle zhoršovalo a vlny byly stále větší. I přes špatné podmínky si ale loď razila cestu dál, neomylně řízená přesným navigačním systémem. Díky své velikosti a dobré konstrukci mohla proplouvat i silnou bouří a jediné, co ji mohlo donutit uhnout z kurzu, bylo tornádo nebo po zuby ozbrojená ponorka. Hladká plavba to ale rozhodně nebyla. Nicméně kontejnery byly dostatečně připevněné a jen posádce by mohla ta trocha houpání vadit. Takže bylo jen dobře, že na lodi žádná posádka nebyla.
Loď se jmenovala Green Dawn, ale všichni jí říkali Bludný Holanďan. Možná i
proto, že byla postavena v Holandsku, v novém doku u Groningenu. Hlavním
důvodem pro tuto přezdívku ale byla skutečnost, že to byla opravdová loď duchů.
Na její palubě se totiž nenacházel ani jeden člen posádky. Jednalo se o první z
flotily robotických lodí, které v posledních letech začínaly brázdit oceány,
zejména na dálkových plavbách.
Už dávno totiž někomu došlo, že lidská posádka na lodi, která má pouze vozit
tuny nákladu z jednoho přístavu do druhého, je zbytečná. Pomineme-li nebezpečí
ze strany pirátů, kteří se kolem obchodních tras vždy jen hemžili, posádka
potřebuje jisté zázemí, a to stojí spoustu prostoru, který je na podobných
lodích drahý. Posádka také potřebuje zásoby jídla a vody, pojištění a
v neposlední řadě mzdu. Lidé podléhají emocím, dělají chyby a vnášejí do
řízení tak složitého plavidla chaos. Proto bylo dlouhou dobu tajným přáním
manažerů zaoceánských společností provozovat nákladní lodě bez lidské posádky.
Zjednodušeně řečeno byla Green Dawn
plovoucí dron, s nastavenou trasou, sadou radarů, sonarů a dalších senzorů, a s
možností dálkového ovládání. A také vyspělou umělou inteligencí, která měla na
starosti řízení celého plavidla na základě informací ze všech čidel a externích
dat, a také povelů od obsluhy.
Plány na podobné lodi začaly vznikat už kolem roku 2010, kdy výkon a miniaturizace
počítačových systémů byly na takové úrovni, že bylo možné vyrobit autonomní
systém, schopný ovládat takovou loď.
Hlavním problémem a důvodem, proč nedošlo k jejich realizaci, byl ale pohon
lodi. Všechny nákladní lodě po dlouhá léta používaly pro svůj pohon naftové
motory. A naftové motory potřebují naftu, vlastně spoustu nafty. Konkrétně to
bylo v případě těch největších lodí téměř dvacet miliónů litrů. To je
spousta místa na nádrže, které nelze použít pro přepravu nákladu. A nejen, že
takové množství nafty, spotřebované na každou cestu, stálo spoustu peněz, vzniklo
také ohromné množství emisí skleníkových plynů.
Možná ještě důležitější je to, že spalovací motory potřebují obsluhu.
Nemůžete poslat loď přes půlku světa a čekat, že se nic nerozbije. Vlastně
můžete, ale pak se nedivte, že loď nedorazí do svého cíle. Vždycky se něco
rozbije. A posílat opraváře vrtulníkem na loď, uprostřed oceánu kvůli každé
závadě, je sice možné, ale akcionáři vám za to nepoděkují.
Takže potřebujete pohonný systém,
který nevyžaduje údržbu a skládá se z co nejmenšího množství pohyblivých
částí. Ideálním pohonem by tedy byly elektrické motory, ale baterie by
spotřebovaly víc místa, než náklad a nabíjely by se měsíc.
Všechno se změnilo v roce 2017, kdy
pár chytrých mozků z Polska vymyslelo geniální palivový článek,
využívající slanou mořskou vodu a kysličník uhličitý z atmosféry. Původně šlo o
výzkum, jak z atmosféry zachycovat a ukládat oxid uhličitý, ale výsledek
byl mnohem přínosnější. Na světě byl téměř zázračný a ekologický systém na
výrobu elektrické energie, který při své práci navíc čistil atmosféru od
skleníkového plynu.
O rok později dostali vynálezci s velkou slávou Nobelovu cenu. A protože
nechali vynález otevřený celému světu a nesvazovali ho patenty, všude u mořského
pobřeží začaly vznikat velké elektrárny a lidstvo mohlo konečně okusit výhody
zelené energie. Všichni byli šťastní, že mají levnou energii, a ještě
zachraňují planetu.
A pak někoho napadlo, že by se palivovým článkem daly pohánět lodě. Najednou
chtěl každý svoji elektrickou jachtu s neomezeným dojezdem. Palivový
článek měl však jednu velikou nevýhodu, která podobné využití znemožňovala. Byl
velký. Ne, to není to správné slovo. Byl obrovský.
A pokud jste chtěli hodně energie, byl obří. Pokud jste tedy nechtěli soukromou
jachtu velikosti menšího města, měli jste smůlu.
A tak přes veškeré snahy o zmenšení palivového článku, se všechny aplikace
omezily na obří transportní lodě. Při zpětném
ohlédnutí to vypadalo, jako by byly pro velké kontejnerové lodě navržené.
Palivové články se daly vyrobit jako bezúdržbové
a v kombinaci s elektrickým pohonem, který dokázal fungovat tisíce
hodin, bez výraznější potřeby na údržbu, se konečně otevřela cesta pro
autonomní lodě. První takovou lodí byla Green Dawn. Na
délku měřila 400 metrů a s výtlakem téměř 700 tisíc tun uvezla třicet
tisíc standardních kontejnerů a nepotřebovala ani metr krychlový na záchodky a
kajuty pro posádku. A díky elektrickým motorům a umělé inteligenci v řídící
místnosti, ani tu posádku. O pohon se staraly 4 elektromotory
s celkovým výkonem čtyřicet tisíc kW. A případě poruchy si loď zachovala
dostatečnou manévrovatelnost i s jedním funkčním motorem.
Díky
elektrickému pohonu se denně při provozu lodi ušetřilo kolem tří set tun
paliva. Jako kapitán sloužil na Green Dawn počítač se dvěma
sty procesory a pokročilou umělou inteligencí, navrženou speciálně pro
autonomní řízení velké kontejnerové lodě. Každý řídící počítač byl sestavený
včetně umělé inteligence na míru konkrétní lodi, aby se plně využila manévrovatelnost
plavidla.
Velmi zjednodušeně probíhalo řízení lodi asi takto:
kontrola palivových článků … OK
kontrola záložních baterií … OK
kontrola sonaru … OK
kontrola blízkého okolí lodě … OK
kontrola širšího okolí lodě … OK
kontrola meteorologického radaru … OK
stahování dat z meteorologického serveru
… HOTOVO
analýza stažených dat … HOTOVO
optimalizace trajektorie … HOTOVO
kontrola motoru 1 … OK
kontrola motoru 2 … OK
kontrola motoru 3 … OK
kontrola motoru 4 … OK
kontrola řídícího systému … OK
kontrola kurzu … OK
Jen těch kroků bylo mnohem víc a prováděly se desetkrát za sekundu. Pokud došlo k odchylce od nominálních hodnot, byla umělá inteligence schopná vyřešit téměř každý technický a navigační problém. Když řídící systém narazil na neřešitelný problém, kontaktoval středisko řízení v Dallasu, kde na provoz dohlížel lidský operátor. V případě potřeby mohl operátor odstavit řídící systém a převzít kontrolu nad lodí. Pokud došlo k poruše, nebo mimořádné události, mohl tak v dovést loď pomocí dálkového řízení až do cílového přístavu. Green Dawn fungoval už přes dva roky a podobný zásah ještě potřeba nebyl. Umělá inteligence fungovala bezchybně a zatím se nestalo, že by chtěla zničit lidstvo.
Teď ale zpět k lodi na rozbouřeném moři. Green Dawn plula přes Tichý oceán ze Šanghaje do San Francisca. Byla plně naložená a pokračovala přesně podle naplánované trasy.
V 6
hodin ráno centrálního času zaznamenal řídící systém toto:
kontrola palivových článků … OK
kontrola záložních baterií…OK
kontrola sonaru …. OK
kontrola blízkého okolí lodě … OK
kontrola širšího okolí lodě … OK
kontrola meteorologického radaru ….
VAROVÁNÍ
stahování dat z meteorologického
serveru …. HOTOVO
analýza stažených
dat … HOTOVO
nalezena překážka,
hledání objízdné trasy … NEÚSPĚŠNÉ
nalezena
překážka, hledání objízdné trasy … NEÚSPĚŠNÉ
požadavek na ruční zásah … ODESLÁNO
Umělá inteligence narazila na plánované trase na varování před hurikánem. Protože
nebylo možné úspěšně naplánovat objízdnou trasu, pokračovala loď po původním
kurzu a kontaktovala řídící centrum pro další instrukce.
V Dallasu, v malé kanceláři na rohu
Elm Street a Griffin Street se nacházela operační místnost společnosti Green
Dawn Overseas Transportations pro obsluhu a dohled firemních lodí. Z této
kanceláře se monitoroval provoz všech osmi autonomních lodí společnosti a
zároveň fungovala jako dispečink pro ostatní lodě, řízené lidskou posádkou.
V prostoru 200 metrů čtverečních se nacházelo 15 pracovních míst, obsazeny
však byly jen tři. Největší zeď kanceláře pokrýval obří LED monitor, schopný
zobrazovat obraz z až 16 různých zdrojů. Ale v tento okamžik zobrazoval pouze
mapu s polohou a telemetrickými informacemi lodi Green Dawn.
Na mapě byl jasně zřetelný středně veliký
hurikán, který se formoval asi 200 kilometrů před lodí, přímo na plánované
lodní trase. Na obrazovce bylo znázorněno také několik předpokládaných tras
hurikánu pro příštích dvanáct hodin.
Ostatní lodě
flotily byly zrovna v přístavu, nebo v jiných částech planety, tak se
všichni operátoři věnovali Green Dawn. Po nezbytné
dávce nadávek, telefonátů na meteorologickou službu s žádostí o co
nejpřesnější odhad dalšího pohybu a velikosti hurikánu, bylo rozhodnuto, že loď
bude odkloněna.
Měla směřovat severovýchodně, na druhou stranu předpokládaného pohybu
hurikánu. To mělo dát lodi dostatečný odstup pro bezpečné minutí hurikánu.
Operátoři nezávisle zkontrolovali připravená data, vložili je do simulačního počítače, který ověřil správnost zadaných pokynů a když bylo vše v pořádku, odeslali balík s instrukcemi do řídícího počítače autonomní lodi. Po několika otravně dlouhých minutách dorazila z Green Dawn odpověď. Řídící systém nová data akceptoval a aktualizoval svůj kurz. Trojice operátorů ještě několik dalších minut sledovala obří obrazovku s aktualizovanou naplánovanou trajektorií lodi a když vše vypadalo v pořádku, opět se vrátili k rozehrané partii pokeru. Podobných incidentů řešili v průměru několik desítek za týden, takže karty byly zajímavější.