Kapitola 4
Centrála Galileo, Německo
Patrik v řídícím středisku už dokončil sběr dat z pozemní stanice. Zadal všechny dostupné údaje do složitého algoritmu a netrpělivě čekal na výsledek. Program vyrobil Patrik před rokem, během několika dlouhých nočních směn, když zrovna nebylo nic zajímavého na práci. Program dokázal ze vstupních dat analyzovat chování každého satelitu a odhalit jakékoliv odchylky od správného stavu a chování. Po dvaceti vteřinách počítač zobrazil výsledky a Patrikovi přejel mráz po zádech.
Něco bylo hodně špatně. Výsledek potvrzoval původní chybu – satelit opravdu vysílal špatný čas, navzdory tomu, že hodiny byly funkční a přesně nastavené. A co bylo ještě horší, rozdíl se neustále měnil.
Teď už nemá smysl otálet. Musím to předat dál.
Zrovna když vytáčel číslo svého nadřízeného, rozezněl se další alarm. Začínalo to připomínat noční můru, nebo hodně špatný vtip. Na velké obrazovce, která zobrazovala polohu každého satelitu na orbitě, se rozblikal další obdélník. Další satelit se choval jinak, než měl.
“Co to do háje…” říkal si Patrik pro sebe, když tiskl tlačítko pro vytáčení.
Po několika zazvoněních se hovor spojil a se slovy “Doufám, že jde o něco důležitého, pořád máme to školení.” se ohlásil Patrikův šéf a podle toho, že šeptal, poznal Patrik, že ani neopustil místnost, kde probíhalo školení.
Tou dobou už blikaly červeně tři satelity. Patrik šéfovi v rychlosti vysvětlil povahu problému a ten mu odpověděl, že do půl hodiny dorazí do operačního střediska a pak zavěsil. Žádné instrukce, nebo rady. Ani neřekl, jestli přijede sám, nebo vytáhne ze školení ještě někoho. Patrik v tom byl sám a musel čekat. Přitom ale tušil, že ani ve dvou ten problém nevyřeší. Přesto dál analyzoval všechna dostupná data ve snaze přijít té záhadě na kloub. Ostatní práce, přidělená na jeho směnu, musela jít stranou. Priorita tohoto problému byla na nejvyšší úrovni, a tak to mělo zůstat, dokud se problém nevyřeší.
Jak to asi dopadne s mojí dovolenou?
Za dvacet pět minut se opravdu objevil ve dveřích Patrikův šéf. Jmenoval se Peter Grünn a přestože měřil téměř dva metry a postavou připomínal bývalého wrestlera, podle výrazu ve tváři každý poznal, že by neublížil ani mouše. Když ho Patrik zahlédl ve dveřích, pozoroval, jak se ten výraz mění od lehce naštvaného, přes překvapený až po naprosté zděšení. Opatrně zavřel dveře, a přestože měl pro Patrika připravené kázání o jeho povinnostech a bezpečnostním školení, na všechno zapomněl a s pohledem upřeným na hlavní obrazovku pomalu kráčel k Patrikovi, jako kdyby se bál že prudkým pohybem rozbije další satelit. Patrik ho pozorně sledoval, a i přes vážnost situace musel uznat, že vypadá jako vegetarián, kterému někdo sdělil, že to tofu, které právě dojedl, bylo ve skutečnosti hovězí biftek.
“Když vyloučíme aprílový žertík a útok mimozemské flotily, co to sakra může být?” Peter, se mračil na kontrolní monitor a stále nemohl zpracovat nastalou situaci. Dělo se něco natolik nestandardního, že bylo jedno, koho ještě zavolají. Proto se rozhodli zatím nikoho dalšího nevolat a pokusit se problém vyřešit ve dvou.
Bylo 9 hodiny ráno, a přestože byl Peter už hodně dlouho vzhůru, stále ještě doufal, že je to jen špatný sen. Kromě fyzické ztráty satelitu byl toto nejhorší scénář, jaký mohl nastat. Fyzickou ztrátou se myslelo, že se satelit buď srazí s jiným objektem na oběžné dráze, nebo shoří v atmosféře a jeho kouřící trosky spadnou někomu na zahrádku.
“Jak je možný, že nás ještě nekontaktovalo ústředí? Musel si toho přece všimnout i někdo jiný.”
“To je právě ten problém.“ odvětil Patrik a pokračoval ve vysvětlování “Nemusel. Tohle jsou data zpracovávaná pomocí našeho nového analytického firmware a ten jsme ještě do ostatních středisek neposlali. Ústředí jsme technicky my.”
“Takže mi chceš říct, že je to celé v hajzlu a nikdo kromě nás to neví?“ ptal se Peter stále ještě vykolejený celou situací. „Nebo je to chyba u nás a pokud vyhlásíme poplach, uděláme ze sebe voly.”
“Ne, u nás chyba není. Hodinu jsem to kontroloval a problém je opravdu v satelitech.” odpověděl Patrik a předvedl Petrovi, jak provedl vyhodnocení dat ze satelitů a následně ještě kontrolu za pomoci pozemních přijímačů. Peter pozorně sledoval Patrikův výklad a musel uznal, že má pravdu. Nebylo možné, aby byla chyba v diagnostickém nástroji a zároveň i v síti pozemních přijímačů.
“Ale pokud si ostatní udělají tuhle analýzu, přijdou na to taky.” držel se stále svojí myšlenky.
“To sice jo, ale tohle zpracování nikdo nedělá, protože normálně není potřeba.”
“Dobře, připusťme na chvíli, že máš pravdu. Co to mohlo způsobit?” snažil se Peter pohnout dál. Patrik chvíli přemýšlel, ale bylo poznat, že už má odpověď připravenou.
“Napadá mě jediná možnost. Nějaký hacker se nám naboural do systému a pohrává si se satelity.” Doufal, že jeho nadřízený podobnou teorii okamžitě vyvrátí jako příliš nepravděpodobnou, ale podle jeho mlčení a zamyšleného výrazu pochopil, že o něčem podobném uvažuje také.
“Ale to přece není …” chtěl Peter oponovat, ale pak ho napadlo něco nového a zarazil se. “Můžeš najít nějakou stopu? Potřebujeme všechna dostupná data, abychom mohli ukázat na konkrétní zdroj chyb. Já se zatím podívám, co to dělá s klienty.”
“Jasně, podívám se na to.”
Peter se posadil ke svému počítači a přihlásil se na server, kde byl nainstalovaný simulační software pro celý systém Galileo. Tento program dokázal přesně simulovat chování přijímače kdekoliv na zemi. Stačilo jen zadat výchozí hodnoty pro jednotlivé satelity. Zabralo mu to dvě hodiny, než upravil simulační program, aby odpovídal chování satelitů a zadal ostatní data. Teprve pak mohl spustit simulaci. Celou tu dobu byl tak zabraný do své práce, že si ani nevšímal sílících nadávek přicházejících od Patrika.
Teprve když spatřil výsledek simulace, byl natolik šokován, že ho to přivedlo zpět do reality.
“Do prdele” postěžoval si Patrik. “Do prdele” zopakoval to, tentokrát víc nahlas, protože pochopil, že nemá smysl nadávat, když ho nikdo neslyší.
“Cože?” Peter se konečně přestal věnovat simulaci a začal vnímat, co Patrik říká.
“Našel jsem to.” Petrovi konečně došlo, o čem Patrik mluví. “Našel jsi záznamy, že se nám někdo naboural do systému?”
“Jo, ale je to mnohem horší.” Zamračil se Patrik, a dál pročítal údaje na počítači. „Nemáme prostě jen nabouraný systém. Někdo se dostal k nám”
“K nám?” zeptal se Peter nechápavě, i když pomalu začínal tušit o čem je řeč.
“Přímo sem na naše stroje, na kterých teď pracuješ.”
“Do prdele.”
“Přesně tak. Ale je toho víc.”
“Pokračuj.” vyzval Patrika, přestože si nedovedl představit, co by mohlo být asi horší.
“Díky tomu, že se dostali do našich počítačů, se jim povedlo připojit na naše satelity a nahrát do nich vlastní verzi firmware, která dělá to, co vidíš. Jen ještě nevím, co z toho mají.”
“To ti neřeknu“ odpověděl Peter smutně. Pak se ale podíval Patrikovi do očí a pokračoval „ale vím, co nám to dělá s klienty.” Následujících pět minut vysvětloval, co odhalil v simulaci.
“Díky tomu, že ten časový posun není konstantní, ale mění se v čase, a pro každý satelit se to děje jinak, má teď každý náš přijímač na severní polokouli pocit, že je o 150 kilometrů severněji a o 200 kilometrů východněji, než tomu ve skutečnosti je.”
“Do prdele”
“Jo, do prdele.”
„Co je to za lidi? To musejí být nějaký pořádný parchanti.“
Hollywood nás učí, že když partička hackerů ovládne nějaký složitý systém, v řídící místnosti, zhasnou světla a vypnou se všechny počítače. Nebo alespoň na všech monitorech naskočí nějaká vtipná hláška, jako třeba “Frank Burns žere žížaly”.
Nic z toho se ale v Oberpfaffenhofenu nestalo. Servery běžely dál, světla svítila, a i počítače v místnosti zůstaly zapnuté a na jejich obrazovkách bylo to, co tam mělo být. Světla se totiž na dálku přes síť vypínají dost těžko.
Zato se docela snadno dá z počítače odhlásit přihlášený uživatel a zakázat mu znovu se přihlásit. Také je poměrně jednoduché ovládnout digitální ústřednu a znemožnit kamkoliv zavolat. A pak už zbývá jen přístupový systém ovládající zámky na dveřích. Z řídícího střediska systému Galileo se stalo skvěle vybavené vězení.
Stálo to něco námahy a plno nadávání, než Peter s Patrikem zjistili, že se nemohou přihlásit na počítače, nefunguje jim telefon a nejdou ani otevřít dveře. Naštěstí automat na Coca-Colu byl starý model bez připojení k síti a dveře na záchod měly starou dobrou kliku místo čipové karty. Bohužel byla kancelář umístěna pod zemí, takže neměli ani mobilní signál. Byli zavření ve své vlastní kanceláři bez možnosti opravit nalezenou chybu, nebo kontaktovat kohokoliv z vnějšího světa.
“Do prdele.” Tentokrát to řekli oba najednou.